Hostice – Víska Pustá – povodeň – cholera – Stará Kolářka dovedla hádat na klíč, což bylo dříve neomylným prostředkem, jak zjistit zloděje.

Okres Šumperk, Olomoucký kraj

Katastr obce Hostice o rozloze 611 hektarů je rozdělen úzkým ůdolím Hostického potoka, kerý přitéká od Štědrákovy Lhoty (zde pod názvem Pstruhovec) a ústí do Moravy. Tok potoka sleduje silnička z Rudy do Štědrákovy Lhoty a v tomto údolí v jižní části obecního katastru je areál vlastní vesnice. O samotě stojí skupina domů Alojzov (s papírnou) v nejjižnější části katastru a víska Pustá v severní části katastru. Střední nadmořská výška katasru je 364 m, ale katastr v severní části dosahuje výšky kolem 600 m.

Hostice jsou rodištěm národopisné spisovatelky Anežky Šulové, rozené Vénosové. Její dílo představuje rozsáhlou sbírku lidových písní, zkazek, vyprávění a pověstí z Hostic a Okolí.

V úzkém údolí podél potoka Pstruhovec vznikly v druhé polovině 14. stol. dvě vsi, které byly pojmenovány podle dálkových obchodníků, kteří tudy od Bludova přes Rudu a Hanušovice putovali dále do Slezka a Polska. Tito obchodníci si zdejší závětrné údolí zvolili za místo vhodné k odpočinku a k přenocování. Proto se jim říkalo hosti, hosté a ves pak byla nazvána Hostyz. Na obecní pečeti byla zobrazena radlice. Od svého vzniku patřily tyto vesnice k rozsáhlému zábřežskému panství a poprvé se připomínají v listině vydané v roce 1397. V prodejné smlouvě z roku 1447 jsou obě vesnice jmenovány Horní a Dolní Hostycz, proto pozdější pojmenování na Hostice (množné číslo). V té době pracovaly u Rudy tři železné hamry, které spolu s vedlejšími provozy byly hlavním zdrojem obživy pro místní obyvatele. V listině z roku 1490 se uvádí ves Hostice a ves Pustá Hostice. Touto pustou vsí je míněn původně Malý Hostýz, později Horní Hostycz, kde došlo koncem 15. stol. snad v důsledku Česko-Uherské války k poklesu počtu obyvatelstva. Osada však zcela nezanikla a v pozdější době byla znovu osídlena. Název „Pustá“ se pro tuto část obce udržel dodnes.

Pověst tohle místo popisuje následujícím spůsobem:

Hostice leží v pěkném údolí severozápadně od Rudy nad Moravou. Tímto údolím protéká potok, kterému se říká Pstruhovec. Vyvěrá v Hrubém lese nad Lázemi a vlévá se nad rudským nádražím do řeky Moravy. V létě jest tam krásně. Dědina jest stopena v zeleni stromů a ten, kdo hledá klidu, najde ho zde v plné míře. Ze stromů je nejvíce třešní. Za dědinou směrem ku prameni Pstruhovce táhne se dva kilometry dlouhá třešňová alej, která v době květů poskytuje utěšený pohled. Touto třešňovou alejí přijde se z Hostic do Hostice „Pusté.“

„Pustá“ má všeho všudy devět chaloupek postavených vedle sebe v jedné řadě podél Pstruhovce. Souběžně s chaloupkami přes potok běží cesta, z  níž ke každé chaloupce vede dřevěný můstek. Od můstku pak ušlapaná pěšinka směřuje zahrádkou k náspu, dlážděnému velkými plochými kameny. Všechny chaloupky jsou staré, jenom hájovna, která vyhořela před dvaceti lety, jest nově postavena. Pusté se všeobecně říká „Malá Vídeň“ , a to proto, že je tam tolik mostů. Snad ani Vídeň nemá přes Dunaj devět mostů jako Pustá.

Zpívá se o ní: V Malé Vídni devět mostů,

Devět chaloupek!

Dávají tam lišky pozdrav

Večer na sloupek.

