poslední český Upír – U Ždáru nad Sazavou

Okres Žďár nad Sázavou,  kraj Vysočina

 

V pověstech českých je pár zmínek i o upírech . zde je jedna znich:

Ždár nad Sazavou  – město které bylo později postavené na místě vykáseného lesa, tak zvaně zdařit lesní půdu povíšit na půdu urodnou.

V letech 17091715 byly východní Čechy postiženy několika vlnami morové epidemie. Opat kláštera Václav Vejmluva proti této hrozící epidemii provedl na klášterním panství řadu opatření, takže její průběh zde byl dosti mírný. Vybudování Dolního hřbitova bylo jedním z těchto opatření, avšak vzhledem k tomu, že nešlo o opatření jediné nebyl prakticky využit.

Krásný barokní Dolní hřbitov byl zřízen v roce 1709, je jednou z prvních staveb, kterou pro žďárský klášter, konkrétně opata Václava Vejmluvu, realizoval Jan Blažej Santini .

Hřbitov byl vybudován jako centrální útvar a to tak, že je v jeho půdorysu zdůrazněno číslo tři jako odkaz na svatou trojici. Skládá se z trojice shodných oválných kaplí, jejichž středy jsou umístěny v rozích pomyslného rovnostranného trojúhelníka. Jižní kaple funguje též jako vstup.

Později byl hřbitov využíván pro běžné pohřby a v polovině 18. století již nedostačoval. Byl proto za opata Bernarda Henneta zvětšen.

Byl jeden celý úsek zdi odstraněn, byla doplněna čtvrtá, shodně utvářená kaple a dva nové úseky hřbitovní zdi, které jsou pouze konvexně vyduté. Odstraněný úsek zdi je dnes v trávníku náznakově rekonstruován. Doplnění hřbitova změnilo trojiční symboliku, ale přesto poměrně organicky navázalo na tehdy již více než čtyřicet let staré architektonické řešení Jana Santiniho.

Jehož čtyři kaple spojuje bílá zeď.  Co asi znamená symbolika čtyř?  když se zahledneme do prostřed hřbitovu možná dostaneme na tuhle otázku otpověť!

Uprostřed původní části hřbitova stojí socha anděla posledního soudu,

Anděl stojící na vysokém trojúhleném podstavci, jehož půdorys symbolizuje Boží oko, má dramaticky rozevřená křídla a troubením oznamuje začátek konce světa.

Postavená od barokního sochaře Řehoře Thényho, hřbitov byla umístěna až asi v letech 1729 – 1733. Nedávno byla však navržena možnost, že pochází už z roku 1709 a jeho autorem je Matěj Václav Jäckel.

Ta socha nám tedy napovídá co by mohla znamenat symbolika, nové uspořádání hřbitova.  Čtyři kaple nam by mohli poukazovat na:

Čtyři jezdci Apokalypsy – tradičně pojmenovaná válka, hladomor, nákaza a smrt.

Na konci věků mají být polnicí vzbuzeni všichni kdo jsou mrtví, aby byli následně přivedeni k Poslednímu soudu. Po soudě budou lidé rozděleni na zrno a plev. ti co nejsou hodni budou spáleni.

Někdo by mohl říct posměšně: Urlichu to se tedy probudil moc brzy.

V současné době již není hřbitov využíván k pochovávání a jeho plocha je pokryta trávníkem.

Zde právě podle pověsti má ležet poslední český Upír.

22. února 1817 zemřel ve věku 60 let na podivnou nervovou horečku vrchní správce zámeckého velkostatku Žďár Alois Ulrich.

Jak žil, tak také zemřel. Ochořel nějakou podivnou nemocí, dostal horečku a do tří dnů bylo po něm.

Přemýšlím co tím chtěl říct – podivná nervová horečka – horečka spíče je příznakem jiné nemoci.

A zajimalo by mě pokud náhodou tento text bude číst lékař, ať mi napíše svůj názor!

Blíže jeho nemoc není popisováná a nemusí to být celý celý průběh nemoci,asi spíš poslední faze. Ale znamená to že se jeho stav nezměnil, teplota jeho těla se zvyšovala:

  • 37-38 °C – pacient pociťuje mírné přehřátí organismu, popř. si ho vůbec neuvědomuje.
  • 38-39 °C – pacient pociťuje zřetelné přehřátí organismu, nevnímá na 100% okolí, vyhledává častý odpočinek.
  • 39-40 °C – pacientovi je špatně, odpočívá a okolí vníma asi z jedné poloviny (podle výše teploty).
  • 40-41 °C – pacient začíná mít halucinace, za pokojové teploty má zimnici; když se však přikryje dekou cítí naopak silné horko, okolí vnímá z jedné desetiny až dvacetiny.
  • 41-42 °C – pacient má halucinace, téměř nevnímá okolí, padá do bezvědomí, silně se potí; hrozí selhání organizmu.
  • 42 °C a více – selhání organizmu, smrt

Lidé na statku si oddechli, vždyť měli pokoj od krutého správce.

