Borová – velký požár, mor a Poklad na Strážnici

okres Náchod, kraj Královéhradecký

Obec Borová se nachází v severovýchodních Čechách v podhůří Orlických hor, 14 km od Náchoda, mezi obcemi Česká Čermná a Nový Hrádek téměř až na samé hranici s Polskem v nadmořské výšce 620 m, pod vyhlídkovým kopcem Strážnice.
Zde se pak za pěkného počasí může kochat krásným výhledem do kraje českého i polského.

Historie obce začíná na nejvyšším kopci – Strážnici (691 m. n. m.) Její důležitost byla ve starých dobách značná. Již za vlády Přemysla Otakara I. a II. obsadili tuto pohraniční krajinu českého koutku kladského Charvaté, aby tento pomezní úsek strážili. Měli různá privilegia – výsady strážců v držebnosti s právem mýcení i volnost honební. Vlastnili tento strážný vrch s příslušným úbočím a lánem královského hvozdu. Jmenovaní strážci hranic si založili osadu při potůčku na úbočí Strážnice. Dnes se zde říká „Na Drahách“. Zde stavěli první usedlosti, které však byly později postupně likvidovány a další se začali stavět už v prostoru dnešní obce.

Ke kopci jako k důležitému bodu ve zdejší krajině se váže následující pověst.
Po dlouhá staletí se věřilo, že na určitém místě na svahu Strážnice je ukrytý poklad nesmírné ceny. Pastevci koz a ovcí občas vyprávěli, že po klekání vídávali na jednom místě hořet modravý plamínek, a tím pověst o pokladu víc a víc utvrzovali. Odedávna se věřilo, že právě plamínek označuje místo, kde poklady bývají ukryty.
V chalupě na okraji Borové bydlel vysloužilý voják, který po dlouhá léta na vojně sloužil pod generálem Daunem. Byl chudý, živil se jako tkadlec, a tak mu výdělek stačil jen tak tak na živobytí. Aspoň že měl chalupu, která sice byla na spadnutí, ale byla jeho, nemusel tedy platit nájem a být na někom závislý. Měl psa, a tak se necítil tak sám.
Jednou, bylo už dost dlouho po půlnoci, zjistil, když šel spát, že jeho pes neběhá kolem chalupy jako jindy. Nejdřív volal, ale když se pes neobjevil, vydal se ho hledat. Jako kdyby ho to mocně vábilo ke Strážnici, vydal se tedy nejdřív tím směrem.
Už se blížil k jejímu úpatí, když zaslechl štěkot svého psa. Šel dál a pak ho uviděl, jak sedí na zemi a neklidně na něco poňafává. Když došel až k psovi, uviděl, co ho tak zneklidnilo. Byl to modravý plamínek, jasně plápolající do noci. Chalupník si okamžitě vzpomněl na všechna vyprávění, kterým nikdy nevěřil. Říkalo se, že kdo takový plamínek uvidí třikrát po sobě, může se tajného pokladu zmocnit. Vydal se tedy k tomu místu ještě po další dvě noci, a když se plamínek pokaždé objevil, byl chalupník rozhodnut.
Následujícího dne šel k tomu místu, které si dobře zapamatoval, a na místě plamínku uviděl velkou hromadu zlatých peněz. Zmocnit se jich však nebylo snadné. Hlídal je obrovský černý chundelatý pes, jakého v životě neviděl.
Vysloužilý voják došel až ke kupě zlata, chvíli koukal po psovi – pes nic. Proto začal zlato hrnout do přineseného pytle. Pes ale zavrčel a začal zle štěkat, chalupník se tedy zarazil. Ale protože pes okamžitě štěkat přestal, pustil se chalupník zase do nabírání. Pes se rozštěkal hlasitěji než předtím, ale vysloužilec už beze strachu hrabal dál, a to se mu málem stalo osudným. Pes vyskočil a vrhl se na něho, jako by ho chtěl zardousit.
Chalupník se nemínil dát, vždyť to byl bývalý voják, a proto se dal se psem do křížku. Asi by to pro něj nedopadlo dobře, ale vtom začal borovský zvon vyzvánět poledne – a pes i s pokladem kamsi zmizel. Zbylo jen to zlato, které si chalupník stačil nahrnout do pytle. Odnesl si ho bez nesnází domů a až do smrti žil šťastně a spokojeně, a nouzi už nikdy nepocítil.

