Unčovice – vodník a krutý rytíř

Okres Olomouc

Unčovice je místní část města Litovel, dodnes tu stojí tvrz o které vyprávý místní pověst:

Za stara, ještě před sto, dvěma sty roky, prý žil v kdejakém potoce, v kaž­dičké pořádné tůni, nemluvě už o rybníce, nějaký hastrman.

Třeba u Litovle: Mezice měly svého Mezíka, to byl jen takový lepší žabař,

na Hynkově se usadil Hynek

v Šargouně bydlel Šargounský.

S tím byl spřízněný Hunčo, co se zdržoval v unčovickém rybníce. Ten rybník tam už dávno není, kde kdysi bývalo jeho dno, dneska se prostírají pole.

Tenhle hastrman Hunčo tuze držel na teplo, asi měl z věčného čvach­tání v studené vodě všechny kosti prolezlé zimou. Není divu, že se táhl sedlákům do chalup a nahříval si u pece loupání a píchání, co se mu usadilo v celém těle. To se ví, děti se na něho dívaly poočku, přece jen měly z toho zeleného mužíka strach. Zato tetiny a stréci si s ním rádi popovídali, Hunčo k nim patřil skoro jako starý soused, kolikrát prý přišel i na pohřeb vyprovodit nějakého dobrého známého.

Hunčo uměl víc než jenom pouštět pod vodou bublinky! Natáhl si třeba ruce nad pec — mezi prsty měl zelené blány jako žába — a po­vídá jakoby nic:

„Poslouchejte, dám vám hádanku: Co myslíte, které ryby jsou v na­šem rybníce nejmenší?“
Chlapci hádali, že pulci nebo rousci nebo běličky, ale Hunčo vrtěl hlavou, že ne.
„No, přece ty, co mají ocas nejblíž k hlavě!“ smál se a pomrkával očima.
„Anebo co znamená tohle: Běží běží, až se třese, bílý šátek v ruce nese? No ano, to je pěna na vodě. Nebo ještě jinou: Která voda je nejtvrdší? Zmrzlá!“ A pantátu šenkýře vždycky škádlil takovou: „Kde se prodává voda draho? Jářku, v hospodě, hehe.“

Takový byl Hunčo. Všichni ho měli rádi, jen unčovičky pan rytíř jej neměl v lásce.

To bylo tak:
Vodnické řemeslo se dědilo. Taky Hunčův táta byl vodník. Prý to býval mistr na slovo vzatý. Jenže jednou ho chytli panští pacholci a unčovický rytíř jej kázal zaživa zazdít do hradeb. Od té doby měl Hunčo na unčo vičkou vrchnost spadeno, a nejen pro ten kousek.

Rytíř měl u něho pořádný vroubek i za unčovické poddané. Co ti pod ním za časů roboty užili, darmo povídat. Však taky o panu rytíři jinak neřekli než chamtivec a nelida. Hunčo mu přísahal, že se s ním jednou vyrovná za tátu i za ty unčovické poddané.

Když na Moravu vtrhli Švédové, tenkrát přišla Hunčova chvíle. Vojáci oblehli taky unčovický hrad, a takový hastrman umí a zná docela jinší věci než obyčejní smrtelníci. Hunčo věděl o všech tajných chodbách do unčovického hradu. Vyzradil je Švédům a ti překvapili a pochytali celou hradní posádku, ani kapku krve je to nestálo.
Za tu službu dostal Hunčo od Švédů pěknou hromádku zlaťáků. Jistě to byla jen hrstka z toho, co vojáci na hradě naloupili, tož je ta odměna moc nestála. Co myslíte, že Hunčo s těmi penězi udělal? Kdepak, Hunčo nebyl žádný skrblík a ty peníze nechtěl sám pro sebe. Co měl, to rozdal mezi unčovické sousedy, mezi ty nejpotřebnější.

