Moravský Beroun – Ondrášovská kyselka

Okres Olomouc
Přírodní minerální voda Ondrášovka je jednou z nejkvalitnějších minerálních vod v ČR, známou pro svoje příznivé účinky na lidský organismus již od 13.století. Prameny přírodní minerální vody se nachází v chráněné krajinné oblasti v podhůří Nízkého Jeseníku, voda je čerpána z vrtů hlubších než 100 m. Je vynikající lahodné chuti s vyváženým obsahem minerálů. Ondrášovka je z hlediska balneologické klasifikace hodnocena jako středně mineralizovaná, hydrogenuhličitano-vápenatá, hypotonická studená kyselka. Je minerální vodou se širokým spektrem použití. Pro svou vynikající chuť a příznivé účinky je oblíbená po dlouhá staletí. V minulosti byly u jejich pramenů vybudovány lázně, jako léčebná minerálka byla doporučována již ve 13.století. Příjemná chuť Ondrášovky umožňuje stáčení minerální vody v přírodní formě. Vysoká jakost Ondrášovky byla potvrzena řadou nezávislých renomovaných laboratoří v České republice i zahraničí. Kvalita zdroje a výrobní proces je pro zaručení jakosti výrobků nepřetržitě kontrolován vlastní chemickou a mikrobiologickou laboratoří společnosti a orgány státní zdravotní správy.Výjimečnost Ondrášovky mezi minerálními vodami spočívá ve velmi nízkém obsahu sodíku,kterého je dostatečné množství obsaženo v každodenní stravě a tudíž není dalšího sodíku potřeba a současně vysokém obsahu vápníku.

První zmínka o této hornické obci je z r.1269, kdy již byly známy léčivé účinky zdejšího pramene. Známost o léčivých účincích tohoto pramene se roznesla po Moravě tak, že majitelé šternberského panství  uvažovali o zřízení lázní. V r.1780 odkoupili od obce zdejší minerální pramen a zřídily v r.1786 menší lázně s přepychově zařízenými pokoji. Lázně sloužily k pitným kúrám a ubytování a zároveň se staly také známou „zašívárnou“ movitějších milovníků pěnivého moku a karetních her. Dosavadní kapacita lázní nestačila a tak Liechtensteinové v r.1812 vystavěli v lázních výstavnější budovy, zámeček s tanečním sálem a společenský salón. Největší zájem o lázeňskou léčbu zažily lázně v letech 1822-35. Zájem byl větší než kapacita pramenů a lázně začaly upadat. K 1.červenci 1839 Liechtensteinové lázně prodali, ale nový majitel lázně zanedbával a po pěti letech je prodal ranhojiči a porodníkovi z Německé Húzové Florianovi Sirschovi, který lázně upravil, zrenovoval a zavedl i koupele. Největší vzestup zaznamenaly lázně v r.1846 kdy zde byl i odborný lékař i personál. Měl k dispozici 25 pokojů se  40 lůžky.Ještě na počátku 2O.stol. bylo otevřeno nové koupaliště, ale po válce r.1945 již nebyly lázně obnoveny.Ve větší lázeňské budově v parku za tratí k Moravskému Berounu, byl domov Československého Červeného kříže a na lázeňském zámečku bylo ředitelství a společenské zařízení plnírny kyselky závodu Kyselka Ondrášov, nyní Helios. Po rekonstrukci byl zámeček upraven na restauraci „Na zámečku“. Pro zájemce o kyselku a občerstvení kolemjdoucích byla kyselka  vyvedena vedle závodu Helios u přejezdu železniční trati na silnici do Opavy a  vybudován pramen se sochou, později doplněn informační deskou.
Pramen Ondrášovky samohřejmě není tam, kde je plnírna. A pramen není pramen, ale prameniště. Celé prame­niště obchází polní cesta za­čínající vlevo od železniční tratě, když stojíme po směru jízdy. Vydejte se po ní, a až budete na nejvzdálenější stra­ně kruhu, budete přímo u pra­mene. Kratší asi bude kruh dokončit.

