JIŘÍ TUNKL – Jak čert jej zapřah do pluhu.

Okres Šumperk, Olomoucký kraj

Jak asi tahle pověst znikla? Se půjdeme v tomle článku podívat.

Snad žádný šlechtický rod neovlivnil v minulosti život města výrazněji než slezský rod Tunklů. Když Jan starší Tunkl z Brníčka koupil někdy před rokem 1442 zábřežské panství, nastalo pro město a okolí období velkých změn. Cestou práva i nelegálně získávali Tunklové další a další vesnice a brzy se stali nejmocnějším rodem na severní Moravě.

Slavnou éru rodu sice provázela řada sporů a žalob, ale Tunklové se ve městě udrželi po několik generací. Jejich pozornost se soustředila především na zakládání rybníků a regulaci vodních toků. Rybníkářství zde bylo rozšířeno již před husitskými válkami, protože kraj při řece Moravě, Sázavě a Desné byl k zakládání rybníků velmi příhodný.

Největší rozmach rybníkářství však spadá do let 1480–1490 a je spojen se jménem Jiřího staršího Tunkla. V tomto období byla zřízena řada nových rybníků.

Tunklové bývají často identifikováni svým erbem: v modrém poli leží stříbrná ryba – snad kapr – s obojkem. Právě Jiří Tunkl totiž proslul zakládáním rybníků.
Na svém zábřežském panství jich postupně založil celou řadu.
V okolí Zábřeha vznikl velký a malý rybník Závořický, Městský, Zámecký neboli Oborníkový rybník (dnes zvaný Oborník)  a Příčínek. O něco později založil Tunkl tři rybníky v okolí Dubicka (Vitošovský, Dubický a Hrabovský) a dva v okolí Třemešku (Zámecký a Frankštácký). Z těchto rybníků se dodnes zachoval rybník Zámecký čili Oborník. Z ostatních můžeme dnes obdivovat pouze zbytky mohutných hrází v blízkosti Zábřeha, Leštiny, Lesnice a Kolšova.

Stavba rybníků a jejich následné udržování však kladly velké nároky na poddané.

Zvyšování feudálních břemen na Moravě v druhé polovině 15. století nebylo výjimkou. Co se však dálo na panství zábřežském, daleko převyšovalo průměr a není náhodou, že právě na tomto panství poddaní, zoufalí z bezměrného tyranství
feudála, prví na Moravě zahájili řetěz poddanských bouří, který byl tak
charakteristický pro další období vývoje velkostatku.

Nadmíra roboty a bezohlednost majitele panství vyústila kolem roku 1493 v povstání poddaných, že poddaní pana Tunkla, „pána svého, jsou porazili, zranili a skoro zabili, takže jest od toho zbití nevstávaje, umřel“.

Pravě z toho znikla pověst že se i po jeho smrti povídalo že chodí k rybníkům které zbudoval strašit a že zde sním oře čert.

Pán na Brníčku a Zábřehu zeman  Tunkl byl velmi krutý ke svým poddaným. Trápil je robotou, jeho drábi bili z nařízení robotníky a nutili je do práce od rána do noci. A jestli byli drábi na robotníky málo přísní, dostali vyplaceno hotovými od zemana. Tak ze strachu poddané sužovali a tisíce jich zemana proklínalo.

„kdyby si ho čert na věky vzal,“ přáli si všichni potají. Když zemřel, lidé si oddychli, že nadešla doba jejich vysvobození nebo aspoň úlevy. Ale po nějakém čase prý se začaly dít divné věci: každou noc bylo slyšet hrozný řev na hrázi rybníka u Postřelmova. Když to nebralo konce, šlo se pár mužů podívat, co se tam děje. Vrátili se odtud celí vyplašení a vyprávěli, co spatřili:

To prý Tunkl byl zapřažen v dřevěném pluhu a čert s ním oral hráz rybníka. Když málo táhl, čert ho mrskal bičem. A sám Tunkl ho pobízel:

„Švihni, jenom švihni – jak jsem já švihal, sekni, jenom sekni – jak jsem já sekal!“

