Hrad Rabštejn – je jedním z vrcholů magického trojúhelníku

Okres Šumperk, Olomoucký kraj

 

Rabštejn – je jedním z vrcholů magického trojúhelníku, který dotvářely vrcholy sedla Skřítku a Kamenného vrchu
Odtud vede červená stále dál až na Rabštejn. Vrstevnice v mapě vysvětlují, proč červe­ná zříceninu složitým oblou­kem obchází. To ovšem zna­mená návrat z Rabštejna k lovecké chatě a křižovatce značek.
http://www.hrady.cz/index.php?OID=259
hrad Rabštejn byl postaven ve 13. století na dvou strmých rozeklaných skalních blocích horského hřbetu svažujícího se do údolí řeky Oskavy. Jeho historie je opředena mnohými příběhy, z nichž jeden vypraví o tajemných událostech, které se udaly na počátku 18 století, kdy hrad opustili poslední obyvatelé a ten začal pomalu pustnout.
Tehdy se stále více rozšiřovaly mezi lidmi z nedalekého Bedřichova zkazky o tom, že v opuštěných zdech starého sídla se zjevuje duch čaroděje, který kdysi na Rabštejně přebýval ve službách hradních pánů. Proč tenkrát vlastně přišel z dalekých zemí tento záhadmý muž, věděli jen zasvěcenci.
Rabštejn byl totiž jedním z vrcholů magického trojúhelníku, který dotvářely vrcholy sedla Skřítku a Kamenného vrchu a podle starých mystérií jsou tato místa vhodná pro působení mágů a čarodějů. Tak tomu bylo i na hradě Rabštejně, kde čaroděj prováděl ty nejrůznější kouzla sloužící k pobavení šlechty, ale i k zažehnáváni zlých mocností a přivolávání sil Dobra pro pomoc zdejším obyvatelům. Mnoho se výpravělo o neobvyklých schopnostech tohoto muže, který žil na hradě údajně na přelomu 14. a 15.století. Říkalo se, že před svým záhadným zmizením prohlásil, že se na tato místa vrátí za tři sta let, aby pokračoval ve svém nedokončeném Díle.
Tak se i stalo.
Lidé, kteří navštívili trosky chátrajícího hradu, se dušovali, že nejprve zahlédli, jak kapradiny rostoucí ve skulinách kamenů se zachvěly a potom po skalním masivu proběhl stín starce. Pohyb stínu byí doprovázen tajemným broukáním, které připomínalo mumlání čarodějných formulí. V tu chvíli se také citělně ochladilo a zvlášť citliví lidé vnímali přítomnost  tajemných sil vrcholu magického trojúhelníku. Ani dnes nevymizela zvláštní atmosféra, kterou vyzařují zdejší skaliska, z nichž proudí do lidských dlaní neviditelná a přesto skutečná síla. Snad stínový přelud sta­rého čaroděje dosud chrání tato místa a mává kapradím poutníkům na pozdrav.

Dodnes jsou  vidět zbytky malebné zříceniny hradu Rabštejna., podle pověsti byl nějaký čas utočištěm loupeživých rytířů, a je oblíbeným cílem výletů jak z Rýmařova, tak z přibližně hodinu cesty vzdáleného horského sedla Skřítek. Rabštejn leží nad obcí Bedřichovem (dnes součást Oskavy) v nadmořské výšce 805 m na svahu horského hřbetu, svažujícího se do údolí říčky Oskavy. Z dálky působí mohutným dojmem, protože strmé, rozeklané skály dvou skalních bloků, na nichž stál vlastní hrad, připomínají strážní věže, zdi a cimbuří. Dnes je ovšem z větší části zakryt hustým lesem.

