Vrbno pod Pradědem – medvědí vrch – medvěd

To všechno se přihodilo ve Vrbně pod Pradědem v Jeseníkách leží v údolí na soutoku tří řek Bílé, Střední a Černé Opavy. Městem prochází hranice Chráněné krajinné oblasti Jeseníky a je tak skutečnou bránou do této oblasti i do vysokohorských partií nejvyššího pohoří Moravy a Slezska – Jeseníků.

Původní osada, z níž se později konstituovalo městečko Vrbno, byla zřejmě založena již ve 13. století, kdy zdejším krajem vedla obchodní stezka na Bruntál, Zlaté Hory a dále do Polska. Na ochranu této obchodní cesty byl na Zámeckém vrchu nad Vrbnem postaven hrad, který byl v průběhu dalších století rozbořen.
V polovině XV. století si pronajal bruntálský hrad a okolní panství bohatý rod pánů z Vrbna – název podle polského Vrbna. První dochovaná zmínka o držení bruntálského panství pány z Vrbna se datuje koncem roku 1473/74. Prvním správcem byl Jan Bruntálský z Vrbna, který žil do roku 1477. Páni z Vrbna věnovali velkou pozornost těžbě zlata a kovů. Osady se zvětšovaly, byly otevírány nové šachty a rýžoviště. Počet horníků vzrůstal. Na březích řeky Opavy vznikly nové drtírny a tavírny zlatonosné rudy. Také na svahu Vysoké Hory, v místech kudy dnes vede stará cesta do Andělské Hory, byla řada těchto dílen.
Od roku 1607 spravoval panství Hynek z Vrbna, který se rozhodl povýšit Vrbno na svobodné horní město, pro jeho důležitou polohu. Nechal proto dobudovat čtvercové náměstí a hornickou kolonii v prostoru dnešních ulic – Krejčího, Střelniční a Jiráskovy. Povýšení osady na město se stalo slavnostním způsobem dne 24. června 1611.

V jedné říjnové neděli se švec Jiránek vracel nad ránem ze schůze cechu. Těžkým krokem podnapilém stavu stoupal vzhůru Tuctovou ulicí. Náhle se ozval zlostný křik. Hned pomyslel na ženu Magdu. Jistě ho již čeká a dá mu co proto. Přidal do kroku. Vtom se ozval křik znovu. Co to? Proti němu se řítí mohutná postava! V šeru se zdá ještě větší a v předních rukách… Ne, to nejsou ruce, ale obrovské tlapy a v nich ovce! Je to medvěd a valí se přímo proti němu. Švec padl na kolena, sepjal ruce a stačil ještě odříkat střelnou modlitbičku, když tu mu medvědí dráp roztrhl tvář. K smrti vylekaný Jiránek leží v krvi a potu v prachu Tuctové ulice. Magda muže opravdu vyhlížela. Usnula však v okně a probudil ji až strašný nářek a volání o pomoc.To se již sousedé sbíhali, probuzení ze spánku. Kovářka lamentovala, že jí zmizely její dětičky! Myslela však na ovce a slepice. Švec, již plně při vědomí, zvolal na celou ulici:“ Já ho viděl! Já se s ním pral, on na mě, já na něho, ale to jsem mu dal! Lidé zlatí, to vám bylo medvědisko, takového ještě svět neviděl“, dělal ze sebe hrdinu. Než vyšlo slunko, celé Vrbno vědělo, že obávaný medvěd, který měl na levé zadní kýtě velikou bílou skvrnu, a proto mu říkali Bílý, byl ve městě, loupil a Jiránkovi rozbil hlavu.

Ráno spěchal jezdec Poštovskou silnicí na zámek do Bruntálu, aby vše oznámil nejjasnějšímu knížeti. ( Zámek Bruntál netradiční dispozice tvaru kruhové výseče s renesančním arkádovým nádvořím a hodinovou věží je nejvýznamnější kulturní památkou celého regionu. Jeho dnešní podoba je výslednicí pět století probíhajícího historického a stavebního vývoje, v jehož průběhu byl původně pozdněgotický hrad renesančně přebudován a rozšířen, na sklonku 18. století barokně přestavěn a v 19. a počátkem 20. století dále upravován. )

Pozdě odpoledne, ještě téhož dne, stáli všichni měšťané, poddaní i podruzi, mistři i tovaryši na náměstí před kostelem a kníže Jan z Vrbna, hejtman Opavský,
k nim pronášel tuto řeč: „Bílý tu v noci loupil, poranil statečného měšťana Jiránka, ševce. Aby bylo jasno. Bratr, kníže Jindřich, se s Bílým potkal před měsícem v horách. Tam, kde říkají ve Vlčím dole. Medvědovi vehnal do boku oštěp až po násadu. Byli u toho uhlíři i lovci. Ať poví Jindřich od Spáleného vrchu. Medvěd odešel smrtelně poraněn a přece žije. Své knížecí slovo dávám, že ten, kdo donese jeho kožich, dostane deset dukátů. Deset spravedlivých!“