Od toho dne se měli Hunčo a pan rytíř ještě raději — jako pes a kočka. A co si rytíř na hastrmana vymyslil: jednou poručil svému porybnému, ať v noci potajmu vytáhne stavidla a vypustí rybník až do dna. Počítal, že se Hunčo ráno bude plácat v blátě jako ryba na suchu. Jenže Hunčo nějak poznal, že hladina rybníka klesá, a dovtípil se, kolik uhodilo. Vzal nohy na ramena a rovnou do dědiny a tam ho jeden hospodář u sebe schoval. Za svítání došli panští pacholci k rybníku, v ruce nesli tlusté provazy — na vodníka musí být z lýka — a že Hunča spoutají. Ale protáhly se jim obličeje — Hunčo byl tentam.

U toho hospodáře Hunčo potom strávil pár neděl, než rybník zase natekl. Bez vody mu bylo všelijak. Pantáta mu postavil na dvůr aspoň bečku plnou vody a v ní Hunčo seděl. Jenže to přece jenom nebylo to pravé, chyběl mu pohyb a v bečce si připadal jako v kleci. Málo platné, hastrman přece jen patří do pořádné vody.

Kdoví jakého stáří se vodníci dožívají. Mají jistě živobytí dlouhatánské jako sumec nebo havran. Jisté je, že jednoho dne pan rytíř zavřel oči, zatímco Hunčo ještě běhal po hrázi unčovického rybníka. Po smrtí pana rytíře si poddaní oddychli. S vdovou se dalo ještě jakžtakž vyjít, tiskla sedláky o moc míň, ba chodívala mezi ně a utrousila jim i nějakou almužnu. Zato o mrtvém panu rytíři začaly přeskakovat všelijaké pra­podivné řeči. Jednou spatřil ponocný na dědině ohnivou zář. Lekl se, že hoří nějaká chalupa nebo stodola, běžel k ohni a tu vidí:

Jak po dědině ujíždí ohnivý kočár, na kozlíku sedí čert, chechtá se na celé kolo a bije do černých koní z celé síly. V kočáru seděl unčovický pan rytíř!

Podruhé spatřili Unčovičtí na poli takové divadlo: Na strnisku oral Hunčo, v pluhu měl zapraženého pana rytíře, a ten táhl a táhl, až hekal a potil krev. Když padl únavou na zem, vodník jej švihl bičem přes záda, že se zase zvedl a táhl dál. Unčovičtí na to hleděli a mráz jim běhal po zádech, a někteří se pošklebovali, že na pana rytíře taky došlo. Hrničo se k nim obrátil a povídal:
„Ať pan rytíř taky pozná na vlastní kůži, jak chutná robota!“

Když se stmívalo, Hunčo doorával brázdu u vrbového stromořadí. Rytíř zas nějak pokulhával a opožďoval se, a tu Hunčo zatočil bičem, že ho čubne přes záda. Jenže bič se zachytil za vrbu a kus řemínku zůstalo na ní viset. V tu chvíli, jak se řemínek přetrhl, rytíř se změnil v ohni­vého muže, zmizel tentam a pluh zůstal prázdný.

Potřetí se objevil pan rytíř v samé tvrzi u paní rytířky. Zrovna prý se za něj modlila. Rytíř hleděl na ni smutně a zmučeně, jen vrtěl hlavou, že modlitby jej z jeho zakletí nevysvobodí.

„Jen to by mně pomohlo, kdybys vlastní rukou zasypala hradební příkop. To mi na onom světě uložili za trest unčovičtí poddaní, co zemřeli za mého panování.“

Rytíř zmizel, jako by se pára rozplynula, a od té doby nebylo o něm potuchy. Jenže toho pokoje se asi nedočkal a straší podnes. Ona se paní toho trestu zalekla nebo možná se jí zdál spravedlivý, anebo si ani ne­troufala takovou věc vykonat. Prodala unčovickou tvrz a celý majetek a odstěhovala se až nadosmrti do Olomouce.

Hunčo žil v unčovickém rybníku ještě moc a moc roků. Kde žije dneska, nikdo neví. Z jeho rybníku nezůstala ani malá loužička.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice krutovláda pánů, Vodníci, švédské utoky na naši zemi, čertovská místa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Unčovice – vodník a krutý rytíř

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Litovelsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s