Obyvatelé její jsou samozřejmě Vídeňáci. Dokonce i krále mají, a pranic jim to nepřijde podivné, když se jich zeptáte, co dělá jejich pan král. Mají tam totiž podruha jménem Král, který se nikdy nerozhněvá, když se mu z žertu dává titul „Jeho Veličenstvo.“ Ubohé veličenstvo: nemá pomálu co jíst! Rozumí však žertu a vypravuje, jak má ty svoje poddané v komendě.

Také se říká, že v Pusté pečou chléb jenom po jedné straně. Je to pravda, pečou jej po jedné straně, ale – potoka, jež to domky v nichž chleba pečou, jsou tak postaveny.

Pustá má přiléhavé pojmenování. Je tam opravdu pusto. Ani silnice, která zde byla postavena, nedovedla oživiti tento smutný kout. Náhodný poutník po silnici si jistě uvědomí, že tak asi vypadají končiny, kde lišky dávají dobrou noc.

Nebylo však vždycky tak pusto a smutno v těchto místech. Podle vypravování starých pamětníků sahaly chalupy z Hostic až do nynější Pusté. Na konci této tři kilometry dlouhé vesnice stál na vysokém návrší kostel. Živelní pohromou byl kostel smeten do údolí a voda, která se valila údolím, probrala i chalupy. Bylo jich prý zničeno přes šedesát. Majitelé neměli dost prostředků, aby si je znovu postavili a proto se jich prý větší část odstěhovala do bývalých Uher, kdež se usadili v okolí Topolčan. Bylo jich prý dvacet šest rodin.

Z kostela zbyly jen rozvaliny a ohromné kusy kamenů rozházené dolů na stráň. Leží tam dodnes.

Na stráni návrší, kde stával kostel, vyrostl les, kterému se dodnes říká Kostelnice.

Dnešní Pustá Hostice vznikla na místě živelní pohromy později, kdy již i ústní podání o zbořeném kostele a odplavených chalupách nabylo dávné zkazky.

Co i potvrzují další informace o tom místu: 

Když lidé v dávné historii osazovaly neobydlená území, zakoupily, nebo jinak získali pozemek, postavili si chalupu (dřevěnou), protože byli nábožensky založeni postavili kostel (kapli) a začali zušlechťovat pole.Po několika letech, kdy pole začala dávat úrodu byli nuceni odvádět jak finanční, tak naturální požitky vrchnosti, od 17. století byli navíc zatíženi stále narůstající robotou.Navíc odváděli desátek „na faru“.Ve mnohých vesnicích (především kde nebyl kostel nebo kaple), byla postavena zvonice, která tyto z části nahrazovala.

Na zvonicích bylo vyzváněno ráno, v poledne a večer a vyzvánění bylo pro místní obyvatele informací o čase.Na zvony bylo vyzváněno v případě požáru, povodně, případně jiné nepříjemné události.Při „vytváření“ těžkých tmavých mraků bylo zvoněno i „proti nim“.Toto zvonění bylo při reformách prováděných císařem Josefem II. roku 1787 zakázáno.Při úmrtí občanů bylo na „rozloučení“ s nimi také zvoněno.

Ústním podáním z pokolení na pokolení se dochovalo vyprávění o Kostelnici a veliké povodni, která byla největší katastrofou pro Malou Hostici.Vyprávění se zachovalo m.j. v pověstech místní spisovatelky pí Šulové a písemně ho zapsal v rodinné kronice p. Doležel.Protože oba zapsali mnohé události a ty které šly ověřit byly naprosto pravdivé, lze i vyprávění o hostické kostelnici považovat za reálné.Navíc se na stará mapě z roku 1783 název „Kostelnice“ vyskytuje.
V Doleželově kronice je uvedeno, že mezi roky 1447 až 1490 přišla na Hostice průtrž mračen a došlo k povodni, při které bylo 60 chalup zbořeno, byl smeten kostel, který měl stát na kopci a mnoho lidí přišlo o život..Lidé měli obavy postavit si na svých parcelách nové domy a 24 rodin se mělo odstěhovat k Topolčanům na Slovensko.

O přítomnosti kostela má svědčit mnoho kamenů rozesetých na strmém úbočí.
Domnívám se, že lze pochybovat o počtu 60 zbořených chalupách (i když šlo spíše o dřevěné prosté příbytky), podobně o tom, že kaple stála na kopci. K veliké potopě však pravděpodobně došlo.