O jeho činech jaký byl se nepíše ale mužem to usuzovat z toho jak se choval po smrti:

– Měl asi oblibě jízdu na koni, a často své panství pyšně oblížel z hřbetu koně. Pyšníc se že to vše patří jemu.

– V neděli na bohoslužbu jézdil v kočáře do  kostela Panny Marie cestou kolem rybníku.

– Byl přísný na své podané, a sebemenší provinění tvrdě trestal.

– muž statné postavy, s pověstí siláka

– pravidelně asi docházel do hospody

Jenže si od dechli trochu předčasně. Ulrich jim nedal pokoj ani po smrti a začal se lidem zjevovat.

Po jeho pohřbu však někteří svědkové udávali, že jej spatřili živého v okolí zámku, ve dne i v noci. Projížděl se prý i na jakémsi obrněném koni s bílou telecí hlavou a obrovskými kopyty. Jindy byl viděn v kočáře, taženém bezhlavým spřežením, jet od kostela Panny Marie přes rybník cestou ke statku Zjevení se však stávalo agresivním a napadených lidí přibývalo. Míra trpělivosti přetekla, když zabil čeledína, který mu zastoupil cestu Nakonec prý pěstí zabil písaře ze zámku. Poté se přestěhoval přímo do zámku.

Kraji se začalo šeptat, že se z Ulricha stal upír.

Žďárští si řekli dost a povolali z Jihlavy

!!!!!kata, který si údajně dovedl s podobnými přízraky poradit!!!!   – podle těchto slov  dá se usuzovat že to nebyl možná výměšný případ.  Nebo že by to bylo součástí vyuky na povolání kata?  Těžko dnes už říst.

Když hrobník vykopal rakev a odemkl zámek, všichni strnuli úžasem. Přesto, že od pohřbu uplynula pěkná řádka týdnů, na Ulrichově mrtvole nebyly patrné žádné známky rozkladu, působilo dojmem spícího člověka. Mrtvý správce se dokonce usmíval.

Kat ho oslovil, ale ten zareagoval až poté, co jej oslovil jménem. Otevřel oči a posadil se. Potom kat postupně do rakve vhazoval 3 karty, ty však nějaká neznámá síla vymrštila zpět.

Poté se jej kněz ptal na příčiny jeho počínání, ale Ulrich se všemu jen vysmíval.

Pak si vzal na pomoc jakousi prastarou knihu a začal z ní číst. Ulrich podle všeho poznal, že jde do tuhého, a začal se v hrobě napřimovat. Kat dal znamení jednomu ze svých pacholků a ten rýčem uryl správci hlavu. Z těla začala prýštit čerstvá krev.

Pak do úst a do krku nasypali Ulrichovi mák a tělo zasypali nehašeným vápnem. Rakev znovu uzamkli a hrob uzavřeli. O té doby se správce už nezjevoval a nikterak neškodil. Pokud budete mít cestu do Žďáru nad Sázavou, určitě se projděte po Dolním hřbitově. Raději však za bílého dne. Ulrich je sice dávno zneškodněn,

ale jeden nikdy neví.

Přímá svědectví však neexistují. Existuje vyprávění starých lidí z přelomu 19. a 20. století, kteří o Ulrychovi slyšeli od svých rodičů.

79letý kovář Jakub Fijala ze Světnova v roce 1903 vypráví v lidovém nářečí:

„Má neboška matka přišla do služby – teprvá jí bylo sedumnást let – ke kontribučnímu Klášteře v zámku. První noc dyš tam přišla, dyš ju najmuli, ták nebylo nic, ale druhou noc tak jako dyž rovná do pekárně dříví – takovej šramot. A dyš to dříví schořelo, tak řeblem vyhrnoval uhlí a potom koščetem vymětal. A potom, jako dyš sází po lopatě chleba: Dyš to vymětl, tak ten větrník vzal, co je ve vokně a tým točil. A uďál se velkej vítr, dveře se vodevíraly, než u pánů se nevodevřely – mněli zamčíno. A maminka vylítla z postele a na páni a vyrazila dveře. A f tem kohout zaspíval a bylo konec. A vot tý doby maminka spávala u pánů. To tam chodíval vrchní Udlich strašit. Páni to věděli, nacháděli ho na záchodě, ale porád to eščě kryli. Páni, to víme, páni! Ale dyš uš potom jezdil v noci f kočáře a lidi ho viděli, ešče by si s toho nebyli nic ďáli, ale ve dne dyš uš potom jezdil a že ho za živa znali – to nejni žádná lež, doví, je-li tomu přez vosumdesát let – potom dyš uš to nemohli vydržet. Pak ho Domín, doďál.

