zaniklé hrady Kladsko – bystřické obchodní stezky

okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj

Vedla tudy dávná Kladsko – bystřická obchodní stezka kerá procházela dnem údolí, které bylo nejsnáze průchodné. Zlatý potok, přitékající od severu si za tisíciletí vytvořil hluboké údolí, obklopené strmými stráněmi, občas zúžené skalními bloky. Staleté smrky a buky dodávají údolí velebnou majestátnost. Když se ale podle potoka rozběhne pořádný vítr, celé údolí se rozhučí, jako kdyby se jím řítil rychlík.

Podel ní se nacházelo celkem šest hradů,na ze kterých dnes už mnoho nezbylo, plnili poslání strážních hradů aby zajišťovali poutníkům ochranu před lupiči, divou zvěří i nepřízní počasí. Dávné karavany, tehdejší kupci tehdy po nezpevněných cestách zdolávali tuhle trasu mnoho dní.

Začínala u hradu Opočno, kde se odpojovala od zemské stezky označované jako kladsko – polská. – stávalo zde slavníkovské hradiště. Páni z Dobrušky vybudovali na místě hradiště pomezní gotický hrad, který byl jedním ze středisek knížecí správy v severních Čechách. Původní gotický hrad dnes připomíná válcová bašta tzv. hladomorna. V době husitských válek byl 12.8.1425 dobyt a vypálen královéhradeckými husity a Pražany. Obnovy se dočkal až za majitelů Trčků z Lípy v letech 1562-67, kteří ho přestavěli na renesanční zámek. K nejvýznamnějším sbírkám zámku patří obrazárna s díly holandských, italských a českých mistrů. V zámku je též rozsáhlá sbírka zbraní, která dokumentuje vývoj evropské výzbroje od konce 15. stol. do 1. světové války. V tzv. Africké síni je uložena řada artefaktů černé Afriky a v přístěnku knihovny je národopisná eskymácká sbírka. Všechny sbírky byly v zámku uloženy poč. 20. stol. současně s poslední vnitřní adaptací. Nábytek pochází také vesměs z této doby, až na několik renesančních a barokních kusů.Anglický zámecký park je součástí zámku, vznikl v letech 1806-20 je bohatý na vzácné dřeviny. Na park navazuje obora známá již od roku 1590 z daňky, muflony a jeleny.

Vedla podél Zlatého potoka (dnes nazývaného Dědina) k prvním z řetězu opevněných sídel – hrad Chábory – V obci Chábory odbočit hned za mostem přes říčku vpravo (při příjezdu od Podbřezí). Po několika desítkách metrů odbočit vlevo a po dalších několika desítkách metrů uhnout vpravo do „Areálu zdraví“. Zpevněná cesta ústí na hřiště, které se nachází na místě bývalého lomu (a tedy i hradu), ohraničené ze dvou stran skalními stěnami. Zbytky hradního areálu se nacházejí na vyvýšené ploše po pravé ruce a na vrcholu skalní stěny vpředu. Směrem od náhorní planiny přicházíme na předhradí, za kterým býval velký příkop (32 metrů široký a 18 metrů hluboký) ve skále tesaný, který odděloval vlastní jádro hradu od předhradí. Předhradí bylo na západní straně ukončeno skalisky.
V čele vlastního hradu stála věž o průměru asi 12 metrů obtočená hradební zdí, chránící jádro stavby. Pod touto hradbou směrem do příkopu byla podkovovitá bašta. Hradní jádro se západně od věže snižovalo na úroveň paláce, který byl zapojen do severní strany obvodové hradby. Palác byl obdélníkového tvaru 30 x 12 metrů ve směru východ – západ. Na jižní straně paláce byl přistavěn další objekt, v kterém byla studna. Stavba této části hradu zabírala celý podvěžní prostor, nezastavěná zůstala jen část při jižní straně obvodové zdi, kde bylo schodiště na hradební ochoz.
Na západní straně paláce terén klesá na třetí úroveň, kde bylo horní nádvoří. Toto mělo tvar lichoběžníku, délka 52 a šířka 16 metrů, bylo opevněno dvěma valy 6 metrů širokými a 2 – 3 metry vysokými. Severní byl dlouhý 32 a jižní 48 metrů.
Pod horním nádvořím směrem západním terén prudce klesal na další plošinu a zde stálo dolní nádvoří. Bylo tvaru protáhlého obdélníku 70 x 20 metrů. Toto podhradí mělo vlastní opevnění napojené na jižní straně na val. Zde byla situována brána chránící přístup do dolního nádvoří a přístup do celého hradu.
První písemná zpráva pochází z 12. prosince 1540. Zde se však píše již jen o louce pod pustým hradem, což znamená, že v této době již hrad nebyl obydlen.
Do současnosti se zachovalo pouze zlomek plochy hradu beze stop zástavby s příkopem a náznakem valu.
dnes již téměř zaniklý hrad Chábory, byl téměř celé stráven lomem. Zachovalé zbytky nad severním okrajem obce však svědčí o někdejší mohutnosti tohoto hradu. Zachoval se zde především (v délce cca 50 m) příkop 12 m široký a 4 – 6 metrů hluboký, oddělující hrad (či teprve předhradí?) od náhorní plošiny (průřez příkopem možno spatřit přímo v lomové stěně). Z vlastního hradu ale zůstalo jen nepatrné torzo o délce 36 m a maximální šířce 8 m, jsou zde dosud patrné destrukce 20 m dlouhé budovy (paláce?), přiléhající k okraji příkopu. Jihovýchodně od vnitřního hradu spatřujeme ve svahu tři podkovovité útvary nad sebou, těžko však rozhodnout, zda se jedná o dílo přírody, zbytky bašt či důsledek těžby kamene. V 19. století byl na místě bývalého hradu otevřen kamenolom až teprve 29. října 1934 zakázala dobrušská městská rada další těžbu, aby se zachránily poslední zbytky hradu. 1. května 1982 byl v bývalém lomu pod zbytky zřícenin otevřen areál zdraví, zarážející však je chování některých obyvatel obce, kteří unikátní příkop využívají jako skládku odpadků.

