okolí Bzence – Moravská Sahara

Okres Hodonín, Jihomoravský kraj

Severní část roviny Dolnomoravského úvalu pokrývá lesní masiv Doubravy. Rozkládá se od Hodonína k Bzenci. Je to pravý ráj houbařů, myslivců i milovníků přírody. Krajina ponořená do ticha je bohatá na zvěř i ptactvo. Mohutné stromy mají ve svých větvích důmyslně spletená hnízda čápů a volavek. Ve vzduchu poletují motýli, vážky a šídla, bzučí včely a čmeláci, nechybí ani jinde vzácné kudlanky a roháči. Vzácně, jen některé roky, lze slyšet i zpěv cikád, které zde mají horní hranici svého výskytu.

Je to místo o rozloze 6500ha které je složením půdy shodné s asijskou pouští Gobi. Zkušební vrty, které se v okolí oblasti prováděly asi před 25 lety, prokázaly 60m mocnou vrstvu písku, která se snižuje směrem ke svým hranicím na okraji Vracova. Po lesnické stránce je podle pěstební bonity půdy tato oblast nejchudší v republice a říká se ji „Moravská Sahara“.
Je zde také nejteplejší krajina v naší republice – v Hodoníně je průměrná roční teplota 9,5 stupňů.

Moravská Sahara může za svůj exotický název poděkovat právě navátým pískům v rovinatém Dolnomoravském úvalu ve Vídeňské pánvi, která již patří k Západopanonské pánvi. Oblast tedy nepatří ani k Českému masivu, ani ke Karpatům.

Na Fabriciově mapě Moravy z r. 1569 a ještě i na Komenského mapě z roku 1680 jsou v okolí zakresleny listnaté lesy s duby a tomu také odpovídá pojmenování „hodonínská dúbrava“, které nám z těch dob zůstalo dodnes.
Původní les až do přelomu 17. a 18. století byla doubrava, její poslední zbytky najdeme kolem Moravy; známý je Žilkův dub na Litneru a dva mohutné míjíme také při cestě z Ratíškovic na Rúdník. Lesní pastvou a hrabání steliva došlo v 18. století k rozsáhlému odlesnění a vznikly otevřené plochy, kde písečné bouře postupně vytvořily duny. K obnově nedošlo, protože byla finančně a časově náročná. Také lesnický kádr v té době nebyl na takové úrovni, aby si s takovou náročnou situací dokázal poradit.

Tuhle krajinu ještě před 150 lety ji popsal E. Malota takto: Jemný žlutavý písek pokrývá celou krajinu. Písková poušť je bez minulosti, neboť to co je tu dnes, včera nebylo a zítra se promění vlnami písečných přesypů.O svůj život tu bojují trsy řídce vyrostlé travičky, ukrývající před nelítostným sluncem malou myšku, nebo ještěrku. Žhavý písek je neustále modelován větrem. Mírný vánek odnáší jemný písek a větrné víry ho ve vývrtkách zvedají vysoko do oblak. Vítr a vichřice dávají do pohybu obrovská mračna písku. Ta mizí v dálce, jako písečné duny, zasypávající nelítostně vše živé. Poutník se po několika metrech ztrácí v písečné vánici. Mizí v hnědavých oblacích prachu, který ho oslepuje a proniká oděvem až na tělo. Je vdechován nosem i ústy až do plic. Nutí ke kašli, nos svědí a oči pálí. Písek skřípe v zubech. Po překonání pouště se každý zbavuje písku hlubokým vydechováním a shání vodu, aby si vyčistil vyprahlá ústa a zbavil tělo písečného prachu. Písek a zase písek. Zanáší políčka s úrodou, zvedá sypkou ornici s osivem a nese ji do pouště. Poušť postupně rozšiřuje své panství i na zatím ještě obdělávaných polích Rohatce, Ratíškovic, Dubňan, Vacenovic, Vracova i Lužic. Jejich obyvatelé bojují o chléb vezdejší s přírodním živlem. Písek však neúprosně vítězí. Odborníci soudí, že není v lidských silách zabránit postupné přeměně okolí na písečnou poušť.
Lesní odborníci tvrdili, že s písčinami se nesmí hýbat, aby ještě více nevysychaly a mohly se zakořenit suchomilné traviny. Ty postupně, živené mlhou, mohou zpevnit písečné pláně. Rozrušení krajiny výsadbou stromků, které se v písku stejně neujmou, vysychání pouště ještě urychlí.

