Ostrava – Uhlí – podzemní duchové

Okres Ostrava, – Moravskoslezský kraj

První obcí, která byla ovlivněna významněji uhelným dolováním byla Polská Ostrava. Až do začátku třicátých let ovládal dolování hrabě Wilczek, později olomoucké arcibiskupství, rakouský stát, Rothschchildové a v roce 1848 i buržoazní podnikatel Josef Zwierzina, kteří zahájili výstavbu nových(na svou dobu velkých) dolů na území Polské Ostravy, sousedního Hrušova a Michálkovic. Začaly se také využívat nové možnosti těžby na polskoostravském uhlonosném Jaklovci. V roce 1829 se otevřela jaklovecká dědičná štola. Tato štola sloužila k průzkumu, těžbě a odvodňování v nadloží založených jam. Štola dosáhla do roku 1840 délky 2892 m. Vzápětí následovala založení dalších štol: Jáma Jindřich (1832), Vilém (1835), Jáma č.2 (1838), Terezie, Trojice a dědičná štola na Hrušovské straně Jaklovce (1840), dále šachta Prokop(1841), jámy Luční a Ferdinand (1842), Michal (1843), Jan Maria (1844), Hermenegild (Zárubek) (1845), Josef (1847) a některé další.

Na Slezské Ostravě žil kdysi kovář. Jeho rodinu tlačila bída a hlad. Kováře bolelo srdce, když pomyslel na to, že brzy bude muset prodat chalupu i pole, zděděná po předcích. Už se přihlásil i kupec, kovářův soused, který chtěl využít nouze svého souseda a levně skoupit jeho louku i pole, která by scelil se svými. Soused byl chtivý a lstivý. Proto se kovář nechtěl vzdát svého majetku. Ale když práce bylo stále méně, nouze se vystupňovala a na jeho rodinu dolehly nemoci z bídy a hladu, musel se kovář rozhodnout. Činil tak se smutkem v duši, ale nebylo zbytí. Jednoho dne se vybral k sousedovi, aby se s ním domluvil. Už bral za kliku a tu slyšel za sebou cinkot stříbrné rolničky. Zněl mu v uších tak mile a přitom tak naléhavě, že se musel ohlédnout a podívat, kdo to cinká. Spatřil malinkého koníčka – běloška, jak táhne zlaté, drahokamy krásně zdobené sáňky. V nich seděl malý mužíček v červené pláštěnce a rudé čepičce s pávím pérem. Držel v ruce rolničku a cinkal a cinkal. “ Hledám tě kováři „. promluvil mužíček. “ Dokázal bys okovat mého koníčka stříbrem ?“ a hodil mu pytlík se stříbrem k nohám. “ Okovu ti koníčka stříbrem, ale musíš počkat, nemám dost dřeva“ odpověděl kovář. „Budeš mít oheň, “ řekl pidimužík, „jdi na svá pole a sbírej černé kamení .“ “ Nač ? „. “ Uvidíš „. Kovář sice nevěřil, ale přece poslechl. Kamení dobře hořelo a práce mu přímo kvetla pod rukama. Za chvíli byly stříbrné podkůvku ukovány a bylo jich šest. “ Podkovej ještě rychle mého koníčka“ požádal mužíček. A tak kovář ještě podkoval bělouška. Za práci si počítal 4 troníky. “ Jsi svědomitý a nejsi drahý kováři“ řekl mu červený mužíček při placení. Pak rychle skočil do sáněk a běloušek se rozjel. Kovář se rozhlédl po kovárně a zjistil, že zapomněl vrátit dvě zbylé stříbrné podkovy. Rychle vyběhl a volal: “ Zastavte, zbyly vám tu ještě dvě stříbrné podkůvky. “ “ Ty si nech za práci. “ volal na něj mužíček dobrácky, a také za to, že jsi poctivý. Dobře si pamatuj : “ V práci najdeš štěstí – v lakotě neštěstí“. Kovář byl rád. Jeho rodina byla zachráněna. Bída byla zažehnána. Nemusel prodávat ani pole, ani louku, ani chalupu. Znovu se na něj usmálo štěstí, ale ne na dlouho. Po okolí se brzy začalo šuškat, že je spolčen s ďáblem., když mu hoří kamení. A jedním z prvních, kteří to rozšiřovali byl závistivý soused. Touha po kovářových polích mu nedala spát. Nepřál kováři, že se mu opět dobře vede a ve své závisti hledal cestu, jak kováře zničit. Až tu cestu našel. Žaloval v ostravském zámku, že je kovář čaroděj, že mu hoří kamení. Zámečtí páni nelenili a přišli za kovářem vyzvídat. Tak dlouho jej trápili, že jim vše po pravdě vypověděl, černé kamení pánům ukázal a v kovárně jim zatopil.Když se páni přesvědčili, že kovář mluví pravdu, znovu na něj naléhali, přemlouvali, nutili i hrozili, aby jim svá pole prodal. Kovář dlouho odmítal, dlouho vzdoroval, ale když už panský nátlak nemohl déle snést a když mu páni nakonec nabídli stonásobek hodnoty pole, popadla kováře lakota. Nevzpomněl si na mužíčkovo varování a zámeckým pánům svá pole prodal. Páni potom na pole přitáhli stroje, vyvrtali jámu a objevili v zemi silné vrstvy černého kamene – uhlí. Sfárali dolů, aby si tam ještě vše důkladně prohlédli a zkoumali. Ale když poprvé zaťali železné krumpáče do uhlí, zachvěla se země a zabouřilo to v ní. Stalo se první důlní neštěstí. A kovář ? Peníze jsou kulaté, brzy se rozkutálely. Potom se opět dostavila bída a její věrný průvodce – hlad. Podruhé už červený mužíček kováři nepomohl.