K Prameni se váže jedna pověst o jeho vzniku:

Jednoho letního dne kráčel po cestě z Loděnice do Berouna unavený horník, který se po celotýdenní práci v dolech vracel domů. Před Ondrášovem sešel z cesty, posadil se na pařez a ukrojil si kousek chleba, aby se posilnil. Jak tak pomalu žvýkal suchý chléb, přemýšlel, jak uživí svou rodinu z těch pár krejcarů, které dostal za dřinu v loděnických dolech. Po chvíli však těchto úvah raději nechal, mávl rukou a řekl si, že nemá cenu trápit se nad věcmi, které nejdou změnit. Dojedl chléb, vstal a pokračoval v cestě. „Hejty, počkej!“ ozvalo se za ním.Horník se otočil a viděl, jak k němu utíká muž v plandavé haleně, roztrhaných kalhotách a sukovicí v ruce. V obličeji byl úplně brunátný z toho spěchu, tváře se mu leskly potem, a když doběhl k horníkovi, byl ten pot i cítit. A nejen pot. Když otevřel ústa, nakyslý pach piva donutil horníka o pár kroků odstoupit.
„Díky, že jsi na mě počkal. Vím, že můj oděv je nuzný, ale včera mě vyhodili z práce. Byl jsem s čeledínem u šafáře, a to víš, děvečky mě nenechaly na pokoji, a tak jsem trochu s nima laškoval, škoda mluvit. Šafář má oči všude, ale na ženské suk­ně jenom tupě civí a nic mu neříkají. Když mi pak večer řekl, ať táhnu, šel jsem. Ale nejprve do krčmy, abych spláchl zlost a zapomněl na toho náfuku. A ted mám hlad, že bych hřebíky polykal. Nemáš něco k snědku?“Horník se usmál a pravil:„Pozdě, brachu, právě jsem dojedl poslední kousek chleba. Mám jen v čutoře trochu vody, ale něco k jídlu ti můžu nabíd­nout u nás doma, je to nedaleko.“„O teplou vodu nestojím,“ zabručel muž, „to já mám ještě v bandasce zbytek piva, můžeš si taky líznout. Tak na zdraví, já se jmenuju Matěj.“Opřel se o strom, zvrátil hlavu a mocně si přihnul. Pivo mu stékalo po černých vousech až na rozhalená prsa, hřbetem ruky si utřel bradu a podal bandasku svému druhovi.„Tak se napij, ale aby mi ještě něco zbylo. A jak tobě vlast­ně říkají?“Horník se trochu napil a řekl: „Já se jmenuju Petr.“„Tak dobrá, kamaráde, půjdeme teda dál. Víš, ani se mi moc domů nechce. Žena určitě čeká nějaký peníze a já je včera všechny propil v krčmě. Budu jí muset říct, že mě někdo ces­tou okradl. Lhát dovedu tak, že nakonec tomu, co říkám, sám uvěřím!“
Petr se lekl, aby si snad Matějova žena nakonec nemyslela, že ho okradl on, když spolu šli.Matěj se na něj podíval a zasmál se: „Neboj se, nebude to na tobě. Řeknu, že tys mi pomáhal toho zloděje hledat a žena ti ještě poděkuje.“Petr jen pokrčil rameny a raději už mlčel. Nezmínil se ani o tom, že si na počátku cesty přál, aby nemusel jít sám, a jak se mu to přání bohužel splnilo, protože jeho společník se mu vůbec nelíbil.Tak pokračovali v cestě, Matěj pocucával pivo, rozhazoval rukama, hulákal o ženských, které se mu líbí a že je mu jedno, čí jsou a komu patří, křičel, že stejně jednou bude bohatý a potom všem ukáže.Petr mlčel a pozoroval Matějův zarudlý obličej a neustále mlaskající masité rty, ze kterých vytékal proud lží a chlapác­kých slov. Myslel si své.„Toho člověka mi byl snad čert dlužen, aby vyzkoušel trpě­livost,“ honilo se mu hlavou a příští okamžiky ho přesvědčily, že se nemýlil.Když procházeli ondrášovským lesem, Matěj najednou zmlkl a zastavil se. „Bud zticha!“ křikl na Petra, který celou cestu ani nepromluvil. „Neslyšíš nic?“Skutečně! Z nedalekého houští se ozýval slabý hlásek.„Dobří lidé, pomozte mi!“Petr se rozběhl a rozhrnul houští. Spatřil jámu, v níž ležel malý mužíček pod velikým kamenem, který se asi uvolnil a
