Křížový vrch v Moravském Berouně – Správce hradu se upsal čertu

Okres Olomouc

Na Křížovém vrchu jsou k vidění pozůstatky hradu, který vybudovali Šternberkové asi v polovině 14. století na Křížovém vrchu. Hrad takřka navazoval na městská opevnění a bezprostředně sloužil k ochraně blízkých železnorudných dolů a hutí. V písemných pramenech se poprvé připomíná v r. 1406, kdy jej získal Lacek z Kravař. Byl zbořen asi v r. 1430 při tažení husitských vojsk pod vedením Prokopa Holého na Šternbersko proti tamním Zikmundovým spojencům a nebyl již obnoven. Zříceniny postupně chátraly, až zmizely téměř úplně, do dnešní doby se dochovaly jen pozůstatky základů hradebních zdí.
Vznik města BerounaHorské oblasti Jeseníků zůstávaly až do 13. století vesměs neosídleny. Bylo by však nesprávné, kdybychom tvrdili, že byly liduprázdné. Šlo převážně o lovecké nebo kupecké osady, eventuálně o hamry a uhlířské usedlosti. Jistý pohyb lidí zde musíme předpokládat také proto, že tudy vedly od nepaměti důležité zemské stezky.V 13. století začínají pohraniční hory nabývat na ceně. Objevy nových nalezišť stříbra i zlata vyvolaly zájem panstva o důlní podnikání. Pomalá česká kolonizace byla z duvodů nedostatku domácího obyvatelstva vystřídána kolonizací německou.Založení Moravského Berouna spadá do 2. poloviny 13. století, kdy pod hradem pánů ze Šternberka na Křížovém vrchu vznikla hrazená osada. První písemná zmínka o městě je z roku 1339, kdy je vzpomínán pod názvem Beronensia – tento název vznikl úpravou italského názvu Verona, německý název Bärn byl odvozen z názvu Beroun. Důvod, proč bylo město takto nazváno, není jasný. Podle historických záznamů se jméno tohoto města vyskytuje takto: 1339 Beronensia…oppidi nostri Bern, 1406 super castro Werona, 1410 o držení Berúna…in meinem Städtlein Bährn, 1480 městečko Berun, 1559 pod Beraunem, 1575 Beraunie, 1601 zu Behren, 1633 Bern, 1672 Bährn, Beraun, 1846 Bärn, Beraun, 1924 Moravský Beroun, Bärn. Medvěd ve znaku města nás vede k výkladu Bär, Bären – německy medvěd, medvědí. Jenže toto město nemělo ještě ve 14. století ve znaku medvěda. Jako pravděpodobnější možnost se jevý překlad Bär – také znamená mechanický hamr nebo-li buchar.

V okolí města se těžilo zlato a stříbro, od 2. poloviny 16. století železo, dolování bylo zastaveno roku 1627. V okolí města bylo i několik hamrů, zpracovávajících vytěženou rudu. V 16. století se obyvatelstvo Berouna živilo vedle hornictví a hutnictví i zemědělstvím a zpracováváním lnu. Od roku 1583 je cechovně organizována výroba plátna, skutečný rozkvět však zaznamenala až od 2. poloviny 18. století a v polovině 19. století, kdy většina plátna putovala do Uher.Od 18. století lze pozorovat také rozvoj ostatní řemeslné výroby. V roce 1753 působilo ve městě 11 obuvníků, 2 koláři, 21 krejčích, 7 pletařů, 4 kožešníci, 2 stoláři, 4 bednáři, 3 pekaři, 8 řezníků, po jednom sklenáři, hrnčíři, provazníkovi, sedláři, barvíři apod.Zemědělská výroba se soustřeďovala zejména na chov hovězího dobytka. Početní stavy zvířat mohly být poměrně velké, neboť nehledě na travní bohatství početných pastvin stávaly se každého roku volnými pro pastvu také plochy, které tehdejší trojpolní systém hospodaření vyčleňoval k odpočinku. K hlídání dobytka mělo město vlastního pastevce a pomocníka. O jejich vážnosti svědčila např. i výše jejich platu. Za třicetileté války dotával pastevec 40 a jeho pomocník 20 tolarů, zatímco městský písař pouze 8 tolarů.Rostlinná výroba nebyla vzhledem ke kvalitě půdy a drsnému podnebí v našem kraji nikdy nijak výnosná. Z plodin se pěstovalo hlavně