V okolí Polské Ostravy jest mnoho starých, zapadlých šachet. O jedné z nich koluje tato pověsť:

Když se před dávnými časy v šachtě ještě pracovalo, nemohl jistý horník, ač dosti pilně pracoval, dlouho nic vydělati. Rozmrzen nad svým osudem, chtěl si na život sáhnouti. Tu jako by někým popuzen, pravil ku své drahé polovici: „Ještě dnes půjdu na šichtu, an jest poslední den v měsíci; a pak-li opět tak pochodím, jako v měsíci dřívějším, tedy úmysl svůj ve skutek uvedu.“ Šel celý zamyšlen a mrzut, a tu z nenadání potká neznámého mu člověka. „Což tak smutný?“ pravil tento. „Nemůžeš mi bez toho pomoci,“ odvětil horník dále se ubíraje. „To nemůžeš věděti!“ pravil neznámý. „Vím co ti schází a pomohu ti; pojď se mnou!“ I vsedli na klec a sjeli do šachty. Dole pravil neznámý: „Nyní si
zde lehni a odpočívej! Poslechneš-li mne, vyděláš mnoho peněz. Jsem skalní duch a umínil jsem si, že ti z bídy tvé pomohu.“ To pověděv zmizel ve sluji. Dlouho rozjímal horník o svém postavení. Byloť právě dvanáct hodin. Tu objeví se mu opět duch a praví: „Odpočinul jsi již? Nyní pojď, práce naše nastává.“ A postaviv ho na pohodlné místo pravil: „Shasni světlo v tvé lampě a pozoruj mne. Vzdálím se od tebe a až světla mého neuzříš, zavolej na mne.“
Načež opřev se zády o sluj tlačil. Netrvalo to dlouho a horník musel na ducha zavolati, an mu světlo docela zmizelo. „Tak!“ pravil duch. „Zýtra půjdeš pro peníze! Vydělané však peníze přineseš k šachtě, kdež se o ně rozdělíme. Avšak nedávej žádnému z nich ani groše, to ti povídám, sice bude s tebou zle!“ Opět zmizel ve sluji. Druhého dne obdržel horník tolik peněz, že je musel na táčkách vézti. Jel s nimi k šachtě. Tu ho potká stařeček a prosí úpěnlivě o nějakou almužnu. „Vydělal jsem dosti,“ myslil si horník, „proč bych stařečka neobdařil?“ I dal mu dva groše. Však sotva stařeček poděkoval, zpoměl si horník na slova, jež k němu v noci duch pronesl. I ulekl se náramně, ale jel přece k šachtě. Tam ho již duch
očekával. Přijda ku šachtě, hned jal se horník ducha prositi za odpuštění, že jednal proti jeho slovům a že žebráka obdaroval z vyplacených mu právě peněz. Duch nařídil horníkovi, aby přinesl prkno. To když učinil, položil duch prkno přes otvor šachty, táčky s penězy postavil do prostřed a každý z nich usadil se na jednu stranu. „Nyní,“ pravil duch „rozdělíme se o peníze vydělané.“ I jal se čítati. Když již peníze na dva díly rozděleny byly, pravil duch: „Že jsi se
přiznal, že jsi něco z těch peněz vzal, daruji ti všechny peníze, neb já jich nepotřebuji. Než-li ale odejdeš, pozoruj, co se se mnou díti bude.“ Horník stanul kousek od šachty a díval se. Duch, postaviv se na prkno, přes šachtu položené, seskočil dolů, a v tom okamžení se šachta sbořila, zasypala a jest zasypána až do dnešního dne.