spadl na něj, když se snažil vyškrábat nahoru. Mužíčkův moudrý vrásčitý obličej lemoval bílý plnovous, ústa měl sta­žena bolestí.„Pomoz mi, prosím! Ležím tu již tak dlouho a nemohu se ani pohnout!“Petr soucitně pokýval hlavou a rozběhl se k Matějovi, který stál opodál a jen čekal, co bude dál. Mumlal cosi o zbytečném zdržování, ale přesto podal Petrovi sukovici, o niž ho požádal.Potom se Matěj zase neúčastně opřel o strom a nechal Pe­tra, ať si nějak poradí.A to už Petr rychle vlezl do jámy, kde pomocí sukovice odvalil kámen a pomohl mužíčkovi nahoru, ten se čiperně po­stavil, upravil si pomačkanou kamizolku, malou ručkou si přičísl hustý vous, který mu sahal až ke kolenům a pravil k oběma, protože v tu chvíli už i Matěj stál u okraje jámy.„Mnohokrát vám děkuji. Za mou záchranu si můžete přát, co budete chtít. Jsem patron těchto lesů a splním vám vše, na co si vzpomenete. Kdybyste mne nechali v jámě, zcela jistě bych zemřel. Nemohl bych dále opatrovat zdejší lesy. Pytláci by tu měli ráj, stromy by rostly jen do poloviny, voda by se zkalila, tráva zežloutla, nemocná zvěř by se neuzdravovala. Všechno by bylo vzhůru nohama, až sama královna Příroda by ztratila vládu nad tímto krajem. A lidé by v budoucnosti viděli jen kamenité pláně bez života a vůbec by netušili, co tu bylo kdysi za krásu. To vše by se stalo, kdybych přestal dýchat společně s lesem.“
Petrovi po těch slovech vstoupily do očí slzy, Matěj jen hleděl a čekal, co bude dál. Najednou ale vyhrkl:„Já mám přání! Chci peníze, spoustu peněz! Abych nemu­sel chodit otrhaný, mohl si koupit, na co si vzpomenu, mohl si dělat, co budu chtít a vůbec…“ sypal ze sebe, zajíkal se, až mu ohryzek na krku poskakoval.„No, když myslíš, tak dobrá,“ lesní skřítek vytáhl z měšce zlatý dukát. „Vezmi si jej, plním tvé přání.“Matěj zlostí zezelenal: „Ty jsi ale lakomý zakrslík! Vždyť jsem zachránil tebe i lesy! Nebýt mé sukovice… A to si to všech­no ceníš jen na jeden dukát?“ vztekle dupal do země. „Měli jsme tě nechat, kde jsi byl, aspoň bych nenaletěl na tvoje sli­by!“ zlobně vřískal Matěj.Mužíček na něj pohlédl, pohladil si vous a klidně řekl: „Ne­boj se a nekřič. Své sliby vždy plním! Zkus si mincí poklepat na koleno a uvidíš!“Matěj, ještě celý rozpálený zlostí, začal bušit dukátem do kolena a po noze mu začaly padat k zemi zlaťáky, jeden za druhým, a to tak dlouho, dokud Matěj nepřestal otloukat ko­leno.„Jsem boháč, jsem boháč!“ křičel Matěj, ale mužík jej pře­rušil: „Dej pozor, má to jeden háček. Toto mé kouzlo platí jen desetkrát, víckrát ne. Potom by ti padali z nohou hadi a ropu­chy. Tak dej pozor, zvažuj a nezapomeň počítat na prstech. Máš jich deset, neměl by ses splést!“ Skřítek se obrátil k tiše stojícímu Petrovi.