žito, oves, ječmen, něco luštěnin a postupně také len. Časté války a neúroda některých let ( 1771 a 1772 ) způsobily, že se v 2. polovině 18. století začalo ve větší míře prosazovat také pěstování a konzumace brambor, jež byly do té doby v malé oblibě.Od roku 1538 bylo na celém šternberském panství postupně zaváděno luterství. Jeho vliv zesílil po roce 1570, kdy se stal majitelem panství Karel z Ministrberka, horlivý luterán a zakladatel luterského gymnázia ve Šternberku. Protestantské náboženství pak olvládlo sever Moravy téměř celé století. Úsilí Habsburků o násilnou rekatolizaci bylo od samého počátku provázeno značnými potížemi a jeho průběh byl na severní Moravě zpomalen i třicetiletou válkou. Kolem roku 1620 stál v čele berounské protestantské obce kazatel Michael Kirsten. Třebaže se musel brzy po bitvě na Bílé hoře odstěhovat do Slezska a město zůstalo na několik let bez vlastního duchovního, přítomnost cizích vojsk, zejména Dánů a Švedů, protestantskému hnutí nepřekážela, ba naopak. Za švédské vlády, tj. do roku 1650 se konaly luteránské bohoslužby zcela veřejně.Hrůzy válečných útrap a tařka nepřetržité pustošení celého kraje žoldnéřskými vojsky však silně postihly všechny obce po stránce hospodářské i duchovní. Na konci třicetileté války prý zůstala z městečka pouze zpustošená ves bez jakýchkoliv prostředků. Kulturní a mravní úpadek se pak odrážel zejména v čarodějnických procesech a nesmyslné víře v upíry.S příchodem nových feudálních vlastníků na zkonfiskována protestantská panství nastupuje na severní Moravě nová vlna rekatolizace a germanizace. Současně dochází i k utužování nevolnictví, jež mělo rychleji obnovit zbídačené hospodářství. Tak vznikly v roce 1692 Nové Valteřice jako čistě zemědělská obec.Z pohledu našeho města bychom mohli 17. a 18. století hodnotit jako období stagnace. Postupně zde bylo zastaveno dolování železa, zvlášť těžce se města dotkly i slezské války. V letech 1744 a 1779 téměř celé město vyhořelo. Město, jehož obyvatelé se od 18. Století živili převážně přadláctvím, postihl v roce 1715 mor.

POVĚST O FOJTOVI Z KŘÍŽOVÉHO VRCHU

. Ve 14. století byl pověřen správcov­stvím hradu jistý fojt Heřman, o němž vypráví tato pověst.Toho roku byla velmi krutá zima a kamenné zdi hradní komnaty polykaly všechno teplo z rozpáleného krbu. Smolné louče, zasunuté do kovových držáků, vrhaly stín do zachmu­řené tváře fojta Heřmana. Seděl na dřevěné truhlici a proklí­nal nudné a dlouhé zimní večery, které chladem stahovaly jeho srdce, tak chtivé veselého a bezstarostného života. Přisu­nul si blíže koš s dřevěným uhlím a díval se do poskakujících plamínků. Přimhouřil oči a plamínky se proměnily v tančící hrudky zlata. To byla jeho oblíbená hra na bohatství, po němž stále toužil. Kromě sebe a truhlice, na níž právě seděl, neměl nikoho rád. Najednou se usmál při vzpomínce na všechny ty  tváře podvedených lidí, na upracované ruce těch, kdo neumě­li krást, a ztěžklé nohy všech, kteří nemohli dojít k bohatství.„To já bych klidně upsal duši čertu, kdybych mel tolik truh­lic, kolik mám prstů na obou rukou,“ pomyslel si Heřman.Vtom se zachvěla podlaha, pochodně zhasly a z krbu vy­šlehl ohnivý jazyk, po kterém sklouzl do místnosti muž v ze­lené vestě a červeném klobouku. Vyskočil, až mu pod kopy­tem zajiskřilo. „Takové myšlenky padají do chodby, která vede přímo k nám do pekla,“ uklonil se. „Jsem ti k službám!“Fojt si protřel oči, plné štiplavého kouře a vykročil k dáblovi.„Můžeš se bát, ale nesmíš mít strach,“ říkal si a nahlas vy­slovil své přání. Čert kývl souhlasně hlavou a ukázal na du­bový stůl, kde již byl připraven pergamenový papír, brko a kalamář s duběnkovým inkoustem.