Náklo – HASTRMANI na Trávníku

Okres Olomouc

Když se pásli koně na Trávníku, bývali tam pastýři celý den a celou noc. ( u Nákla )
V chladných nocích zapálili oheň z chrastí a zahřívali se. Jídlo si brali s sebou z domu a k pití měli vodu ze studně přímo na past­visku. Když bylo sucho, čerpali vodu do dlouhých dřevěných koryt a z těch se napájeli koně.
Hotaři znali koně všech sedláků a chalupníků, poznávali je podle kroku a řehtání i v tmavé noci. A najednou z ničeho nic se na Trávníku objevil cizí černý kůň. Hotaři se tomu tuze divili:
„Copak je to za koně? Podívejte se — nemá na hlavě ohlávku a kopyta nemá okovaná!“
Kůň pobíhal kolem stáda, koně se plašili a nepokojně frkali. Pobíhal taky kolem koryta, ale nepil z něho jako jiní koně. Hotaři ho chtěli chytit. Lákali ho, ale on před nimi poskakoval, až ho jeden obdvážný pastýř popadl za hřívu. Kůň ho táhl k močálu a ten odvážlivec měl co dělat, aby se neutopil. To už poznali, co on je!
„To není nikdo jiný, než hastrman. Bude lepší, když si ho nebudeme všímat a necháme ho na pokoji.“

Od té doby se cizí kůň objevoval častěji. Někdy to byl kůň černý, jindy hnědouš nebo šiml.
Hotaři mívali na pastvině dřevěnou boudu. Jednou tam za poledne zůstal nejstarší hotař sám. Tu za ním přišel malý mužíček v zeleném fracku, na hlavě měl klobouk s širokými skývami a s těch mu pořád kapala voda. No, hastrman, kdopak jiný by to mohl být? Hotař po­kuřoval z fajfky a hastrman si ho zvědavě prohlížel. Vdechoval dým a najednou poprosil pastýře:
„Dej mně taky udělat několik puků!“
Hotař se usmál a tak prý si ji chvilku vypůjč. Bavilo ho, jak se hastrman šklebí po tabáku, ale když mu do fajfky nakapal vody, vadil se s ním:
„Podívej se, jaks mně do ní nagrental! V trysce vrká močka jak holubi na střeše. Kup si fajfku svou, když tak rád kouříš, a mně dej pokoj!“

Ale hastrman se nedal odbýt a druhý den přišel zas. Prý nemá koho poslat do trafiky pro tabák a kdesi cosi. Hotař byl dobrák, a zase mu vyhověl. Potom musel pokaždé fajfku umývat v korytě a utírat šosem kabátu.
Jednou se ho pastýř zeptal:
„Proč se proměňuješ v koně a plašíš nám stádo?“
Ale hastrman neodpověděl, jen se hlučně smál a šklebil. Jeho smích se podobal řehtání koně nebo kvákání žab.

Když hotař obědval na pastvisku, nebylo to s hastrmanem teprve k vydržení. Pořád měl chuť na nějaké lidské jídlo a všecko chtěl okusit. Nejraději jedl buchty a šišky, těch se nemohl ani dočkat. Tvrdý chleba mu nechutnal. Močil ho ve vodě, aby změkl, a pak ho olizoval. Hota­řova žena se s mužem vadívala:
„Divím se ti, že tu obludu nezaženeš! Pořád tě bude vyjídat, nesta­čila bych pomalu pro něho vařit a píct. Zažeň ho, ať ti dá pokoj!“
Hastrman věděl, že ho hotařova žena nemá ráda, a sotva ji uviděl blížit se k boudě, už se klidil. Ale hotař nedal na něho dopustit. Byl to jeho kamarád. Někdy donesl na pastvisko veliké a tučné ryby a spolu je pak pekli nad ohněm nebo vařili v hrnci. A tak není divu, že ho hotař nezaháněl a nic nedal na ženino remtání.
Od té doby, co se spřátelil s hotařem, přestal se proměňovat v koně a přestal plašit jejich stáda.

