ostravský zámek

Třetí největší město České republiky a metropole Moravskoslezského kraje leží v příhraničním trojúhelníku ohraničeném státní hranicí s Polskem a Slovenskem. V minulosti byla obchodním a tranzitním centrem ležícím při Jantarové stezce, která spojovala oblast Baltu se Středomořím. Na konci 12. století Ostravsko leželo na pomezí českého přemyslovského státu a polského piastovského státu.

ostravě je víc než jeden zámek v Slezké Ostravě, Ostravě Porubě, Zabřehu a Kunčicích ten nedávno byl zbourán ….

ostrava – Kunčice – nedávno zbouráný zámek (začátek května 2011)

Z kunčického zámku zůstali už jen vzpomínky. Kunčický skvost, klasicistní zámek, DONEDÁVNA stával u hlavního tahu z Vratimova do Ostravy. Patrně na zbytcích předchozí tvrze byl vystavěn v letech 1630 – 1634 majitelkou panství Evou Čelovnou z Čechovic, údajně velice tvrdou paní kunčického panství.
V první polovině 19. století byl původně renesanční zámek přestavěn do Klasicistní podoby.

Zámek dlouháléta byl spíše jako zřícenina, která je ponechána jen svému osudu.Částečně byly zachovány klasicistní omítky, ale i ty mizeli před očima. Zámek měl mohutnou čtvercovou patrovou dispozici s nádvořím a čelním representačním risalitem. Místnosti v přízemí byly klenuté, patro plochostropé. Zámek měl do požáru v lednu 1999 vysokou mansardovou střechu. Po pořáru byla střecha shořelá i se stropy patra, které se mnohde propadly a pobořily i zaklenuté místnosti. Zámek měl štíhlé komíny. Kolem areálu se rozkládal zámecký lesopark, dnes sloužící jako smetiště místních lidí. V létě 2003 byla část zámku pobořena, aby zámek nemohl ohrozit projíždějící automobily ve své blízkosti. Pobořena však byla bohužel reprezentativní východní fronta zámku. Od té doby zámek tiše jen čekál na demoliční výměr.

Lžíce bagrů už několik dnů nemilosrdně srovnávali se zemí zbytky zámku v Ostravě-Kunčičích. Objekt ze 17. století, který v roce 1999 poničil požár, tak definitivně Kumčický zámek zmizí z mapy Ostravy. Stejně jako už dříve zámky z dalších ostravských lokalit Kunčičky, Bartovice nebo Třebovice.

Na místě historické budovy by měla vyrůst galerie výtvarných umění pro mladé umělce. Ale jen tehdy když budou dotace, jinak bude revitalizovan bývalý zámecký park. Park už v okolí kunčického zámku kdysi byl, jeho zbytky lze dodnes pozorovat na druhé straně výpadovky na Vratimov.

Hlavní ránu ale zámku zasadili komunisté. Ti nejenže vyhnali ze zámku lidi, kteří se o něj uměli postarat, ale jeho devastaci prakticky umožnili. Další těžkou ránu zámku zasadili komunističtí architekti, když přímo přes zámecký park vyprojektovali frekventovanou silnici na Vratimov. Zámek se tak stál díky silnici i méně zajímavý, kdo by investoval stovky milionu do budovy, která stojí vedle frekventované komunikace… Dalšími bylo jak znárodnění, tak ve svém výsledku i následná privatizace. Zámek začal s novými majiteli v devadesátých letech rychle chátrat. Jeho původní vlastníci, kteří jej restituovali, už neměli na provoz zámku peníze, a tak jej rychle prodali. Mělo tam vyrůst dětské sanatorium.
To se ale nestalo a zámek rychle několikrát změnil majitele a namísto sanatoria se z něj stala hlavně důležitá hrací kostka pro spekulanty s bankovními úvěry
Zámek chátral a do jeho útrob se dostali bezdomovci. Dnes už nikdo neprokáže, zda požár, který v lednu roku 1999 zasadil historické budově osudovou ránu, založili právě oni, zámek se už z požáru, který zničil veškeré střechy a také druhé patro budovy, nikdy nevzpamatoval.

