obec Bystré – má svém znaku koně jako symbol

okres Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký

Obec se původně jmenovala Zákraví a rozkládala se v místech, kde dosud stojí kaple, zřízená v roce 1893 z kamenného spodku zvonice, která byla průchodní a stála před dřevěným kostelíkem sv. Bartoloměje, kolem kterého se rozprostíral hřbitov.
Kdy byla osada založena nevíme, ale jistě už hned na začátku kolonizace zdejšího podhůří a byla postavena na staré zemské stezce, jak se tenkrát osady stavěly. Jelikož se v této době především pastevničilo, vyhledávali kolonizátoři místa k osídlení také podél potůčků a hledali pastviny. Historik uvádí, že osadu pojmenovali Zákraví, protože se tam páslo větší množství krav, nebo po sousedním území,které se jmenovalo Kraví po chovu krav. Ze začátku se osada jmenovala Krawary.
Při soupisu vesnic na panství frymburském v roce 1363 je také zapsáno Zákraví, ale při prodeji panství Trčkům roku 1537 je už jmenováno jenom Bystré.
Dohady, proč se obec jmenuje Bystré, se různí. Někteří historici soudí, že podle říčky Bystřiny, dle dochované tradice prý podle jména poustevníka, který zde v době založení obce žil.

Koně jsou ve východních Čechách všude a je to snad i možná tím, že region je pro koně již předurčen. Potvrzuje to i fakt, že mnohá města mají ve svém znaku koně jako symbol odvahy a síly. I obec Bystré v Orlických horách má symbol koně.
Není náhoda, že nejstarší hřebčín v České republice je v Kladrubech nad Labem , nejtěžší dostih kontinentu je Velká pardubická steeplechase a že muzeum koní je právě ve Slatiňanech . A už vůbec není náhoda, že právě ve východních Čechách jezdecké / koňské / hippo stezky prožívají velký boom. Značené jezdecké stezky (bílý čtverec s modrým, červeným nebo žlutým kruhem uprostřed) se ve východních Čechách táhnou v délce téměř 600 km.

Předky z Bystré sužovala nejen robota, náboženské pronásledování, ale také války a nemoce. Zvláště cholera a mor likvidovaly občas hromadně naše předky.
Zdejší obyvatelstvo trpělo válkami nejvíce v 18. století, kdy časté vpády Prusů neuvěřitelně sužovaly kraj. Mnoho vojska procházelo obcí, protože jediná cesta od Olešnice do kraje vedla přes Bystré. Ve válce prusko – rakouské roku 1866, která se odehrávala z části i u Václavic, bylo z obce šest vojáků a všichni se vrátili.

