Hrad Cvilín – Moroví bělouši a vraník loupežníka

Okres Opava, Moravskoslezský kraj

Dnes z Hradu Cvilín je hradní zřícenina jen je pár kilometrů jihovýchodním směrem od Krnova , zvaná též Lobenštejn nebo Šelenburg. Z hradu Cvilín se dochovaly široké zdi, hluboká studna, kruhová věž nebo obranný příkop.

A od od tuď jsi rád Zámecký pán v Krnově si často na svém vraníku vyjížděl sám do okolí. Někdy jen tak poseděl v šelenberských lesích, a nebo se skalních výšin díval po svém panství. Živou přírodu měl rád a když nemusel, nehonil, ani nelovil zvěř ve svých revírech. Nejedenou se na svých toulkách přírodou zdržel až do tmy. Také jednou se vracel měsíční nocí domů. Bylo už k půlnoci a tu si pán všiml, že na cvilinském hradním nádvoří se pase stádo krásných, bílých koní. Občas pokročily, nebo pohodily bujnými hlavami až se jim hřívy rozevlály. Od chřípí jim stoupaly obláčky páry, ale vše se dělo za tak nezvyklého ticha, že se to krnovskému pánovi zdálo divné. Na těch bílých koních seděly postavy v černých pláštích. Udivený krnovský pán přemítal, kdo asi ti pozdní noční hosté jsou. Snažil se kolem hradeb proplížit, ale zradily ho drobné kamínky, které se mu začaly drolit pod nohama a porušily půlnoční velebné ticho. V tu chvíli vyrazily bělouši z hradní brány a krnovský pán zahlédl pod helmicemi jezdců bílé lebky kostlivců. Zhrozil se svého činu. Cítil, že přivolal na svou slezskou zemi neštěstí. A opravdu, vyplašení šelenberští bělouši rozsévali pak smrt po celé zemi. Někde vymřely celé rody, někde celé osady ba i celé vsi. I obec Polom, (15 km jihovýchodně od Opavy) zde vymřeli do jednoho všichni obyvatelé, byla později přejmenována na Pustou Polom. (Název „Polom“ upomíná na její vznik na lesní půdě. Ves byla ve druhé polovině 15. století vylidněná a zpustlá , odtud pak přívlastek „Pustá „.)

Druhá pověst z stejného místa vypráví příběh že právě pod Cvilínem se každé noci zjevuje vraník, který se smutnýma očima dívá na hvězdy, třpytící se na vodní hladině. Přenesme se proto do časů našich prapradědečků a začněme pěkně od začátku. V těch dobách se v hospůdce pod Cvilínem konala svatba.

Byla temná noc, když nevěsta se ženichem opustili hospůdku a vydali se na cestu do nového domova. Ostatní svatebčané zůstali v lokále a dál se veselili. Novomanželům svítil na cestu měsíc a vše se zdálo tajuplnější než jindy.

Najednou kde se vzali, tu se vzali, před kočárem stanulo sedm loupežníků. Ženich se bránil, co mu síly stačily, ale loupežníkům brzy podlehl a usnul navždy. Potom už nebylo těžké zavlěknout nevěstu i s kořistí do rozpadajícího se hradu..

Vraťme se nyní zpět do vesnické hospody. Tam se právě hosté hádali o to, kdo z nich je odvážnější. Mezi vším tím ruchem roznášela pivo hostinského dcera Anička. „Všem vám to moc povídá a skutek nikde, žádný z vás by si jistě netroufl na Cvilín,“ pravila s úsměvem. Pánové se ale nechtěli nechat zahanbit a Aničku začali popichovat: „A ty bys šla teď hned na hrad?“ „Jakpak by ne,“ odvětila Anička. „A jako důkaz, že jsem tam opravdu byla, vám přinesu větvičku z jeřabiny.“

Jak řekla, tak také udělala, z kuchyně si vzala pro jistotu nůž a vydala se na Cvilín. Ke zřícenině došla za naprostého ticha a klidu, už se chystala utrhnout větvičku, když zaslechla hlas, prosící o pomoc. Zaposlouchala se a brzy poznala nevěstin hlas, který však zakrátko umlkl. To ji loupežníci zprovodili ze světa.

Anička se polekala, rychle utrhla větvičku a utíkala pryč. Kámen, padající ze skály, ji bohužel prozradil. Netrvalo dlouho a loupežníci jí byli v patách. Už se pro ni natahoval jeden z lotrů, když Anička vytáhla nůž a probodla jej. Tak se jí podařilo utéct.

Neuplynul ani rok a ve vsi se konala opět svatba. Jen málokdo si již vzpomněl na nešťastnou událost.

Toho večera se v sále objevil tajemný muž, celý v černém a stále chtěl tancovat jen a jen s Aničkou. Pán vypadal jako kníže a takový tanečník se nesmí odmítat, říkala si Anička. Blížila se půlnoc, když odtančili na dvůr. Tam neznámý kníže Aničku posadil před sebe na koně černého jako uhel a ujížděl s ním neznámo kam.

Dívka pozdě poznala, že tajemný muž je loupežník, kterého loni zabodla nožem. Brzy se sklonila ke koňské hřívě a šeptala vraníkovi, aby jí pomohl. Pojednou se kůň prudce zastavil, černý pán přepadl i s dívkou do řeky. Anička se zakrátko dostala na břeh, ale mrtvého loupežníka odnesl proud.

Právě od těch dob se prý zjevuje na břehu vraník, který se pokaždé ztratí jako duch, když se k němu snaží někdo přiblížit.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice lapkové doby minula, morová nákaza, spojení zvířete a tajemného místa - kůň. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Hrad Cvilín – Moroví bělouši a vraník loupežníka

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Opava | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s