V kupní smlouvě v Zemských deskách pro rok 1447 je uvedeno m.j., při prodeji Janu Tunklovi „Inferius Hostycz et Superous Hostycz“a že roku 1490 jsou uvedeny v Zemských deskách při vkladu hradu Brníčka „ves Hostice a ves Pustá Hostice“.Od r. 1489 je podle listinného záznamu jedna část pusta.V těchto letech muselo dojít k nějaké místní katastrofě. Doklady o této době nejsou.
V ústním podání existuje skutečnost, že na místě kde měla stát původně kostelnice „vyryli divočáci“ ze země zvon.

V ,,Pusté Hostyzi“ stávala na místě zvaném Kostelnice zvonice. Že stála na kopci, mělo své opodstatnění. Sloužila celým Hosticím. Hlas zvonu se nesl celým údolím až k Rudě.Pan Dokoupil(*roku 1937) vzpomínál :Slýchal jako malý chlapec,že v místech od ,,Vlčince“ po Koubkovo, stálo 7 rybníků. Když přišla veliká průtrž a hrnula se obrovská voda celým údolím zarovnala rybníky nánosem. Lidé je už nikdy neobnovili. Když Dokoupilovi ,,na rybníkách“ obhospodařovali louku,neposlechl tátu, aby tam s koňmi nejezdil a zapadl mu tam vůz. Po letech co by zaměstnanec JZD, když na rybníkách oral s traktorem, poznal, že oře na hrázích. Bylo tam kamení, kdežto na zbytku pole byla černá půda. V tehdejší době po povodní podle vyprávění měli lidé strach stavět domy dole v údolí, proto svá obydlí budovali na stráních. Snad v této době byla vybudována i zvonice, předchůdkyně nynější kapličky.

Nynější malá kaplička stojí uprostřed na stráni už od pradávna.
Kaplička přežila staletí, sloužila lidem při oznamování poledne a úmrtí v obci.
Původně byla postavena zděná zvonice,kterou si pozdější lidé rozšířili o dřevěnou část,aby se zde mohli scházet k modlitbám a tak z ní pro sebe udělali kapličku.

Zvon z obecní kaple musel být v období I. světové války odevzdán válečnému eráru pro výrobu děl.Od té doby se v obci nevyzvánělo klekání ani místním zemřelým.Proto byla občany uskutečněna roku 1924 mezi občany a u vrchnosti sbírka za účelem pořízení nového zvonu. za tyto byl nový zvon pořízen a zavěšen v kapli.
Podobný osud původního zvonu potkal i zvon z r. 1924.Není známo kdy, ale musel být opět pro vojenské účely odevzdán.
odvezený zvon za ,,Reichu“ byl vyorán u Litovle na poli.Tehdy(v padesátých letech) ho chtěli nálezci vrátit.Zdejší občané jej však nechtěli,měli již náhradní.Tímto byl zvon dovezený z Kunčic.Nalezl jej tam zdejší rodák-učitel Jaroslav Rulíšek,dovezl a se svým bratrem Hynkem v kapličce umístil v r. 1950. .Tento je zde dosud.

Křesťané, kteří přežili v r. 1833 zasvětili kapličku sv. Rochu a asi Šebestiánu a Fabiánu a na poděkování nechali vymalovat obraz.
„Tento obraz jest od dobrodinců obce Hostické v roce 1832, z příčiny té, když nemoc cholera obec Hostice obklíčila.Jednajíce z tohoto úhledu, našla obec skrz modlitby a procesí po obci vedené, útočiště k Pánu Bohu a
k těmto svatým – k sv. Šebestiánu a sv. Rochu a skrz Boží vůli a přímluvu těchto svatých, nemoc přestala. Toho času nemocných bylo 107, z toho všech jich uzdravělo 84 a 23 jich zemřelo. Proto se žádá a prosí, by každý s dobrou myslí v čase své nemoci pamatoval a předsevzal se k Pánu Bohu a přímluvu k těmto svatým vzal s modlitbou za sebe a za ty všechny nemocné a zemřelé.Léta 1833“.

