Loštice – Hastrman a ráj hrníčků

Okres Šumperk, Olomoucký kraj

Loštice najdeme  3 km jižně od Mohelnice. Má 3100 obyvatel a je druhým nejlidnatějším místem Mohelnicka.

Jméno Loštice je odvozeno od slova „lošek“, to muže být buď od německého „Loch“ tedy něco ve smyslu díra, jáma, výmol, dul, a nebo od osobníh jména Lošek, což je pravdepodobnejší možnost.

Podle pověsti zde byl hastrman  a není divu když loštice byli proslaveny ve středověku  hrnčístvím, a každý vodník potřebuje hrníčky na dučišky. Bez toho to hold nejde.

Nejmilejší zábavou hrnčířských dětí bývalo asi odjakživa pomáhání u pece, či spíše překážení při pálení. Když děti hodně pomáhaly a byly při tom tuze hodné, tu se po ukončení veškeré práce vyprávěli všelijaké strašidelné historky. A poněvadž „melouch“ (hrnčířská pec) byl většinou blízko vody, býval hrdinou obyčejně hastrman..

Jednou přišel hastrman na besedu do dílny, kde hrnčířský mistr rozředěnou hlínou přilepoval ucha k zatuhlým hrncům a mísám, a povídá: „Co to, Franc, děláš, mně se to tuze líbí, a z čeho jsou ty nosy?“ „To přece nejsou nosy, to jsou ucha!“ „Aha, ucha na držení, že?“ „Já,“ zabručel Franc, zabraný do práce, a uchatil dál. „A co dáš do té ouškovíce?“, to byla hlína, z níž se válela ucha k nádobám, neodbytně dál dotíral hastrman. „Nu,“ povídá mistr, aby zvědavého hastrmana pozlobil, „dávám tam trochu tvarohu, trochu švestek a hodně máku.“ „Aha,“ povídá hastrman, „to aby hodně držely, že?“ Hrnčíř už mu na to neodpověděl a hleděl si práce. Tu hastrman chytl do šosu svého fracku, a zatím co mistr odnášel hotové zboží nahoru na „vodra“, k trámkům pod stropem dílny, honem nasypal dvě plné hrsti máku do řídké hlíny & horlivě s ní míchal. Že prý se mu to piplání v tom blátě tuze líbí, povídal vracejícímu se Francovi. Ten hastrmana odehnal, pocuchanou hlínu opravil a uchatil dál. Hastrman si umyl ruce a povídá: „Franc, kdy budeš z pece vybírat? V pondělí, že? Tož, to já se zase přijdu ohřát.“ Ale už nepřišel a dobře věděl proč!
Když mistr vybíral z pece vypálené zboží, byla všechna ucha od hrnců a mís odloupaná a ležela na podlaze pece. Do hrnčířské ouškovice nesmí totiž nikdy přijít žádná znečišťující příměs, jako byl zrovna ten hastrmanův mák. Tak měl hrnčíř celou pec nádobí pokaženou, neboť bezuché nádobí nikdo nekoupí, a utrpěl proto náramnou škodu.
To všechno za to, že hastrmanovi lhal. Pochopitelně že po takové výplatě lhal už naposledy. Naopak, když se hastrman opět přišel ohřát, ještě mu zavdal kořalky a slíbil, že mu všechny „aušusové“ hrnce nahází do vody, aby měl čím poklopit dušičky utopenců. A tak měl pokoj navždy.

„Když  jednou večer pálil“, tovaryš Josef, „vkročil do dílny hastrman. Kapala z něj voda a povídá huhňavým hlasem: Pálíš, Josefe, pálíš? Já – povídám já – pálím. A on zase: A co pálíš, Josefe? Ptá se hastrman, ačkoliv to dobře věděl, ale chtěl mě poškádlit. Nu, co bych pálil – já zase nato, a taky naschvál, abych mu to oplatil.Vápno pálím, vápno. Tak vápno pálíš, Josefe? Tož ať ho máš hodně bílé. No a pak už jsme povídali už jen tak, samé obyčejné věci a za chvíli hastrman odešel. Ale co se nestalo! Když jsme po několika dnech otevřeli pec a nakoukli do ní, tu jsme s hrůzou viděli, že máme všechny hrnce místo černých (sivých) načisto bílé. Takové selky tehdy ani zadarmo nechtěly a říkaly, že jsou slabě pálené a že v nich proto mléko zkysne nebo uteče.