V Bystrém nedaleko Dobrušky žil chalupník Bohouš Pábl. Dílem náhody se k němu po prusko-rakouských válkách dostal kůň, kterého pojmenoval Viktor. Hned první den pro něho získal práci, měl s ním tahat dříví z lesa. Práce to jednoduchá nebyla. Dřevaři ve stráni museli skákat jako kozy, tak tak se udrželi na svahu. A tam tahat s koněm?
„Tak nevím, Viktorku, jestli je tohle k zvládnutí,“ váhal Pábl a hladil koníka po šíji. Ten ale kýval hlavou, že ano, jako by rozuměl tomu, co pán říká. Kočí ani nemusel sahat po biči, jen lehce pohodil opratí a Viktor vyrazil. Ani se v krku nenapjal, kráčel si zlehka jak panenka a obrovskou kládu za sebou vlekl, jako by to byla pouhá tříska. Když dřevaři aspoň trochu vyčistili svážnici, nestačili se divit. Kůň si po stráni chodil jako horská ovce. Všichni nad tím kroutili hlavami. Tam, kde se člověk sotva udržel, hřebeček šel, jako by byl se strání srostlý.
Chalupníkovi se rázem žilo lépe. Tehdy už také začali do hor zajíždět formani se zbožím a občas potřebovali pomoci s přípřeží. Za krátký čas všichni formani věděli, že nejlepšího koně má právě Pábl. S jinými koňmi se nekouše, je poslušný a síly má za celý pár. A tak i v zimě, kdy se do lesa nemohlo pro hluboký sníh, měli o živobytí postaráno. Jednou večer se rozpoutala vánice. Vítr bičoval všechno, co se mu postavilo do cesty. Sníh se vál a zaslepoval oči každému, kdo do té psoty jen vykoukl. Bylo po půlnoci, když zabouřil hrom.Viktor v maštali divoce ržál a bušil kopyty do stání, až to dunělo celou chalupou. Pábl vstal, že se půjde podívat na koně, když v tom se ozvalo prudké bušení na dveře. „Koho to sem čerti nesou? V takovýmhle nečase. To zas nějaký forman určitě nevyjel včas a teď uvízl v té psotě,“ zabručel Pábl.
Zapálil svíci v lucerně, aby si na návštěvníka posvítil, otevřel dveře a zděšeně couvl. Přede dveřmi stál muž v mysliveckém oblečení. Zelený kabát měl lemovaný krásnou kožešinou, pán na první kouknutí. Ale ty jeho oči! To byly do červena rozžhavené uhlíky!
„Hej, kočí, slyšel jsem, že máš dobrého koně. Potřebuji zavézt na Sendražský kopec. Dobře ti zaplatím,“ řekl rázným hlasem cizinec. Při posledních slovech zacinkal měšcem s penězi, a pak se zle zachechtal..
Pábl se šel obléci. Panímáma ho prosila, aby nikam nejezdil, že je to sám ďábel a někde ho zatratí. On ji ale uklidňoval, že všechno jistě dobře dopadne. A pak, jezdí pro každého, nemůže jen tak, pro nic za nic, odmítnout.
“ Otevřel dveře stáje a celý zkoprněl. Jeho hřebeček, vždycky krásně hnědý jak čerstvě vyloupnutý kaštánek, byl teď černý jako uhel. Z nozder mu šlehal oheň, jeho srst jiskřila a kopyty bil po neznámém cizinci. Ale ten se jen smál a Viktorovi uhýbal. Pábl byl bledý jako stěna, když sahal po svém koni. Pod jeho rukou se Viktor uklidnil a nechal se zapřáhnout. Jen ta černá barva mu zůstala. „A jedeme domů!“ zavelel cizinec a rozvalil se spokojeně v saních. V Bohoušovi by se v té chvíli krve nedořezal. Vždyť přímo pod Sendražským kopcem začíná údolí Metuje, kterému se odpradávna říká Peklo. Dost možná, že právě tam je brána do pekel. Přiškrceným hlasem pobídl koně a vyrazili. Vichřice v té chvíli ještě zesílila, na krok nebylo vidět, vítr a sníh fičely přímo proti nim. „To tedy bude pekelná jízda,“ povzdechl si Bohouš a přitáhl si kožich. Míjeli právě kostel, a tak se kočí pokřižoval. Koncem biče udělal kříž nad koněm, a pak, Bůh ví proč, udělal stejný kříž nad svým cestujícím. V tom okamžení se ozval strašlivý, přímo děsivý výkřik. Bohouše cosi vymrštilo ze saní, chvíli letěl vzduchem, pak zapadl do sněhu a ztratil vědomí.
Když se probral, svítalo. Nad sebou spatřil neznámého důstojníka ve starobylé uniformě, který mu pomáhal ze závěje. Bohouš se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Bouře se jako zázrakem utišila, rozbité sáně ležely sanicemi vzhůru, kolem potrhané postroje, ale Viktor nikde. „Tak on si ten rohatý chudáčka mýho stejně vzal,“ hořekoval nahlas. „Neboj se, pane, všechno je v pořádku,“ povídá neznámý důstojník. „Počkejte, jakýpak já jsem pán. A vůbec nic není v pořádku, ksakru, když ten satanáš odvlekl mýho Viktorka,“ zlobil se Pábl. „Neodvlekl, můj pane, protože já jsem tvůj Viktor a ty jsi můj zachránce.“ Bohouš si hrcnul při těch slovech zpátky do závěje a vytřeštěně hleděl na důstojníka.
„Kdysi, a už je to hodně dávno, jsem byl vysokým důstojníkem armády a přiznávám, byl jsem pěkný neřád,“ začal vyprávět důstojník svůj příběh. „Trápil jsem lidi i koně. Nic mi nebylo svatého. Pak jsem byl v jedné bitvě smrtelně raněn a dostal jsem se do pekla. Za ty mé hříchy to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Nebudu ti líčit, jak strašně jsem trpěl. Přálo mi však štěstí a díky neopatrnosti jednoho čerta se mi podařilo z pekla uniknout. Tím však mé hříchy smazány nebyly. Musel jsem pykat dál. Měl jsem původně sloužit nějakému tyranovi, abych si sám užil, co jiným jsem tropil. Ale osud byl ke mně laskavý a dopřál mi tebe. Děkuji ti, pane, za tvoji lidskost, lásku a přátelství a hlavně za mé vysvobození dnes v noci. Čert, kterému jsem utekl, mě tuto noc konečně našel a chtěl mě přivést zpět do pekla. Málem se mu to podařilo. A peněz, které jsi nacházel ve stáji pod mými kopyty, se neboj. Ty jsou tvoje, za tvé dobré zacházení. Jsou z mého dávného majetku, nad těmi peklo moc nemá. Kup si za ně nového koně a buď šťastný. Sbohem.“

V první světové válce 1914 – 1918 padlo 16 zdejších občanů, mezi nimi dva legionáři. V roce 1928 jim byl postaven TJ Sokol památník. V poslední světové válce nebyly v naší obci ztráty na životech, ale šest mladých lidí bylo totálně nasazeno na práci do Říše.
Průchod nepřátelských vojsk v minulých stoletích býval vždy pro obec neštěstím. Přinášel drancování a požadování výpalného.

Konec druhé světové války se stal i v této obci velkou a radostnou událostí – příchodem Rudé armády.
Bystré bylo po pravdě první českou vesnicí, kterou mnozí z těchto vojáků viděli, dosud procházeli územním německým nebo Sudetami.
Rudá armáda přišla 10. května. Mezi prvními byli právě jezdci na koni. V čele byl první mladý, asi 12 – 14 letý hezký vojáček na koni v čele oddílu jezdců. To je první Rus v Bystrém! Pak v intervalech další: motoristé, v autech, jezdci na koních jednotlivě i ve skupinách. Těm říkají lidé kozáci. Jsou to však jen obyčejní vojáci, ale jak dovedou jezdit!

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice spojení zvířete a tajemného místa - kůň, čertovská místa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na obec Bystré – má svém znaku koně jako symbol

  1. Pingback: kraj Královéhradecký – okres Rychnov nad Kněžnou | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s