Nebožtíci z Hostic (podobně jako z jiných obcí farnosti) byly odedávna pochováváni na starém rudském hřbitově, který se rozkládal okolo místního kostela – prostor pro pochovávání byl malý a nedostačoval vzrůstajícímu počtu obyvatel.Farnost již mnoho let (např. r. 1802) řešila tento problém a již dříve faráři upozorňovali na možné problémy především v případě nakažlivých nemocí.
Starý rudský hřbitov dosud postačoval proto, že nebožtíci byli pochováváni a po 10 letech, byl hrob zrušen a místo bylo opětně využíváno.
Někdy v letech 1831 – 1834 je uvedeno ukončení pohřbívání na starém rudském hřbitově a je zřizován hřbitov nový a právě toto mohlo být důvodem pochování mrtvých v Hosticích .V době zasažení velikého počtu obyvatel nakažlivou nemocí byli nebožtíci pochovávání i mimo hřbitovy.
Místo pohřbení v Hosticích bylo v dnešní zahradě pí. Kučerové na úpatí protějšího kopce.Toto mi m.j. potvrdila i pí. Kučerová, která si hroby pamatuje z doslechu starších, kdy zde „byli na tomto místě pochováni občané z Hostic,
když byla obec napadena nakažlivou nemocí“).

S cholerou r. 1832 se pojí vzpomínka pana Gronycha z hostické kartáčovny.Mezi staršími obyvateli Hostic se tradovalo, že při staré rudské hospodě Na Lapači byli zadržováni lidé, kteří v době nějaké nakažlivé nemoci „opouštěly“ Hostice.
S jistou dávkou představivosti lze předpokládat, že díky choleře z r. 1832 byla v Hosticích vyhlášena karanténa a lidé se nesměli mimo obec volně pohybovat – ve středověku toto opatření bylo mnohdy vyhlašováno mj. při veliké morové epidemii r. 1715.Zásobování Rudy oproti Hosticím bylo m.j. i ke čtyřem povoleným trhům v Rudě nepoměrně lepší a protože uzávěra mohla trvat několik měsíců lze předpokládat, že lidé z Hostic tuto karanténu mohli porušovat.Občané Rudy nechtěli, aby se nakažlivá nemoc rozšiřovala a občany z Hostic vraceli zpět.

V Hosticích kdysi žila Kolářka byla to stará selská výměnice hostyzská, vysoká, kostnatá a hranatá jako muž. Její denní prací bylo chodit po chalupách a po statcích na besedy. V dědině se narodila a tu i vyrostla. Znala všechny pradědy a prabáby každého rodu. Uměla vyprávět a bavit sama po celou besedu. Vydržela v jednom čísle i celý den a probrala všechny hostyzské události počínaje po pořádku od Adama. Ovšem, co nasbírala v jedné chalupě, zanesla i do druhé. Matky napomínaly děti, ať se před ní dobře chovají, že zítra půjde k sousedům a že by je tam pomluvila. Každý se ji bál. Ba říkali o ní, že umí čarovat. Proto také nikdo se neopovážil ji opravo­vat, nebo jí odporovat. Bylo to velmi zajímavé na takové Kolářčiné besedě. Napřed se mluvilo o všech živých v dědině, pak o nebožtících, co kdo byl zač a jak byl za své hříchy potrestán. Pak se přešlo na děti z celé dědiny, kde jsou nevykárané a kde jsou hodné. Pak přišly na řadu různé příběhy, zlo­dějské historky a strašidelné povídačky. Vypravovala také, jak to bývalo za starých časů.

Tenkrát měl málo kdo hodiny, protože byly drahé a lidé byli chudí. Poznávali čas podle světla a tmy. Ani ona hodin neměla. Na Štědrý den kdysi, když všechno poklidila, snesla s půdy nedělní šaty a jakmile se setmělo, šla si lehnout, aby se vyspala na půlnoční. Když se probudila, usoudila, že může už být tak kolem jedenácti hodin před půlnocí. Vstala, oblékla se a šla k Rudě. Bylo jí to divné, že nikdo nejde ani před ní, ani za ní, ale myslela si, že je ještě dosti času. Šla s lucernou úvozem k Rudě až přišla k první chalupě v Klaprštatě. Tam svítili. Měla za to, že také se chystají na půlnoční a že mohla jíti s nimi. Ti však se divili, že jde tak brzo. Bylo teprve 9 hodin večer. Jistě šla spát už o páté a probudila se o osmé hodině.