Jméno Borová pravděpodobně nevzniklo jako ves založená v borovém lese, ale jako ves či statek nějakého Bora.
V obci byval mlýn a pila. Mlýn byl postaven v roce 1807 a byl zařízen na jedno „složení“. Zvláštností bylo, že do mlýna tekla voda ze tří směrů – z již zmíněné Strážnice, z Lógru a potůček od Kašparky. Pro zajímavost: „Lógr“ je místo v obci, kde v roce 1812 ruští kozáci lágrovali, když táhli proti Bonapartovi k Lipsku. Voda z potoků byla potom svedena do rybníka nad mlýnem, který byl zásobárnou vody pro mlýn v případě nedostatku vody. Mlýn byl v provozu necelých 30 let.
Mor a lípa „Trhovka“
Lípa „Trhovka“, též zvaná „Statecká“, je symbolem obce. Lípa „Trhovka“ v minulosti třikráte hořela. Poprvé od zásahu blesku, dvakrát si v dutině chasníci rozdělali oheň. Oheň byl vždy rychlým zásahem obyvatel i hasičů zlikvidován a lípa byla zachráněna. Její stáří je odhadováno na 450 let.

Když panoval na Borové velký mor, vozili k této lípě kupci zboží, protože z obce nesměl nikdo vycházet. Lidé házeli peníze za zboží do škopíčku s vodou, odkud si je kupci vybírali, aby přímým stykem s borovskými se sami nenakazili a tak morovou nákazu do okolí nešířili.
Páter Josef Klein, kaplan novohrádecký, známý z Jiráskova „U Nás“, poznamenává, že tento mor řádil asi roku 1614 a nic jiného nebyl než východní cholerou.
Cholera navštívila náchodský kraj ještě v roce 1830 až 1832. Tato dávivá nemoc, jak píše kronikář Jan Dědek, byla tak prudká, že člověk v několika hodinách zčernal a zemřel. Na Borové a všude v okolí lidé z nařízení náchodské vrchnosti stavěli „čartáky“, jakési strážnice pro „lantvery“, kteří na hranicích hlídali, aby sem choleru nikdo nezavlekl. Kdo šel do Slezska nebo zpět, byl držen po 20 dní na kontumaci v náchodském „amtu“. Tam ho podkuřovali, mazali i jinak o něj pečovali, aby nemoc přes hranice nepřenesl. Protože lidé houfem na tuto nemoc umírali, vrchnostenský úřad nařídil, aby v Čermné pro obec Borovou i Čermnou vykopali krchov a tam mrtvá těla pochovávali.

O požáru na Borové

V okolí Borové, hlavně u hranic při vstupu do země, bývalo vidět ohnivce. Chodil po mezích, většinou za letních večerů. Kdo se opozdil, nebo si vyšel za tmy ven, obyčejně se s ním setkal. Vypadal jako člověk, jeho postava však plápolala ohněm a zdála se být průsvitná. Vlasy rovné jako hřebíky mu v divoké změti plály na všechny strany a ruce s roztaženými prsty připomínaly vodníkovy pařáty. Lidé se ho nebáli jako jiných strašidel, neboť jim bylo známo, že je to hříšník, který pyká za své hříchy a proto bloudí a čeká, až bude vysvobozen. Spíše ho litovali. Věděli, že každý, kdo před ním řekne „Bože smiluj se nad ním“, mu zkrátí trest o jeden rok.

V Borové žil bohatý sedlák. S nikým neměl slitování a každého jenom využíval. Jednou, byly právě žně, se vracel z Nového Hrádku. Byla temná mlhavá noc a tak byl rád, když se nedaleko staré lípy náhle objevil ohnivec. Sedlák na něj zapískal. Když ohnivec došel až k němu, požádal ho, aby mu posvítil na cestu domů. Ohnivec šel poslušně před ním a svítil. Když došli ke statku, sedlák místo poděkování pěkně nahlas zavolal: „A teď mně můžeš vlízt na záda.“

Jen to dořekl, setmělo se tak, že nebylo na krok vidět. Ohnivák zmizel, ale na střeše sedlákova statku vyskočil plamen, který se začal rychle šířit. Byla hluboká noc, a než se rozespalí vesničané seběhli a začali hasit, oheň se rozšířil po celé vesnici. Byl to ten největší požár, jaký se kdy v Borové udál.