Nedaleké Skalce, kde i v pozdějších dobách stávala tvrz, byla postavená ve velmi příhodném místě, na skalním ostrohu nad Zlatým potokem, na severním okraji vsi Podbřezí. Koncem 16. stol. za Viléma Ostrovského ze Skalky byla tvrz přestavěna na renesanční zámek. s mazhauz, velkou síní, palácem a dvěma věžemi. Zámek stál na jižním konci skalnatého ostrohu, podle nějž získal své jméno.
Když r. 1647 rod Ostrovských ze Skalky vymřel po meči Jiříkem mladším, zdědila Skalku jeho sestra Anna Kateřina, manželka Jana Mladoty ze Solopysk. Za jejich vlastnictví byl zámek od základů přestavěn v barokním slohu, průčelí zámku pak v polovině 18.stol. v rokokovém stylu. Do tohoto prostředí je situován děj Jiráskova Temna, odehrávající se v l. 1724-25.
V průběhu 20. století bylo na Skalce zřízeno muzeum Jiráskova Temna. V roce 1800 zámek koupil Gundakar Colloredo-Mansfeld, připojil jej k opočenskému panství a stal se pouze sídlem správce dvora a později různých nájemců. Po pozemkové reformě v roce 1925 získali zámek Skalka manželé Martincovi, kteří jej vlastnili do roku 1948, kdy připadl československému státu. V letech 1959 – 1963 prošel objekt generální rekonstrukcí a byl zpřístupněn veřejnosti. V roce 1992 byl zámek Skalka v restituci vrácen potomkům posledních majitelů a o několik let později prodán soukromé firmě, která má zde své sídlo. Zámek je pro veřejnost uzavřen.
Areál zámku doplňuje myslivna z počátku 18. století, jedno z hlavních dějišť Jiráskova románu Temno, sídlo myslivce Machovce, zámecký park a za ním židovský hřbitov ze 17. století.

Hned za ní si bylo možné zkrátit velký zákrut potoka přímou cestou k dnešnímu Dobrému, kde se znovu vstoupilo do říčního údolí a pokračovalo se proti proudu k dnešní Kamenici, kde stával menší hrádek na jejím západním okraji. Ovšem místní usedlíci nemají o existenci nějakého hrádku ani ponětí. Areál hradu z části pokrývá novodobá zástavba a místo je tak obtížně čitelné. Mezi dvěma staveními se nachází nápadný překop napříč ostrožnou – možná se jedná o pozůstatek hradního příkopu – částečně využívaný jako divoká skládka. V jeho blízkosti se v JV svahu, nachází dva sporné fragmenty zdiva, které však nemusí mít s hradem žádnou souvislost. Na jednom z nich jsou patrné novodobé úpravy.