Nedostal tak druhou šanci jako například zámeček v Ostravě-Zábřehu, který jeho noví majitelé dokázali obnovit tak, že se stal atraktivním cílem výletů, nebo Slezskoostravský hrad, který město přes výhrady historiků dokázalo opravit tak, že se stal dějištěm mnoha kulturních akcí.

zámek ostrava zábřeh – zámek přebudovaný na Hotel

Zámek v Zábřehu nad Odrou, dnes Ostravě – Zábřehu, málem by mu osud také naměřil vymazaní z existence. V roce 2005 jej zakoupil soukromý podnikatel, který se pustil do oprav a postupně zde zniklo stylové restaurační zařízení a pension.
Renesanční zámek v Ostravě-Zábřehu nabízí kromně pivních koupelí zárověń vinné koupele.
Procedura vinné koupele trvá 1,5 hodiny a skládá se ze tří částí. „Nejprve spíše ženám nabídneme peeling hroznovými jadérky, pak následuje koupel ve vinné olejové lázni o teplotě 38 stupňů, provzdušněné perličkovými proudy s přísadami vinné soli a vše zakončí masáž plosek nohou vinným olejem. Během procedury se popíjí hroznová šťáva a víno, které ale doporučujeme ředit, protože srdce při koupeli jede na plné obrátky,“ popisuje Koudelka s tím, že koupel probíhá ve speciální dřevěné kádi o objemu 600 litrů. Vinná procedura stojí stejně jako pivní koupele, 1790 korun pro pár.

Původní tvrz na tomto místě, nad pravým břehem Zábřežského potoka, stávala patrně již ve 14. století. V 16. století byla stará tvrz přestavěna v renesanční zámek, který byl ve 2. polovině 17. století zbarokizován a přestavěn do podoby dvoukřídlé budovy. Později k zámku přibylo ještě přízemní hospodářské křídlo, čímž zámek nabyl trojkřídlé dispozice s malým dvorem. V 70. letech 20. stol. byl zámek nevhodně modernizován. Od počátku 90. let 20. stol. nebyl využíván a rychle chátral.

Ostrava – Poruba – tajemné podzemí

Porubský zámek byl vystavěn v roce 1573 Ondřejem Bzencem z Markvartic na základech původní tvrze, která na těchto místech stála. Ondřej Bzenec dokončil stavbu zámku jako své porubské sídlo a stal se v roce 1578 vrchním hejtmanem Opavského knížectví. Následujícího roku 1579 byl zákeřně zavražděn a rozsáhlé panství po něm zdědil jeho synovec Kryštof Bzenec, který ještě téhož roku zámek a ves Porubu odprodal svému švagrovi Jindřichu Baneckému z Jemničky za 7 000 zlatých. Po Jindřichu Baneckém před rokem 1625 zdědil zámek a panství jeho syn Zikmund Václav. Zikmundova dcera Ludmila Konstancie dala zámek a ves Porubu věnem svému manželovi Jiříku Fridrichu Skrbenskému z Tříště, který zámek a Porubu prodal roku 1689 Václavu hraběti Oppersdorfovi, který před rokem 1720 odprodal celé své panství hraběti Jindřichu Vilému Vlčkovi z Dobré Zemnice. Jeho potomek Vilém se stal vyslancem u dvora Petra Velikého a byl maršálem císařských vojsk. Poněmčil své jméno na Wilczek. Rod Wilczků vlastnil tento zámek a panství Porubské až do roku 1943. Bombardováním v roce 1945 by zámek velmi zničen. Po jeho dílčí opravě zámek sloužil jako Lidová škola umění.
Zamek Poruba měl dopadnout stejně jako ten v Kunčicích. V roce 1989 byl vydán demoliční příkaz neboť hrozilo jeho zřícení. Pravé křídlo zámku, kde dnes stojí budova kolonády, bylo demolicí v roce 1989 srovnáno do základů se zemí. Počátkem roku 1990 zničil rozsáhlý požár levé křídlo zámku. V následujícím roce 1991 započala obnova, rekonstrukce a záchrana této státní kulturní památky, registrované pod číslem 8-236, která je druhou nejstarší budovou v Ostravě a práce na její obnově trvají dodnes.