Loupežníci na Rabštejně
Za vlády nezletilého krále Ladislava Pohrobka byl purkrabím na Rabštejně Jošt z Dobříšova. Službu vykonával svědomitě a věrně. Mýtil lesy, zakládal osady a odváděl ze statku důchody do markraběcí komory. Jednou na lovu v hlubokých lesích okolo Rabštejna jen tak tak vyvázl životem před rozlíceným medvědem. Zachránil jej potulný rytíř, který se představil jako Emerich z Pohoře. Jošt mu vřele poděkoval a na Rabštejně ho přijal jako bratra. Emerichovi se u Jošta líbilo, jídla i pití měl co hrdlo ráčilo, na lov si mohl vyjet, kdykoliv se mu zachtělo. Co by si mohl přát lepšího? Jednou seděli oba rytíři u číše dobrého vína a řeč došla také na výhodnou a nepřístupnou polohu Rabštejna. Tu povídá Emerich Joštovi:
„Já být purkrabím na takovém hradě, zcela jinak bych se zařídil. Král je ještě pachole, v zemi si každý dělá co chce, tak ani já bych neodváděl komoře. Zjednal bych si více čeledě, abych se mohl ubránit útokům, a byl bych svým pánem.“
Jošt se takové řeči ulekl a namítl, že rytířská čest by mu takto jednat nedovolila. Když však o tom hovořili podruhé, potřetí a když se schylovalo ke svátku sv. Jiří, kdy se měly odvádět povinné dávky, začal Jošt těmto řečem naslouchat pozorněji. A tak se stalo, že najal zbrojnoše, opatřil pro ně zbraně a střelivo a odepřel platit povinné dávky. Časem se ale opět začalo nedostávat peněz. A zase poradil Emerich:
„Načpak tu nadarmo hniješ na hradě? Copak je odtud na kupeckou cestu k Olomouci tak daleko? Bohatí a sádelnatí kupci nepřijdou na mizinu, když trochu ulehčíš jejich měšcům!“
Podej čertu prst a on se tě chytne celou rukou. Zanedlouho byl z Jošta loupežný rytíř. Spolu s Emerichem a čeládkou přepadali kupce. Stali se postrachem celého kraje …. Dlouho se nevědělo, kdo jsou odvážní lupiči a na kterém hradě se skrývají. Až jednou zemský hejtman – tehdy jím byl slavný Ctibor Tomačovský z Cimburka – vyslal na severní Moravu obratné vyzvědače, aby loupežníky vypátrali. A tak se dny loupežníků naplnily. Ke hradu dorazil silný oddíl vojska a aby byl hrad dobyt bez krveprolití, byli napřed vysláni potulní pěvci s loutnami – ve skutečnosti vojáci. Pěvci byli vítáni. Zpívali a hráli rozjařeným rytířům dlouho do noci. A když na hradě všechno usnulo tvrdým spánkem, otevřeli brány a než se rozespalí zbrojnoši vzpamatovali, byli spoutáni. Chyběli však oba vůdci; zavčas poznali, co se děje a unikli do věže. Vystoupili vysoko, převysoko na cimbuří, tam se probodli dýkami a spadli do hlubin. Celý kraj si s ulehčením vydechl …

