Hora Čantoryje – Rytíři spící v nitru hory

Okres Frýdek-Místek, Moravskoslezský kraj

Velká Čantoryje – (995 m n. m.) je bájná hora, nejvyšší vrchol Slezských Beskyd, Nachází na česko-polské hranici 10 km východně od Třince. Tato dominanta již zmiňovaného pohoří vystupuje z Jablunkovské brázdy a tvoří tak jakousi protihradbu blízkým Moravskoslezským Beskydám. Celý hřeben tohoto mohutného horského masivu tvoří státní hranici mezi Českem a Polskem. Hřebenem Čantoryje rovněž probíhá rozvodí řek Odry a Visly. Masiv Čantoryje má při pohledu z české strany dva výrazné vrcholy, Malou Čantoryji 865 m n. m a Velkou Čantoryji 995 m n. m, přičemž Malá Čantoryje se již nachází na území Polska.

Na vrcholu se nachází rozhledna která je 29 m vysoká, má 5 vyhlídkových plošin a nejvyšší je ve výšce 21,4 metrů. Po zdolání 118 schodů nabízí netradiční pohled do tří států a to do České republiky na vrcholky Beskyd, Javorníků, Jeseníků, na Slovensko -Javorníky, Malou Fatru a Tatry a do Polska na vrcholky Slezských Beskyd a na lázeňské město Ustroň. Nejsnadněji je dostupný z obce Nýdek 5 km po červené turistické cestě, kde na rozcestí Pod chatou na Čantoryji odbočí na modrou turistickou značku. Z polského lázeňského města Ustroň vede pod vrchol Čantoryje sedačková lanovka, která je doplněna o bobovou dráhu. Díky lepšímu přístupu je zde převaha polských turistů.

Na české straně se západně pod vrcholem nachází turistická chata z roku 1904. Je od ní krásný výhled na polské Beskydy a údolí řeky Visly. Turistická chata je i na polské straně.

Pod vrcholem na místě zvaném „Zakamien“ v Nýdku se v hlubokých lesích scházeli v době temna evangelíci. V období předválečné československé republiky se zde konaly schůzky esperantistů a pracovníků KSČ se členy ilegální polské komunistické strany. Za druhé světové války působili v okolí polští partyzáni. V srpnu se na vrcholu koná mezinárodní mírový sraz mládeže.
Na severozápadním svahu se rozkládá Národní přírodní rezervace Čantoria, která zaujímá rozlohu 39,45 ha. Rezervace chrání jedlový les pralesovitého charakteru. V pralesovité části lesa se vyskytuje vzácný tis červený a několik starých klenů.
Z obce Nýdek vede i značená Naučná stezka Rytířská 10,5 km dlouhá, která začíná a zároveň končí v Nýdku, a prochází velmi zajímavými a hodnotnými lokalitami tohoto horského komplexu. Obsahuje 7 zastavení, které jsou doplněny o informační tabule na kterých jsou návštěvníci seznámeni s kolonizací Beskyd, místní faunou, flórou a rovněž bájnou legendou o spících rytířích v nitru hory. Odtud také pochází název této stezky.

Zdobí ji pověst o spícím vojsku, které se probudí, až bude slezskému lidu nejhůř a bude trestat nespravedlnost a zlo, páchané na chudobném lidu.

