Dětřichov – kořenářka BARBARA SPRINGEROVÁ

Okres Bruntál,  Moravskoslezský kraj
Dětřichov nad Bystřicí leží jižním směrem od města Bruntál. Jak název obce napovídá obcí protéká řeka Bystřice. Jihovýchodním směrem od obce se rozkládá město Moravský Beroun, severozápadním směrem se nachází městečko Břidličná a severovýchodním směrem se rozprostírá vodní plocha Slezské Harty. Dětřichov se rozkládá v severní části přírodního parku Bystřice. V nedalekém okolí obce se zvedají zalesněné stráně Nízkých Jeseníků. Severovýchodním směrem se nad obcí zvedá nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku Slunečná ( 800 m.n.m.). Součástí obce Dětřichov je nedaleká osada Krahulčí. Východním směrem od Dětřichova se nachází přírodní rezervace Panské louky. Nedaleko osady Krahulší a to severozápadním směrem je přírodní rezervace Mokřiny u Krahulčí. Obcí Dětřichov prochází silnice spojující města Bruntál a Šternberk.

 
Po více než třistaletém osídle­ní byla obec Dětřichov během třicetileté války zcela zpustoše­na a z velké části vylidněna. Nové obydlení je uváděno v zá­znamech starých listin ze šedesátých let 17. století, kdy byla v obci zřízena i dědičná rychta. Z tohoto období se také tradu­je pověst o čarodějnici Barbaře.V tom roce byla na svatého Martina tak silná sněhová vich­řice, že kdo nemusel, raději ani nevycházel z domu. Vítr lámal větve, obtěžkané sněhem, stromy v lese tančily tak divoce, že se korunami dotýkaly a praskot dřeva rušil jejich zimní spá­nek.V tom hluku úplně zanikalo klení starého mastičkáře Bru­na Klause, který se vydal v tomto nečase z Berouna do Dětřichova, aby navštívil známou kořenářku Barbaru Springerovou. Potřeboval, aby mu poradila, jak vyléčit jeho dceru, která z ničeho nic před několika dny nevstala z postele, od té doby ležela a nohy měla jako z kamene. Amulety ani škapulíře, které Bruno sám prodával, nepomáhaly, ba ani vykuřování. Nepo­mohl ani z Dvorců přivolaný ranhojič, který pustil nemocné dívce žilou. Mastičkář se tedy rozhodl zajít za kořenářkou. Ta byla už po dlouhá léta známá tím, že mnohého vyléčila. Ni­komu o své cestě neřekl, trochu se styděl za to, že právě on, oblíbený mastičkář, na kterého se lidé obraceli v těžkých chví­lích, neumí vyléčit svou vlastní dceru.„Ech co,“ mávnul rukou, „však se to nikdo nedozví, bába bude mlčet. K tomu ji donutím.“S těmito myšlenkami i s hlavou plnou naděje kráčel Bruno dál. Těžce zvedal nohy ze sněhu, chvílemi se musel zastavit, aby si nadýchal trochu tepla do dlaní a otřel z obličeje sněho­vou masku. Ještě pár kroků a bude u baráčku, ve kterém byd­lela Barbara. Byl to poslední baráček ve vsi, stál trochu stra­nou, ale přesto byl hojně navštěvován. Když Bruno došel k vrátkům, vichřice ustala, jakoby chtěla, aby kořenářka ne­přeslechla jeho volání. „Barbaro, Barbaro, to jsem já, Bruno, mastičkář z Berouna, otevři, potřebuji s tebou mluvit!“„A víš ty, jestli já potřebuji mluvit také s tebou?“ ze dveří vykoukla stará žena a netvářila se nijak přívětivě. Neměla mastičkáře v lásce, znala jeho pochybné obchody se zázrač­nými, elixíry a amulety a také věděla, jak zachází s lidmi, kteří k němu přijdou se svou bolestí. Že vyslechne sice každého, ale během vyprávění už přemýšlí, kolik mu z toho kápne pe­něz. To je jediné, v čem se vyzná.
Někdy se stane, že se po jeho radě nemocnému člověku opravdu uleví, ale to bývá jen štěstí a náhoda. Ale lidé, kteří si myslí, že se díky jeho zázračné moci uzdravili, o tom všude vykládají a tak jeho sláva se šíří díky důvěře a lidské hlou­posti a mastičkář může do noci počítat své bohatství. To všech­no Barbara věděla, a proto se nebylo co divit, že nevítala Bru­na s nadšením.Ten už netrpělivě přešlapoval u vrátek, zdálo se mu, že sta­řena s jeho přijetím dlouho váhá.„Musím být pokorný, ale ne zase příliš, dost na tom, že jdu poprvé v životě žádat někoho o radu,“ pomyslel si a už se slyšel, jak ztuhlými ústy povídá:„Slyšel jsem, že přece přijmeš každého, kdo má bolest v srdci, zrovna tak jako já. Neobtěžoval bych tě, kdybych si dovedl poradit sám. Ale já dokážu rozdávat pomoc vždy jen ostatním, sám se sebou si nevím rady,“ povzdechl.Barbara cítila neupřímnost jeho slov, ale také pochopila, že přece jenom kdesi v hloubi mastičkářovy duše se chvěje úz­kost a strach. Proto jej nakonec pozvala dál.Vešli do světnice, kde v rohu u dveří stála rozžhavená pec, na ní velký hrnec, ze kterého se linula vůně hrachové polév­ky. Všude bylo čisto, nad vysoko zastlanou postelí visely v mnoha svazečcích sušené bylinky, přivázané provázky ke skobám ve stropě. Roubené stěny byly vymazány hlínou a okénka ucpaná mechem, aby se teplo drželo v místnosti, a tak v tom příjemném ovzduší zasedl Bruno ke stolu. Snědl nabídnutou polévku a ještě navrch chleba s tvarohem, který kořenářka přinesla z komory. Nasycený a odpočatý začal vyprávět, proč přišel.