Silák Hanuš
Jednou žil na Hradě Rabštejně zase krutý, ziskuchtivý pán. Vládl rozsáhlým panstvím, avšak toužil mít stále víc a víc. A tak dostal chuť na rýžoviště zlata, které bylo odnepaměti v místech, kde se nyní nachází Bedřichov. Dvakrát přepadl a vyloupil hornickou osadu, avšak to mu nestačilo. Chtěl získat celé rýžoviště. V těch dobách se vrátil domů ze světa silák Hanuš, člověk ohromné síly, ale dobrého srdce. Po vsi se tato radostná novina brzy rozeběhla. Všichni Hanuše vítali a doufali, že se jej rabštejnský pán bude obávat a oni že budou mít pokoj. Jednoho dne, právě když připravovali narýžované zlato k odvozu, je znovu obklíčili rabštejnští zbrojnoši a jeich pán je vyzval, aby se vzdali na milost a nemilost. Těžko se bezbranní horníci mohli bránit po zuby ozbrojeným lupičům. Raději dobrovolně vydali všechno zlato. Avšak zbrojnoši nemínili opustit ves jenom s uloupeným zlatem. Rozběhli se mezi domky a chytali mladé dívky a ženy. Hanuš tou dobou lovil ryby nedaleko za vsí. Náhle uslyšel podivný nářek a křik a hned tušil, že se něco přihodilo. Do Bedřichova dorazil právě v okamžiku, kdy zbrojnoši svazovali dívky. Na nic nečekal, ulomil z nejbližšího stromu velikou větev a hnal se k rabštejnským. Začal se větví tak mocně ohánět, že smetl z cesty všechno. Kdo neutekl, brzy ležel v příkopu v trávě. Tu se proti němu postavil sám rabštejnský pán. Dostal však od Hanuše takovou ránu, že se v mžiku válel na zemi s promáčknutým brněním. Dívky i zlato byly před lupiči zachráněny. Násilníci se rozutekli a Hanuše obklopili vděční vesničané. Rabštejnský pán zatím zuřil a kul plány pomsty.
Jednou se dozvěděl, že Hanuš chodí za děvčetem do sousední vsi. Brzy vypátral za kterým, a sám se za ním vypravil. Libuši – tak se totiž ta dívka jmenovala – nabídl domek a tisíc dukátů k tomu, vydá-li Hanuše rabštejnským. A nepřepočítal se. Děvče třpytu dukátů neodolalo. A tak když jednoho večera Hanuš přišel za Libuší, podala mu na uvítanou víno s uspávacím práškem, po kterém Hanuš brzy usnul. Pacholci, schovaní v komoře, svázali bezbranného obra a dovezli ho na Rabštejn. Tam byl na rozkaz hradního pána oslepen a uvržen do vězení. Za několik měsíců byla na hradě veliká slavnost. Shromáždilo se k ní mnoho hostů. Na jejich počest byl uspořádán velký turnaj. Když velkolepá podívaná skončila, obrátil se hradní pán ke svým hostům a řekl:
„A teď vám ukáži svého úhlavního nepřítele, obra, který zabil mnoho mých statečných zbrojnošů. Dnes už je jen bezmocným vězněm.“
A kázal přivést z vězení ubohého Hanuše. Když Hanuše přivedli, zašumělo to mezi hosty údivem. Podivovali se jeho vzrůstu a hádali, jak je asi silný. Ale za chvíli opět pokračovali v radovánkách a víc si ho nevšímali. Hanuš se zatím obrátil k chlapci, který ho vodil. „Zaveď me ke skále, na které stojí hradní věž.“ Když došli ke skále, řekl mu Hanuš:
„A teď rychle utíkej pryč, je-li ti život milý. A mým rodičům vyřiď můj poslední pozdrav!“
S posledním vypětím své obrovské síly se Hanuš opřel o skálu a ta se sesula i s hradní věží dolů do údolí. Všichni, kdož byli ve věži, byli pohřbeni pod kamením. A kdo se z loupeživé rytířské čeládky zachránil, byl chycen markraběcími vojáky, které proti rabštejnským poslal pán země a kteří sem právě dorazili. Trestu neušla ani zrádná Libuše. Slíbenou odměnu nedostala a výčitky svědomí ji trápily tak, že zešílela. Jednoho dne vyběhla z domu, vystoupila na vedlejší vysokou skálu a odtud skočila do hlubiny. Lidé skálu pak nazvali „Panenskou.“ A hrad Rabštejn? Nikdy se už z této pohromy nevzpamatoval. Dnes už jenom nepatrné zbytky zdí, zarostlé hustým lesem, připomínají, že tu kdysi stávalo pyšné panské sídlo.

Ještě dnes, staneš-li pod srázem skalních stěn od severní strany, marně hledáš, kudy by se ti podařilo vyšplhat nahoru. Až když obejdeš k jihu, nalezneš chodníček, po kterém ve spleti zbořeniny a balvanů dojdeš k místu, kde vložený žebřík mezi skalami dvou obrovských balvanů vyvede tě nahoru na malou plošinu skaliska.

Z vlastní hradní stavby se zachovaly jen nepatrné zbytky zdí, jimiž se procházelo do hradního dvora. Na temeni nižší skály stála bašta k ochraně brány. Nahoře na východním, vyšším z obou skalních bloků byla hradní věž – hláska, která se však zřejmě již v 18. Století až do základů sesula, takže po ní dnes není ani stopy. Podobný osud stihl zřejmě i malý, těsný hradní palác na jižní skále. Dále se zachovaly zbytky okružního zdiva předhradí a stopy hradního příkopu, vše již zarostlé lesem a dnes stěží rozeznatelné. Je zajímavé, že na starých lesních mapách z konce 18. a počátku 19. století je zběžně zachyceno několik půdorysů hradu, ani jedna z těchto kreseb však neodpovídá druhé. Zřejmě byly zbytky hradu v té době již skromné a nedávaly možnost přesného zakreslení původní dispozice hradního areálu.