„A co ty? Copak ty nemáš žádné přání?“Petr chvíli mlčel a potom nesměle řekl: „Nevím, co bych si měl přát. Snad jen to, aby mě tolik nepíchalo na prsou. Dlou­hý čas trávím v prachu v dolech a nechci onemocnět. Nemohl bych potom pracovat a má rodina by zůstala bez obživy. Chtěl bych tě poprosit o zdraví a sílu.“Matěj se po těchto slovech hlasitě zachechtal a pomyslel si, že většího hlupáka by těžko někde našel.Mužíček nechal smích bez povšimnutí a pravil:„Dobře. Od této chvíle budeš úplně zdravý a plíce ti bu­dou sloužit až do konce života. Ale přesto, opravdu nechceš ještě něco jiného? Nechám tě chvíli přemýšlet, zatím si půjdu trochu zdřímnout a jak se probudím, znovu se tě zeptám,“ poodešel kousek a lehnul si do trávy. Obličej si přikryl čepič­kou, měšec položil vedle sebe a vzápětí usnul.Petr chtěl tiše poděkovat a odejít, ale Matěj ho zadržel. „Neblázni, přece si máš ještě něco přát. Přej si třeba taky ten zlatý dukát, copak tebe neláká být bohatý? Opravdu jsi hlu­pák, který neumí využít příležitosti!“Horník ale mávnul rukou: „Pomohl jsem mu rád a jsem šťastný, že skřítek žije a bude se dál starat o lesy, bez nichž by i mně bylo smutno. To je pro mne ta největší odměna. A také mi vrátil zdraví, co bych měl ještě chtít?“ řekl a vykročil.Matěj posměšně odfrkl a zůstal stát.„Tak si běž, já si s tím skřítkem promluvím místo tebe.“Petr se rozloučil a šel dál. Sotva se vzdálil z dohledu, popadl Matěj sukovici a přiblížil se ke spícímu skřítkovi. „To by tak hrálo, aby mi zmizel s tím měšcem. Má ho plný dukátů a každý z nich je jistě taky kouzelný,“ mumlal si pod vousy a černé myšlenky mu úplně zkalily rozum. Rozmáchl se suko­vicí a vtom se skřítek probudil. Sukovice se zarazila do země vedle jeho ležícího tělíčka.Mužíčkův pohled propaloval Matěje skrz naskrz. Matějo­vo srdce se sevřelo hrůzou a najednou uviděl, jak se hromada zlatých dukátů pod jeho nohama mění v kameny. Kouzelný peníz, který svíral v dlani, začal pálit a po ruce se mu ke krku plazila černá zmije. Matěj smyslů zbavený v posledním oka­mžiku hada odhodil a utíkal pryč, co mu síly stačily.Výkřik zaslechl Petr, který nedošel ještě příliš daleko. Roz­běhl se zpět s tušením, že se přihodilo něco zlého. Na místě našel jen mužíčka a pramen tryskající ze země v místě, kde byla zaražena sukovice. Poklekl k prameni, nabral vodu do dlaní a napil se. Cítil, jak se mu v žilách rozlévá nová síla, tváře mu zčervenaly a srdce začalo klidněji bít. Podíval se na usmívajícího skřítka a zvolal: „Ta voda je zázračná! Voní po železe a vlévá sílu do žil!“„Ne, není zázračná,“ pravil skřítek, „je léčivá a bude pomá­hat lidem. Jako všechny dary přírody přináší člověku jen dob­ré. Ale jen tehdy, mají-li je lidé v úctě a pokorně se o ně starají. Tuto pravdu by měli všichni znát.“Lesní skřítek zamával rukou na pozdrav, mrkl na Petra a zmizel v houštině.
Petr trochu posmutněl z toho rozloučení, potom naplnil svou čutoru léčivou vodou a vydal se k domovu. Chvíli pře­mýšlel, co se asi stalo s Matějem, ale pak raději zapudil myš­lenku na tohoto člověka a to bylo jen dobře.Na prahu malého domku v Berouně stála Petrova žena, kolem se batolily děti a už zdaleka mu mávaly na přivítanou. Petr se k nim rozběhl,objal ženu, pohladil děti a všichni vstou­pily do světnice.Tam, na bíle prostřeném stole, ležela slaměná ošatka plná zlatých dukátů. Byl to dar od lesního skřítka, který nezapo­mněl, že Petr měl mít ještě jedno přání. A skřítek dobře věděl, že by je Petr nikdy nevyslovil.Tak vznikl pramen ondrášovské kyselky a skřítek hlídá zdejší lesy dodnes. A pokud si lidé budou dobře pamatovat jeho slova, nikdy se lesy nepromění v kamenitou pláň, léčivá voda bude pramenit dál a přinášet všem zdraví a sílu.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Hornictví, trpaslíci a malí lidé, Živá a Mrtvá voda. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Moravský Beroun – Ondrášovská kyselka

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Bruntál | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Šternbersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s