Dalov – zatopený lom – DAR TRPASLÍKU

Obec Dalov leží vysoko v horách Nízkého Jeseníku při pramenech Dalovského potůčku, ústícího v osadě Horní Žleb do Ovčího potoka (Sitky), asi 8 km severně od města Šternberka.  Okrese Olomouc.

V okolí Dalova lze narazit na řadu přírodních i historických zajímavostí. Jižně od vsi ve starém břidlicovém lomu v nadmořské výšce 601 m se rozkládá půvabné Dalovské jezírko. V lese Pomezí se nachází místo, kde byly v 17. století upalovány ženy obviněné z čarodějnictví. Západně od Dalova zanikla v 15. století ves Veselí, kterou dnes připomíná Veselský les a potok. K místním památkám patří kaplička vystavěná v tyrolském slohu v roce 1911.

V Dalově působil v meziválečném období německý učitel Otto Zenzinger, který shromáždil a vydal pověsti ze Šternberska pod názvem „Und Grossmütterchen erzählt“ (A babička vypravuje).

břidlice       V barokních břidličných podlahách ambitu kostela v Chrámu sv. Michala  v Olomouci pocházejí pravděpodobně z nyní zatopeného lomu u Dalova

Podle dochovaných materiálů nebyla obec úplně německá nikdy, vždy tu alespoň jedna rodina česky mluvící bydlela. Z doby německého osídlení se do dnešních dnů dochovala tři místní označení a to „Kukusvald“, což je les směrem na Loděnici, „Štajbruk“, což je právě zmíněný zatopený lom a „Vesídlo“, což je oblast směrem na Huzovou – místo kde ležela zaniklá obec Veselí – německy Wesidel.

V zatopeném břidlicovém lomu se těžila břidlice do roku 1942, kdy těžaři narazili na tak silný pramen vody, že tam zanechali veškeré pumpy i další strojové vybavení a nářadí. Během několika hodin byl lom zcela zatopen. V roce 1965 postihlo zdejší oblast katastrofální sucho byla voda z lomu byla odčerpána pro místní kravín (dnes drůbežárnu). Dno bylo vyčištěno a lom se pozvolna znovu zatopil. Jeho výměra je 0,25 ha

právě k tomuto zatopenému lomu u Dálova,  který je využíván jako přírodní koupaliště. Se váže pověst o skřítcích, kteří kdysi dávno ta­to místa obývali a snad tam žijí i dnes. Nechme však vyprávět staré časy.

Právě v těch dávných časech, kdy po vodě široko daleko ne­bylo ani památky, žila poblíž lomu stará žena. Nikdo ani ne­věděl, jak se jmenuje, tak ji usedlíci ze sousedního Dalova na­zývali Dobža. To proto, že když přicházela do vesnice a lidé se jí na cokoliv ptali, odpovídala jen: „Dobže.“ Ve své chaloupce bydlela již mnoho let úplně sama, s nikým se nestýkala a všich­ni mysleli, že je trochu bláznivá, a že snad ani mluvit neumí.

Ale ono to bylo všechno jinak. Dobža zanevřela na lidi od těch dob, kdy ještě bydlela v jiném kraji a právě lidé jí moc ublížili tím, že ji nespravedlivě obvinili a vyštvali svou hlou­postí a zlobou ze vsi. To je však ale úplně jiný příběh.

Prostě potom se Dobža přestěhovala do opuštěné chaloupky k dalovskému lomu a žila odloučená od lidí, ale vůbec, jak by se mohlo zdát, nebyla sama.
Každý večer k ní přicházeli trpaslíci, kteří žili v břidlicové skále. Hráli jí na malé harfičky, zpívali a povídali všelijaké příběhy, a protože neznali smrt a ,život měli věčný, bylo jich nespočítané. Stařenka je za milou společnost hostila koláčky s medem a vínem z bezinek.