Tak oral čert s Tunklem každou noc, od půlnoci do jedné. Každé ráno hleděli Postřelmovští s hrůzou na rozoranou hráz. Co když přijde velká voda a protrhne ji? Hledali pomoc proti Tunklovi. Ale kdo spraví něco proti čárům? V jedné vesnici žil pastýř a ten prý uměl víc, než jen chleba jíst. Znal léčivé byliny, zaříkal nemocný dobytek a dovedl prý odvádět i těžké bouřky od kraje. Šli za ním a prosili ho, aby jim nějak pomohl. Pastýř je poslouchal  a potom povídal:

„To bude dost těžká věc- ale pokusím se o to.“

Vyjel o půlnoci na koni, kterému dal obrátit podkovy, sám na něm seděl obráceně – hlavou k ocasu. Přijel k rybníku a zaříkal, zaklel Tunkla na pustou Kaní horu. Podařilo se! Od té chvíle řev a křik u postřelmovského rybníka ustal, jako když utne.

Poddaní měli od zlého zemana pokoj, ale on musel za své skutky pykat dál. Jedou šel přes Kaní horu Hanus ze Lhoty a uviděl tam Tunkla, jak ještě s jedním neznámým řezali dřevo dřevěnou pilou. Pořád řezali a dřevo nikdy nepořezali.

„Copak tam dělá moje paní?“ ptal prý se Tunkl Hanuse. „Počkejte, já jí po vás pošlu něco od oběda.“

Podal Hanusovi cosi zabaleného v kůře. Hanus slíbil, že to Tunklové odevzdá. Šel s tím až do Brníčka. Paní rozdělala kůru a lekla se: bylo v ní pár kousků vařeného hada. Ale kdo by ho litoval? Měl, co si za svého živobytí zasloužil.

Druhé verzi této pověsti:

… Brzy po jeho skonu počaly se mezi lidem trousit zvěsti, že jeho duch bloudí za měsíčních nocí na březích závořických rybníků.
Prý ho tam čert zapřahuje do pluhu.
Tunklova choť, která se ještě ani nevzpamatovala z jeho hrozného konce, dodala si odvahy a vypravila se jednou zvečera k závořickým rybníkům. A naskytla se jí tam hrozné divadlo: Tunkl zapřažen do ohnivého pluhu se ztěžka brodil rybníkem a za ním smečka divoce povykujících čertů ho nemilosrdně bičovala. –  „Bijte toho Tunkla, co by voda žbluňkla!“  – ozývalo se od rybníka. Tunkl se obrátil ke své ženě a žalostným hlasem zvolal: “ Chceš – li mne vysvobodit, zanes vlastníma rukama každý kámen z hráze rybníka na jeho původní místo.“
Ráno tam nalezli nešťastnou paní ve mdlobách. Uchýlila se pak do kláštera a zbytek svého života strávila v modlitbách. A tak Jiří Tunkl dodnes prý oře  závořické rybníky.

Zde máte podrobněji o Jiřím Tunkovy …

.
Zábřežské panství v 16. století čítalo na 50 vesnic
Před tím to byla pestrá mosaika větších i menších panství, jež se vzájemně prostupovala, majetky královské, šlechtické i církevní. Tunklové znenáhla skupovali jednotlivá panství a panstvíčka a ve dvou generacích vytvořili rozsáhlé panství, jež se skládalo z 1 města, 2 městeček, 3 hradů, několika tvrzí a více než 50 vesnic.
Tunklové se tehdy začali rozrůstat a tvořit jeden z největších  a také nejobávanějších šlechtických rodů na celé severní Moravě. Při koupě města Zábřeh a jeho hradu  získal následující pozemky: vesničky Rovensko, Budišov, Leštinu, Bohuslavice, Třeštinu, Jedlí, Postřelmůvek, Svébohov, dvůr v Krumpachu a dvůr a mlýn v Zábřehu. Dále potom vísky Rudu, Malé a Velké Hostice, Hartíkov, Janoušov, Štědrákovu Lhotu, Komňatku, Raškov, čtyři hamry a Klášterec. Připojení benediktinských pozemků se nelíbilo Petrovi z Konice, neboť Tunklové na ně neměli nárok. Takovýchto stížností bylo mnoho, protože Tunklové si bezohledně zabírali okolní pozemky a to bez jakéhokoli nároku. Rod Tunklů z Brníčka byl stále někým žalován.  Mimo to získali do zástavy i zeměpanské zboží – město Šumperk s několika vesnicemi, hrad Bludov s příslušenstvím, takže jejich panství se rozprostíralo od českých hranic přes Zábřeh a Šumperk až k slezským hranicím. Dodnes zejména na Zábřežsku žije jméno Tunkl v živé paměti lidu. Kdo to byli Tunklové a odkud přišli na severní Moravu?