Nedávné době v roce 2009 se zde začali hledat chodbu která tu prý udajně kdysi byla ale zatím ji neobjevily. chodba by měla udajně spojovat zámek s kostelem svatého Mikuláše. Jeho Historie sahá do patnáctého století, ze století šestnáctého pak pochází porubský zámek, který byl vystavěn v renesančním slohu okolo roku 1573.
V písemných pramenech není o tajném tunelu ani zmínka a předseda letopisecké komise porubské radnice Jiří Lexa musel čelit obvinění, že si to všechno vymyslel.
O existenci tajné chodby je přesvědčen i majitel zámku Statis Prusalis, ukázal kde se ve zdi sklepa nacházel vztup do chodby, udělali dva vrty do zdi, ve výšce jednoho a dvou metrů nad zemí. Vrty v délce jednoho metru a dvaceti centimetrů prokázaly, že se za zdivem nachází hlína.
Na možnou existenci tajné chodby upozornil před časem předseda porubské letopisecké komise Jiří Lexa. Ten shromáždil výpovědi pamětníků, z nichž některé dokonce hovoří o tom, že v chodbě byli v závěru druhé světové války zasypáni němečtí vojáci. „Ti se údajně do chodby ukryli 28. dubna 1945. Rudá armáda však měla nechat výbuchem oba vchody chodby zatarasit. Pokud by se tato tvrzení zakládala na pravdě, mohly by být v chodbě ostatky vojáků.
Ozvalo se nám několik lidí, kteří tvrdili, že si v propadlých chodbách v dětství hráli.
Pamětníci nám pak přímo v parku určili místa, kde by chodba mohla být. Vrtali tam, ale opět nic
Mezitím Lexa vypátral pamětnici, která se na zámku narodila a žila v něm až do svých čtyřiadvaceti let. „Věděla přesně, kde se nacházel vstup do chodby. Ale bohužel zemřela dříve, než nám stačila místo ukázat,“ posteskl si Lexa.
Jiný člověk, zas tvrdil že kdysi tuto chodbu viděl. V roce 1964 se propadla zemina a odkryla část chodby. Do ní se tehdy podívaly místní děti,“ prozradil Jiří Lexa. Kromě dětí do propadlé části slezl horník, který žil poblíž, a přes sutiny se prosoukal do vzdálenosti patnácti metrů od odkrytého místa. Chodbu tvořila klenba, jenže chodba byla po oněch 15 metrech znovu zavalena. Jiří Lexa se domnívá, že klenbu poškodily kořeny stromů. Chodba totiž vedla jen metr a půl pod povrchem.

Jak je chodba dlouhá, kdy byla vystavěna a k čemu měla sloužit, to zatím zůstává tajemstvím.