„Napiš své přání!“ přikázal.Heřman začal psát: „Já, fojt z Křížového vrchu…“„Ne!“ vykřikl čert.„Napiš z Hradního vrchu, žádný kříž! S tím dej pokoj!“ Pekelník roztrhal papír a podal fojtovi nový list. A tak Heř­man začal psát, jak čert diktoval – že odevzdá svou duši pe­kelné říši výměnou za deset truhlic plných zlata, a to za tři­krát sedm let pod podmínkou, že ani jednou nevynechá ranní mši o Velikonoční neděli, kdy musí pokaždé plivnout na po­slední schod před kostelem. Heřman dopsal a z brka sklouzla na papír kapka krve. „Dobrá, dohodnuto. Běž se podívat do hradního sklepení, najdeš tam, co jsi u mne nakoupil,“ zachech­tal se čert, ukázal palcem k zemi a zmizel.Fojt se otřásl chladem, v krbu zapraskalo, louče se rozho­řely a Heřman cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. O chvíli později už uháněl po příkrých schodech dolů a sotva popadal dech, když otevíral malá dvířka.„Opravdu, ten rohatý dodržel slovo!“ vykřikl fojt při po­hledu na řadu truhlic. Pobíhal od jedné ke druhé a mezi prsty mu teklo zlato těžkým a pomalým proudem.Fojt byl více hloupý než zlý, a tak vůbec nevěděl, že bohat­ství má člověk nosit v sobě, že peníze ještě nikdy nikoho neu­činily bohatým a že zlato málokdy přináší štěstí.Atak plynula léta, rydlo času hloubilo do fojtovy tváře vrás­ky, hlas již také neměl tak sytý a oči tak bystré, jen touha po penězích a majetku byla stále stejně silná. Na hradě se toho moc nezměnilo, vše chátralo, mnohdy nebylo ani pořádně co jíst. Služebnictvo i hradní stráž proto často reptaly, ale nikdo neměl odvahu vyslovit své stížnosti nahlas, protože panstvo ze Šternberka bylo fojtovi nakloněno a oceňovalo, jak dokáže udržet v poslušnosti jejich poddané a jak je umí donutit ke stále větší pracovitosti. Fojt zatím hromadil své jmění, k truh­licím přibylo ještě několik dalších, mnoho bral a málo dával. Jen pro sebe si tu a tam přilepšil na jídle a pití a po takových hostinách uléhal s prázdnou hlavou a plným břichem do noci, která mu vůbec nepřinášela sladké sny, ale jen tmu s děsivými přízraky, pekelnými ohni a bolestnými výkřiky mučeného svědomí. Rána nebyla o mnoho milosrdnější, často měl pocit, že slunce svítí pro jiné a jemu patří jenom černé mraky.Takový byl fojtův život, neradostný a neveselý. Netěšil je pohled na rozkvetlou louku či na úsměv v lidské tváři, jen v blízkosti svých truhlic prožíval chvíle štěstí, které mu dávaly zapomenout na roky, jež zbývaly k vypršení smlou­vy.Každou Velikonoční neděli býval fojt v kostele mezi první­mi, aby mohl nepozorovaně znesvětit poslední schod a do dře­věné lavice vyrýt ostrým kamínkem čárku, která pro něj tolik znamenala – další rok, který uplynul bez dobrého skutku, bez lásky k bližnímu. Další rok chudý na vlídné slovo, ale bohatý na zlaté plíšky marnosti.A tak jednoho jara, kdy fojt měl připraven kamínek na dal­ší čárku, se stalo něco, co stát se mělo a stát se muselo.V podvečer, kdy pro mlhu nebylo vidět na nebe a pro vítr nebylo slyšet vlastní hlas, stál Heřman na hradním nádvoří a vyhlížel sluhu. Ten se měl každou chvíli vrátit z dolního měs­tečka a podat fojtovi zprávu o přípravách na blížící se jar­mark. Najednou spatřil, jak se z mlhy vynořila osoba, zahale­ná do hnědého splývajícícho roucha. Byl to chudý františkán­ský mnich, který chtěl požádat o nocleh a trochu jídla, aby se posilnil před další cestou za dary pro svůj řád. Došel k fojtovi a unaveným hlasem pravil:„Bůh s tebou, pane. Přicházím z města, kde jsem dostal od hodných lidí něco peněz. Pod rouškou tmy se však skrývá kdejaký zlý člověk a nerad bych byl okraden. Nech mne pro­to prosím přespat v bezpečí svého hradu…“Fojt měl nejprve sto chutí odmítnout nevítaného nocležní­ka, nemohl však odtrhnout oči od koženého měšce za mni­chovým pasem, a tak uslyšel sám sebe, jak říká:„Vítej, dobrý muži. Dám ti jídla, co hrdlo ráčí. I postel bu­deš mít připravenou a tepla kvůli tobě také neubude!