Barbara pozorně naslouchala a rozhodla se, že jeho dceři pomůže. Vzala kousek suchého dřeva od pece a malým noží­kem do něj vydlabala otvor. Potom do otvoru nasypala sůl, ucpala drtí z jalovce a přiložila na oheň. Z pece se začal valit bílý dým, místnost se zaplnila zvláštní vůní a po nějaké době Barbara malými kleštěmi vytáhla z ohně šedý kamínek.„Toto je louhový kamínek, který pomůže tvé dceři. Nastrou­hej jí ho do čaje z dobromysli a po tři dny dávej pít. Čtvrtého dne se tvá dcera posadí a pátý den již bude běhat jako před­tím,“ řekla stará kořenářka a dodala: „A ted už běž, ať jsi do setmění doma!“Bruno šel tak rychle, jak to jen sníh dovoloval, a když ko­nečně dorazil do svého domu, nikomu nic neřekl a přichystal své dceři nápoj. Když čtvrtý den přišel Bruno k její posteli, viděl, že dcera sedí a usmívá se. A co teprve den poté, když k němu ráno přiběhla, objímala ho a děkovala mu za své uzdra­vení! To se ví, že se Bruno nepřiznal, jak to všechno bylo. Jeho žena vyprávěla po celém městečku, jakého má zázračného muže, a tak věhlas mastičkáře se šířil po celém okolí a dveře kvůli neustálým návštěvám bylo až zbytečné zavírat.Jenže ten hýčkaný a obletovaný Bruno netušil, že mezitím se dětřichovská kořenářka svěřila místnímu rychtáři, jak po­mohla mastičkáři z Berouna. Nebyl v tom zlý úmysl, jen tak mezi řečí, když míchala rychtářovi mazání na bolavé klouby. Ten si to však nenechal pro sebe a při nejbližší návštěvě Be­rouna se svěřil místnímu kováři, který to hned řekl své ženě, a ta, známá povídalka, se vydala do města, a koho potkala, tomu zvěstovala tu novinu. Lidé se začali ptát mastičkáře, co je na tom pravdy a ten vytušil, že je ohrožena jeho sláva a rozhodl se, udělat vše pro to, aby získal zpět svoji dobrou pověst.
„Věříte mně, nebo té staré čarodějnici? Té, která svými kouz­ly začaruje, co se dá a pod maskou dobrosrdečnosti skrývá dábelskou tvář?“ říkal a lidé si vzpomněli na to, že vlastně ne vždy Barbara pomohla, že s ní není asi vše v pořádku, ani ji žádný muž nechtěl, děti nemá a chová černou kočku, že nad Dětřichovem bývá často bouřka a vichřice.To všechno Bruno s radostí poslouchal, a aby lidem po­pletl hlavy ještě více, vyprávěl jim o tom, že si letos o půlnoci na Velký pátek vyrobil z vydlabané větvičky bezu čarodějné kukátko. Když se tím kukátkem někdo podívá na ženu, pode­zřelou z čarodějnictví, uvidí její tvář změněnou do podoby žáby. A tak prý spatřil Barbaru, když jednou procházela kole­ni jeho oken. Bruno popadl kouzelné kukátko a z černého šát­ku na něj pohlédly vypoulené oči staré ropuchy.Lidé tomu uvěřili a bylo rozhodnuto.Barbara byla předvolána k dětřichovskému rychtáři. Tam byla provedena poslední zkouška.Nad dveře, kterými měla Barbara projít, zavěsili svazeček kozlíku. Ten, pokud se rozhoupe ve chvíli, kdy kořenářka ve­jde do světnice, prokáže, že je čarodějnice.Lidé z vesnice se sbíhali k rychtě a s napětím očekávali vynesení ortelu. Když Barbara smutně procházela dveřmi, svazeček kozlíku se roztančil, lidé zděšeně vykřikli a všichni se rychle pokřižovali.Zda se nebohá Barbara dotkla kozlíku svým šátkem, či jen vítr zapískal, to se už nikdy nikdo nedoví.Tak byla Barbara Springerová převezena do Břidličné, kde ji odsoudili k trestu smrti upálením. Rozsudek byl vykonán na nejvyšším místě u lesa mezi Dětřichovem a Rýžovištěm, kde se dodnes říká „louka u Barbary“.Za některých ponurých večerů se na louce objevují světýl­ka a ozývá se táhlý nářek. Také dodnes, když nad zdejším krajem se válejí mlhy, lidé říkávají: „Barbara věší bflý šátek.“Snad je to právě ten, kterým se tenkrát dotkla svazečku kozlíku.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice dobrá čarodějnice. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Dětřichov – kořenářka BARBARA SPRINGEROVÁ

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Bruntál | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s