Hrad Rabštejn byl postaven někdy na rozhraní 13. a 14. století. Je dost pravděpodobné, že se tak stalo za držitele úsovského panství Hrabiše ze Švábenic (1254 – 1296) a že původní jméno hradu byl pak mělo znít „Hrabišův kámen“, jméno, které se ostatně dodnes zachovalo v názvech řady severomoravských vsí, z nichž Hraběšice a Hrabišín leží v poměrné blízkosti hradu. V onom případě byl nový hrad zřejmě určen k ochraně severní části úsovského zeměpanského majetku, který tehdy zahrnoval značnou část dnešního Zábřežska i Šumperska. Prvotní rabštejnské panství zasahovalo také více na Šumpersko a jeho hospodářským střediskem tu byl Frankštát, nynější Nový Malín. Není také vyloučeno, že předchůdcem Rabštejna byl malý hrádek, jehož nepatrné zbytky jsou dosud viditelné na kopci nad Novým Malínem, který v německém pomístním názvosloví nesl příznačný název „Burgstein“ – hradní kámen a k němu vedoucí cesta se nazývala „Schlossweg“ – zámecká cesta. Lidová tradice pak dlouho udržovala pověst o spojení tohoto hrádku podzemní chodbou s hradem Rabštejnem, nepochybně pod vlivem historické, i když už dávno zapomenuté skutečnosti o původní přináležitosti Frankštátu k rabštejnskému panství.

První zpráva o Rabštejně pochází z r. 1318, a to v souvislosti s tehdejšími feudálními rozbroji v českých zemích. Olomoucký biskup Konrád se tehdy zmocnil s velkou námahou hradu „Rabinstaina“ u Uničova a odevzdal jej králi. Pravděpodobně vyrval hrad z rukou některého z přátel Jindřicha z Lipého. Do konce 14. století nemáme o Rabštejně přímých historických zpráv. Jako zcela nepodloženou je nutno odmítnout domněnku, že se Rabštejn stal v první polovině 14. století sídlem loupeživých rytířů a že proto markrabě Jan Jindřich, bratr Karla IV., hrad oblehl, dobyl a loupežnou hordu kázal pověsit na okolních stromech. Další historická zpráva o Rabštejně pochází teprve z roku 1398, kdy markrabě Jošt zastavil Pročkovi z Kunštátu a Bouzova za jeho služby zboží rabštejnské, tehdy již spojené s někdejším panstvím štráleckým, a to hrad Rabštejn, Rýmařov a vsi Jamartice, Ondřejov, Janušov, Rešov, Skály (Hankštejn), Tvrdkov, Nový Malín (Frankštát) a Hraběšice. Posunulo se tedy v té době rabštejnské zboží na Rýmařovsko a Rýmařov sám byl nepochybně jeho nejdůležitější hospodářskou sídelní jednotkou. Není vyloučeno, že známý dobrodruh a válečník Proček zavinil špatnou pověst Rabštejna jako loupežnického sídla, kterou pak tradice posunula o půl století dřív.

Od počátku 15. století Rabštejn často střídal zástavní držitele. Za husitských válek tvořil jakousi protiváhu husitského Sovince a král Zikmund jej dával v zástavu pouze svým věrným přívržencům, z nichž Hynčík Stoš z Albrechtic byl dokonce hejtmanem žoldnéřského vojska města Olomouce. Po Jiříku Stošovi držel Rabštejn zástavou Jindřich z Jenštejna (1464), který prováděl na hradě rozsáhlejší úpravy, neboť mu král na jejich úhradu připsal 100 kop grošů. V 70. letech 15. století získali zástavu Tunklové z Brníčka, kteří ovšem museli o ni svést tuhý boj s dalším zájemcem, Janem Heraltem z Kunštátu, v té době držitelem sousedního sovineckého panství. Za válek českouherských byli oba Tunklové přívrženci krále Jiřího a boje mezi nimi a stoupenci krále Matyáše Korvína neustaly tu ani po míru vratislavském (1474). Naopak hejtman Jiříka Tunkla Matěj Tovačovský podnikal z hradu Rabštejna nájezdy na statky Matyášových stoupenců v blízkém i dalekém okolí (Šumvald, Břevenec, Lukavice). Na druhé straně Matyášův hejtman Petr Haugvic z Biskupic pobral na Rabštejně a na Hankštejně (nyní Skály) svršky po Čeňkovi Tunklovi a Mikuláš Hrdý z Klokočí poplenil celé rabštejnské panství.