Tak se hastrman pomstil za to, že jsem mu selhal. Měli jsme tehdy velkou škodu. Když přišel hastrman po druhé se ohřát při pálení a zase se ptal, co pálím, honem jsem mu řekl a bez lhaní – pálím černé hrnce. Načež on zahuhňal: Nu, ať jsou černé jako čert!

jiná pověst vypráví:
Hrbatého Hastrmana znali ho všichni hrnčíři z celých Loštic; ke všem se chodíval ohřát, ale vítaným hostem ne­byl nikde. Vždycky, když odešel, zůstala po něm na hliněné podlaze veliká louže vody, jež mu neustále kapala ze šosu jeho zeleného fracku. A není vždy příjemné, obzvláště v zimě, čvachtat se v dílně studenou vodou, když přece hrnčíři, jak je jistě všem známo, chodí při práci bosi. Ale poněvadž chtěli být s hastrmanem, stářím celým zhrbatělým, který tu sedával už i za jejich otců, dědů i pradědů, zadobře, trpěli mlčky toto hastrmanské ne­řádstvo a jen paní mistrová si občas vzdychla, když vymetala po jeho odchodu loužičky.
Stalo se však jednou, že se děda hastrman přišel ohřát k mladému hrnčíři, teprve nedávno ženatému, a usadil se jako obvykle poblíž pece, do které právě mistr s manželkou nakládali hrnce, pěkně šichta na šichtu, všechny buclaté nebo štíhlé a rovné jako řady vojáků, radost se na ně podívat. A tak i hastrman se zájmem při­hlížel, jak se pec plní. Když bylo nádobí narovnáno až po sopouch, zapálil mistr pec a teď teprve si všiml návštěvníka, pod nímž už zase stála docela slušná loužička. Ta ovšem rozzlobila mladou paní mistro­vou, jež dosud hastrmana neznala, tak, že se na něj osopila: „Dědku křivá, hrbatá, jen ostudu tu robíš, už ať jsi venku, nebo se nám po tobě zhlédne všechno nádobí v peci“ (bude křivé)! A rozehnala se po hastrmanovi, který jen tak tak, že stačil proklouznout dveřmi z dílny, až se mu šosy fracku široko rozletěly. Za několik dní nato, když po ukončení pálení rozšídlovali pec a chtěli vyjmout krásně červené hrnce, ztrnulí hrůzou; všechno nádobí bylo křivé, jakoby rozšlápnuté a vůbec k nepotřebě. Tak se hastrman pomstil zlé paní mistrové za to, že ho vyhnala.

