Běstviny, les Halín – Les plný strašidel

okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj

Kousek za Dobruškou, směrem k Novému Městu nad Metují, je les Halín. Stojí zde dávno, pradávno, jak svědčí i mohyly pohanského pohřebiště, z doby bronzové které se zde nalézá.

V místě, nazývaném U Tří dubů vyvěrá pramen, jehož léčivé účinky byly 10. října 1845 komisionálně prozkoumány a ověřeny.

I název sousední vesnice – Běstviny, svědčí o vzniku v předkřesťanských dobách. Základem tohoto slova je výraz „běs“, což znamená démon, zlý duch, strašidlo.

Halín je les naplněný kouzly a tajemstvími. Poletuje jím ohnivý muž, neboli žavák, aniž by přitom zapálil jedinou větvičku, jediné stébélko suché trávy na některém z četných lesních palouků. V noci zde poblikávají bludičky, lákající svým světlem nezkušeného chodce do bahnitých močálů. Nad nimi víří v omamujícím reji vodní panenky, zatímco opodál tančí jejich družky, lesní víly. Neopatrný poutník může upadnout i do osidel divoženek, nebo překročit bludný kořen a dlouhé hodiny hledat cestu, která by ho vyvedla z lesa ven. V lesním jezírku žije i vodník. Je to však starý mrzout, kterého lidé nezajímají, a tak se jim raději vyhýbá.
V lese není bezpečno dokonce ani ve dne, kdy člověka ohrožují, zvláště za letního slunečního žáru, divoké reje polednic. Za dávných dob představovala nebezpečí navíc i divá zvěř – vlci, rysi, medvědi.

Halínský hajný nebyl zlý člověk. Jeho dobrácké srdce však kryla krobiánská slupka. Když přistihl v lese babku, sbírající chrastí na zimu, hulákal na ni, až i zvěř ze studu utíkala. Nakonec však strachem se třesoucí stařence ještě pár větví do otepi přidal a nezřídka sám až na kraj lesa, ba i domů dříví odnesl. Děti, sbírající lesní plody, nevybíravými silnými slovy napomínal, aby ničeho neničily, ale pak jim ukázal paseku, kde byly jahody červenější a sladší.
Také doma pomáhal, co nejvíce mohl, ale přitom z něj létala jedna kletba černější, než druhá. Žena ho měla ráda, ale trápilo ji hajného hulvátství, neotesanost a přímo záliba v bezuzdném klení. Zkoušela to s ním po dobrém i po zlém, ale všechna její snaha vyznívala naplano.
Jednou se hajný zdržel v lese do pozdního večera. Byla již tma, když se vydal na cestu k domovu, a tak nebylo divu, že po několika krocích klopýtl o větev, ležící na cestě. Zavrávoral a zároveň jadrně zaklel, až se staré duby zaklepaly.
Vtom však pocítil na zádech jakousi tíhu, jako by mu někdo skočil na hřbet a vší silou se tam zachytil. Zároveň uslyšel tiché funění a ovanul ho ledový chlad. Hajný sebou zavrtěl a snažil se neznámé břemeno shodit, ale nešlo to. Rozzlobil se a znovu rázně zaklel. Tu se však tíha na jeho zádech o polovinu zvětšila a začal z ní vycházet žár přímo pekelný.
Po dalším zaklení strašidlo opět o polovinu ztěžklo a znovu z něho šel mráz. Hajný ustrašeně ztichl a pomalu se se svým nákladem ubíral k domovu. Šel jen, co noha nohu mine a studený pot námahy a strachu mu stékal po celém těle. Byla krásná měsíční noc, ale hajný z té nádhery nic nevnímal. Srdce mu bušilo až v hrdle a vší silou napínal svaly, aby byl co nejdříve u hájovny. Cesta však ubíhala jen velmi zvolna a pomalu.
Na dvoře hájovny ho nevítal jeho oblíbený pes. Vyběhl sice naproti, ale jak se hajný přiblížil, se zježenou srstí zacouval do své boudy.
Z posledních sil otevřel hajný dveře do světnice a staženým hrdlem pozdravil ženu: „Dej Pán Bůh dobrý večer.“ „I dej to Pán Bůh,“ odvětila žena, překvapená hajného slušností. Neznámá tíha okamžitě zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
Hajný všechno poctivě vyprávěl. Žena ho vyslechla a zamyslela se: „Vím, co to bylo. To bylo svědomí. To tě tížily všechny ty kletby, které jsi kdy vyslovil. Až přestálé utrpení tě zbavilo břemene viny.“

Halín je tajemný les. A tak je neradno, aby do něj chodil sám někdo, kdo nemá čisté svědomí. Třeba proto, aby se příliš nenadřel.

Všichni skřítci lískutáci pocházejí právě tohodle lesa Halín, co se rozkládá u Běstvin. Už je tomu dávno, co tam žili spolu s dalšími pohádkovými bytostmi. Ale protože to jsou malí neposedové a některá strašidla chtěla mít svůj klid, docházelo často k hádkám. Když si lískutáci začali hrát nebo tropit ty své drobné neplechy, tak jako to dělají malí kluci, každý je hned okřikoval. A když už na ně začal bručet i starý vodník, který si jinak nikoho nevšímal, rozhodli se někteří skřítci, že raději odejdou někam jinam. Starým lískutákům se nechtělo, oni že zůstanou v lískových keřích na kraji lesa, ale mladí se chtěli odstěhovat. Vylezli na vršky smrků a rozhlíželi se, kam by se měli vydat. Nejvíce se jim zamlouvaly hory na obzoru. Jedné měsíčné noci se tedy rozloučili s Halínem a vydali se na cestu. V lese bylo najednou podivné, až bolestivé ticho. Halas lískutáků bylo slyšet už jen v krátkých okamžicích, kdy vítr přivál útržky jejich povídání.