Slezká Ostrava – Hrad přestavěný na zámek

Byl postaven ve druhé polovině 13. století u brodiště nad soutokem dravých řek Lučiny a Ostravice vystavěn hrdě se tyčící pevný strážní hrad dohlížející na hranici mezi Slezskem a Moravou a ochrana zemské stezky z Opavy přes Hlučín a Těšín do Krakova. Již ve 13. století byl obehnán 4 metry vysokou a 2,5 m širokou zdí. Roku 1327 přestal být hraniční pevností, když slezská vévodství včetně těšínského připadla jako léno českým zemím. V roce 1508 byl hrad koupen Janem Sedlnickým z Choltic, který v letech 1534–1548 hrad přestavěl na zámek. Z té doby pochází brána s věží, které se jako jediné uchovaly až do současné doby. Roku 1621 vydrancovala město i zámek neapolská vojka, kterým velel Karel Spinelli. Další rabování nastalo v letech 1626 Dány a 1628 Valdštejnovými vojsky. V roce 1637 zde přenocovala arcivévodkyně Cecílie Renata, sestra císaře Ferdinanda III., která tudy jela na svatbu s polským králem Vladislavem. V letech 1642–1649 obsadili Ostravu i zámek Švédové. Roku 1714 přešel zámek do vlastnictví rodu Wilczků, kteří jej drželi až do roku 1945, kdy byl vyvlastněn. Těžbou uhlí v okolí zámku jej však vědomě zničili. Prakticky od počátku 20. století docházelo k chátrání budovy. V důsledku poddolování poklesl hrad asi o 16 metrů a 15. února 1954 byl na něj dokonce vydán demoliční výměr.
Ani změna režimu v demokratický hradu neprospěla, i když v době 1. republiky lze snahy o opravu hradu vysledovat, bohužel marné. Mezi slušnými lidmi platí pravidlo, že „do nemocných či mrtvých se nekope“. Bohužel po válce byla slušnost to poslední na co se hledělo, a tak se do „umírajícího“ hradu začalo kopat. Začal být trnem v oku, nechtěnou upomínkou na feudální minulost Ostravy. Hrad byl dán na pospas samozvanému staviteli Rudolfu Šajdkovi, který na hradě doslova překopal a převrátil každý kámen a začal si stavět takřka úplně nový hrad. Jeho dílo zkázy naštěstí přerušil revoluční rok 1989. Dnes hrad konečně patří městu Ostrava, a tím začala pro hrad zatím poslední etapa jeho dějin, snad s lepší budoucností než ho stihla doposud.
Chátrající hrad koupilo město Ostrava a po nákladné rekonstrukci začátkem roku 2004 jej zachránilo. Pro veřejnost byl otevřen v květnu téhož roku. Hrad nyní slouží k pořádání kulturních akcí,
Bylo všeobecně známo, že pod hradem byly sklepy s množstvím chodeb, které prý vedly na všechny strany, jedna z nich dokonce pod Ostravicí až do Zábřehu nad Odrou.V těchto sklepích byly ukryty velké poklady.
Hlídá je tam malý, černě oděný mužíček. Jednou dávno, si na zámeckém nádvoří hrály děti na schovávanou. Jeden z chlapců byl velmi zlomyslný a rozpustilý. Při hře strhl kamarádovi čepičku z hlavy a hodil ji do zámeckého sklepení. Ublížený chlapec plakal a naříkal. Náhle uviděl v šeru sklepení malého, černého mužíčka a ten ho začal konejšit: “ Neplač, hned ti tvou čepičku podám.“ A opravdu. V zápětí mu ji vyhodil nahoru. Chlapec nevěřil svým očím. V čepici byla hrst zlatých dukátů. Zavolal proto své poděkování do sklepního okénka a pelášil domů k mamince, aby ji odevzdal dar černého mužíčka. Však byla u nich bída denním hostem. Tátu ji zabilo v dole a maminka poslední dobou často stonala. A tak penízky přišly právě vhod. Ten rozpusta, když viděl co se stalo, přiblížil se ke sklepnímu okénku, hodil tam svou čepici a jal se lamentovat: “ Moje čepicééé – moje čepicééé“. Tu se opět ze sklepa ozval hlas černého mužíčka: “ Neplač, hned ti tvoji čepici hodím zpět“, a vyhodil mu ji nahoru plnou kamení. Ve starém, panstvem opuštěném, ostravském zámku, žili starý kastelán. Byl vdovec, jeho velké děti žily v podzámčí, a proto byl sám a opuštěn. Jeho jasným sluníčkem byla jediná vnučka. Ta ho milovala a často navštěvovala v jeho samotě. bylo to děvčátko milé, dobré ale tuze zvědavé. Vydržela celé hodiny prosedět tiše, jako myška a poslouchat pověsti dávných časů. A potom se ptá: “ Proč ? Nač ? „. A dědeček, panečku, ten uměl vyprávět. Jednou se také zmínil o pokladech v ostravském zámku. Od té doby mu vnučka nedala pokoje a zatoužila vidět vše na vlastní oči. Co zmohl chudák dědeček s takovou všetečkou. Když jednou opět naléhala, vzal svazek těch největších klíčů, zapálil pochodeň a vedl ji do zámeckého sklepa. Tam ve sklepních výklencích stály velké kádě plné zlata, stříbra, šperků a zlatého kamení. “ To je zámecký poklad “ řekl vnučce dědeček. “ Ale nikdo si z něho nesmí nic vzít. Tomu kdo by se toho odvážil, Železný rytíř – strážce našeho pokladu, utne mečem zlodějskou ruku „. Teprve teď si děvčátko všimlo Železného rytíře, podpírajícího se o velikánský palaš. Starý sluha vzal do ruky několik šperků, ukázal je vnučce, ale pak je opět vrátil tam, odkud je vzal. Ohromená vnučka vyšla z podzemí s bušícím srdéčkem a řekla: “ Ach dědečku, bylo to krásné, ale mrazilo mě z toho. Za nic na světě bych nechtěla hlídat ten poklad. Chudák Železný rytíř, je tam tak sám, bez sluníčka, jen s tím zlatem. Že je nám líp, dědečku, třebaže tolik zlata nemáme ? “ “ Ba, máš pravdu všetečko. Nad poklady světa je lidská náklonnost, přátelství a láska „.