Na počátku 15. století přišli na Zábřežsko ze Slezska dva Tunklové, snad strýc se svým synovcem, a oba byli pokřtěni jménem Jan: Jan Tunkl, řečený Drahanovský, jehož matka Alena z Drahanovic zemřela roku 1419, a Jan Tunkl, řečený Eichholz, jehož otec Hartmann Tunkl, purkrabí na Cvilíně a Dubnici (Elichholz) zemřel roku 1420. První se oženil s Anežkou z Holštejna, vdovou po Alši z Lestnice (dnešní Lišnice u Mohelnice) a jeho synovec si vzal za manželku dceru této Anežky, Elišku z Lestnice spolu s lestnickým statkem, k němuž roku 1437 přikoupil od Alberta z Vickova Kolšov s příslušenstvím v Dolních Studénkách, Hrabišíně, Dlouhomilově a Sluhoňově. Měl dvě děti, Čeňka a Annu. Tato větev Tunklů nijak nezasáhla do dějin Zábřežska a mizí takřka beze stopy v temnotách dávné minulosti.

Zato rodina prvního Jana Tunkla se zapsala do dějin severní Moravy tak výrazným způsobem, že žije v paměti lidu dodnes.

Jan Tunkl Drahanovský koupil od Jiřího z Kravař před rokem 1422 panství zábřežské, roku 1447 Brníčko s příslušenstvím a panství rudské, od svého synovce Dolní Studénky a Dlouhomilov a tím si zajistil vedoucí postavení na Zábřežsku. Jako vlivný a šikovný šlechtic provázel císaře Bedřicha III. k římské korunovaci a byl pasován na rytíře. Zemřel kolem roku 1464.

Zanechal po sobě dva syny, Jana a Jiřího. Starší Jan zdědil po svém otci panství, hrad Brníčko a panství rudské. Měl pět synů: Jana, Jiřího, Jindřicha, Kryštofa, Albrechta a dceru Anežku. Zemřel roku 1476. Z této větve Tunklů pocházel Max Mořic Tunkl, roku 1675 držitel Tunklovy Lhotice na Znojemsku, a hněvotínský farář Zefy-rin Tunkl (1678–1699), který založil nadaci v mohelnickém kostele na 18. srpna a 16. října za svoje rodiče Pavla a Marii, bratra Daniela a celou rodinu Tunklů.

Janův bratr Jiří se oženil s Kunhutou z Cimburka a ve svém držení měl Zábřeh, Hoštejn, Bludov a Třemešek. Stal se poručníkem bratrových dětí a ti svému strýčkovi prodali roku 1490 všecek svůj majetek na Zábřežsku i s hradem Brníčko.

Tohoto Jiřího Tunkla nedovedlo z paměti lidu vymazat ani pět století. Říká-li Dr Jan Březina ve Vlastivědě moravské, že „Tunklové byli pohromou pro severní Moravu,“ říká to správně. Jednali tak (a zejména Jiří Tunkl), že vyvolali svým nelidským počínáním selské povstání, na něž Jiří Tunkl doplatil životem. V Knihách půhonných a nálezových čteme dlouhou řadu zápisů, svědčících o jejich nechvalném působení na severní Moravě. Tak na př. roku 1460 pohnal převor Václav a celý konvent krasíkovského kláštera oba bratry Tunkly před soud proto, poněvadž jim drželi všecko zboží kláštera v hodnotě 1100 hřiven. Pro podobné kousky a proto, že si mnohdy počínal jako loupeživý rytíř, nazvali moravští páni Jiřího Tunkla „zemským škůdcem“. Třeba roku 1481 přepadl svého souseda Petra z Bořečkovic na jeho statku v Nemili u Zábřeha a „pobral mu všecko šatstvo chozecí i postel, obilé dvoje, krávy, vozy i jiné hospodářství“.