Počátkem 16. století získal Rabštejn a celé panství zástavou Petr z Žerotína, pán na Šumperku. A právě za něho dochází k významné změně v dějinách hradu, která předznamenala jeho definitivní zánik. Kolem roku 1520 vystavěl Petr z Žerotína janovický zámek, který se stal novým sídlem panství, nazývaného ještě dlouho do 17. století ze setrvačnosti rabštejnské – někdy též rýmařovské. Není vyloučeno, že vedle okolnosti, že totiž šlo o hrad malý, nepohodlný, vzdálený od hospodářského centra panství, položený uprostřed hlubokých a těžko přístupných lesů, hrála tu roli i okolnost, že patrně za uherských válek a vleklých bojů mezi Matyášovými a Vladislavovými stoupenci byl Rabštejn značně poškozen. Ukazuje na to nepřímo i okolnost, že již roku 1535 je hrad uváděn jako pustý. Jisté je tolik, že vybudováním janovického zámku Rabštejn svou funkci panského sídla definitivně ztratil a stal se pouze obydlím některých panských služebníků, především lesníka. V ocenění panství z roku 1569 se výslovně hovoří o oboře při hradu. Znovu se uvádí Rabštejn jako pustý při kupu dotud zástavního panství Hofmanny z Grünbüchlu roku 1584.

Dlouho však ještě nebyl pustý úplně. Kromě panských služebníků bylo tu i vězení, které ještě po celé 17. století sloužilo vrchnostenské justici. Za sporů mezi městem Rýmařovem a vrchností, reprezentovanou v polovině 17. století janovickým hejtmanem Hassnikem, byl tu častým nedobrovolným hostem i rýmařovský purkmistr.
O TOM, JAK RABŠTÝNŠTÍ OKLAMALI ŠVÉDY

Tak jako Sovinec za války třicetileté, dlouho oblehali Švédové a dlouho nemohli hradu dobýt.Zle bylo posádce hradu Rabštena, když docházely poslední zásoby Aby se nenáviděných Švédů zbavili, vymysleli si lest Z hradu vedla prý tehdy tajná chodba k potoku zvanému Říčka. Nejstateč­nější muži z posádky se touto tajnou chodbou dostali až k potoku, jenž teče pod hradem, zde nachytali pstruhy a pak je nabodli na tyče nad cimbuřím hradu. Když to švédové uviděli, poznali, že Rabštýna nedobudou že posádka je dobře zásobena, a od dalšího dobývání hradu upustili. Posádka hradu byla zachráněna.

Za třicetileté války byl hrad zřejmě ještě nouzově opraven a opatřen stálou vojenskou posádkou. Proto sloužil v době švédského vpádu jako úkryt nejdůležitějších listin a cenností, a to jak samotné vrchnosti, tak i rýmařovských měšťanů.

Zřejmě proto také – jeho vojenský význam vzhledem k odlehlé poloze byl již tehdy nepatrný – se stal obětí švédského útoku. Švédové hrad roku 1645 dobyli a ponechali tu stálou posádku pod vedením jistého Kuklendera, která se stala postrachem širokého dalekého okolí. Teprve po roce, v dubnu 1946, byla císařskými z Rabštejna vypuzena a mnoho Kluklenderových rejtarů bylo pochytáno.

Naposled se dovídáme o tom, že hrad byl dosud obýván, k roku 1693, kdy tu bydleli panští zřízenci v čele s hajným. Ve zprávě z roku 1759 se o Rabštejnu mluví již jako o tajemném místě, kde je tajný východ z doby švédské okupace, a to z bývalého vězení zločinců.

Od poloviny 18. století byl tedy hrad již definitivně pustý. Zdivo pomalu rozebrali jako stavební materiál obyvatelé blízkého Bedřichova a zbytek zkázy hradu dokonal zub času.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice lapkové doby minula, Tajemné a krásné Šumpersko, černokněžník a lidé co uměli čarovat se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Hrad Rabštejn – je jedním z vrcholů magického trojúhelníku

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s