V zámku Polsko-Ostravském viděti dosud otvor, jenž vede do hlubokého sklepa pod zámkem se nacházejícího. Tam vídán byl za starodávna ob čas malý,

v červený plášť oděný mužík, jehož lid vůbec „červený mužík“ jmenoval. Jedenkráte šlo několik chlapcův ze školy okolo otvoru, a tu viděli sem tam
mnoho zlatých plíškův po zemi rozházených. Byliť prý to samé dukáty. I chtěli si jich nasbírati, ale tu vyskočil z otvoru červený mužík a odehnal je; to stalo se
jim vícekráte. I rozhněvali se chlapci nad jednáním mužíkovým a umluvili se, že ho zahnati a plíšky posbírati musí. Avšak nebylo tomu tak. Jakmile se červený
mužík jen ukázal, rozutíkali se na vše strany. Když opět jednou mužíka dráždili na plíšky si vyjdouce, ale ničeho dostati nemohli, strhl rozpustilý kluk soudruhu
svému čepici s hlavy a vhodil ji do otvoru. S pláčem obcházel tento nyní otvor a prosil o čepici. Tu najednou hodil mužík čepici chlapcovi zpět, ale byla plná
dukátův. Žalost obrátila se v radost. Čerstvým krokem ubíral se chlapce k chudým rodičům svým, kteříž se nad penězi zhrozili.
Vida jiný chlapec, že soudruh jeho bohatě obdařen byl, vhodil též do otvoru svou čepici, maje za to, že též peníze obdrží. Dlouho nečekal. Mužík
hodil též tuto zpět, avšak ne s penězi, nýbrž na kousky roztrhanou. S pláčem ubíral se nyní rozpusta domů a byl za svou nezbednost ještě od rodičův potrestán.

Železný  muž
Jedna u nejznámějších pověstí vypráví, že na hradě před mnoha lety bydlil správce, muž velmi hodný, dbalý svých povinností. Jednou jej navštívila manželka vesnického rychtáře ze sousedních Heřmanic. Bylo to právě na Velký pátek, kdy se zjevují lidem poklady. Proto správce vyzval selku. aby si za jeho doprovodu prohlédla hradní poklady. Sotva otevřel dveře do sklepa, zpozorovala s hrůzou, že tu stojí železný muž s palicí v ruce, který střeží poklad.

Správce vstoupil a vybral z každého ze sudů, jenž stály kolem, po jedné minci. Bylo jich celkem sedm, každá jiného druhu. Byly zlaté a stříbrné a leskly se tak, že na ně selka mohla sotva pohlédnout. Řekl jí: “ podívej se na tyto mince a věz, že poklady nashromážděné zde ve sklepeních, si může každý prohlédnout, ale běda tomu, kdo by si jen nepatrnou část z nich chtěl přivlastnit. Tomu by železný muž „rozbil hlavu“. Když vrátil mince na své místo, klidně zamkl sklepní dveře a spolu se selkou se vrátil.

Jako jiné hrady, i zde existovala bílá paní. Bíle oděná žena s rozpuštěnými vlasy, hořící svíčkou v levé a zlatým klíčem v pravé ruce se zjevovala pouze tehdy, měl-li někdo z rodiny majitele hradu zemřít

Bílá paní na Slezko ostravském zámku
Slezskostravský zámek měl také svou „bílou paní“. Každý ji však vidět nemohl. Vykonal-li někdo právě v onen den, kdy se měla objevit ve zdejším kostele, zpověď, mohl ji v noci spatři. Byla bíle oděna, vlasy rozpuštěné, v pravé ruce nosila pozlacený klíč a v levé svícen s rozžehnutou svíčkou. Chodila po síních a chodbách a objevovala se jen tehdy, když některý člen rodiny majitele zámku měl zemřít.Avšak v roce 1573 ve středu po Velikonocích viděla „bílou paní“ jedna stará komorná pana Sedlnického. Byla toho dne u zpovědi a večer posluhovala při večeři. Hostem pana Sedlnického byl pan Otík z Kounic na Deštném, Moravici, Litulovicích a Životicích. Seděli dlouho do noci a bavili se též o poměrech v těšínském knížectví a zvláště knížeti Václavu Adamovi, který prosazoval nové zemské zřízení, s jehož obsahem většina šlechty a zemanů nesouhlasila. Radili se o svolání zemského sjezdu stavu knížectví Těšínského na Slezskoostravský zámek. O půlnoci musela stará komorná přinést jakousi věc z rytířského sálu. Rozžehla svíci a šla. Strašně se však ulekla a zhrozila, když po vkročení do sálu spatřila právě odtud vycházející „bílou paní“. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Jen stěží přišla nazpět celá bledá a ustrašená, chvějící se po celém těle. Teprve za dlouhou chvíli mohla mluvit. Když komorná panstvu sdělila, co právě viděla v rytířském sále, zblednul pan Sedlnický z Chotic a pravil ke své ustrašené manželce: „Ale vždyť není žádný nemocen, má drahá, není se tedy čeho obávat“. Pozdě po půlnoci odešli všichni spát. Druhého dne hned zrána rozkázal pan Otík Stoš osedlat svého koně a po rozloučení se svým milým a věrným přítelem Sedlnickým odjel až k řece Ostravici. U boru pobídl svého koně. Ten se vzepjal, klopýtl a pan Otík Stoš spadl do vody a utonul. Od té doby byla viděna „bílá paní“ v zámku jen několikrát a vždy druhého dne skutečně z rodiny majitele zámku někdo zemřel.

