Hrad Tepenec

Okres Olomouc

V lesích mezi Bělkovicemi a Jí­vovou, 4 km východně od Šternberka stával od roku 1305 Tepenec jako strážní hrad staré obchodní cesty, která spojovala Olomouc přes Beroun do Opavy. Počát­kem 15. století byl hrad pro osobní nešváry mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem zcela zbořen a zůstaly z něj jen trosky.

Bělkovickým údolím vede silnice směrem k Hraničným Petrovicím.  Asi 5 km za Bělkovicemi je kamenolom, který zlikvidoval kopec na kterém stával hrad Tepenec a tím zpečetil jeho osud.

vypráví se:  V Tepenci jsou prý skryty bohaté poklady, hromady zlata a všeho. Na koho by padlo to štěstí, může si odtud odnést, co se mu ráčí. Ale ještě nikomu se nepodařilo přijít sem v pravou chvíli a najít cestu k pokladům. Jen jednou prý tam lámal jeden chudobný nádeník kámen, bylo to v obyčejný všední den, a nalezl něco málo z onoho bohatství. Koupil si v Bělkovicích pěkný statek a stal se z něho zámožný sedlák. Však prý jeho potomci na tom statku ještě dlouho žili, jenže už nikdo neví, který to byl rod.

Na Tepenci kdysi stával hrad. Bylo to takové loupežnické hnízdo. Lidé v Bělkovicích si vždycky oddychli, když brzy ráno vyjel pan rytíř i s celou svou tlupou z hradu a všichni zmizeli v hustých lesích. Zato pro dědiny v širokém okolí to znamenalo hrůzu a neštěstí. Tepenecký pán odvlekl často bohaté sedláky nebo kupce a jejich příbuzní za ně museli složit pěkné výkupné, jinak zajatci přišli o hlavu.

Když se kousky pána z Tepence už nedaly snášet, poslali lidé z okol­ních vesnic olomouckému knížeti stížnost a prosbu. Moravský kníže prý poddané vyslechl a velice se rozhněval. Hned dal vypravit na tepenecký hrad vojsko, ať se rytíř se všemi svými kumpány vzdá. Ale pan rytíř prý se jen hlasitě rozesmál a vyjednavači odpověděl:
„Běž si svou cestou a dej nám pokoj. My hrad nevydáme a dovedeme se ubránit.“

Rytíř věděl, jak hrad je pevný, a tak věřil, že mu páni z okolních hradů přijdou na pomoc. Ale čekal marně, ti nevystrčili ani hlavu, dostali z knížete strach. Mezitím vojsko oblehlo Tepenec a začalo dlouhé dobý­vání. Za nějaký čas hradní posádka se začala bouřit, ať se rytíř knížeti vzdá, nebo že všichni pomřou žízní a hlady.

Hradní pán každému nej­dřív hrozil smrtí, ale když viděl, že je věc ztracená, kázal osedlat svého koně a vykřikl:

„Než bych se vzdal, raději zemřu!“

Vyskočil na koně a poručil čeládce:
„Až mě uvidíte na hradbách, otevřte brány a teprve se vzdejte.“

Bodl koně ostruhami a vyjel na hradby. V tu chvíli se brány rozevřely dokořán a boj přestal. Pod hořícím hradem stálo knížecí vojsko a všichni se dívali nahoru jak očarovaní. Na hradbách se objevil jezdec na koni, a než se nadálí — hop, kůň udělal velikánský skok, jako by měl křídla. Všichni si mysleli, že rytíř i kůň padnou mezi skály. Ale kůň udělal ještě jeden skok, a ještě jeden — a už uháněl i s jezdcem a zmizel všem z očí v lese.
Nadarmo hledali, nikdo nikdy se nedověděl, kam se rytíř z Tepence schoval a kde je mu konec. Knížecí vojsko hrad zbořilo a srovnalo se zemí, nezůstalo po něm ani památky.

Pod jeho základy však prý leží ohromný poklad. A na té skále, kam skočil kůň loupeživého rytíře, je prý ještě dneska vidět otisk jeho kopyta; vypadá, jako by je někdo vytesal do kamene.

další pověst:

Když se zakladatel lepence markrabě Karel stal králem českým a přesídlil do Prahy, svěřil správu hradu svému nástupci purkrabímu. Purkrabí Zbyněk se však špatně zapsal do knihy dějin našeho kraje, neboť se oddal životu loupeživému. Takže místo co měl, jak mu bylo uloženo, chránit se svými zbrojnoši starou cestu, přepadával pocestné i bohaté kupce, kteří tudy jezdili s nákladem zboží, a obíral je o po­slední peníz, přičemž nešetřil ani jejich životů.Nejhůře se tehdy měli osadníci z Jívové, kteří byli poddáni tepeneckému pánu. Stará pověst vypráví, že jednou, když Jívovští slavili posvícení a bezstarostně se veselili v jívovské krčmě, vtrhli do dědiny zbrojnoši z lepence, rozehnali v krčmě hosty a násilím od­vlekli na hrad všechna jívovská děvčata…To Jívovské velmi rozzlobilo a přemýšleli, jak by svoje děvčata zase vysvobodili.Ujednali potajmu, že až povezou na hrad tepenecký dřevo, založí mezi polena meče a kopí, a až budou všichni nahoře na hradě, náhle přepadnou stráže a pobijí zbrojnoše, a tak ubohé dívky dostanou zase domů.Tato lest prý se jim podařila. A když si děvčata odváděli domů, leželo mnoho pobitých zbrojnošů na dvoře hradu a hrad sám byl v plamenech.Ale ani potom neustalo řádění zlého purkrabího a nepomohlo ani přísné varování od zeměpána. Ten nařídil okolním pánům, aby hrad dobyli a zločinného purkrabího přísně potrestali.Spojená vojska skutečně prý dobyla po těžkém boji hrad, pobila Či zajala jeho posádku a loupežnické hnízdo Zbyňkovo vypálila.Když purkrabí Zbyněk viděl, že boj prohrál a že na něj čeká tre­stající spravedlnost, skočil se svým koněm z tepenecké skály a zabil se.Otisk koňské podkovy na skalním útesu dodnes prý ukazuje místo, kde se tak stalo…

další pověst:

Po cestě plné děr a výmolů rachotil kupecký vůz s nákla­dem zboží. Okovaná kola zvonila o kameny, koně nepokojně pohazovali hlavami, aby zahnali obtížný hmyz, a vozka una­veně kráčel vedle jednoho z nich. Toho roku krajinu sužovala vedra, nepršelo už několik měsíců, a tak látky, které vezl ku­pec ze šternberské soukenické dílny, nemusely být ani na prkenné korbě přikryty plachtou.

Vůz projížděl lesem nedaleko trosek hradu Tepence a ku­pec neměl zrovna nejlepší náladu. Nejenže byl malátný z nesnesitelného dusna, ale uvědomoval si i nebezpečí, které je spojeno s takovým putováním. Do těchto lesů přiváděla bída a hlad stále více zlodějů a lapků, kteří mnohdy ozbrojeni pře­padali kupecké vozy, kradli zboží i koně a nejednou zranili nebo i zabili vozku.

Kupec Jochmann slyšel už mnohokrát tyto příběhy vyprá­vět, ale sám nic podobného nezažil, ačkoliv často projížděl těmito místy.
Jenže rčení, že žádná cesta není tak bezpečná, aby se nemo­hlo klopýtnout nebo upadnout, se naplnilo právě toho dne.

Přestože světlo se těžko snáší se špatným svědomím a slun­ce pražilo ze všech sil, koně zaržáli a postavili se na zadní, když se proti nim vyřítili z lesa tři loupežníci. Kupec zasažený kopytem vzpínajícího se koně upadl na prašnou cestu a vzá­pětí jeho tělo přikryl stín mohutného chlapa s nožem v ruce. Druzí začali rabovat vůz a strkat zboží do připravených pyt­lů.
„Ani se nehni, nebo tě zaříznu jak slepici!“ Loupežník má­val nožem, až se čepel blýskala. Kupec ležel obličejem k zemi, s bradou v kaluži krve, která mu vytékala z nosu. Ani ne­dutal, když viděl, jak loupežníci odvádějí koně, na které nalo­žili plné pytle jeho zboží. Odvážil se vstát, až když dozněl zvuk kopyt a hrubé hlasy zlodějů.
Nedbal na zakrvácenou košili, oteklou tvář a bolavou hla­vu a z posledních sil se vydal zpátky ke Šternberků.

Loupežníci poháněli koně, aby se svou kořistí byli co nějdříve v troskách hradu, kde přebývali a schovávali ukradené věci do doby, než je prodali.
„No, co jsem říkal! Ráno se vám vůbec nechtělo z pelechu, prý v tom vedru nikdo nepojede, že radši si budem máchat nohy v potoku!“ naparoval se ten, který na cestě vyhrožoval nožem, stejně tak tupým, že by ani žábě nohu neuřezal.

„Zase je nejchytřejší, i když ani neví, jak se jmenuje.“ A protože to opravdu nevěděl, říkali mu Mudrc. Ten měl skuteč­ně v hlavě jen loupežnické mouchy, ale oči měl bystré, tělo svalnaté a ústa vymáchaná ve špinavé kaluži. A tak většinu přepadení plánoval Mudrc a jeho druhové se mu rádi přizpů­sobovali.

