zkamenělé dívky

Okres Břeclav, jihomoravský kraj

 

 

Jedna z pověstí Tohodle místa vypráví o tatarské princezně, která se na svém putování křesťanským světem
dostala až na Děvičky, kde byla vlídně přijata. Krásná roucha a bohatství však nedala spát hradnímu pánu, jenž za bouřlivé noci vnikl se svými pacholky do princezniny ložnice a zavraždil dívku, obě komorné i psa, jenž se postavil na jejich obranu, a mrtvá těla
nechal svrhnout ze skály. Ze svého nekale nabytého majetku se však neradoval dlouho neboť ráno uzřel na skalním útesu zkamenělá těla výhružně hledící k hradu. Hrůzou zešílel a vrhl se za nimi. Pomstou za tuto vraždu pak Tataři vyplenili Moravu.

.

Západně od Pavlova na příkré, ze tří stran nepřístupné skále se nalézají zříceniny kdysi významného a pevného hradu zvaného Děvičky,  Stavba, jejíž zříceniny jsou dosud dominantou východního konce hřebene Pavlovských vrchů, tvoří protáhlý, nepravidelný obdélník, asi 65 m dlouhý a přibližně 20 m široký, uzavřený vysokou hradební zdí. Postrádáme na ní typickou věž, která bývala součástí středověkých hradů. Na severní straně bývalo předhradí, z jehož okružní zdi však dnes stojí už jen nesouvislé zbytky. Vstup do hradu býval nejspíš na západní straně. Odtud stoupala cesta předhradím k východu, kde byla druhá brána, jíž se vcházelo do vnitřního hradu. Jeho prostor, uzavřený obvodní zdí, byl rozdělen středním průjezdem ve dvě části. Východní část, přístupná přímo z předhradí, tvořila větší nádvoří. Na jihu bylo k obvodní zdi přistavěno obytné křídlo s průčelím do nádvoří. Západní část, přístupná průjezdem v příčném křídle, zůstala nezastavěna a vyhrazena jedině obraně. Její vybudování jako předního strategického bodu ukazuje, že tíhu obrany přejímala vysoká a silná obvodní hradba podobně jako na některých jiných hradech té doby v Čechách a na Moravě, jak soudí D. Menclová.

Tak asi vypadal hrad, který dal v r. 1334 král Jan Lucemburský v léno Hartneidovi z Lichtenštejna. Od té doby zůstal součástí lichtenštejnského mikulovského panství, avšak ztratil své původní strategické postavení.
Lichtenštejnský urbář z r. 1414 se zmiňuje o kapli na hradě. V 16. století byl hrad pod vlivem nové válečné techniky upraven. V 30. letech, kdy Turci začali ohrožovat blízkou Vídeň, vznikla předsunutá věž, postavená z hrubě přitesaného lomového kamene, která je dnes nejzajímavější částí zříceniny. Také ostatní části byly přestavěny, například horní části obytných křídel i obvodní zdi. Přestavba se uskutečnila brzy po polovině 16. století, v době marnotratného a nádherymilovného Kryštofa z Lichtenštejna, který pro zadlužení a hospodářské neúspěchy byl nucen v r. 1560 prodat nejen Děvičky, ale i celé mikulovské panství uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenyimu, známému veliteli v tureckých válkách. V r. 1575 získali již značně zchátralý hrad Ditrichštejnové. Adam z Ditrichštejna jej pak přebudoval, zejména zastavěl dosud volné nádvoří a severovýchodní části vnitřního hradu. Při posledním náporu Švédů v r. 1645 obsadila hrad jejich posádka, , kteří jej před svým odchodem i s Pavlovem zapálili. Po třicetileté válce nebylo na jeho opravu dostatek pracovních sil, peněz, ale ani chuti a hrad dále chátral. V r. 1683 stály ve zpustlém hradě hlídky, postavené okolními vesnicemi, aby hlásily příchod Turků. Ještě r. 1784 bylo v zadním traktu zříceniny malé obydlí hlídače, který zvonem na hradní věži upozorňoval osady pod kopcem na požár nebo na blížící se bouři. U hradu byla také cisterna, která se plnila dešťovou vodou. Po smrti strážného byla zasypána, zvon prodán do Klentnice, použitelné dřevo a železo rozneseno. Tím zkáza hradu vyvrcholila.   V pol. 18. stol. byl hrad opuštěn definitivně

jiné pověsti to místo popisují:

Dvě bílé paní:

noci obcházejí kolem hradních zřícenin přízraky dvou bíle oděných postav. Když spatří člověka, s výkřikem prchají na Děvičky, v jejichž troskách mizí. Podle legendy jsou to dcery hradního pána, které po švédském vpádu roku 1645 byly zasypány v podzemní chodbě. Tato chodba údajně vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích, jiný podzemní vchod na Děvičky býval prý i ze sklepů v Pavlově, nebo z „panského dvora“ (nyní objekt JZD) ve Strachotíně. Před druhou světovou válkou se na obě Bílé paní dokonce vypravili i místní odvážlivci s klacky a řetězem, aby je chytli a odvedli do vesnice. Nikoho však nenašli. Nyní se Bílé paní už dlouho neukázaly.
Martin Stejskal: Labyrintem tajemna, Paseka 1991,

Pálavský poklad
Pod hradem je prý ukryt zlatý poklad, hlídaný velkým černým psem. Podle pověsti jej uviděla jedna žena z Pavlova, žnoucí pod Děvičkami trávu. Rozprostřela plachtu a srpem do ní nahrnula zlato. Pes ji však kousl a ruka ihned zčernala. Zvonilo právě poledne. Spolu se psem v zemi zmizelo i zlato kromě toho, co bylo na plachtě. Od té doby měla žena ochrnutou ruku.
Martin Stejskal: Labyrintem tajemna, Paseka 1991,

Pověst třetí
Podle jiné pověsti jsou to tři dcery hradního pána knížete Arnulfa, který zasnoubil svoji nejstarší ze tří dcer ďáblu Trabacciovi. Tato se však raději i se svými sestrami proměnila v kámen. Kníže Arnulf pak prý žil až do své smrti v chýši u skalisek jako poustevník.

Hrad Děvičky je možné navštívit v jakoukoliv roční dobu během dne. Nedoporučuji na hradě přespávat a to jakkoliv, neboť hrad je pod ostřížím zrakem ochránců, kteří nelítostně rozhazují pokutové bloky.

Pověst čtvrtá

Čtvrtá pověst říká, že jsou to tři neposlušné zámecké dcery, zakleté svojí vlastní matkou kvůli lenosti. Každopádně se za tichých nocí od kamenů ozývá tichý nářek.

Pověst pátá

Pro ženy byl zřejmě hrad osudným místem a co by to taky bylo za hrad, kdyby neměl svoji bílou paní. Hrad Děvičky má hned dvě bíle oděné postavy, které prý obcházejí hrad od dob třicetileté války. Jsou to dcery hradního pána, které byly roku 1645, při obléhání hradu generálem Torstensonem, zasypány v tajné chodbě, kterou utíkaly. Chodba prý vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích. Něco na tom všem musí být, protože před druhou světovou válkou se na hradní přízraky vypravili místní obyvatelé s klacky a řetězy, aby je chytili a odvedli do vesnice. Nikoho nenašli, takže jsou Bílé paní nejspíš na hradě dodnes.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Bílá a černá paní, podzemní chodby, spojení zvířete a tajemného místa - PES, vlk, Vlkodlak, vpád tatarů, zakopané zapomenuté poklady, Člověk proměněný v kámen se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na zkamenělé dívky

  1. Pingback: kraj Jihomoravský – Okres Břeclav | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s