Dalším opěrným bodem byl Kounovský hrad vybudovaný nad soutokem Hluckého a Zlatého potoka, Obec Kounov se rozkládá asi sedmnáct kilometrů severně od Rychnova nad Kněžnou a osm kilometrů východně od města Dobruška. Areál hradu se nachází v těsné blízkosti novodobé zástavby a místo je tak obtížně čitelné. Nejsou patrné žádné zbytky zdiva, pouze lze rozpoznat nevýrazné terénní nerovnosti. Na místě je postaven pomník na paměť stých narozenin Dr. Miroslava Tyrše. Těsná blízkost novodobé zástavby je pravděpodobně hlavním důvodem, proč už po něm nezůstaly skoro žádné stopy.

Zde se cesta dělila na dvě části.

Vedlejší větev sledovala tok Hluckého potoka, na jehož soutoku s Bažinským potokem stával na skalnaté ostrožně hrad Hluky . Zbytky hradu se nacházejí nad částí obce Kounova, zvaná Hluky. Hrad se nachází cca 300 metrů po silnici 309 směr Deštné. V těchto místech silnice se nachází dřevěná autobusová zastávka a těsně za ní odbočka silnice. Stoupnete-li si v místech, kde je ona malá odbočka na jakoby křižovatku a to do protisměru (cesta Deštná – Kounov), a podíváte se směrem na onu autobusovou zastávku, tak za ní je kopec a na jeho vrcholu zbytky hradu Hluky. před mostem přes říčku a levotočivou zatáčkou vpravo na zelenou turistickou cestu. Z ní je třeba po několika metrech uhnou znovu vpravo do prudkého kopce tyčícího se přímo nad autobusovou zastávkou. Na jeho vrcholu kdysi stával hrad Hluky. Je trochu podobný hradu Dobřany, ale zmenšený. Je to poměrně přirozeně členité a obtížně čitelné místo zarostlé bujnou vegetací. Nejsou patrné žádné zbytky zdiva, ani terénní nerovnosti (snad jen výrazná homole – sporný, ale možný pozůstatek věže; náznak hradního příkopu pod homolí a krátký úsek protáhlé kupy kamení – možná rozvalená zeď).

Při jeho stavbě bylo využito četných skalních útvarů, lze jej proto (s jistou nadsázkou) řadit do skupiny hradů skalních. Někdy je také místně spojován s nedalekou vsí Šediviny (viz. na místě nalezená poničená cedule s nápisem ZÁMEČEK ŠEDIVINY). Bohužel, tento hrad patří k těm objektům, o nichž se nám nedochovaly žádné písemné zprávy. To v kombinaci se skromností jeho pozůstatků způsobilo, že téměř upadl v zapomnění. . Struktura hradu byla zřejmě následující: směrem od planiny byly jedno nebo dvě protáhlá předhradí, následoval hradní příkop, věž a za ní malý dvorek s palácem. Dnes už místo samotné vlastně ničím jednoznačným nepřipomíná existenci bývalého sídla a na první pohled působí jako sice členitá, ale původní, lidskou rukou nedotčená krajina. Ještě ve dvacátých letech 20. století se však na malém prostranství, interpretovaném jako výše zmíněný dvorek, severně od homole údajně nacházely kamenné schody vedoucí do sklepních prostor. Toto tvrzení, jakožto i spekulace ohledně okolností a doby vzniku hradu může potvrdit či vyvrátit pouze případný archeologický průzkum.