V Loštících u mostu přes Třebůvku, zrovna na samém rohu Střelnické uličky a Závodí, bydlel už někdy v 18. století hrnčíř Drkoš.  Byl nejen nositelem jména, ale i řemeslné  tradice starobylého  rodu,   o  němž  říkají  zápisy,  že  se  do   Loštic přistěhoval kdysi v 17. století z „Hulčina, města to v zemi prajzské“, a v Loštících se náramně rozvětvil. Snad všichni jeho příslušníci byli v těch časech hrnčíři. Celkem jich tam žilo šest. Druhý jeho jmenovec a cechovní spolubratr uzavíral svojí dílnou Střelnickou uličku z druhého konce tak, že hastrman, vévodící rybám  Třebůvky v celém  obvodu  města,  měl na vybranou. Jestliže právě nepálil jeden, tak určitě dýmala pec u druhého. A protože s oběma hrnčíři, bydlícími na samém břehu řeky, si koukali navzájem, tak říkajíc, do oken, měl hastrman vždy o ohřátí postaráno.  A proto také nebylo pamětníka jakékoliv neshody nebo dokonce nepřátelství mezi nimi.
Ovšem někdy se přece jen stávalo, že neměl snad ten či onen z hrnčířů právě nejrůžovější náladu a dveře do vytopeného pecníka, místnosti, kde stávala pec, zůstaly ten den pro hastrmana uzavřeny. To jistě mu v sychravých podzimních dnech nebylo příjemné a jeho revmatickým kloubům prospěšné. Ale ani tehdy netrestal hastrman toto nekamarádské počínání svých sousedů tak, aby jim z toho vznikla nějaká větší škoda, ale dal jím svoji nelibost najevo jiným způsobem.
Zmíněná ulička ze Závodí do Loužka a ke Střelnici, lesní restauraci na kopci zvaném Lůšt, pojmenovaná proto uličkou Střelnickou, vedla mezi vysokými zahradními ploty a byla jen tak široká, že jsi jí sotva s jedním trakařem projel. Dva proti sobě by se již nevyhnuli. V noci pak vůbec nebylo radno tudy
chodit, nebyl-li právě měsíc v úplňku. Nuzná petrolejka na nízkém dřevěném sloupku nestačila z nároží u mostu dosvítit ani ke dveřím Drkošova domku, natož pak dále do uličky. A přece tudy měli obyvatelé Loužka a zpod Luště do města blíže než oklikou přes malý můstek nebo dokonce po lávce a Hradeckou ulicí. Tak se stávalo, že i takovou cestu museli občané někdy vážit, ani ne tak ve dne, jako spíše v noci, a to pak už vůbec nebylo příjemné. Ptáte se proč? Inu, ve Střelnické uličce totiž občas strašívalo a skoro vždy v tom míval prsty hastrman.
Tak třeba pozdní chodec narazil uprostřed uličky na koně stojícího v nejužším místě tak, že se vůbec nedal obejít. Stál a stál jako přibitý, bez hnutí, jako z kamene, a jakékoliv dohadování s ním bylo marné. Neuhnul z cesty a chodci nezbývalo, než se vrátit. Nebo třeba i jen samotná veliká koňská hlava trčící na dlouhatánském krku nehybně ze tmy do uličky stačila nahnat hrůzu osamělému chodci a obrátit jej na útěk. Také se ale stávalo, že lidé jdoucí uličkou potkali na jejím konci v pravé poledne trakař tak vrchovatě naložený, že babka, která jej tlačila před sebou, jen stěží mohla projet úžinou uličky. Ani myš by kolem neproklouzla a neprošel ani chudák chodec, kterému už před samým východem z uličky nezbývalo, než se vrátit a čekat, až bába s trakařem projede. Jakmile znovu vkročil do uličky, hra se opakovala, a to tak dlouho, až ho to buď omrzelo, nebo vystrašilo a dal se oklikou.

Nebylo by ale spravedlivé, aby za neochotu mistra Drkoše trpěli nevinní lidé. Protože se tak mstil hastrman za odepřené ohřátí, jednou došlo i na hrnčíře, a to velmi důkladně. Stalo se to tak:
Bylo nevlídné sobotní odpoledne, až v samém podvečeru, kdy se u Drkošů končívalo s prací hned po setmění. Pomocník již uklidil a právě zametal dílnu, když se otevřou dveře a jimi se souká dovnitř celý zkřehlý – hastrman. A hned prý: „Kamaráde, nech mě ohřát se, je mi zima.“ Mistr Franc Drkoš,
který ještě dohlížel na pomocníkovo čištění, aby to jenom neodbyl, se osápl na hastrmana ne právě přívětivě. Měl totiž na večer smluvenou schůzku s několika starými kamarády, a to víte, i ten umazaný hrnčíř se rád pobaví. A tak z ohřívání nebylo toho dne nic a rozzlobený hastrman odešel se slovy: „I zagdala grala grušky niki peňurec.“ Co to bylo, nikdo nevěděl. Pan mistr však na to tajemné zaklínadlo nic nedbal, navečeřel se, zapálil faječku a šel. Když se pak už dosti pozdě vracel uličkou domů, zaslechne směrem od mostu splašený dupot jakoby od pádící škadrony dragounů a hned nato vřítil se ze Závodí do uličky divoce vyhazující černý kůň. A rovnou do polekaného hrnčíře. Vyhnout se nebylo kam, k přelezení vysokého plotu byl pan mistr už starý a neduživý a k domovním dveřím ještě tuze daleko. Nezbývalo, než se obrátit, vzít nohy na ramena a utíkat před koněm supajícím mu na samých zádech.
Když udýchaný a důkladně zpocený hrnčíř doběhl na druhý konec uličky, musel se opřít o zeď, jak se mu od toho bláznivého úprku roztřásly nohy. Stojí tak, utírá si zpocené čelo a schován za rohem číhá, až splašený kůň z uličky vyběhne a uvolní mu cestu. V uličce však se nic nehýbá a ze tmy neslyšet ani hlásku, jako by se mu to vše bylo jen zdálo. Nebýt propocené košile na zádech, sám by tomu nevěřil. Chvíli ještě čekal, a když se nic nepohnulo, vydal se opatrně zpět. Po koni však ani památky a pan mistr si tedy řekl, že už ho asi jeho majitel chytil a odvedl.
Tak došel bez nehody až skoro k domovním dveřím, když tu ve tmě narazil na splašeného koně znovu. Teď však již nečekal, hned se dal na útěk a kůň zase za ním. Když dorazil na konec uličky, zaslechl pojednou za sebou výsměšný chechtot a huhňavé volání: „Franc, zapotil ses? Mně už také není zima.“ Teprve teď hrnčíř poznal, že se mu tak pomstil hastrman za odpolední vykázání z dilny, a potřetí už se do uličky neodvážil.