Už v roce 1476 musel Jiří Tunkl slíbit všem pánům moravského markrabství v Brně, že nevyjede nikam z města Zábřeha bez jejich vědomí. Byl to trest za křivdy, jež páchal na svých poddaných. Tento trest uvalili na něj moravští páni po smrti jeho ochránce Jiřího z Poděbrad, když se ujal řízení moravských věcí energický zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka, který všude v zemi zaváděl klid a pořádek. Roku 1480 přijali pak moravští páni Jiřího Tunkla, jeho syna Jindřicha s jeho potomky do panského stavu, když byli před tím složili přísahu, že od toho dne budou velebit řád a stav panský podle obyčeje a práva koruny české a země moravské.

Ve snaze zlepšit své neutěšené finanční poměry, velmi otřesené v důsledku česko-uherských válek, začal Jiří Tunkl kolem roku 1480 budovat na svém panství rybníky. Jeho poddaní museli při jejich zakládání a zejména při stavbě hrází tvrdě robotovat. Kolem Zábřeha založil řadu rybníků: Zábřežský, Zámecký čili Oborník, Příčinek, Vitošovský, Hrabovský, Dubický, Sudkovský a Závořický. U Závořic, dnes zaniklé osady, zatopil třeba pozemky, patřící svými desátky zvolské faře, rovněž tak u Vitošova a u Hrabové. Z toho vznikl vleklý spor, který chtěl Jiří Tunkl už v zárodku utlumit tím, že prostě odňal dubické faře desátky z Třeštiny, Bohuslavic a zejména z Hrabové (dubická farnost byla na jeho panství) a přiřkl je faře zvolské která byla na panství biskupském. Tím ovšem dubickou faru velmi ochudil Dubický rybník byl beztak celý na farním pozemku. Stával zde les a Tunkl jej poručil vykácet. Roku 1489 byla uzavřena smlouva, podle níž majitel zábřežského panství má povinnost uhradit škodu dubické faře v případě, že vznikne spor. Spor vznikl vzápětí a trval téměř 200 let, až do druhé polovice 17. století. Mnoho listin, týkajících se tohoto vleklého sporu, je zachováno v Děkanské matrice mohelnické.

Ve svých rybničních pracích byl Jiří Tunkl velmi tvrdý a bezohledný, nebál se „zatopit cesty starodávní, že tudy lidé podle zvyklostí starodávních jezditi nemohli“. Znata ze Zvole dokonce žaloval, „že ta řeka Sázava s pomocí jeho poddaných vyvedena jest z toku svého spravedlivého starodávního“. Lidem v Závořicích u Zábřeha „odjal lúky jejich, jímal, bil“, poddané Pročka z Kunštátu „sjímal, sázel, ručil, dobytek jejich pobral, několik dní hladem mořil, trávu jim mocí na jejich lúkách sekl, lúky jim jejich odjíti chtě rybník dělaje“.

Zdá se proto, že Jiřímu utíkali z vesnic lidé mnohem víc, než snad na jiných panstvích. Byli to lidé různého povolání. Tak třeba do Zvole utekl úředník Mikuláš ze Sudkova a Dušek, tesař z Bohutínka. K Oldřichovi z Boskovic a z Trnávky utekl od rybničných prací Macek z Bratrušova a dokonce i rejtar Jan Štěvík z Dlouhomilova. Jiří Tunkl několikrát žaloval Markvarta ze Zvole, že mu nechce vrátit „člověka odběžného“ Matěje Konšálka a Jakuba Hlavatého z Třeštiny.14 Tyto příklady ukazují, jak se po husitských válkách zhoršovalo postavení prostého venkovského člověka. Osobní svoboda byla omezována, nařizovány nové roboty, závislost na vrchnosti se stávala stále tužší a zůstávala slabá naděje, že by se někde drobný člověk dovolal právní ochrany. Když se olomoučtí občané zastávali Tunklových poddaných u krále Vladislava II., nezapomněli poznamenat, že pan Tunkl má zkušenosti ve vedení sporů a že má u soudu v Olomouci příbuzné.