V Nýdku, na úpatí Čantoryje, žil kovář. Kovárnu i řemeslo zdědil po svém otci. Tvrdě pracoval od rána do večera. Rodinu měl početnou. Nebylo na tom nic divného, že ji nestačil sám uživit a že měli často hlad a bídu. Kolem kovárny vedla kupecká cesta z Těšína do Uher. Proto většinu roku měl kovář práce dost. Tomu okoval koně, tomu opravil kolo u vozu, celý boží den se kovář lopotil a přece to k obživě jeho rodiny nestačilo. Jeden rok byla velmi tuhá zima. Cesta nebyla sjízdná a kupci čekali na jaro. Tehdy bylo v kovárně opravdu zle. Nebylo práce, nebylo peněz, nebylo chleba, nebylo co jíst. Hlad zaháněl bobem, chleba neviděli už dávno. Když však i bob došel, kovář s kovářkou byli starostmi zoufalí. Smutnýma očima hleděli na pohublá tělíčka svých dětí. Jednou za soumraku se do kovárny někdo dobýval a volal “ Otevři kováři, nesu ti práci „. Kovář spěchal otevřít a úžasem zapomněl zavřít ústa. Před ním seděl na bílém koni rytíř ve zlaté zbroji. Vlídně se na kováře usmál a zeptal se “ Chceš hodně práce, že ? Máš ji mít. “ Do týdne mi ukovej tolik podkov, kolik jich unese kůň na hřbetě. Tady máš peníze na železo,“ řekl rytíř a odjel. Otupělému kováři trvalo než se vzpamatoval. Hleděl stále na tři zlaté, které mu rytíř dal. Potom spěchal k ženě a dětem s radostnou novinou, že budou mít zase dostatek voňavého chleba. Druhý den, časně z rána, jel kovář do Těšína, aby tam nakoupil železo. Kupci se divili nač kovář potřebuje v zimě tolik železa, ale kovář mlčel. Doma se hned pustil do práce, šlo mu to, radost se podívat. Kul podkovy, vybíjel v nich díry na hřeby a přitom si pobrukoval svůj oblíbený „ovjynzok“. Radost mu koukala z očí, že má práci na celý týden. Pot z něj jen lil, ruce mu umdlévaly, ale kovář nepolevil. A tak za týden právě v podvečer, byl s dílem hotov. V kovárně na zemi ležela hromada hotových podkov. Netrvalo dlouho a kovář slyšel, že se ke kovárně kdosi blíží. Tušil kdo a proto kovárnu honem otevřel. Byl to onen rytíř a hned se kováře ptal, je-li hotov. Po kladné odpovědi, rytíř kováři přikázal, aby dal podkovy do pytlů a naložil je na koně. Po malé chvilce bylo vidět, jak se od kovárny hnul průvod. Napřed jel rytíř na koni, za ním bělouš s naloženými pytli a nakonec šel kovář. Byla to dlouhá cesta, ale konečně vyšly z lesa a stanuli před velkou skálou. Rytíř mečem udeřil o kámen. V tu chvíli ve skále udělala trhlina tak široká, aby jí mohli těsně projít. Pomalu se sunuli úzkou chodbou, až se ocitli v prostorném sále. Po stěnách zde visela zlatá a stříbrná zbroj a podél jedné celé stěny byly kamenné žlaby. U nich stáli jeden vedle druhého krásní koně. Podél druhé stěny stály pevné dubové stoly a široké lavice. Na nich seděli rytíři, hlavy podepřené rukama, tiše spali. Kovář se tiše podivil :“ Taková kouzla v naší hoře „. Nejednou slyšel svého děda vyprávět, že jednou za sto let se jeden z rytířů probudí. Když zjistí, že dosud nenastala ta správná doba, opatří co je třeba a pak usne na dalších sto let. Z těchto úvah jej vytrhl rozkaz rytíře, ať se dá rychle do práce a oková všechny koně. Kovář nelenil a dal se do díla. Koně stáli klidně u kamenných žlabů a brali oves. Kovář zatím sundával staré a přibíjel nové podkovy s takovou zručností, že byla radost se dívat. Po skončení práce mu rytíř řekl, ať drží pytel a naplnil mu jej starými podkovami. “ To je tvá odměna, “ řekl “ a teď pojď „. Kovář posmutněl, v hrdle ho něco tlačilo, ale hodil si pytel na záda a šel. Chtělo se mu plakat , že bude v domě opět hlad a bída, ale mlčel a nereptal. Venku před skálou se s ním rytíř rozloučil slovy “ Tady už cestu znáš, jdi s Pánem Bohem „. “ S Bohem „, pozdravil kovář a šel domů jen co noha nohu mine. Přemýšlel co řekne doma, že místo peněz nese staré železo. Radostně ho vítala žena i děti. Kovář si smutně sedl na lavici, rozvázal pytel a jeho obsah vysypal na zem. Jaké bylo jeho překvapení, když na zemi uviděl hromadu zlata. Teď bylo rázem po starostech, po bídě, po hladu. Myslíte si , že kovář zbohatnutím zpychl nebo zlenivěl ? Ne. Postavil si novou kovárnu, přikoupil pole, kravičku a v pilné práci hospodařil s rodinou ještě dlouhá léta.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice pronasledování nekatolických křeštanů, Rytíři spící v nitru hory. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Hora Čantoryje – Rytíři spící v nitru hory

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Frýdek-Místek | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s