„Jest tomu asi šedesát let“ — tak vypravoval mi stařičký již horník — „co jsem se stal havířem. Nerad jsem to u svých soudruhův viděl, když místa svá často měnívali. To byl jistě již člověk nepořádný, měl-li po čas své služby více
míst. Ach Bože, jak se časy mění! Nyní nevydrží některý havíř ani měsíc na jednom místě a putuje od jednoho závodu ke druhému. To dříve nebývalo. To jsme my staří havíři byli jinší chlapíci, a mnoho jsme vydělali. Ovšem byla práce
naše docela něco jiného, nežli práce nynějších havířův. My jsme pracovali vždy pilně; nynější horník ten Boží čas jen ukrádá na zkázu a záhubu svou. Bůh to naprav!“ Tak bědoval dobrý stařeček. Načež pooddechnuv si, pokračoval:

„Ano, jest tomu již šedesát let, co jsem se stal havířem. Jako dnes kdyby se mne to bylo stalo, pamatuji se na jednu událost, jež se mně hned v prvním měsíci mého nastoupení do práce přihodila. V práci jsem byl vždy jeden z prvních.
Pravě jsem měl šichtu ranní. Ta započínala o páté hodině ráno. Nočních šichet tenkráte nebylo. Můj otec neměl hodin žádných a tak se stalo, že jsem vždy, pospíchaje, přišel dříve, nežli jsme nařízeno měli.“
„Bylo v zimě před svátky vánočními. Mrzlo, jen to fičelo. Já, navyklý jsa časněji vstávati, spěchám na šichtu. Měsíček krásně svítil a zdálo se, jako by mně říci chtěl, že přicházím dnes pozdě. I zrychlím krok a za několik okamžení
jsem na místě. Avšak jaké bylo udivení mé, nespatře na šachtě ani živé duše. Snad jsou již dole a pracují pilně, domníval jsem se. Hned rozžal jsem kahanec a jmu se slézati do jámy za známými soudruhy. Sotva ale slezu as 20 sáh, shasne
mně světlo. Co nyní počíti? přemítám; jíti nahoru a opětně kahanec rozsvítiť, aneb slézti do šachty beze světla? Rozhodl jsem se pro toto. Slézám. Dlouho to trvalo. Konečně jsem dole; avšak kde jsou kamarádi? Všude čirá tma. Teprve teď
vidím, že jsem přišel dříve, než určeno. Rozličné myšlenky křižovaly se v duši mé, mne zmocnil se náramný strach. Najednou uzřím světlo, ale velmi malé a vzdálené. Tam jsou, myslím sobě a již jsem na cestě ke světlu. Musel jsem
kráčeti velmi zdlouhavě, an nahromaděné tam kamení mně čerstvější chůzi zabraňovalo. Jdu as půl hodiny, avšak světlo bylo dosud ode mne vzdáleno. Konečně jsem u světla. Vidím veliké množství horníkův, jak pracují. Jedni vozí
na táčkách, druzí na vozíkách, opět jiní kopají uhlí atd. Již z daleka volám: „Zdař Bůh!“ Nic. „Dejte světla!“ pravím. Opět ticho. Horníci pracují dále, nepromluvíce jeden s druhým ani slovíčka. To bylo pro mne něco nového. „Zdař Bůh kamarádi!“ volám hlasitě. Však co to? Pojednou zmizí veškerá světla a jest opět čirá tma. Jaká to změna?! — — I stojím jako skamenělý, když tu najednou slyším za sebou ve značné vzdálenosti veselý hovor, světla se blíží, až poznávám
soudruhy své. I vykřiknu radostí, ale v tu chvíli přišla na mne mdloba a já sklesnul na hromadu kamení. Když mne opět vzkřísili, nemohli se dosti nadiviti, jak jsem sám v tato místa přijíti mohl. Když však jsem jim příhodu svou
vypravoval, ulekli se a pravili: „Nevyzpytatelné jsou skutky Boží! Budiž jméno Páně pochváleno. Toť byli podzemní duchové!“ Načež rozloučivše se horníci přátelským pozdravem „zdař Bůh!“ práci svou započali.“
„Od těch dob,“ pokračoval stařeček, „nešel jsem nikdy sám do jámy, i kdybych byl dříve nebo později přišel do práce. Událosť tato zůstane u všech havířův v paměti dlouhé, a od těch dob nikdo neodváží se sám do šachty vejíti.
Nyní musím dále, an jest již poledne,“ pravil stařeček. Já však, podávaje mu pravici svou, rozloučil jsem se s ním srdečně, poděkovav mu za vypravování, a od těch dob jsem ho více nespatřil, ač jsem se všude po něm poptával.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice duchové, Hornictví, trpaslíci a malí lidé. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Ostrava – Uhlí – podzemní duchové

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Ostrava | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s