Jiný příběh z toho místa: 

Nákelští hospodáři chodili pro koně teprve ráno a odváděli si je domů k práci. Sedlák Malý se jednou chystal, že vyveze hnůj ze dvora, a tož se vydal do Ohrad pro koně ještě za tmy. Zavolal na hotaře a šli spolu hledat koně. Bylo jich tam veliké stádo a pobíhali po celém pastvisku.

Vraníci k Malému přiběhli jako jindy, sotva na ně zavolal. Ale byli tentokrát jacísi rozdivočení, skákali a řehtali, až se to daleko rozléhalo. Trvalo hodnou chvíli, než dali vraníkům na hlavy ohlávky a vyvedli je ven.

Sedlák chytil koně za uzdy, rozloučil se s hotařem a odváděl je domů. Na dvoře už stál vůz naložený hnojem a pacholek čekal s cho­mouty, že je dá koňům na krk. Ale těm se to nelíbilo. Začali skákat a bít kolem sebe kopyty, až se oje otřásalo. Hospodář nad tím vrtěl hlavou: Co ti koně dneska dělají, to je až k hrůze! Jako by to ani naše vraniky nebyly.

Konečně byli zapraženi do vozu, hospodář se chopil opratí a vijó, pobídl je. Teď ale nastal na dvoře divoký tanec! Koně bili do vah, kopali všemi čtyřmi, trhali chomoutem, div celé oje neulomili, oči jim jiskřily a kolem chřípí měli hustou bílou pěnu. Sedlák se dopálil a po­vídal si: No počkej, však já vám ukážu! Byl to silák a nebál se nikoho a ničeho.

Dovedl zkrotit sebedivočejší koně. V levé ruce držel pevně opratě a v pravici bič s tlustým řemínkem a bil koně hlava nehlava. Čím byli divočejší, tím dostával větší vztek. Zaťal zuby a mrskal koně ze všech sil. Pacholek jen stál a čučel jako přimrazený. Hospodář na něho křikl:
„Vezmi bič a bij do nich jako do cíchy!“
Ale pacholkovi bylo vraníků líto a povídal si: Náš hospodář je zlostí bez sebe a potom ho to bude možná mrzet. Ale vtom vraníci přetrhali postraňky a pobočáky, a házeli sebou tak, že se jim konečně podařilo shodit chomouty. Hnali se jako střely otevřenými vraty na dědinu. Pacholek se rozběhl za nimi, ale hospodář ho zarazil:
„Nech ty potvory, ať utečou do ohrad k vodě! Vždyť to nebyly naše vraniky, to byli hastrmani!“

Pacholek se zhrozil:
„Proboha, co to povídáte, pantáto?“
„No, byli to hastrmani! Copak neviděls, že měli zelenou hřívu? A s ocasu jim pořád kapala voda. Proto jsem je tak řezal bičem, aby na mě pamatovali a dali podruhé pokoj. Však už víc k Malému na dvůr nepřijdou!“
„A vy jste to nepoznal, když jste je chytal na pastvisku?“ ptal se pacholek.
„Byla tma jak v měchu,“ řekl hospodář. „Přiběhli jako jindy, mysleli, že dostanou do žlabu ovsa a sena a budou se mít u sedláka dobře. Když viděli na dvoře vůz s hnojem, chtěli utéct, na tahání oni nejsou.“
„Že jsem to nevěděl! Byl bych jim natřískal ještě víc, aby věděli, že se hastrmanů nebojíme,“ povídal pacholek. „Včil zanesu chomouty a pobočáky k sedlářovi, ať je hned spraví.“

Sedlák se sebral a šel znovu na Trávník pro koně. Tam už se hotaři divili, že Malých koně jsou v ohradě, ačkoliv pro ně ráno přišel hos­podář a odvedl je domů. Nemohli to pochopit ani vysvětlit. Když se Malý objevil na pastvisku a pověděl, jaké koně si z pastvy odvedl, smáli se hotaři, jak na hastrmany vyzrál.
„Těm se dneska žerty nevyplatily! Přišli k moc velikému silákovi.“
Sedlák chytil své vraniky a šel s nimi domů. A hotaři každému vy­pravovali, jak Malý vyplatil nezvedené hastrmany, když si s ním chtěli zažertovat.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice spojení zvířete a tajemného místa - kůň, Vodníci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Náklo – HASTRMANI na Trávníku

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Litovelsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s