Příběh však pokračuje:

Ten Domín byl řezník a hospockej v Klášteře na Táferni, silnej múž. Do toho moch třískat s kanónů, kula by se ho nebyla chytla. Ten Domín šel jednou ze Žďára, po jedenáctý hodině domů. Tam na tem mostě na Bouchalkách, na loukách, potkal se s Udlichem. Voni se znali za živa, Udlich tam chodíval na pívo. Teď ale Domín k němu přišel a: „Co seš zač?“ A von se mu nevozýval. Tak von mněl takovou hůl a říz ho. A dyž ho uhodil, tak jako dyš uhodil do peří. A teď se chytili do kříšku. Buď byl ten na vrchu, anebo ten, dycky chvilku každej. A tak sebou tloukli, tak dlouho, aš se dostali g Zelený Hoře. Tam je krchov, vokolo něj je zeď. A f tem ešče dyš přišli pod vokap, mu Domín dal pár holí do řbetu, ale dyš to bylo, jako dyš tluče do peřiny. A f tem kohout zazpíval a Domin vostal ležet a Udlich se stratil. A Domín tam ležel do rána. Šaty mněl na sobě roškubaný.

Dyš uš to nemohli páni vydržet, tak teprvá poslali pro kata do Jihlavy. A kat přijel z dvouma pacholkama do Kláštera do zámku. Udlicha přinesli s krchova s truhlou do kostela. A teď přišel kat a tam nad ním říkal. Po prvně to prej se ani vlas na Udlichovi nehnul, ale po druhý uš se hnul, dyš nad ním říkal; ale po třetí Udlich se zbih, jak ho pojmenoval mýnem a příjmením, a stal. Tak von se tedy zbih a postavil na nohy. Má neboška maminka při tem stála. Vono jich tam bylo víc. A dyš se postavil, tak přiskočil pacholek katův a říz ho pot kolena. Von se svalil a kat přiskočil a uryl mu rejčem hlavu a dal mu ju pod levou paž. A víckrát Udlich nechodil a bylo konec.

To bylo g hrůzi s ním. Jak vrchní Ulrich strašil (Vypravuje mýtný Jan Ambrož, 60 let starý roku 1900 ze Stržanova.)

Neboška má tetka Matulová vypravovala, dyž její nebožčík múž formanil, tak jezdíval tadyhle vokolo Starýho dvora. Tenkrát silnica nebyla. A von sebou vozil dycky srp ve vozi a večír si užal panský jateliny nebo viky na krmení. A jedenkrát jel celej den a dyž, dojížděl Starej dvůr a vedle cesty byla panská jatelina, slezl z voza a začal žít. Najednou se vohlíd a koně byly nepokojný. A podíval se, co se to děje, že ty koně nestojí, a viděl vot kláštera, že jede světlo. Von nechal jatelinu bejt a sotva že doskočil na vůz, koně se začaly spínat, tak že je sotva udržel, a přijížděl proti němu kočár a ten byl z vohnivejma koňma. A jak přijížděl k jeho koňom, koně frkaly a chtěly utíkat. Koně vodešly s cesty a kočár jel vedle něj. Ale koně se mu splašily a utíkaly ke Klášteru a kočár vohnivej jel pryč. A von přijel celej rozděšenej vot Kláštera domů a sotva skočil z voza, křičel na mě. „Ženo, pod ven! Je se mnou zle!“ Já sem vyběhla a koně byly celý zděšený, tak že jsem je sotva uchlácholila a dala do maštale, a du hledat mýho muža. Von ležel na posteli už a já ho budila a povídala sem, co se mu přihodilo? Celej byl přestrašenej, že sem ho sotva k sobě přivedla. Von mně povídal, že dyž jél k Starýmu dvoru, že si chtěl usect kousek panský jateliny a že viděl proti sobě světlo po cestě, přijíždělo k jeho koňom. A viděl, že vohnivej kočár jede proti němu z vohnivejma koňma.

Pozdějíc chodili písaři, anebo takovej menší pán do dvora šafářovi prohlížet a přijímat mlíko vot kraf při dojení. Muselo se chodit přez most a na kraji toho mostu stál neboščík vrchní právě f pravý poledne. A když ten písař šel vokolo vrchního – byl už neboščíkem – tak se dal do pohlafčení toho písařa, ať šel, kerej šel.