Přístup do hradu byl patrně zespodu, od potoka. Zde se přichází nejprve na spodní plošinu (o rozměrech 8 x 15 m) umístěnou na poměrně vysoké skále nad potokem. Lze předpokládat, že zde stála hradní brána a patrně i další objekty. Na jižním konci této plošiny začíná mimořádně zajímavý útvar, totiž jakýsi koridor, jehož boky jsou po celé délce chráněny skalními hřebeny (snad i uměle přitesanými) vysokými okolo dvou metrů. Tento koridor, široký 10 a dlouhý 12 metrů strmě stoupá z úrovně dolní plošiny na úroveň plošiny horní, vzhledem k jeho sklonu zde lze předpokládat dřevěné schodiště do vnitřního hradu. Jádrem obytné části hradu byla horní plošina o rozměrech 12 x 12 metrů, kde se nacházel palác, z něhož však dnes již nic nezůstalo. Nad plošinou paláce se tyčí homolovité návrší, na jehož vrcholu jsou patrné základy útočištné věže. Rovněž i tato věž měla rozměry poněkud skromné (cca 2 x 2 m), její strategicky neobyčejně výhodná poloha jí však dovolovala ovládat nejen celý prostor hradu, nýbrž i údolí hluckého potoka. Na jihovýchodní straně je homole věžního návrší oddělena mohutným (8 m širokým a 6 m hlubokým) ve skále tesaným příkopem od prostoru předhradí. Na dně tohoto příkopu se na západním okraji nachází kamenná destrukce, kterou dnes patrně nelze uspokojivě vysvětlit. Předhradí (dlouhé 64 m a široké maximálně 16 m) zaujímá jižní polovinu areálu hradu. Úroveň předhradí je sice níže než věž, ovšem na druhé straně je podstatně výše než plošina paláce. Předhradí se směrem k jihu trojúhelníkovitě zužuje, zdá se však, že na jižním konci, kde začíná náhorní plošina, bylo opevněno jen velice slabě (pokud zde opevnění vůbec bylo). Kromě toho nacházíme asi v polovině délky předhradí mělký příkop, který je rozděloval na dvě části, ani toto dílčí opevnění však nemohlo mít větší vojenský význam.
Lze tudíž předpokládat, že s obranou předhradí se asi vážně nepočítalo, snad proto, že z prostoru náhorní plošiny útok nehrozil, jelikož se zde rozkládal prales, snad se spoléhalo na rychlou evakuaci do prostoru vnitřního hradu. Na severním okraji předhradí, poblíž příkopu, se nalézá další destrukce, ovšem rovněž nedešifrovatelná. Ačkoliv tedy hrad Hluky nepatří svými celkovými rozměry (délka i s předhradím činí 124 m) k nejmenším, terénní konfigurace zde nedovolovala (s výjimkou předhradí) umísťovat větší objekty. Na druhou stranu však hrad byl mistrovským stavebním dílem své doby, neobyčejně vynalézavě zapojujícím přirozené skalní útvary do jeho obranné sítě.

Během 19. a počátku 20. století byla v Hluky na místních svazích dolována železná ruda. Hornické štoly (v řeči místních „haverské ďoury“) jsou již od konce druhé světové války zavaleny, ale místy jsou dodnes patrné jako terénní nerovnosti na lesnatých svazích. Za války se v nich dle ústních informací místní obyvatelstvo skrývalo před ustupujícími vojáky wehrmachtu.

Cesta pak pokračovala dál do prostoru dnešních Plasnic, kde se pravděpodobně napojovala na přímou spojnici mezi Olešnicí a Deštným. Ta hlavní vedla původním směrem k Dobřanům, kde stával Hrad Dobřany který je nejlépe dochovaným objektem z celé hradní soustavy se nachází na západ od Dobřan, Na zalesněném strmém ostrohu nad levým břehem Zlatého potoka hned za autokrosovým závodištěm, jsou ukryty zbytky kdysi mohutného dobřanského hradu(délka cca 250m). Dnes je celá plocha zarostlá lesním porostem, hustě porostlé náletovou zelení a to místy tak, že se jí nedá projít.
Asi před 15 lety při mohutné vichřici,díky polomu, na čas se před zraky všech tehdejších návštěvníků se zjevila obrovská rozloha hradu.Ovšem zásah „lesáků“ a „zemědělců“ při odklízení polomů byl natolik nešetrný, že údajně do té doby dochované až 3m vysoké zdi vzaly za své.Polámané stromy byly řetězy vázány k traktorům a stahovány zdi-nezdi do údolí.
zřetelně vidíme pouze zbytky paláce a některých hradeb. Teprve po překonání velmi hlubokého (18m) uměle vylámaného hradního příkopu a pozornějším hledání najdete bývalou studnu a průchody v hradbách, které oddělovaly jednotlivá nádvoří.
Porovnáním půdorysů hradů v Dobřanech a Hlucích zjišťujeme jejich překvapivou shodu, Hrad Hluky působí jako zmenšenina Dobřan.
Zdánlivě se tedy Dobřany ani Hluky ničím neodlišují od běžných provinčních hradů druhé poloviny 13. století. Ovšem skutečně jen zdánlivě, zcela jedinečným je totiž v obou případech přístup na hradní ostrožnu zespodu (místo obvyklé cesty zezhora přes předhradí) a především pak existence oněch dolních nádvoří (či podhradí), vždy důsledně oddělených od vnitřního hradu.

