Brno – Moravský Manchester

Okres Brno, Jihomoravský kraj

Sukno vyrobené německými tkalcovnami mělo již ve středověku dobrou pověst. Svědčí o tom dopis starosty Vídně, který psal 25. června 1351 dem „burgermaister und rate der stat zu Brin unsern guten freunden“ (starostovi a radě města Brna, našim dobrým přátelům). Vněm jsou Brňané německy vyzváni označit své dobré látky plombou, aby je bylo možné snáze odlišit od těch, které se sice jmenují „brněnské sukno“, ale nejsou vyrobeny v Brně.
Díky své dobré pověsti se Brňané mohli vyrovnat také s problémy mechanizace a se státní pomocí vstoupit do průmyslové doby. Císařovna Maria Theresia jakož i její syn Josef II. se postarali o to, aby zřizování továren v Brně bylo podporováno z daní. To připomínala mramorová tabule, kterou bylo možno vidět na čelní straně první vlnařské továrny ve Šmálce (Schmalgasse). Stálo na ní: „Dem Kenner und Förderer der Fabriquen Josef II., den 13. Sept. 1781“ (znalci a podporovateli továren Josefovi II., 13. září 1781). Státní továrna na jemné sukno, která byla zřízena na velké Nové (Neugasse), převzal obchodník Leopold von Köffiller (* 1743), který z Německa přivedl odborníky jako Seitter(a) a Offermann(a) (z Monschau), Hopf(a) (z Balingen(u)), Bräunlich(a) (z Weidy) und Gloxin(a) (z Berlína). Díky jejich technickým znalostem vznikl kvetoucí podnik
V r.1763 tu byla zřízena první textilní manufaktura, a již o 17 let později zde stálo 20 továren.
V poslední třetině 18. století bylo město Brno přitažlivým střediskem počínající industrializace v habsburské monarchii.. Zejména produkce vlněného textilu zažívala období rozkvětu. Továrny, které vznikly z původních textilních manufaktur a soukenických dílen, učinily v 19. století z Brna „moravský Manchester“ a přitáhly do města z nevolnictví osvobozené pracovníky i podnikavé výrobce a obchodníky. Mezi migranty pozoruhodnou skupinu tvořili Židé, jimž nová rakouská ústava z roku 1848 umožňovala svobodně se stěhovat a usazovat i v hradbách královských měst. Od roku 1852 mohli nabývat domovního majetku a o sedm let později i půdy. Původní židovské osídlení na předměstích (Cejl,Křenová, Dornych, Zábrdovice, Staré Brno), dalo také základ nejznámějším brněnským textilkám.
Dělníci textilních továren, vlastněných převážně židovskými majiteli, v nich pracovali za neuvěřitelně obtížných pracovních podmínek. Proto se také často bouřili. Například r.1840 ve Svárově četníci a vojáci zastřelili sedm osob při demonstraci za lepší pracovní podmínky v Liebigově textilní továrně.
V reálu to vypadalo takto: ke konci 19. stol. většina lidí z nedalekého Brna Bytrce pracovala v brněnských textilních továrnách. Pracovní doba byla od 7. hodiny ranní do 17. hodiny odpoledne. Do továren, které byly většinou kolem Cejlu a na starém Brně, se chodilo pěšky. Když vezmeme délku trasy (Bystrc-Žabovřesky-Cejl, asi 10km), kterou šlo rychlejší chůzí urazit za 2 hodiny, musel člověk vstávat zhruba kolem čtvrté a přicházet domů (při 10ti hodinové pracovní době) kolem sedmé večer. Domyslet si jak to bylo za dob, kdy se pracovalo 15 hodin denně, to je úkol pro vás,

Nejlépe se vedlo brněnským továrníkům na začátku sedmdesátých let 19. století. Tehdy už většinu práce dělaly parní stroje a dělníci je obsluhovali. Tehdy vznikla i jedna z nejvýznamnějších brněnských přádelen Brünner Kamgarn-Spinnerei, zvaná Kemka, i Neumarkova textilka na Dornychu – jedna z nejmodernějších evropských přádelen. Budova stojí dodnes naproti Galerii Vaňkovka.
Továrny byly většinou v rukou německých a židovských továrníků. Jedna přádelna nesla i jméno Löw-Beerů, rodiny, z níž pocházela Greta Tugendhat, která s manželem Fritzem nechala v roce 1930 postavit světoznámou funkcionalistickou vilu Tugendhat. Jak textilní průmysl vynášel, dokládá i to, že Tugendhatovi za vilu zaplatili několikanásobek ceny běžného činžovního domu.

