Les mezi staré Rovně a Vražné – Jinde v lese bylo ticho a panoval hlubo­ký klid, ale na onom místě zuřil vichr, až se mohutné stro­my ohýbaly jako proutky a v jejich větvích to hučelo jako při nejhroznější a nejdivočejší bouři. v lese chodívali nejen loupežníci, ale i bezhlaví muži. Ohnivých mužů bylo všude taky plno, v poli bývalo vidět záhadné záře a ze všech stran se ozývaly podivné zvuky.

Okres Svitavy, pardubický kraj
Před lety chodívali lidé ze Staré Rovně na práci v jiných dědinách a poněvadž chodili lesem, zažili často všelico podivného. Do práce vycházeli časně ráno, ba někdy přímo v noci, kdy bylo všude tma, takže mnohdy ani neviděli na cestu.
Jedna taková cesta vedla z Rovně k Vražnému. Chodilo se po ní také do Jevíčka. Když šli roveňští lesem, přicháze­li na této cesté k jednomu místu, kde vždy vznikala náhle hrozná vichřice. Jinde v lese bylo ticho a panoval hlubo­ký klid, ale na onom místě zuřil vichr, až se mohutné stro­my ohýbaly jako proutky a v jejich větvích to hučelo jako při nejhroznější a nejdivočejší bouři. Vítr svištěl, až v kostech mrazilo, všechno kolem se otřásalo, takže naho­dilí chodci se chvěli hrůzou a báli se jít dále. Někdy se jim zdálo, že v hukotu vichru slyší dětský pláč a naříkání, Kvilive zvuky dětského nebo ženského hlasu bylo jasně slyšet v rachotu praskajících kmenů a do toho vpadalo strašidelné dunění, až se celý les otřásal. Lidé polekané prchali z tohoto místa a konečně se nikdo neodvažoval jít v noci k Vránžnému. Povídalo se, že tam řá­dí lesní duch, v něhož je zaklet nějaký loupežník a nebo vrah. V hlubokých lesích od Vránové Lhoty k Rovni, Bezděčí a Vražnému stalo se mnoho vražd a duše zavražděných i vrahů se tam zjevovaly a naplňovaly hrůzou celý kraj. Před lety se jistě na onom místě také stala nějaká ukrut­ná vražda, o níž nikdo nevěděl. Snad při tom zahynul i zlo­činec, který ji spáchal a jenž pak byl zaklet do lesního ducha. Jeho oběti jej pronásledovaly v podobě lidských hla­sů při řádění vichru,rozpoutaného působením lesního ducha. Pak tam někdo pověsil čtyři svaté obrázky. Lidé se u nich modlili a v lese nastal klid. Od té doby chodí lidé lesní cestou z Rovně do Vražného beze strachu.