Nad pouští zvítězil lesní inspektor Jan Bedřich Bechtel. Zalesnil ji kanadskou borovicí. Tato dřevina se přizpůsobila četným lesním požárům. Její šišky získávají klíčivost až když projdou požárem. Mají tak šanci obsadit spáleniště jako první. Mladé stromky ve spálené pustině úspěšně rostou a nedávají šanci konkurenci. Bechtel vyzkoušel, že tato borovice má šanci zalesnit i Moravskou Saharu. Při rozumném lesním hospodaření pak může tento les vytvořit podmínky pro obnovu půdy a tak později umožnit opětné zalesnění bývalé Doubravy listnatými stromy.

První pokusy, které udělal, nebyly moc úspěšné. Od místních obchodníků skupoval semena neznámého původu a pokoušel se o novou výsadbu. Mladé stromky z první kultury byly zakrslé a pokřivené, a tedy nevhodné pro další výsadbu. Zřídil proto režijní luštírnu semene a samosběr šišek kvalitních borovic z blízkého okolí; později založil školku, kde pěstoval vlastní sazenice, jimiž zalesňoval největší část sterilních písčin. Do připravené půdy se do jednotlivých řad vysazovaly odměřováním podle provázků jednoleté semenáčky borovice, většinou pomocí tzv. polaření. Půdu rozdělil na menší celky, které odevzdal nemajetným lidem. Ti si zde prvním rokem vysazovali brambory, druhý rok se společně se sazenicemi stromků selo žito, které půdu tolik nevysilovalo, a třetí rok se někdy ještě pro potlačení zbytků trávy a buřeně vysazovaly mezi řádky borovic brambory či kukuřice. Za to byli lidé povinni kypřit i půdu mezi mladými sosnami. Ušetřila se tím režie za obdělávání, půda byla provzdušněna a zbavena plevele. Brambory svým stínem udržovaly vlhkost nad mladými stromky během horkého suchého léta a nedocházelo k oslunění a oschnutí kořenů semenáčků. Tam, kde byly vhodné podmínky, byla s borovicí vysazována střídavě i bříza.

Obrovské množství sazenic, které potřeboval pro své velkolepé záměry mu po roce 1841 mohla levně dovážet nově otevřená císařská Ferdinandova dráha. V letech 1823 až 1853 tak zalesnil celé 4 tisíce hektarů od Bzence po Rohatec. „Za zpěvu se rodí nový les.“ Tak tehdejší noviny popisovaly jeho práci. Pro nedostatek peněz zapojil do výsadby mládež. Mládenci poponášeli napjatou šňůru, uzly na ní určovaly vzdálenost sazenic. Řady děvčat s motykami kopaly čtvercové jamky, další do nich sadily sazeničky, namáčely do jílovité kaše a zašlapávaly bosýma nohama. Jejich zpěv doprovázel výsadbu po celý den. Mezi sazenicemi borovic sadily brambory. Každá dívka měla svoje „bramborové pole“ a povinnost při okopávání udržovat také sazenice borovic. Když borovice vzrostly a nepotřebovaly okopávání, neměly brambory dostatek slunce a děvčata dostala nové výsadby. Bechtel se však nedožil úspěchu svého díla, ba ani doby, kdy správnost jeho postupů uznala i lesnická věda. Jeho jméno by jistě upadlo v zapomenutí, kdyby lesní rada Hrdlička, nadšený výsledkem Bechtelova díla, nepostavil tomuto lesníkovi pomník, mající připomínat „pokoření Moravské Sahary“ budoucím generacím. Odhalili ho právě před sto lety, 30. července 1906. Tento nevysoký kamenný obelisk stojí u bzeneckého Přívozu.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice neobvyklé názvy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na okolí Bzence – Moravská Sahara

  1. Pingback: kraj Jihomoravský – okres Hodonín | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s