Zchvácen a  potem  úplně  promočen  došel  domů   oklikou, Loužkem a Závodím.
Zda byl potom po takovém ponaučení k hastrmanu vlídnější, není známo. Ale vícekrát ve Střelnické uličce již nestrašilo. A tak nám dnes zůstala jen tato pověst a tajemné hastrmanské zaklínadlo: „I zagdala grala grušky niki peňurec!“

Jednoho podzimního dne se vypravil hrnčíř Ondřej Drkoš, řečený Andrýsek, časně ráno ještě za tmy s vozem vrchovatě naloženým čerstvě vypáleným nádobím do Jevíčka, kam už od nepaměti loštičtí hrnčíři vozili svoje výrobky na trh. Jel bez starostí, a jak by také ne. Už večer před tím mu starostlivá manželka s tovaryšem všechny ty zvonivé, krásně červené a sivé hrnce mísy na mléko (hašle), dvouuché mísy na zadělávání (vailinky) i formy na pečivo (benešníky) pečlivě na voze uložila do rozestřených otepí slámy a důkladně opatřila, aby se nic nerozbilo a všechno na jarmarku prodalo. Protože se blížil čas zabíjaček, přidali tentokrát více větších obroučkových a dvouobroučkových hrnců na sádlo, krásně křemelou vyhlazených a vyzdobených. Takové totiž hospodyně tuze rády kupovaly. Andrýsek byl proto v blahé předtuše dobrého výdělku vesel a pobrukoval si starou hrnčířskou písničku o tom, že „my hrnčíři, my jsme páni, my milujem muziku, my si peněz naděláme z roztlučených rendlíků“.

Když se skřípající fůra dokodrcala až na Brablec, tam, kde se silnice ostře sváží s lesíkem k Vlčicím, začaly náhle cestu zatahovat dlouhé mlžné jazyky, jakoby někdo chtěl provoz zalikovat bílými pentlemi, čím dále, tím hustěji před silnicí natahovanými. Přitom se z křoví po obou stranách lesíka ozýval pronikavý chechtot a huhňavé volání: „Andrýsk-ů-ů-ů….“, přičemž se zděšeným koním ježila srst na hřbetě a nohy, jakoby jim vrostly do země. Nemohly udělat ani krok kupředu. Teprve když Andrýsek, který hned poznal, čí je to práce, slíbil hastrmanovi Matesovi, svému častému návštěvníku, že mu nahází do strouhy tekoucí kolem hrnčírny hodně „aušusových“, tj. zkažených hrnců, aby měl na poklopení dušiček utopenců, mlha se ztratila a koně mohli jet opět dále. Jakmile se však úplně rozednilo a nad povozem se rozklenula čistá modrá obloha krásného podzimního dne, Andrýskovi otrnulo a začal hastrmanovi pustě spílat, slibuje, že místo hrníčků do strouhy mu uřízne šos jeho zeleného fráčku, zrovna ten, co mu z něho stále kape voda, když u nich na peci sedává, jakmile se Mates v dílně ukáže. Tak dojeli bez nehody až za Kozov a zdálo se, že už je nic zlého nepotká, když najednou před Hartinkovem, kde se vzala, tu se vzala, za jasného dne se z lesa vyvalila mlha tak hustá, že ji mohl zrovna nožem krájet.  Vůz z nádobím do ní vjel a ačkoli Andrýsek znal cestu tak dobře, že by po ní trefil se zavázanýma očima, zabloudil a po celodenním jakoby v začarovaném kruhu se večer Andrýsek i koně celí utrmácení ocitli místo v Jevíčku opět před Kozovem. Na trh už ovšem nejeli a když pozdě v noci po návratu domů paní mistrová nakoukla pod plachtu vozu, div neomdlela. Na pečlivě rozestřené slámě ležela místo nádobí jen spousta střepů tak roztodivně promíchaných a zpřeházených, jakoby vozem prošlo nějaké zemětřesení.