(Jan ml. Bruntálský z Vrbna byl slezský pán a jeden z vůdců povstalých stavů za třicetileté války.
Jan se narodil kolem roku 1590 na Opavsku jako syn Albrechta Bruntálského z Vrbna a Johanky Sedlnické z Choltic. V raném mládí byl vychováván v atmosféře augšpurské konfese a řádně se připravoval na dráhu diplomata nebo právníka. Školy navštěvoval v Opavě a ve Vratislavi. Jako většina šlechtických vrstevníků se vydal na kavalírskou cestu po Evropě, kterou absolvoval pod vedením zkušeného žerotínského preceptora Jakuba Guetlina, původem ze Švýcar. Vnímavý Bruntálský studoval zprvu na znamenité městské akademii ve Štrasburku. Již v roce 1606 se vydal na kalvínské university v Basileji a Ženevě. Na podnět švýcarského profesora Zikmunda Rotha přestoupil z luteránství na kalvínismus. Poté cestoval po Francii, kde se seznámil s jedním z hugenotských předáků a myslitelů Filipem du Plessis-Morneyem. V roce 1609 byla cílem cesty Jana Anglie, kde jako jeden z mála šlechticů z moravsko-slezské oblasti navštívil Londýn a jeho pamětihodnosti. Po návratu z cest nastupoval renesanční kavalír zvolna do politického života v opavském knížectví. Smrtí svého strýce Hynka staršího Bruntálského z Vrbna nečekaně dědil v roce 1610 statky Štemplovec a Moravici. Pečlivým hospodařením se mu podařilo získat slušný kapitál a díky odprodeji těchto statků si mohl dovolit zakoupit celé bruntálské domínium po zesnulém příbuzném Hynkovi mladším Bruntálském z Vrbna. V roce 1617 Jan trvale přesídlil na bruntálský zámek a směle pokračoval v tradicích a hospodářských plánech svého rodu. Německá nábožensko-kulturní orientace vedla Jana Brunálského jednoznačně do tábora slezské stavovské opozice, ale rovněž do tábora moravských radikálních protestantů. Na srpnovém sněmu 1619 byl moravskými stavy jmenován členem povstaleckého direktoria. Téhož roku jednal jménem Moravanů v Prešpurku na sněmu, který svolal sedmihradský vévoda Gábor Bethlen. Z pověření moravského direktoria podepsal 15.1.1620 v tomtéž městě konfederaci s Uhry. Za zásluhy byl králem Friedrichem Falckým určen do funkce hejtmana opavského knížectví. Po nešťastné bělohorské bitvě uprchl Bruntálský počátkem ledna 1621 z Krnova do Vratislavi. Mezitím byl v nepřítomnosti odsouzen 2.9.1622 k ztrátě cti, hrdla a majetku. Celé bruntálské panství zabral Ferdinand II. a 17.7.1621 jej předal svému bratrovi arciknížeti Karlovi, biskupovi vratislavskému a velmistrovi řádu německých rytířů. Bruntálský střídavě pobýval ve Frankfurtu nad Odrou, Hamburku, Amsterdamu, Haarlemu a Leydenu. Po vylodění švédského krále Gustava II. Adolfa 6.7.1630 v Pomořansku se Bruntálský vrátil do Hamburku, kde očekával restituci českých věcí. V té době byl bez finančních prostředků a proto se v roce 1639 udal císařskému dvoru, aby mu byl odpuštěn trest a vyplacena část renty z bruntálského panství. Zbytek života strávil v Šenově, kde se zabýval sepisováním svých životních zkušeností a politických názorů, jakož i psaním německých a latinských básní. V březnu 1642 sepsal svou závěť a následně dne 4. června 1642 zemřel v Opavě. Pohřben byl nejprve v Neplachovicích, odkud bylo roku 1644 jeho tělo převezeno do Šenova.)

Hajduk na koni vedle knížete si nakroutil frňousy a přemýšlel, kolik vína a piva je za dukát. Hajný přepočítaval dukáty na krávy. Šenkýř přemýšlel, zda by stačily na novou doškovou střechu.

