Fryštát – O ČAROVNÉM ZVONU

Okres Karviná, Moravskoslezský kraj

Nedaleko česko-polské hranice na severní Moravě, a od krajského města Ostravy vzdálený 18 km východním směrem. v neutěšené krajině rekultivovaných hald, se na okraji hornického města Karviné nachází jako ztracená perla empírový zámek Fryštát s velkým přírodně krajinářským parkem.
V roce 1944 došlo ke sloučení měst Karvinné, Fryštátu a obcí Starého Města, Ráje a Darkova v jeden územní celek s názvem Karwin-Friestadt.
Prostory empírového zámku Fryštát dnes nabízejí rozsáhlou expozici šlechtického nábytku a uměleckých sbírek od renesance do 20. století, které z větší části tvořily původní interiér někdejších karvinských zámků Fryštát, Ráj a Solca.
Kdysi Karviné byli tři zámky ale dnes zbyl jen jeden…
V těsném sousedství stojí kostel Povýšení sv. Kříže

K městu se váže pověst:

Staré město Fryštát se kdysi nacházelo asi 2 km západně od dnešního Fryštátu. Celé město bylo dřevěné. Jeho obyvatelé byli zemědělci a pastevci. Řeka Olza jim dávala hojnost ryb. Žili zde pracovití lidé. Všechna pole kolem městečka byla pečlivě obdělána, osévaná pšenicí, žitem, ječmenem i ovsem. Lidé starého Fryšátu nevěděli co je hlad a bída. Chleba byl vždy dostatek. Z daleka se sem sjížděli kupci, aby nakoupili zrní a celá stáda koní, krav a sviní. Bohatí měšťané budovali své město, měli zač. Postavili si také pěkný kostel z modřínového dřeva. Ten kostelík byl tak pěkný, že v dalekém okolí neměli pěknější. Fryštátští si pro ten kostelík koupili zvon. Mistr zvonař si za něj nechal dobře zaplatit, protože při prodeji přísahal, že ulil vzácný čarovný zvon a druhý takový, že nenajdou nikde na světě. Ten zvon pak lidem vyzváněl třikrát denně. Ráno je budil do práce, v poledne je volal k obědu a večer připomínal všem, že je čas k odpočinku. Když zvon zněl, lidé poslouchali a usmívali se. Tak líbezně zvon zněl, že dokázal usmiřovat rozhněvané. Lidé zapomínali na zlobu a rázem odpouštěli jeden druhému. Jednou se stalo, že se dva zloději chystali zavraždit po lupu svou oběť. V tom zazněl hlas zvonu a zloději nejenže kupce nezabili, ale i uloupené zboží mu vrátili a na kolenou ho prosili o odpuštění. Daleko široko byla známa moc zvonu, který dokázal proměňovat zlo v dobro, smutek v radost a obměkčovat tvrdá lidská srdce. Jednou v noci vypukl v městečku požár a dřevěné městečko lehlo popelem. Protože zvon bil na poplach nikdo z lidí neuhořel. Lidé se probudili včas a z chlév a maštalí vyvedli dobytek do bezpečí. Zvon jim k tomu smutně vyzváněl, jakoby plakal nad jejich neštěstím. Vyzvánět přestal teprve s ranním úsvitem, kdy se propadla i věž modřínového kostelíka. Ráno lidé spatřili tu spoušť, z celého městečka na pravém břehu řeky Olzy, zbylo jen spáleniště a ohromná hromada popela. Nikomu nezůstala střecha nad hlavou. Lidé hrabali každý na svém spáleništi, na vyhrabané sekery a pilky nabili nové topory a všichni se svorně pustili do díla. Celé naše štěstí, říkali, že je jaro, stodoly jsou prázdné, nová úroda se nám urodí, škody jsou menší, než by byly na podzim. Však si do zimy postavíme nové městečko, jen nezoufejme a pilně pracujme. Hned po ohni, v místě kde stával kostel, lidé hledali svůj zvon, který měli nadevše rádi.Rozhrnovali popel, motykami rozkopávali zem, ale zvon jakoby zmizel. Kdosi řekl, že se pravděpodobně