Onoho večera všichni tři usedli k ohni, na kterém si opéka­li uloveného zajíce. Popíjeli žitnou pálenku a kromě ohně je hřálo vědomí, že si vůbec špatně nežijí. Mudrc vyprávěl své otřepané vtipy o ženských, které když zavadily sukní o trní, zůstaly jen v krátkých spodničkách, o oloupených kupcích, kteří se váleli v kobylincích, koňském zlatě, zatímco opravdo­vé zlato jim odnášeli loupežníci. Vyprávěl také se smíchem o vyděšených selkách, které po návštěvě zlodějů našly v kur­níku jen prázdné posady, o zuřících sedlácích, když uviděli ve stáji místo dobytka jen rozsypané králičí bobky.
Loupežníci se chechtali, až se váleli, a přestože Mudrc mlel pořád dokola to samé, nemohli se nasytit jeho obhroublého povídání. Zmlkl až ve chvíli, kdy si ústa zacpal zaječí kýtou a bylo slyšet jen mlaskání.

Když dojedli a spláchli poslední sousto pálenkou, uhasili oheň. Pak se převrátili naznak a usnuli.

A nastala svatojánská noc. Spící loupežníci nemohli vědět, že je už dlouhou dobu z nedalekého křoví pozorují divoženky, které zahánějí Měsíc na obloze a v rukou svírají klacek  ovinutý hadem. Byly to přítelkyně hejkalů a bludiček.

Už několik nocí se těšily na to, jak si zatancují s loupežní­ky, kteří si svým životem zasloužili tanec smrti. Divoženky jen čekaly, kdy jim dá souhlas nejstarší hejkal zdejších lesů ten však mnoho dní proležel ve své skrýši v dutině starého stromu, protože stonal. Proč, o tom si celý les jen šeptal, aby to Hejkal náhodou nezaslechl.

Byla to totiž pro tak zkušeného tvora velká ostuda. Nedávno úplně zapomněl na to, že stra­šidla nesmějí jíst chléb, a když kdesi na pařezu jakýsi dřevo­rubec nechal ležet skývu chleba, zakousl se do ní a bylo zle. Několik dní proležel s bolením břicha a jen díky divoženkám, které mu připravily nápoj z bedrníku, se uzdravil.
Dnes jim tedy dal za odměnu souhlas k tanci s loupežníky. Divoženky se svižně protáhly bez jediného škrábnutí křovím a už každá z nich stála u svého vyvoleného tanečníka.

„Vstávej, loupežníku, budeme tancovat! Vítr nám zahraje na loutnu, sovy nám posvítí očima a mech zchladí naše rozpá­lené nohy!“
Nejladnější z nich cloumala Mudrcem. Ten se nemohl pro­budit, jak měl sny ztěžklé pálenkou a masem, ale když jej divoženka štípla do odulé tváře, otevřel oči. To už viděl, jak se jeho druhové v objetí divokých žen zmítají v jakémsi medvě­dím tanci. Po chvíli i Mudrc začal přešlapovat, na ramenou cítil studené dlaně a potom se už točil v čím dál zběsilejším rytmu divokého tance.

Nic neviděl, nic neslyšel, až ztratil vědomí, a zrovna ve chvíli, když slétla sova, aby na ten rej posvítila, zůstala z Mu­drce jen hromada nehybně ležícího masa bez známky života. A jen o kousek dál se loučily duše s těly jeho druhů.

Zdali se ony duše odebraly nahoru nebo dolů, to nevíme. A zda divoženky byly vykonavatelkami spravedlnosti, to ví jen les, jemuž tehdy náležely váhy dobrých a zlých skutků.

Jedno je však jisté – ani dnes není o svatojánské noci v tros­kách hradu Tepence bezpečno pro lidi, kteří berou, co jim ne­patří.

jiná pověst:

Na hradě Tepenci se nacházel zvon, vyrobený celý ze zlata. Jednou hrad oblehla nepřátelská vojska a obránci raději vzácný zvon zasypali do studně. Když bylo po bitvě, snažili se zvon nalézt, ale ten už na svém místě nebyl. Od té doby jej hledalo mnoho hledačů pokladů, ale dosud žádný neuspěl.

Stará pověst vypráví, že ještě před postavením hradu žilo na tepenské skále šest mnichů, kteří se sem utekli před marností světa. Zde se modlili a rozjímali o svém bohu. Lidé k nim chodili zdaleka pro dobrou vodu, pro rady i požehnání.Jednou v noci však přepadl mnichy loupeživý rytíř se svou čeládkou. Uzavřeli všechny dveře mnišských chatek a chatky podpálili ze všech stran, takže všech šest mnichů uhořelo za zpěvu nábožných písní. Zlý rytíř prý se pak sám usadil na vrcholu skály a přepadal odtud osamělé pocestné a olupoval je o jejich majetek, Tepenec se stal postrachem okolí…

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice divoženky a víly, lapkové doby minula, spojení zvířete a tajemného místa - kůň, zakopané zapomenuté poklady se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Hrad Tepenec

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šternbersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Olomoucko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s