O jeho utiskování poddaných víme z listu městské rady olomoucké králi Vladislavovi; zpráva se týká panství šumperského, kde se takoví
nátiskové dáli, až z některých vsí se poddaní rozběhli a je pusty nechali,
nemohouce dávek, robot, rukojemství a jiného obtížení snésti. Z porovnání mezi Jiřím st. Tunklem a městem Šumperkem datovaném na Zábřehu 7. května 1484 víme alespoň, jaké násilí činil Tunkl tomuto městu. Útisk poddaných na panství zábřežském jasně vidíme z půhonů Jiřího st. Tunkla, kterými pohání
některé feudály, že poskytují útulek jeho zběhlým poddaným. Těmito půhony vymáhal Tunkl 18 zběhlých poddaných; nevíme, s jakým výsledkem. To jsou jen případy, které známe, jistě daleko více bylo těch, kde Tunkl se jich
domáhat nemohl, zvláště proto, že nevěděl, kam odešli. Sbíhání ze statku bylo jednou ze zbraní poddaných; nejen že tím ušli krutosti pánově, ale poškodili jej také tím, že opuštěná usedlost zůstala pustá a pánu chyběla z ní feudální
renta.

Rozsáhlými stavebními aktivitami a činností spojenou s budováním těchto rybníků  si však Jiří Tunkl přivodil řadu soudních sporů.
Které výsemeně začal sám že i nasvé dřívější přátelé, že roku 1480 podal celkem 22 žalob na své sousedy

Například Postřelmovští si stěžovali u zemského soudu, že jim voda ze Závořického rybníka zatápí pole a louky, takže nemohou dostát svým závazkům vůči vrchnosti. Tunkl tak musel odškodnit držitele vsi Znatu ze Zvole i postřelmovského faráře za ušlý desátek.

Podobně musel darovat Krumpašským (Krumpach: dříve samostatná ves, dnes místní část Zábřehu)  místo polí a pastvin, která jim zatopil při zakládání rybníka Oborníka, louku Okrouhlici. Zábřežským měšťanům navíc potvrdil všechna práva a svobody, jež dostali od jeho otce  Jana Tunkla z Drahanovic a na Zábřeze , zbavil je na věčné časy všech robot a služeb pro panství (s výjimkou požáru), dovolil jim čepování vína a prodej soli apod. Finanční poměry města tak nebyly – navzdory nepokojům v zemi – nijak nepříznivé. Navíc, patrně v důsledku vojenských akcí, nechal Jiří Tunkl přestavět svoje zábřežské sídlo na pozdně gotický hrad, což dokládá deska se znakem Tunklů a letopočtem 1478 dnes umístěná v průjezdu bývalého zámku.

Stále se opakující spory ovšem měl  Jiří starší Tunkl se nesnášel s pány ze Zvole. Hynek ze Zvole začal na svém hradě Kolštejn (dnes Branná) mučit Tunklovy poddané. Jiří Tunkl mu na oplátku vyplenil Staré Město a jeho hrad Kolštejn. Hrad a město poté zapálil.

Jiří starší Tunkl se začínal dostávat do vážnějších problémů s okolními sousedy.

Například Znatovy ze Zvole musel Tunkl uhradit vzniklou škodu za poničení a vytopení luk a polí ze svého Závořického rybníka.

s pány ze Zvole Neprávem obviněný Hynek ze Zvole se bránil protižalobami na Jiřího staršího Tunkla, kterého
právem obvinil ze zabrání města Šumperk, které patřilo Hynkovi a že ničil zboží, které musela
ves Lukavice do Zvole. Farář ve Zvoli obvinil Jiřího Tunkla z toho, že mu odňal dasátek v nedalekém Vitošově, zabral rybníky v Hrabové a odcizil mu seno ,

Janem z Daňčic a Šilperka kterému chtěl Jiří Tunkl již dávno zabrat neprávem jeho šilperské panství.