“Mnich poděkoval a vydal se s fojtem do hradu. Tam, za­tímco mnich se chystal k modlitbě, fojt dával příkazy služeb­nictvu a přitom se mu v hlavě rodil plán: „Nač potřebuje ten žebravý mnich rozdávat peníze těm, kteří o ně ani nestojí? A sám je také nepotřebuje, může být živ z té jeho víry, když si zvolil cestu plnou trní a kamení. Proč by měl ujídat z mého zlatého koláče a cinkat mi před nosem dukáty, které správně patří do mých truhlic? Bohatí přece rozhodují o tom, jestli chudí zůstanou chudými!“ přesvědčil sám sebe Heřman a bylo rozhodnuto. Nic nevěděl o tom, že samozvaný soudce se oct­ne u posledního soudu v roli obžalovaného.Za chvíli fojt otevřel dveře do komůrky, kde se mnich tiše modlil za spásu všech provinilých duší.Heřman zezadu udeřil klečícího mnicha dřevěnou palicí do hlavy, ten upadl na zem a ztratil vědomí.Fojt rychle popadl váček s penězi, který ležel vedle bez­vládného těla, a utíkal do sklepení ke svým truhlicím. „Vy moje radosti, vy můj živote, každým dnem mi rostete do krá­sy!“ volal Heřman. Truhlice stály tiše, vzduch ztěžkl a najednou fojt uviděl, jak se po podlaze směrem k jeho nohám šíří prasklina. Uskočil, ale kamenná dlažba praskala a naříkala hlasem všech, kdo vstoupili do fojtova života a odcházeli v bolesti a zklamání. V tu chvíli Heřman pochopil, že zlato se třpytí proto, aby oslepilo, a že peníze cinkají, aby přehlušily hlas srdce.Ale bylo pozdě na všechno, i na to, aby osvobodil nohu, která Heřmanovi uvízla v puklině mezi kameny. Heřman se nemohl vůbec pohnout, a tak stál a stál celou noc, podoben více soše než člověku z masa a kostí. Když konečně přišlo ráno a s ním melodie zvonů ohlašujících začátek nedělní mše, začal fojt sebou zoufale škubat ve snaze vyprostit nohu z ka­menného sevření. Umdléval bolestí, ale nepohnul se ani o kou­sek. Mezitím v kostele končila mše a lidé si šeptali, co se stalo, že fojt po tolika letech nepřišel. Ani na hradě si nemohli jeho záhadné zmizení vysvětlit, zvláště když časně zrána viděli odcházejícícho mnicha, který nepromluvil ani slova, jen smut­ně pokyvoval bolavou hlavou. Potom si řekli, že pán asi ně­kam tajně odcestoval.Tak protrpěl Heřman celý den ve sklepení úplně sám, cítil, jak ho pomalu opouštějí síly a dech mu slábne. Přál si vysvo­bození, ať už jakékoliv, a toto jeho poslední přání se mu splni­lo. Světlo pochodně, jediné známky života v ponuré místnos­ti, už dávno zhaslo, chlad už fojt ani nevnímal, když tu se začala prasklina rychle rozšiřovat.Heřman cítil, jak se mu noha uvolňuje a pomalu se začíná propadat kamsi do hlubin, odkud se ozýval nářek a praskot plamenů.Tak skončil Heřman, fojt z Křížového vrchu, a od těch dob se mezi lidmi proslýchá, že v noci před Velikonoční nedělí se ozývá z útrob hory táhlé naříkání – to jak duše zbloudilého fojta marně hledá svoje poklady.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice čertovská místa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Křížový vrch v Moravském Berouně – Správce hradu se upsal čertu

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Bruntál | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Šternbersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s