V zámku Polsko-Ostravském viděti dosud otvor, jenž vede do hlubokého sklepa pod zámkem se nacházejícího. Tam vídán byl za starodávna ob čas malý,

K dalším pověstem o Slezskoostravském hradu patří například:
Červený mužík a dva písaři
Zlomyslný červený mužík
Jak písaři hledali poklad
O zlém drábu Luňákovi

Další zámky v ostravě:

Zámek ve Vítkovicích – Empírová stavba z let 1847-48 byla vybudová jako representativní vítkovické sídlo rodiny Rotschildů, která ovládala zdejší slavné železárny. Proto byl také zámek vybudován takřka na samém okraji železáren. Autorem projektu empírové stavby byl Antonín Krause. Později v zámku bydleli ředitelé železáren a poté byl využíván pro správní účely. Naposledy zde sídlilo Muzeum Vítkovic. Dnes je objekt mimo provoz, ale uvažuje se o jeho rekontrukci a poté by měl sloužit jako reprezentativní objekt železáren.

Zaniklé zámky :

Zámek Kunčičky – zámeček existující v areálu zaniklého dvora v Kunčičkách u Ostravy, dříve Malých Kunčicích. Vznikl, aby se na krátkou dobu stal sídlem samostatného panství. Zámek by bylo třeba hledat v západním křídle bývalého panského dvora, který beze zbytu zanikl na přelomu 19. a 20. století. Stával v prostoru, kde dnešní Rajnochova ulice ústí do vjezdu na estakádu čtyřproudové ulice Frýdecké, necelých 300 m severozápadně od dnešního dolu Alexandr. Na existenci dvora a zámku upomíná pouze dvojice vzrostlých stromů, lemující zaniklý průběh bývalé staré cesty.

Třebovický zámek – vznikl koncem 17. století přestavbou staré tvrze. Byla to jednoposchoďová stavba, ničím zvlášť významná, až na krásný park založený v 18. století. Po válce zámek značně chátral a roku 1958 byl zbořen.

Zámek Ostrava Radvanice – Radvanicích, bývalé samostatné vsi, dnes součásti města Ostravy. Zaniklé šlechtické sídlo tvořilo severovýchodní část areálu panského dvora. Leželo přímo při hlavní silnici z Bartovic do centra Ostravy, dnes ulice Těšínská. Zámek byl vybudován pravděpodobně v 1. polovině 19. století příslušníky rodiny Kukutschů jako součást areálu staršího panského dvora. Jednoduchá patrová klasicistní budova tvořila střední část uliční fronty dvora.
Kolem roku 1980 došlo důsledkem dlouhodobé neúdržby dvora i budovy zámku k jejich demolici. Na místě zámku dnes stojí moderní velká budova firmy Pharmos. Pozůstatkem původního panského dvora je pouze hospodářská budova na severozápadě areálu.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Bílá a černá paní, podzemní chodby, trpaslíci a malí lidé, zakopané zapomenuté poklady. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na ostravský zámek

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Ostrava | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Standa napsal:

    V Ostravě Kunčičkách se zachovala část bývalého zámeckého parku,roste zde samičí rostlina Ginkgo biloby stará asi 100let,foto na http://www.ostravafoto.cz

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s