Kníže poklidně odešel ztichlým davem i s průvodem k horám na lovecký zámeček, zvaném Knížecí les, který stával na Zámeckém vrchu Na ochranu této obchodní cesty byl na Zámecké hoře (854 m. n. m.) nad Vrbnem postaven hrad Fürstenwalde. Ten je prvně připomínán roku 1348, kdy kníže Mikuláš II. Opavský dává povolení k obnově městečka Gesenek pod hradem. O knížecím založení hradu vypovídá i jeho název (česky „knížecí les“).

v blízkém okolí se nacházejí zříceniny dalších strážních hradů i pozůstatky důlních děl.)

Přešel týden a po medvědu ani vidu, ani slechu. Lovci se vraceli utrmácení, unavení a skleslí.

V první listopadové úterý býval v Nise slavný trh. Vypravil se tam i Jiránek. Naložil boty a škrpály, opánky i čižmy na vůz povozníka Jana a k večeru se vydali na cestu. Oba klimbali na vozíku, když sjížděli pomalu do Heřmanovické doliny. Měsíc v úplňku, světlo jako ve dne. Jiránek v polosnění počítal, zač bude který druh obuvi nabízet, a jak bude všude kolem plno křiku a veselí, jak to už na jarmarcích vždycky bývá.

Najednou se koně zastavili, začali se třást a nechtěli dál ani krok. Ze stráně scházel Bílý. Pomalu a nevšímavě. „Medvěd,“ vyhrkl švec. „Bílý,“ drkotaje zuby přisvědčoval kočí. Povozník se vzpamatoval první. Šlehl do koní, ti pochopili, že jen v útěku je jejich spása. Dali se do trysku, ale vůz se převrátil, cestující vypadli a splašení koně pádili dál kamsi do noci. Oba spadli do příkopy, do měkkého. Žádnému se nic nestalo. Medvěd se zastavil, jako by přemýšlel, co se vlastně stalo, ale hned se vydal kolébavým krokem k oběma nešťastníkům. Jiránek se natáhl, rozhodl se, že bude dělat mrtvého. Prý to pomůže.
Jan vyjekl, vyskočil na nohy a dal se úprkem za svými koňmi.
Medvěd se blížil k ševci, který ani nedýchal, jen jedním očkem ho pozoroval. Bílý popadl ševce za kožené kalhoty do zubů, a s kořistí se vydal do lesů. Nešťastník se mu houpal v tlamě, jako když lovecký pes nese zajíčka! Když už to trvalo dlouho, otevřel Jiránek pomalu levé oko. Nic. Všude tma. Pravé oko. A zase nic. Začalo svítat.
Tu se medvěd zastavil. Položil ševce do orosené trávy a tlapou si ho přidržoval jako kočka myš. Leží medvěd, leží švec a pozorují jeden druhého. Snad už medvěd spí. Jiránek se pomalu po břiše odtahuje k houštině. Něco ho však tlačí v botě. Knejp, ševcovský nůž! Když myslel, že už je dost daleko, dál se na zběsilý útěk. Neuběhl však ani dvacet kroků a Bílý ho držel opět za límec.

Konečně našel švec odvahu k útoku. Sevřel pevně knejp a vrazil jej medvědovi do srdce. Tentokrát to byla rána smrtelná. Jiránek se samou radostí málem na rozumu pominul. „Deset dukátů jsem si vydělal, deset!“ Pokřikoval na celý les.
Stáhl s medvěda kůži a vydal se k domovu. Mnohokrát odpočíval.

A když se konečně dovlekl do Vrbna, dal si v první hospodě něco na radost z těch deseti dukátů. A pak honem za knížetem. Ten sice splnil, co slíbil, ale k tomu přidal dvacet ran holí, aby švec pomlčel o tom, kdo skutečně Bílého skolil. Sláva měla připadnout jemu, knížeti. A švec vskutku mlčel.

A tak visívala na zámečku medvědí kůže, přes ní křížem oštěp s knížecím znakem a lískovka. To, aby se do medvědiny nedali moli, smával se kníže. Oba však brzy zemřeli. Švec z přemíry piva a kníže pro vzpouru císaři na popravišti v Opavě (byl jen nepřítomnosti odsouzen 2.9.1622 k ztrátě cti, hrdla a majetku. Však ale v roce 1639 udal císařskému dvoru, aby mu byl odpuštěn trest a vyplacena část renty z bruntálského panství. Zbytek života strávil v Šenově, kde se zabýval sepisováním svých životních zkušeností a politických názorů, jakož i psaním německých a latinských básní. V březnu 1642 sepsal svou závěť a následně dne 4. června 1642 zemřel v Opavě. Pohřben byl nejprve v Neplachovicích, odkud bylo roku 1644 jeho tělo převezeno do Šenova.)

Jen pověst zůstala a Medvědí vrch, kde Bílý nejčastěji zimoval.