Potom nechtěl žádnej ze zámku do dvora chodit. Tak ho viděli, jak byl žif, tak stál právě na tem mostě. A jináč se nedal vodehnat. Tak dyž nemohli přez most chodit, museli si udělat, jak je rymík, přez rymík dřevěný lafky, aby nemuseli chodit po mostě. A po lafkách mohli přecházet do dvora. Ešče můj otec ho pamatoval, dyž byl vrchním f Klášteře. Vokazoval se i ve dne, jezdil vokolo Zelený Hory s kočárem. Von těmto lidem neškodil, jen panskejm. Ty trestal, ani f kancelářích jim nedal pokoj, v noci rozhazoval jim fšechny spise. Starší lidi povídali, co to pamatovali, že mu mněl kat z Jihlavy zrýt hlavu a potom byl pokoj. Kat z Jihlavy zde byl.

Všimněme si zajímavé okolnosti: obyčejným lidem mrtvý vrchní neškodil, jen panským! Poddaným se přece mstil za života, po smrti trápil osazenstvo zámku. Přece jen je spravedlnost, ne? A nemohly být za úkazy na zámku právě jiné druhy anomálních úkazů – klasický poltergeist?

Vot starejch lidů ve Strčanově a i f Klášteře sem slejchával, že ho vočitě viděli, jak ve dne jezdil vokolo Zelený Hory a v noci jezdil cestama, to byl vohnivej a ve dne nebyl vohnivej. Ešče sem se jim smával, že já sem mladej a že tomu nevěřím, a voni že sou tak starý a že tomu věří. A voni se pečetili, že ho viděli vočitě. Fšecí ho viděli vočitě na tem mostě. Muselo bejt něco takovýho, proč by byli ty lafky dali, dyby byli mohli chodit po mostě? A dyž vrchní přestal strašit, přestaly taky lafky; zbourali je a vot tejch dob lafky nejsou. Zas chodí po mostě, jak chodívali dříf.

Jak vrchní Udlich po smrti jezdil (Vypravuje Jan Janouš ze Světnova, 81 let starý, v roce 1903. Narodil se 5 let po smrti Ulrycha)

Tak jsme pařili v jednem lesi – v Březině – plátno. Jel kočár vot Kláštera, s párem koňma. Přijel g dědině a vobrátil se x lesu a zas ke Klášteru. Vot Kláštera po silnici zasejc spátky. Zas vokolo lesa. Zasejc pryč ke Klášteru. Po třetí dyž jel, zas přijel g dědině a zas k lesu. Jako chlapec sem povídal: „Tatínku, dyť von má fšady rovno.“ A tatínek povídá: „Doví, kady ho čert nosí.“ Přijel ke splavu. Jako dyš ten můj barák veme a do vody zink! „To ti vylil hlubáň!“ (Hlubáň – je na loukách voda vylitá, kerá málo vottýká.) „Ráno pudeš na ryby.“ Tam votaď přišel vítr do toho lesa, dříví se vohejbalo až g zemi, suky padaly vedle vohňa, museli sme se zebrat a utíkat dom. Ráno sme přišli; bylo jako dyž vymete, nebylo nic poškozíno. F tem kočáře jezdil vrchní Udlich.

Jak je ale možné, aby mrtvý živořil i po smrti a doslova sršel energií? Někteří záhadologové se domnívají, že by se to dalo vysvětlit mimořádnou architektonickou koncepcí hřbitova, na které se podíleli dva velcí znalci kabaly – Giovanni Santini Aichl a žďárský opat Vejmluva.

text jsem upravil a doplnil …

Vycházel z informací Na:

http://www.kpufo.cz/wzr/a_m2.htm

A ti čerpali z:

Podle :

(1) Hruška, A.: Poslední český upír? Fantastická fakta, č. 5/1997

(2) Šacha, V.: U vyhaslých milířů. Báje a pověsti ze Žďárska. Havl. Brod, 1953

Dodatek:

Už vím proč se dával mák … je to obdoba něco jako uživého člověka než zaspí aby počítal ovečky … Tak upírovy se nasipe mák  … mrtvý se zabavil tím že počítal zrnka, ale sami víte když je něčeho moc lehce se zapomene – kolik už toho je a je třeba počítat znovu. A teď když ten upír má useknutou hlavu to je potom pro něj ještě složitější  a není možné aby to do rána spočítal … uf chodák upír 😛  cigáni zas ze stejného důvodu mrtvýmu dávali do hrobu noviny které prostě neodolá nepřečíst a hold pak na strašení nezbývá čas.

dozvěděl se to z knihy:   Putovanie po najvačších záhadách slovenska – autor : Jan Novák .

je to novinka letošního roku 2010 …

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice hřbitovy, krutovláda pánů, morová nákaza, Upíři a lidé kteří dokázali vysát z člověka život se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s