roztavil v tom žáru. Ostatní tomu uvěřili a ustali v hledání. Měli teď všichni hodně práce a tak to trvalo až do zimy. Městečko si teď postavili v mírném návrší a kostelík ještě krásnější a prostornější, než ten předchozí. Lidem bylo jen líto, že si v novém kostele nemohou zavěsit svůj milý zvon, pro který nepřestali truchlit. Se shořeliště se časem stala pastvina pro dobytek a tam se jedou udála divná věc. Stádo sviní rylo zem a vyrylo zvon, který zde od požáru ležel zapomenut. Pastýři hned o tom uvědomili rychtáře. To bylo radosti, že milý zvon bude opět znít v jejich kostele. Všichni, ať staří či mladí se přičinili, aby to bylo co nejdříve. A když pak zvon opět visel a poprvé zazněl jeho hlas, lidé slyšeli jak výrazně říká “ Vepř – ryl – vyryl – vepř – ryl- vyryl. Všichni se radovali a zvon opět zavedl starý pořádek. Lidem zase třikrát denně vyzváněl. Protože nový Fryštát byl teď výše položen, hlas zvonu se nesl daleko do okolí. Dobře jej slyšeli i v Těšíně a při pěkné pohodě jej slyšeli až ve Slezské Ostravě. Míjel čas. Lidé umírali a rodili se noví. I městečko měnilo svou tvář. Dřevěné domy byly vystřídány zděnými a místo dřevěného kostelíka byl postaven kostel z kamene a cihel, jen zvon zůstal stejný a přetrvával věky. V té době žila na těšínském zámku mocná kněžna. Vždy, když zvon vyzváněl. sedala u otevřeného okna a s dojetím naslouchala jeho hlasu, který ji vzrušoval a blažil. Ten zvon musím míst zde v Těšíně, řekla si jednou kněžna a hned hnala posla do Fryštátu pro rychtáře. Ještě téhož dne se rychtář hlásil u paní kněžny a ta hned bez okolků řekla, že by ráda koupila jejich zvon, že jim za něj zaplatí tolik dukátů, kolik jich bude zapotřebí k vydláždění cesty z Těšína do Fryštátu. Smutně se vracel rychtář domů, ale jinak nebylo možno než kněžně vyhovět. Ještě smutněji přijali tu zprávu fryštátští. Milovali svůj zvon, ale jiné rady nebylo. Když jim jejich zvon naposled zazvonil, jeho hlas zněl tak smutně, že ani jedno oko nezůstalo suché. Do Těšína stěhovali zvon na voze ověnčeném kvítím a vyprovázelo ho celé městečko, daleko za svůj katastr. V Těšíně byl zvon zavěšen v kostele sv. Václava. Druhý den, časně ráno, vstala paní kněžna aby si poslechla hlas zvonu z těšínské věže. Konečně ho slyšela , ale proč jeho hlas zní opět z takové dálky? V tom vpadl do knížecí komnaty kostelník se správou, že zvon zmizel. Věrný zvon se v noci vrátil zpět do Fryštátu a tam zvonil a zvonil. Paní kněžna seděla a poslouchala jako očarovaná. Nijak nemohla pochopit a vysvětlit si tu záhadu. Ale bylo tomu tak. Ještě dvakrát dopravili zvon do Těšína, ale zvon se dvakrát umíněně vrátil do Fryštátu. Když paní kněžna pochopila že vůli zvonu nezlomí, už ho tam nechala. Jen přikázala aby na kostelní věži zazdili okénka směřující k Těšínu. Věrný zvon zvonil ve fryštátě až do 1. světové války , kdy byl zabrán pro válečné účely. Od té doby už také nezazdívají okénka kostelní věže směřující k Těšínu. Pověst však v našich lidech žije dál pro dojemnou věrnost, kterou zvon svému lidu zachoval.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice zvon, škody napáchané ohněm. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Fryštát – O ČAROVNÉM ZVONU

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Karviná | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s