Tak se Andrýskovi pomstil hastrman za to, že mu při poslední návštěvě zlomyslný hrnčíř přiskřípl šos fráčku mezi dveře dílny k velikému veselí a smíchu tovaryše i kopy mistrových dětí, před nimiž hastrman ztratil poslední špetku autority, a za to, že nedodržel svůj slib. Pochopitelně, že po tak krutém vytrestání vícekrát Andrýsek Matesovi už nic zlého neprovedl a byli spolu těmi nejlepšími kamarády až do smrti, samozřejmě, že hrnčířovi.


Archeologické nálezy dosvědčují osídlení území dnešních Loštic již v mladší době kamenné. První zaručné písemné zprávy o Lošticích pocházejí ze 13.století, kdy byly již trhovou vsí. O dnešní Loštické části Žadlovicích je písemná zpráva již z roku 1078. Když se roku 1353 Loštice staly součástí bouzovského panství, byly již městečkem. K nejvýznamějším majitelům panství patřil husitský rod pánů z Kunštátu, z něhož pocházel Jiří z Poděbrad, který na Bouzově i pobýval. Od nich získaly Loštice některá městská práva a začátkem 15. století se uvádějí jako město – civitas. Památkou na pány z Kunštátu je i městský znak Loštic.

Tak zvaně Loštické poháry v 15. a v první polovině 16. století budily obdiv po celé střední Evropě a jsou dokladem zlatého věku loštického hrnčířství.

Vypodobení jednoho z pohárů na křídle triptychu Zahrada rajských rozkoší (1504) od Hieronyma Bosche potvrzuje jejich proslulost. Pro tyto štíhlé hnědé poháry s úzkým hrdlem vyráběné už od konce 14. století je typický povrch pokrytý puchýřky. Od poloviny 15. století pak hrnčíři zdobili poháry věncem malých oušek pod hrdlem.

Podivuhodný vzhled loštických pohárů odlišující je od ostatní keramiky byl dán specifickým materiálem, který byl k jejich výrobě používán, grafitovou hlínou obsahující jako přísadu pyrit. Při vysokých teplotách se z hlíny uvolňoval a vytvářel na povrchu keramiky vyvřeliny, bublinky a zrnka. Tyto charakteristické stroupky se zpočátku na keramice objevovaly zřídka, při náhodném zvýšeni běžné teploty vypalování keramiky a sami hrnčíři je zpočátku považovali spíše za nedostatek, avšak brzy je již v této podobě vypalovali záměrně. Kromě bizarního nenapodobitelného vzhledu měly totiž tyto poháry další vzácnou vlastnost. Při vyšších teplotách se hlína spékala tak, že získala charakter kameniny a poháry na rozdíl od jiné tehdejší keramiky neabsorbovaly pach nalévaných nápojů. Staly se žádaným vývozním artiklem.

Tyto poháry jsou dodnes chloubou mnoha sběratelů a muzeí. Jsou mj. vystaveny v rámci expozice Z dějin Mohelnicka v mohelnickém muzeu, můžeme je nalézt také v Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích. Na obou místech se dají zakoupit jejich podařené repliky.

Mezi nejvýznamnější památky patří dominanta Loštic, jíž je farní chrám sv. Prokopa s raně středověkým jádrem z poloviny 13. století a roku 1992 znovuotevřený Památník Adolfa Kašpara. Na náměstí zaujme několik měšťanských domů a kašna knížete Svatopluka výtvarně sladěná s trojičním sloupem. Na někdejší židovskou komunitu upomíná jedna z mála dochovaných moravských synagog a židovský hřbitov.


Lidový muzejník a loštický rodák Adolf Lang sebral a zpracoval první celek hrnčířských pověstí z Loštic 

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Tajemné a krásné Šumpersko, Vodníci se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Loštice – Hastrman a ráj hrníčků

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Mohelnicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s