Jan z Mírova obvinil zábřežského pána z toho, že mu značně poškodil náhon na jeho mlýn.

, Jindřichem ze Sovince,  a dalšími.

Nevyhnul se ani sporům se svými synovci.  jejichž majetek po bratrově smrti spravoval. :     Nyní se vrátíme k Janu mladšímu Tunklovi, bratrovi Jiřího staršího. Ten totiž roku 1455 prodal městu Zábřehu Zábřehu a vsi Krumpachu dvůr Šádov, který získal při dědění. Městu jej prodal se vším svým poddanstvem. Zemřel kolem roku 1480. Kvůli tomu vypukli nové rozepře. Jan mladší Tunkl měl pět synů (Jan, Jiří, Jindřich, Albrecht a Kryštof) a ještě jednu dceru Anežku. Po Janu Tunklovi se cítili být okradeni ze strany svého strýce Jiřího staršího. Ten jim zabral veškerý majetek po Janovi. Nejen, že je okrádal strýc, ale Jiřího a Anežku okradla i jejixh vlastní matka Kateřina ze Šternberka o Anežčiných 32 cenných prstenů. Tyto rozepře mezi větvemi Tunklů se táhli celých deset let a byli vyřešeny poněkud nespravedlivě, neboť potomci Jana Tunkla byli okradeni o veškerý majetek. Janův hrad Brníčko, který při dědění s Jiřím získal, byl roku 1490 definitivně připsán jako majetek Jiřího staršího Tunkla.
Zabráním hradu Brníčko vytvořil Jiří starší majetkovou sestavu, která počínala od hranic Čech s Moravou a končila až u dalších hranic Moravy se Slezskem.

Šumperští také velmi zakoušeli od Jiřího Tunkla, když jim zničil vodovod a zakázal lovit ryby při městských hradbách a chtěl si i ze šumperských občanů udělat při honech honce
Osudným se mu však stal spor se šumperskými měšťany, kteří si na zemském sněmu stěžovali, že Jiří Tunkl porušuje jejich privilegia a že je začal utiskovat. Na Tunkla dokonce žalovali i olomoučtí měšťané u krále Vladislava Jagellonského. Pravděpodobně právě Šumperští se někdy na přelomu let 1493 – 1494 odhodlali k útoku na Jiříkovo sídlo. Známý letopisec a právník Viktorin Kornel ze Všehrd – Tunklův současník – napsal, že poddaní pana Tunkla, „pána svého, jsou porazili, zranili a skoro zabili, takže jest od toho zbití nevstávaje, umřel“.

Jest velmi pravděpodobné, že událost se stala krátce před velikonocemi 1491. Když Jiří Tunkl viděl, že se neuzdraví, předal své statky synovi a živořil ještě r. 1497, načež není již o něm zpráv. Zprávu zapsanou Všehrdem je nutno ověřit uvedenými listinami, které
ukazují, že smrt Tunklova následovala v delším časovém odstupu od zranění, ale líčení události samé potvrzují.

Postava zámeckého pána se natolik vryla do paměti poddaného lidu, že se její obraz uchoval v podobě pověsti. Podle ní je možné v noci spatřil Jiřího staršího Tunkla zapřaženého do pluhu poháněného čertem, jak rozorává hráze Závořického rybníka.

Mohlo by vás zajímat:

Bludovské rybníky …  popis těch rybníku době před zrušením, a toho jak a kdy tomu došlo.

Tunkové po 500 letech naštívili hrad Brníčko

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice krutovláda pánů, Tajemné a krásné Šumpersko, čertovská místa se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na JIŘÍ TUNKL – Jak čert jej zapřah do pluhu.

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Zábřežsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Petr Beranek napsal:

    Děkuji za tento článek, Tunklové jsou mými předky (babička byla rozená Tunklová), mnohé o nich vím ale pověsti mi unikaly.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s