U obou hradů dolní nádvoří sloužila k stejnému učelu tedy nacházely na dolním nádvoří pocestní i kupecké karavany útočiště a ochranu. Zde se mohly občerstvit před další cestou, aniž by přitom obtěžovali hradního pána ve vnitřním hradu, kam přístup neměli . Za všechny poskytnuté služby se vymáhaly poplatky. Hrady strážily stezku a stezka živila hrady.

Roku 1738 byl v Dobřanech dokončen kostel sv. Mikuláše a podle zápisů v kronikách byl na jeho stavbu použit materiál právě ze zdiva, tehdy již dávno pustého, dobřanského hradu.
Není proto divu, že se v takovém koutě, sahajícím až po dobřanský hrad, usadil hejkal. Jaký byl? Těžko říct. Podle jedné pověsti byl zlý a trápil lidi, často je bil do zad mohutným zobákem. Vypadal prý jako velký pták – mohutný zoban a netopýří křídla. Druhá pověst, představuje hejkala jako stvoření oblečené do dlouhé košile či mlžného pláště, s velikou hlavou a obrovskými ústy. Tenhle hejkal vůbec nebyl zlý, spíš to byl takový malý popleta, ale lidem neublížil, jen je tak trochu vyděsil, aby se neřeklo.

Tehdy vévodil celému kraji mohutný dobřanský hrad. Pán z Drslaviců, který byl jeho majitelem, potřeboval k ostraze hradu i obchodní stezky pod ním početnou posádku. Mezi těmi, kdo sloužili na hradě, se objevil i mladý zemanský synek až z Borohrádku jménem Jaroslav. Tomu se jednou podařilo hejkala vysvobodit ze zlé pasti. Tenhle popleta se totiž schoval před bouřkou do kmene duté lípy. Prudký vítr však lípu strhl a zrovínka tak nešťastně, že otvor byl přimáčknutý k zemi. Hejkal volal o pomoc a jeho hlas zaslechl právě Jaroslav. Podařilo se mu tehdy kmen lípy pootočit tak, že se strašidlo vysoukalo ven. Panoš rozdělal oheň, aby se prochladlý hejkal ohřál, a ten mu zase na oplátku slíbil pomoc. Mladý zeman poděkoval, v duchu si však myslel, že toho nebude třeba. Ale to se tedy velice mýlil.

Hrad využívaly k přenocování kupecké karavany, pohybující se po obchodní stezce. Sem tam se mezi poctivé kupce zamíchali i loupeživí rytíři se svými kumpány. Shodou náhody jeden takový darebák přepadl a vykradl tvrz, na kterou se přivdala Jaroslavova sestra Marie. Samotnou Marii zajal, a protože byla krásná, chtěl ji dopravit do Krakova a tam prodat kupcům z východních zemí do otroctví. Řízením osudu se však tenhle lotr s celou svou povedenou kupeckou karavanou zastavil na nocleh právě na dobřanském hradě. Jen díky své zvědavosti zjistil Jaroslav, že vzácný poklad, hlídaný ve zvláštním voze, je jeho sestra. Za pomoci několika věrných mužů z posádky se mu podařilo sestru v noci vysvobodit a z hradu s ní uprchnout. Když lupiči zjistili, že cenná kořist je pryč, vydali se za uprchlicí do tmy, s nadějí, že ji brzy dostihnou. Ale chyba lávky. Právě tehdy poprosil Jaroslav hejkala o pomoc a ten s velikou chutí a poťouchlou radostí proháněl ty darebáky až do rána po stráních, ostružiním i mokřinami. Věrně napodoboval hlas mladé ženy a ozýval se tu z jedné, tu z druhé strany údolí. Mezitím jeho chráněnci, Jaroslav i Marie, šťastně ujeli. Za svítání se setkali nejen s Mariiným manželem, ale i s královskými jezdci, kteří loupeživé rytíře pronásledovali. Bez obav se Jaroslav i Marie opět vrátili na hrad a rádi se stali svědky zajetí celé loupeživé hordy. A rytíř Jan, přezdívaný Černý Janek, skončil tam, kde den předtím byla jeho zajatkyně. Svázaný v kleci na zvláštním voze. A hejkal? Ten z toho měl obrovskou radost a vyváděl tak, jak ho ještě nikdo neslyšel.