Hory na obzoru, to byl krásný cíl. Ale to víte, lískuták je maličký, o něco větší než lískový oříšek. Skřítci šli celou noc, nožičky už je bolely, ale horské lesy byly stále v nedohlednu. Najednou se před nimi objevilo rozsáhlé lískoví. Skřítci houštinu opatrně prozkoumali, jestli v ní už náhodou nežijí jiné bytosti. Ale nikde nikdo. Jen ptáci létali ve vzduchu a ve větvích si hrály veverky. Tady zůstaneme, rozhodli se najednou skřítci. Z vršku nejvyššího keře se rozhlíželi po okolí. Všude byl klid, jen z komínů chaloupek stojících opodál stoupal k obloze dým, jak hospodyně zrána zatopily. Že se osada jmenuje Lískov a lidé ji později přejmenují na Chlístov, to skřítky pranic nezajímalo. Lidí se nebáli, před nimi se vždy dokázali ukrýt. A tak tedy zůstali. Všichni se na svých malinkých nožičkách rozeběhli po houštině a každý obsadil nějaký ten keř. V kořenech si zakrátko postavili malinké domečky.
Druhý večer se sešli u domečku toho nejstaršího, jediného starého lískutáka, který se vydal na cestu s nimi. Starý skřítek k nim promluvil velice vážně.
„Našli jsme si nový domov, nikdo nás neokřikuje v našich hrách, ale musíme si své sídlo hlídat, aby nám ho někdo jiný neničil. Každého hejkala, každičkou vílu či bludičku musíme vyhnat. Ne, že by nám vadili, ale za čas by za nimi přišli další a těm bychom zase vadili my. V lískoví si udržujte pořádek, každý si hleďte svého keře, ať dobře prospívá a všem se nám dobře povede. Keřů je zde spousta, nikdo se nemusí s nikým škorpit a můžeme zde žít v pokoji a míru.“ Tak se také stalo. Lidé z blízkých chaloupek si brzy všimli, že lísky, které předtím bůhví proč chřadly, najednou zkrásněly a byly plné oříšků. Jednoho dne však přišla předzvěst pohromy. Nejmenší lískutáček seděl na větvičce na kraji lískoví a vyhříval se v paprscích podzimního sluníčka. Pod ním děti sbíraly spadané oříšky a bavily se. A tu jedna holčička začal vyprávět, co prý říkal její tatínek. Že vrchnost chce všechno lískoví vykácet, kořeny vypálit a rozšířit tady svá pole. To byla rána. Lískutáček honem rozhoupal větvičku a hup, hop, jako veveřička přeskakoval až ke keři, kde žil starý skřítek. Ten ho pozorně vyslechl a hned poprosil kosa, který hnízdil v jeho keři, aby všechny lískutáky obletěl a svolal k němu.
Za krátkou chvíli se všichni seběhli. Malý lískutáček vyprávěl, co slyšel. Nastalo velké zděšení, že se budou muset zase stěhovat. Ale starý skřítek je zarazil. Tentokrát se nikam nepůjde, bude se bojovat. A naučil skřítky kouzlo, se kterým dokážou roztřískat každé mrtvé dřevo na padrť.
Den pohromy skutečně přišel. K houštině přijel povoz se sedláky a chalupníky. V rukách pily, sekery, krumpáče. S nimi přijel dráb, aby dohlížel na robotníky. Starý sedlák keře prohlédl a litoval, že se má takové krásné lískoví ničit.
Dráb jej však okřikl, že tady není od toho, aby rozumoval, ale dělal, a napřáhl rákosku. Ta se mu ale v ten okamžik rozsypala v ruce na třísky. To na drába skočil malý lískutáček. A už se přidali i ostatní. Násady, rámy pil, dřeváky, ba i vůz, všechno se během chvilky měnilo na třísky. Robotníci začali zděšeně utíkat, že tam straší. Dráb na ně křičel, ať se koukají vrátit, nebo že jim dá vysázet pětadvacet, ale vtom se mu rozsypalo dřevěné pouzdro na šavli a cítil, jak mu pod nohama mizí dřevěné podpatky bot. Nechal všeho hulákání a se strachem utekl také.
Pan vrchní se na drába zle obořil, co že je to za nesmysl, a že zítra se musí vše napravit. Ale nenapravilo se nic. Pan vrchní přijel, postavil se k houštince a velkopansky se opřel o svou hůlku. V ten moment se poroučel nosem do bláta, protože hůlka mu zmizela pod rukou. Pak už se jenom zděšeně díval, jak se mu před očima rozpadá kočár. Nikoho nikde neviděl, a přesto se všechno, co bylo ze dřeva, rázem měnilo na třísky. Hromada třísek, kožené sedačky a kusy železa připomínaly, že tady ještě před chvílí stál panský kočár. Velmi rychle se pan vrchní vyhrabal na vlastní nohy a upaloval od lískoví pryč. Za ním se neslo posměšné chichotání skřítků.
Lískoví zůstalo stát. Nikdo si už na ně netroufal sáhnout. A lískutáci? Ti určitě žijí v okolí Chlístova podnes. Jen se dobře podívejte, jaká je tu krásná čistá příroda.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice bludičky, divoženky a víly, kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, Ohnivý muž, trpaslíci a malí lidé, Vodníci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Běstviny, les Halín – Les plný strašidel

  1. Pingback: kraj Královéhradecký – okres Rychnov nad Kněžnou | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s