Medvědí vrch je nejvyšší horou nejlesnatější části Hrubého Jeseníku. Medvědské, medvědí, hornatiny. Odlehlý, severský kraj. V medvědích horách jsou nejhlubší lesy, smrčiny, temné rouno, protéká jimi tmavá řeka – Černá Opava, která odvádí vody rejvízských rašelinišť. V hlubokých údolích potoků krásných jmen – Skalní, Sokolí, Vrchovištní, Šumný – rostou též podzimní javory horské, také buky zde září zlatistou září. Na skalách už staletí stojí skromné zbytky strážních hradů které dřív střežili tento kraj.

Na Medvědí vrch je nejlepší se vydat od severu, třeba s Horního Údolí, přes Kobrštejn až na Orlík. Plantáže borůvčí a houpačka s nejlepším výhledem v Evropě. Rozlehlé Medvědí sedlo, zřícenina salaše a Heřmanovická chata. Daleké výhledy k Sokolím skalám i na hlavní hřeben. Zjara černé bažiny v kolejích cesty, sítiny, smrad. Na podzim už jen žluté trávy a vítr. Sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem – brána vichrů. Strmý vrchol vábí poutníka už z Orlíku a vede jeho kroky travami vzhůru. Několik stupňů k nebi, dříve tu býval les – nyní stále víc vylámaný. Les se nahoře ztrácel kvůli neuváženému lesnímu hospodaření i emisím, dnes jizvy drásá divoký horský vichr. Přirozená horní hranice lesa je ještě o 150 metrů výše.
Nádherný je i vedlejší vrchol Medvědího vrchu, asi 400 metrů k jihozápadu, z mlází ční skála z nádherným výhledem na skupinu Lyry, do hloubi údolí Střední Opavy, k Černému vrchu i Pradědu. Moře lesů na divokých vlnách hor.

V dobách, kdy se medvědi v Jeseníkách opravdu vyskytovali, byli lovcem řazeni mezi zvěř škodící a lidem nebezpečnou. I proto je nemilosrdně pronásledovali, a kdykoliv se dalo i lovili, s cílem hubit je a vyhubit, což se nakonec podařilo.

Z historicky dostupných materiálů našeho okresu se ví, že poslední medvěd hnědý, zvaný brtník, byl v Jeseníkách uloven roku 1792. Je to už hezká řádka let zpátky a život i lesy byly tehdy docela jiné dnešních. Podle záznamů se právě v hlubokých pralesích mezi vrcholem kopce Praděd a lázeňským městem Jeseník, lov na medvěda podařil. Přesné místo jeho skonání známo není, ale jisté je, že od té doby se medvědi v našem kraji trvale nevyskytli. Jeseníky jsou už více než 200 let medvědů i vlků prosté a málokdo věří, že by se do turisticky často navštěvované přírody, v době systematického obhospodařování lesů, hnědí „huňáči“ vrátili. Medvědi se totiž, ve svojí přirozenosti, lidem důsledně vyhýbají. Pravdou je, že se občas i dnes nějaký medvěd do Jeseníků zatoulá. Bývá to však návštěva krátká. Nezdrží se a opět zmizí. Kolik je mezi námi šťastlivců, kteří mohou říci, že viděli medvěda na vlastní oči? I doložené zprávy za mnoho, mnoho let hovoří pouze o dvou delších pobytech medvědů v Jeseníkách. A z obou je podezírán týž medvěd. Dvě zimy, v roce 1994/5 i tu následující, přespal v brlohu na katastru bývalého polesí Malá Morávka. Bylo tak usuzováno podle stop zanechaných na prvním podzimním a posledním jarním sněhu.

Výskyt medvědů v Jeseníkách dodnes připomínají názvy míst. Na Žďárském Potoku je Medvědí skály – rozeklané kvarcitové skalní útvary, které najdeme na jižním úbočí vrcholku Kamenec ( 1023 m.n.m.) ve vzdálenosti cca 2 km od sz. okraje Žďárského Potoka (obec Stará Ves). Z výše položených míst skalisek je široký výhled na Rýmařovsko a Bruntálsko.
na polesí Bílý Potok Medvědí vrch (1216 m n.m.)
, u Lázní Lipová – Skalní vyhlídka (907 m.n.m.) nachází se jen pár kilometrů severně od Jeseníku též Medvědí kámen, Medvědí důl je v prameništi Divoké Desné a na horských hřebenech nad stejnou bystřinou,
Medvědí hřbet (1261 m n.m.) – Ostrý skalnatý hřbet 6 km východně od Koutů nad Desnou.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice spojení zvířete a tajemného místa - medvěd. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vrbno pod Pradědem – medvědí vrch – medvěd

  1. Pingback: kraj Moravskoslezský – okres Bruntál | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s