Přešla léta, z dobřanského hradu zůstaly trosky a hromady kamení a spolu se zbytky kupecké stezky podél potoka připomínají zašlou slávu hradu. A náš hejkal? Nebojte se, ten tu určitě někde v údolí je. Jen si počkejte, až se rozfouká pořádný vítr. Hned ho uslyšíte.

.

Udržet v klidu a bojové pohotovosti početnou posádku, která byla nutná pro ochranu hradu, určitě vyžadovalo značnou přísnost velitelů i pánů samotných. Jeden rytíř z rodu Drslaviců byl svou přísností, ba až krutostí tak proslulý, že posmrti musel v hradní tudni hlídat poklad, ze svého prokletí byl vysvobozen hochovou skromností. Na jeho místo může se dostat každý do ze sobecké touhy zatouží po pokladu rodu Drslaviců nastoupí na jeho místo. Tak dlouho, dokud se nenajde někdo skromný, aby jej skromností svou vysvobodil. O tom právě vypravuje následující pověst.

Byl zlý na svou posádku i poddané a za svou krutost byl po smrti po zásluze potrestán. Jeho duše nenalezla pokoje. V různých podobách bloudila hradem i jeho podzemím a hlídala poklady, které Drslavic za svého života nashromáždil. Jednou se zjevoval jeho duch jako rytíř v plné zbroji, podruhé jej spatřili jako ohnivého psa, jiní tvrdili, že opuštěným hradem bloudí vetchý stařec.
Léta ubíhala, hrad pustl a mezi zbylými ruinami pásli pasáčci dobytek. Mezi kluky z chaloupek byl i chudý sirotek Matěj. Po smrti svých rodičů žil u sedláka a pásl jeho dobytek. Hospodář byl starý mrzout, na všechny v okolí byl zlý a neurvalý. A ke všemu byl hrozně lakotný. Ještě štěstí, že na statku žila i jeho sestra, alespoň ta byla na Matěje hodná. Právě dnes od ní dostal nové dřeváky. Chlapec byl rád, že v podzimních plískanicích nebude chodit bos, a pyšně si v nich vyšlapoval. To se ví, že novotou svítící dřeváky vyvolaly zájem ostatních pasáčků. Nežli se Matěj nadál, povalili jej, zuli a už létaly dřeváky vzduchem. Ale stačil jeden nešikovný hod a botka zmizela v bývalé hradní studni. Všichni stáli jako zařezaní. Tohle nechtěli. Vždyť ani jejich domovy neoplývaly bohatstvím a dobře si uvědomovali, co to pro Matěje znamená.
Než se ale nadáli, vyletěl dřevák ze studny. Dopadl na zem a vykutálely se z něho zlaté mince. Pro každého tak akorát jeden zlaťák. To bylo radosti. Nejvíce se však radoval Matěj. Měl dřevák a ještě k tomu zlaťák. Už chtěl hnát domů, ale starostův Pepík ho zastavil. Ať to zkusí ještě jednou, třeba budou mít zlaťáky dva. Matěj nechtěl, ale přidali se i ostatní pasáčci. Chvíli ho přemlouvali, až si nakonec dřevák sundal a pustil do díry. Smutně se díval, jak mizí v tmavé hlubině bývalé studny, a pak čekal, až se dřevák opět objeví. Chlapci seděli kolem a čekali s ním. Dlouho a marně. Pomalu se šeřilo, někteří už museli hnát domů.
Matějíček se najednou rozhodl, že si pro dřevák dojde. Opatrně začal sestupovat dolů do studny. Dávní budovatelé hradu vylámali studnu ve skále s četnými výstupky a po těch se hoch dostal šťastně dolů. Zapálil smolnou větev, kterou si vzal s sebou, a rozhlížel se, kde je dřevák. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se vedle něho stařeček. „Hledáš dřevák, co?“ vybafl na chlapce. „Bylo ti snad málo, co jsem ti poslal?“ „To ne,“ vyhrkl ze sebe pasáček a vyprávěl dědečkovi, jak se rozdělili a proč letěl dřevák znovu do studny. „Když je tomu tak, tak pojď se mnou.“ Stařeček jej vzal za ruku a vstoupil s ním do úzké chodbičky. Po pár krocích vešli do malé místnosti plné pokladů. Na hromadě peněz ležel jeho dřevák. Matějíček na nic nečekal, běžel k hromadě, popadl botku a šup s ní za kazajku. Stařeček mu navíc naplnil mošničku penězi a drahými kameny. „A to ti povídám, to je tvoje. Co dáš, to dáš. Ale kdyby ti chtěl sedlák cokoli vzít, hned se mu peníze promění v hlínu a drahokamy v obyčejné kamení.“ Pak stařeček Matějovi zakroužil před očima rukou a chlapec stál v mžiku nahoře u studny. Všichni už byli pryč, jen ševcův Toník na něho čekal. Držel v ruce druhý dřevák a hlídal, aby se sedlákův dobytek nerozutekl. Celý se poděsil, když se Matěj tak zčista jasna objevil.