Víc než dvě století se oblékají lidé do látek z Brna. Do blůz z brněnských manufaktur stříleli vojáci v napoleonských válkách na počátku 19. století, desperáti na divokém západě, pěšáci na frontách obou světových válek a nakonec uniformy z Brna nebo jižní Moravy oblékali socialističtí policisté či vojáci.
Přestože se brněnské textilky dostaly po skončení napoleonských válek do krize, ve třicátých letech předminulého století už byly opět v plné síle. A mechanizované. „Během čtyřicátých let zmohutněla tovární výroba v Brně natolik, že došlo k definitivnímu vítězství velkovýroby nad řemeslným soukenictvím,“

Této pověsti definitivně učinila přítrž 2. světová válka. Židovští továrníci se do svých továren nevrátili a německá jména v názvech nahradily dva pojmy – Vlněna a Mosilana. V textilnictví v šedesátých letech pracovalo necelých devět tisíc Brňanů. „V textilní výrobě převažuje vlnařský průmysl, který zaměstnává téměř sedm tisíc pracovníků,“ píše se v knize Dějiny města Brna. Hstorik Aleš Vyskočil v knize Historie a současnost podnikání na Brněnsku. Dobové kresby zachytily rozlehlé areály textilek, které se rozkládaly prakticky na celém území mezi dnešním Cejlem, Kolištěm, Křenovou ulicí, Špitálkou a Bubeníčkovou ulicí.
Přestože centrum brněnského textilního průmyslu leží okolo řeky Svitavy mezi Cejlem a Zábrdovicemi, historie „rakouského Manchesteru“ se začala psát v 18. století na místě dnešního hotelu Slovan na Lidické ulici. Tam totiž vznikla první velká textilní manufaktura Johanna Leopolda Köffilera. „Vyráběla jemná sukna a za ní vznikla vlastně první brněnská dělnická kolonie,“ popisuje brněnská historička Milena Flodrová. Čtyřiačtyřicet domků podle ní nejprve nesloužilo pro dělníky, ale pro zahraniční odborníky, kteří v Brně výrobu zaváděli.
„Dá se říci, že Köffilerova továrna je matkou celého brněnského průmyslu. Nejdřív toho textilního, který pak ale potřeboval stroje a tím dal práci strojírenským podnikům,“ popisuje Flodrová.
Ostatně v těchto místech zůstaly největší textilní podniky Mosilana a Vlněna zachovány až do začátku devadesátých let.
Továrny se tehdy – na rozdíl od relativně nových strojírenských provozů – musely potýkat se stářím budov pocházejících z 19. století, které spíš než rekonstrukci potřebovaly znovu postavit. Přesto v nich textilky vydržely až do listopadu 1989.
Poslední převrat už brněnský textilní průmysl nepřestál. Podniky ztratily trhy, trpěly přezaměstnaností, nepřizpůsobily se tržnímu prostředí. „Jedinou výjimkou je Nová Mosilana. Ta už v devadesátých letech získala italského partnera a vyrábí v areálu v Černovicích,“ vyrábí látky pro luxusní italské oděvy.
A co se stalo se statisíci čtverečními metry výrobních ploch? Vlněna na Tkalcovské ulici nejprve vyhořela a potom musela ustoupit hypermarketu Interspar, areál Mosilany na Bubeníčkově ulici se změnil po radikální přestavbě v byty. Zbývající tovární areály většinou slouží jako sídla desítek malých firem.
Areál textilky bratří Schoellerů ležel podél ulice Cejl. Na místě továrních hal dnes leží teplárna, přízemní budova uprostřed spodní části obrázku je sál Radost na Radlase.
Porevoluční doba přinesla krach většiny tradičních podniků, některé byly restrukturalizovány. Brno se následně přeorientovalo na lehký průmysl, logistiku a služby. Výrobní závody se nyní soustředí především do nových průmyslových zón v Brně a okolí (Černovická terasa, Modřice, Šlapanice…).

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice neobvyklé názvy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Brno – Moravský Manchester

  1. Pingback: kraj Jihomoravský – Okres Brno | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Přesně tuhle informaci jsem už dlouho hledal. Díky za článek

  3. Zora napsal:

    Moc pěkný článek, zajímalo by mě, zda neznáte nějaké souvilosti mezi Heinischovým podnikem v Šumperku a možným pokračovaním tohoto tkalcovského podnikatele v Brně, případně osudy rodu Heinischů původem ze Šumperka.V každém případě, prosím, ozvěte se mně. Děkuji. Zora

  4. Jan napsal:

    Děkuji za článek, moje maminka od roku 1985 do roku 1993 v Mosilaně na Křenové ulici pracovala, jako obchodní referentka.
    Můj dědeček zase do roku 1964, pracoval jako technik v textilním podniku Modeta Brno, který sídlil na Čechyňské ulici, myslím že se tento podnik před rokem 1948 jmenoval Bruna.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s