Také jim spravovala potrhané kamizolky a špidlaté čepičky. Se skřítky se cítila moc dobře, smála se, vyprávěla jim o tom, jak lidé nevěří na skřítky, víly a strašidla a přesto se bojí chodit v noci do lesa, jak se bojí zla, a tak píší pohádky o tom, jak vždy zvítězí dobro, i když v životě to mnohdy bývá právě naopak. Také jim vyprávěla, že to Zlo chodí po světě v brnění a tak je mnohem silnější než Dobro v šatech z hedvábí.
Skřítci kroutili hlavou a nechtěli věřit, že lidé mohou být i zlí: „Vždyť nebudou mít ani čas to odčinit, žijí přece tak krát­ce. Nebo snad až někdy příště?“ Tak se ptali a na odpověd nečekali.
„To je ale jejich starost, když si na to odpovědí, nebudou už nikdy zlí,“ zazpívali a pokračovali ve svých vyprávěních.

Jednoho večera, byl to Štědrý večer, Dobža seděla u pece, ruce v klíně a vzpomínala na své mládí.

Dnes však nějak s večeří otálela, jako by tušila, že bude mít návštěvu. A také ano. Pojednou uslyšela před chaloupkou zvonivý smích, dveře se rozlétly a do chaloupky vešli její malí přátelé. „Neseme ti dárek, Dobžo,“ a už se hrnuli ke stolu, na který položili něco zabalené v blankytném šátku. Stařenka váhavě přistoupila k tajemnému balíčku a celá se třásla. Vždyť to byl po mnoha letech první dárek, který dostala.

„Copak to asi je? Určitě jste mi přinesli šťávu z jitrocele, abych omládla, nebo smaženou kosmatici, abych nebyla příští rok nemocná, nebo snad květ kapradě, abych našla klíč k pokladům?“ smála se Dobža a skřítkové se také chichotali. Dobža rozbalila šátek a překvapeně spráskla ruce.

„Dobrý Bože, takové bohatství, co si s tím počnu? To nemo­hu přijmout, co by tomu řekli lidé, kdybych se ve vsi objevila v nových šatech, kupovala více, než potřebuji a vozila se v kočáře. Vždyť nohy by mi ochrnuly, hlava se pomátla a ra­dost ze života by docela zmizela.

Zase bych měla nepřátele, že už z té samoty má nastydlé přemýšlení a nechali ji na po­koji. Až jednou, když se Dobža vracela z nákupů, usedla kou­sek za vesnicí do trávy, aby si odpočinula. Slunce palčivými paprsky ohlašovalo blížící se bouři, dusno bylo k zalknutí. Dobžino čelo se perlilo potem, a tak se rozhodla, alespoň na chvíli, sundat si teplý šátek. Hlava se rozzářila a v tu chvíli šel okolo vandrovní tovaryš. Uviděl tu nádheru a rozhodl se, že stařenku někde omráčí a vlasy, které právě zlatě cinkaly, bu­dou jeho. Tak se i stalo.

Celou cestu šel tiše za ní, a když stařenka přicházela k lomu, přiskočil zezadu a uhodil ji sukovicí do hlavy. Odřezal jí vla­sy, a jak potom převracel bezvládné tělo, uklouzl, z ruky mu vypadly zlaté prameny a skutálely se na dno lomu. Vtom se začala ze dna valit voda, tryskala i ze skály a zatopila celou proláklinu. Tovaryš zděšeně vykřikl a utíkal pryč, jak nejrych­leji mohl.

Dobža se probrala, ale vůbec netušila, co se s ní stalo, jen hlava, přestože bolela, se zdála lehčí. Sáhla si na vlasy a v prstech zůstal pocit právě takový, jako když si kdysi česala své jemné šedivé vlasy. A bylo tomu tak. Chtěla o tom večer vyprávět skřítkům, ale ti už dávno věděli, že jejich dar přece jenom nepatřil do světa lidí.

Od těchto dob se o štědrovečerním čase objevují na hladi­ně jezírka zlaté nitky – odlesky Dobžiných vlasů, které do­dnes leží ukryty v hlubinách jako vzpomínka na všechny, kte­ří pro lakotu cizí hlavy nenechají na pokoji.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice trpaslíci a malí lidé. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Dalov – zatopený lom – DAR TRPASLÍKU

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šternbersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s