„Děkuju ti, Tondo, žes na mě čekal. Na, tady máš za hlídání, ať ti táta ušije pořádný kožený boty,“ s těmi slovy nasypal Toníkovi hrst zlaťáků do kapsy. „A pojď, už tak doženeme domů za úplný tmy.“ Doma bylo pozdvižení. Sedlák nechtěl věřit vlastním uším, když slyšel o obrovském pokladu v podzemí. Hned chtěl chlapci všechno vzít, ale ten jej včas varoval. Hospodář však přesto nevěřil. Sáhl na jeden zlaťák a nic se nedělo. Vzal jej do ruky a nic. „Vidíš, ten starý blázen tě ošidil,“ zasmál se a strčil peníz do kapsy. V tom okamžení ji měl plnou mazlavé jílovité hlíny. Sedlák nadával, ale sestra se mu smála. „Vidíš, bratříčku, to jsou peníze Matějíčkovy. Neboj se, Matěji, nikdo ti je nevezme. Půjdeš za ně do škol, aby ses nemusel plahočit tady po těch kameniskách jako my,“ říkala selka a hladila chlapce po vlasech.
Sedlákovi to ale nedalo pokoje. Druhý den večer si ten hamoun nachystal louče a dlouhý provaz a chlapec ho chtě nechtě musel zavést ke studni uprostřed trosek hradu. Sedlák si sundal vysokou koženou holínku a hodil ji do studny. V mžiku letěla bota nahoru a ze studny se ozval hlas: „Nech toho! Máš svého dost.“ Hospodář prohlížel botu, vyklepával ji, ale nic nevypadlo. Duch podzemí mu vrátil botu prázdnou. To sedláka rozzlobilo.Uvázal provaz ke stromu, zapálil louč a sestupoval dolů do studny. Matěj se za ním díval. Viděl, jak slezl až na dno, rozhlížel se a hledal chodbičku. Najednou světlo zmizelo a nastala černočerná tma. Do nočního ticha se ozval děsivý chechtot. Chlapec se strachy přikrčil. Když strašlivý smích utichl, rozzářilo se vedle chlapce jasné světlo. Uprostřed světla stál stařeček a podával Matějovi prsten. „Na, Matějíčku, vezmi si ho. To je prsten starobylého rodu Drslaviců a ty si jej plným právem zasloužíš. Včera jsi mne svou skromností vysvobodil z prokletí. A dnes tvůj pán nastoupil na mé místo. Teď bude poklady našeho rodu hlídat on. Tak dlouho, dokud se nenajde někdo stejně tak skromný, jako jsi byl ty, aby ho vysvobodil. Věřím, že prsten ti přinese štěstí.“ Těžký zlatý kroužek sklouzl chlapci do dlaně. Stařeček se poznenáhlu proměnil ve statného rytíře v plné zbroji.V této pravé podobě se dávný pán z rodu Drslaviců začal pomalu vytrácet, až z něho zůstal pouze jemný mlhavý opar zvolna stoupající k obloze.

Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto hrady zanikly násilně, spíše byly opuštěny v období velké přemyslovské kolonisace, kdy se začalo území osídlovat. Přestaly plnit svůj účel a nemohly se dále uživit. Celé toto horské území zabral nově vybudovaný hrad Frymburk který je nejlépe zachovalou hradní zříceninou severní části orlického podhůří

Kladsko – bystřická obchodní stezka dále vedla přes Sedloňov a Olešnici na kladskou stranu.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice duchové, krutovláda pánů, spojení zvířete a tajemného místa - PES, vlk, Vlkodlak, zakopané zapomenuté poklady. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na zaniklé hrady Kladsko – bystřické obchodní stezky

  1. Pingback: kraj Královéhradecký – okres Rychnov nad Kněžnou | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s