Když se v některé chalupě něco ztratilo a nevědělo se, kdo to ukradl, šli poškození vždycky pro starou Kolářku, aby uhodla, kdo kradl.
Zloděje zjišťovala hádáním na klíč. Přišla k po­stiženým vzavši s sebou modlitební knihu po mrtvém a klíč od staré truhly. Klíč se složil zubem do knihy, aby ucho jeho vyčnívalo z knihy ven. Dvě osoby tlačily konci ukazováčků na sebe a mezi nini visela kniha s klíčem na klíčovém kroužku. Kolářka pak začala:
»Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista ukřižova­ného začínám hádat. Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo. Všechny věci skrze něho učiněny jsou.«
Pak hádala jméno zloděje. Řekla jméno té osoby, na niž bylo podezření. Na příklad řekla: »Franc vzal ty peníze.« Druhá osoba, hádání přítomná, musela jí odporovat: »Nevzal.« Na to ona znovu: »Vzal.« Druhá odporuje: »Nevzal.« Když se chvíli tak hádaly a klíč se nepohnul, musela jmenovat jinou osobu, která by se mohla krádeže dopustit. Když jmenovala toho pravého zloděje, klíč se s knihou na ukazováčcích zavěšen dvakrát do kola otočil.
Děti přihlížely tomu s posvátnou hrůzou, jak se klíč otáčel.
Také chodila po dědině řezat dětem kruh. Byla to jakási žilka za uchem, kterou břitvou nařízla. Kdo měl kruh, špatně vypadal, neměl chuti k jídlu a často i z toho zemřel. Jakmile něco dětem schá­zelo, hned byly vedeny ke Kolářce, aby se podí­vala, nemají-li kruh. Před několika ještě desetiletími byla na severní Moravě velmi rozšířena tato pověra. Dnes už na ni nikdo nic nedá.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice dobrá čarodějnice, morová nákaza, Povodeň, Tajemné a krásné Šumpersko, zvon, černokněžník a lidé co uměli čarovat se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Hostice – Víska Pustá – povodeň – cholera – Stará Kolářka dovedla hádat na klíč, což bylo dříve neomylným prostředkem, jak zjistit zloděje.

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Miroslav Ruprich, napsal:

    Zdravím Vás,
    před několika dny jsem Vám psal krátký mail a možná jsem ho adresoval špatně a proto se ozývám ještě jednou. Zajímám se o Historii Rudy a následně panství Ruda a něco sem tam píšu a zajímají mně některé informace, které uvádíte. Ve výše uvedeném článku uveřejněte to, co jsem psal jako určité poznámky k článku o hostické zvonici před několika roky a v podstatě jsem tyto poznámky dal pí Kubíčkové s tím, že může cokoli použít, následně jsme chtěli vydat brožuru, kde by ona něco napsala o kapličce a především k čemu slouží dnes. Nebyli jsme schopni se domluvit a já jsem tuto brožuru napsal. Nemám nic proti tomu, že jste to uveřejnil, ale článek nemá hlavu- patu a rád Vám poskytnu upravený článek. Podobně mám zpracovaná některá dle mne zajímavá temata a rád Vám některé články dám.
    Pokud máte o setkání zájem, ozvěte se.

    • majovyhonzik napsal:

      Kdysi uspořádal co se píše o velké povodni v Hostici. Nedávno když hledal něco o choleře okolí Bohdíkova narazil na článek o kapličce která je takovou pamatkou na dobu cholery a zároveň to potvrdilo pravdivou část o té potopě. Mám špatnou gramatiku proto to není dokonalé ale uceleně je to vše co se o povodni a choleře píše. Ve spojitosti s cholerou se u Bohdikova uvádí že na nebi byla viděna kometa. Možná je to ta samá co popisuji u obce Nákla a pozorování toho úkazu dalo vzniknout pověsti o drakovy.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s