Děda Šépka byl statečný muž a hned tak něčeho se nezalekl. Bylo mu jedno, jestli šel v poledne nebo o půlnoci hustým lesem z Rovně, z Vražného nebo z Vránové. A přece v době, kdy byl ještě mladý, rozprostíraly se všude zrádné bažiny a močály a v lese chodívali nejen loupežníci, ale i bezhlaví muži. Ohnivých mužů bylo všude taky plno, v poli bývalo vidět záhadné záře a ze všech stran se ozývaly podivné zvuky. Světýlka vídal děda na svých nočních cestách tak často, že si jich vůbec nevšímal. Chodil kolem nich klidně a nikdy ho ani nena­padlo, že by se mu mohlo něco přihodit. Chodil polem i lesem beze strachu. V ruce míval pádnou hůl a v ústech fajfku. Měl tedy dva společníky, sice ne živé, ale věrné, a ti ho nikdy neopouštěli.
Jednou šel v tmavé noci z Vražného. Aby mu cesta lépe ubíhala, vyndal z kapsy dýmku, nacpal ji tabákem a těšil se, jak si zakouří. Vytáhl křesadlo — ale tu najednou zjistil, že nemá hubku. To ho dohněvalo. Těšil se na kouření a zatím musel držet v puse vyhaslou dýmku. Marně hledal po všech kapsách, hubku někde cestou ztratil.
Co mám dělat, abych si mohl zapálit? uvažoval dopálený děda. Vrátím se do Vražného a poprosím někoho o připálení. Já, ale za chvíli bude půlnoc, přeci nebudu budit lidi ze spaní! Kdyby aspoň někdo šel lesem, ale odnikud není slyšet kroky, jen srnčí bekání.
Ale co to? Na pokraji lesa se objevilo světýlko. Šépkovi hned pro­letěla hlavou spásná myšlenka: Co kdybych na ně zavolal a poprosil, aby mně zapálilo tabák? Když svítí, musí mít oheň a ten já zrovna potřebuj u.
Nerozmýšlel se dlouho a začal na světýlko volat a pískat, ať přijde blíž. Světýlko se zastavilo, zatřepetalo se — a už stálo u něho. Osvítilo cestu i křoví a tu děda poznal, že je zrovna u obrázku pověšeného na stromě. O tom místě se vypravovalo, že tam straší. Ale děda Sépka se nebál a hned poprosil světýlko, ať mu zapálí tabák v dýmce.
„Ztratil jsem někde troud a na kouření mám velikou chuť,“ vy­světloval, „ty máš dost ohně, mohlo bys mi zapálit.“
Světýlko se přiblížilo těsně k němu a najednou z něho začaly pršet ohnivé jiskry. Sépka je chytal do své fajfčičky, bafal, bafal, až tabák chytl. Děda se zaradoval, spokojeně vypouštěl kouř a bez poděkování šel dál.
Světýlko zůstalo stát bez pohnutí na místě a když se Sépka za chvilku ohlédl, uviděl, jak z něho srší ohnivé jiskry a rozletují se vysoko daleko. Vypadalo to, že se světýlko zlobí, že někomu hrozí — a děda dostal vítr. Dal se do běhu, utíkal cestou necestou, jenom aby už byl doma. Z dýmky ani nezadýmal, ačkoliv se na to tak těšil. Běžel na Plechtinec, sotva dechu popadal. Přiběhl domů celý zpocený a dopadl těžce na židli v kuchyňce. Poprvé v životě poznal strach z něčeho, čemu se jindy jen vysmíval.

Žena se ho vyptávala, čeho se tak polekal. Ale trvalo chvíli, než se děda vzpamatoval a mohl jí povědět, co se mu se světýlkem přihodilo.
„A cos mu řekl?“ ptala se ho žena.
„Nic. A co jsem mu měl říct?“ diví se děda.
„Měls mu pěkně poděkovat za posloužení,“ řekla žena.
„Na to jsem zapomněl! Myslel jsem, že to není třeba,“ vymlouval se Šépka.
„To je chyba!“ řekla žena. „Ono na to jistě čekalo. Byl bys ho tím vysvobodil. Dej pozor, ať se ti světýlko za tu nevděčnost nepomsti!“
Šépka si povzdychl. Co ted mohl dělat? Od té doby se světýlek bál a v noci nerad někam chodil lesními cestami. Nechtěl se setkat se světýlkem, ke kterému se tak nepěkně zachoval. Musel-li však přece někam jít, dbal, aby měl v kapse křesadlo i hubku, aby nemusel příště zas prosit o připálení světýlko.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice bludičky, lapkové doby minula, Ohnivý muž, Počasí - záznamy bouřek v dějinách. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Les mezi staré Rovně a Vražné – Jinde v lese bylo ticho a panoval hlubo­ký klid, ale na onom místě zuřil vichr, až se mohutné stro­my ohýbaly jako proutky a v jejich větvích to hučelo jako při nejhroznější a nejdivočejší bouři. v lese chodívali nejen loupežníci, ale i bezhlaví muži. Ohnivých mužů bylo všude taky plno, v poli bývalo vidět záhadné záře a ze všech stran se ozývaly podivné zvuky.

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Svitavy | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s