Dne 11. června 1874, asi o půltřetí hodině odpoledne, se rozezvučel obecní zvonek dávaje znamení na poplach. V necelých dvou hodinách bylo 87 chalup a škola v plamenech. Stalo se tak vzhledem k nedostatku vody a silnému větru. Požár se při velkém větru šířil velmi rychle, než občané z horního konce došli pomáhat hasit na konec dolní, museli se rychle vrátit, protože se požár rozšířil i na jejich chalupy. Většina chalup měla střechy pokryté došky ze slámy. Nejdéle vzdorovala škola, která měla střechu pokrytou šindelem. Hasičský sbor v obci tehdy ještě nebyl. Na pomoc přispěchaly z české strany dva sbory a jeden z Pruska. Bohužel pro velký žár a kouř nemohly hasit uvnitř obce, proto se zaměřily na okrajové chalupy. V té době měla obec Borová 980 obyvatel a 145 chalup.
Při požáru nikdo z občanů neuhořel, bylo však mnoho popálených a dosti těch, kteří zachránili jen holé životy. Bylo tehdy mnoho nářku a bědování. Našli se dobrodinci z okolních vesnic a měst, jež zmírňovali bídu nešťastných rodin. Hned druhý den přiváželi chléb, rýži, mouku, slámu pro dobytek … a to nejen z českých vesnic a měst ale i z obcí pruských. Pomoc poskytly i některé redakce. Například redakce časopisu „Krakonoš“ z Jičína, v Praze „Národní listy“ a „Politika“. Největší dárci byli Jeho Veličenstvo Ferdinand Dobrotivý svým darem 400 zlatých, kníže opočenský Colloredo-Mansfeld daroval 600 zlatých a kníže náchodský Šamburk-Lippe 1000 zlatých a šest pytlů mouky. Kostelní sbírky byly rovněž prováděny, přispívali i mnozí bohatší jednotlivci, záložny a také několik spolků z výtěžku divadel a koncertů. Sešlo se hojných příspěvků peněžitých i věcných, ale to zdaleko nestačilo k úplnému krytí škod, jež napáchal živel. Dlouho trvalo, než občané svoje chaloupky znovu postavili. Náchodská záložna všem na stavbu peníze půjčila, ovšem jen na hypotéku. Těžko se splácel dluh nejen zemědělcům, ale zvláště domácím tkalcům, jichž byla převážná většina. Někteří úplně splatili dluh až teprv v první světové válce.
Tato velká pohroma působila morálně na všechny i na ty, kteří pohromou postiženi nebyli. Občané se rozhodli, že každoročně vykonají pouť do Rokole, aby si vyprosili na Matce Boží rokolské ochranu před takovou živelnou pohromou. Tento svůj slib plnili věrně a svědomitě vždy v neděli kolem 11.června. Tato tradice byla udržována asi 100 let.

Opevnění z let 1935 – 1938

Své významné místo v novodobých dějinách získala obec Borová v letech 1935 – 1938. Tato obec se stala jedním z klíčových míst v systému opevnění Československých hranic. V pod úseku 6/V Borová bylo rozhodnuto o výstavbě celkem 11 objektů těžkého opevnění v linii Náchod, Dobrošov, Borová, Nový Hrádek. Z počtu 11 objektů se 5 nachází v katastru obce. .

Výstavba počala vyvlastněním pozemků na základě zákona č.63/1935Sb. o vyvlastnění za účelem ochrany státu pro stavbu pevnostních objektů v podúseku 6/V.

Do září 1938 se podařilo stavebně dokončit 5 objektů, u 2 dalších byla vybetonována základová deska a u zbývajících byly provedeny pouze výkopové práce.

V období 2.sv. války byly objekty ničeny německou armádou, která zkoušela účinnost svých zbraní. Části zařízení a vybavení byly odváženy na německá opevnění. Na další zkáze objektů se podepsala sovětská i naše armáda. Další ránu dal „betonové hranici“ n.p. Kovošrot. V 50.letech při snaze o získání kvalitní oceli byly vytrhány zbylé kulometné střílny a odstřeleny zvony. Pak nastalo období dlouhého ticha, některé objekty postupně zarůstaly v lesích, jiné používalo místní JZD jako sklad brambor. Teprve počátkem 90.let začala nová historie „betonové hranice“. Na Borové slouží bunkry k rekreačním účelům.

Stavitelskou raritou v Borové jsou tzv. krčkové stavby. Jsou to chalupy postavené z krčků – dřevěných špalíčků či polínek, které jsou skládané těsně vedle sebe na pilinovápenou maltu.

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice morová nákaza, Ohnivý muž, zakopané zapomenuté poklady, škody napáchané ohněm. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Borová – velký požár, mor a Poklad na Strážnici

  1. Pingback: kraj Královéhradecký – Okres Náchod | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s