Studené – Bergmanova hospoda a kříž

okres Ústí nad Orlicí, kraj Pardubický

Chaloupky a domky malebně rozhozené podle silnice a na svazích mezi dvěma lesy, v malebném údolí pod vrcholky Studený (721 m.n.m.) a Faltusův kopec ( 638 m.n.m.), které poskytují krásné výhledy do okolí. na jaře a v létě utopené v zeleni zahrad, v zimě zase ukryté pod sněhovou peřinou – to je Studené.

Studené s přilehlou osadou Bořitov je malá podhorská vesnička, která leží 570 m nad mořem. Najdeme ji v nejvýchodnějším cípu Čech, v místech, kde se toky Tiché a Divoké Orlice sobě nejvíce přibližují, severním směrem od Jablonného nad Orlicí. Na jihovýchodním úbočí kopce Studený jsou zajímavé skalní útvary – „Studenecké skály“.

Krajina byla zde úplně porostlá lesem, i zde došlo k pozvolnému osídlování a tak uprostřed lesů vznikla vesnice „Studenec“, kde vrchnost roku 1670 vystavěla první chalupu a prodala ji Janu Dolečkovi za 30 kop. gr. míš. a toho roku majitel velkostatku Kyšperk hrabě Ignác Jetřich Vitanovský z Vlčkovic úředně založil vsi Studené, Vlčkovice a Vitanov. Do roku 1691 už tam bylo 21 zahradníků a 5 chalupníků neb jak uvádí gruntovní kniha chalupníků a podruhů ve vlastních domcích. Ze jmen zapsaných v gruntovní knize i urbáři vidíme, že vesnice byla od svého založení česká.
Obyvatelé vesnice se živili hlavně prací v lese, zhotovováním výrobků ze dřeva, tkalcováním, různými nádenickými pracemi a obdělávali neúrodná malá políčka, která nemohla zajistit ani jejich vlastní obživu.

Jméno Studené dostala obec podle jedné verze od jména vrchu Studenec, zvedajícího se nad obcí,

podle druhého a pravděpodobnějšího dohadu podle studánky, která se nacházela při silnici na konci vesnice. Nynější silnice byla tehdy „ královskou“ obchodní cestou vedoucí z Kyšperka do Králík a dále do Prajska (dnes Polsko).

Pod čp. 10 u silnice byla malá stírka, do které tekla čistá pramenitá voda, pro kterou chodili lidé pro vlastní potřebu a kterou formani z blízké zájezdní hospody napájeli koně. Stírka byl pískovcový kámen asi o rozměru 1 x 1 m a v něm byl vyhlouben prostor pro vodu.

Ještě nežli došlo ke skutečnému osídlení vísky, stála při této cestě a v blízkosti zmíněné studánky zájezdní  Bergmanova hospoda.  (nynější č.p. 34, u Bednářů),    Stála na cestě, kudy se jezdilo do Kladska a vozkové v ní měnili čerstvou přípřež.   Bylo tam proto stále veselo a živo. Formani, přijíždějící zdaleka před hospodou zastavovali, vypřahali unavené koně, aby jim dali odpočinouti. Sami zasedali v prostorném šenku, posilovali se jídlem, popíjeli a vyprávěli si navzájem příhody a novinky, které ve světě zažili. Když spěchali, jeli dále jakmile přepřáhli, ale mnozí zůstávali přes noc.

  

V sousední obci Celné, na konci vesnice v č.p. 40 (nynější Olšarova pila) pod příkrým kopcem ke Studenému, byla stanice přípřežných koní.
Aby formani nemuseli skládat část nákladu, pomáhali připřažení koně vyjet s plně naloženými vozy až nahoru „ ke studánce“. Někdejší královská cesta vedla od tohoto stavení na Celném přímo vzhůru až k nynější silnici. Jako cesta byla pak užívána až do doby, než byla zrušena a rozorána při scelování pozemků státním statkem.

Na vrcholu stoupání této cesty na Mlýnském vrchu stojí kamenný kříž, Bergmanův kříž či též Celenský kříž. postavený v roce 1790. Podle pověsti zde byl postaven jako památka na přežití vlčího útoku.

Podobná přípřežná stanice byla před stoupáním cesty od Bredůvky, v místech, kde se dodnes říká „v siberii“. Asi proto, že tam v zimě fičí jako na Sibiři. Možná i Studené mohlo dostat jméno podle studených a ostrých větrů, vanoucích od Králického Sněžníku a od Polska.

K tomuto místu se váže následující dvě pověsti

Majitel hostince Bergman vracel se jednou z města se saněmi naloženými prázdnými sudy. Tehdy se ještě jezdilo z Celného na Lichkov a dále potom na Králíky starou cestou, která zahýbala u panského dvora v Mladkově vpravo přes Mlýnský kopec. Sněhu bylo tehdy mnoho, sanice pěkná a s nastávajícím soumrakem začal připalovat mráz. Koníci ověšeni rolničkami vesele ubíhali, hospodský seděl na saních, zachumlán v ovčím kožichu. Věděl, že nemusí koně pobízet, protože nejeli tudy poprvé a cestu dobře znali. Oddával se tedy svým myšlenkám, liboval si v teplíčku a dokonce začal podřimovati.

Krátce po vyjetí z lesa, kdy se cesta začala svažovati, projevovali koně jakýsi neklid. Ohlíželi se, frkali a přidávali do běhu. Neklid koní hospodský zpozoroval, povytáhl se z kožichu, přitáhl opratě a postavil se na saních. Něco tady nebylo v pořádku. Úzkostlivě pozoruje neklid koní, pátravě hledí kolem sebe a strnul! Dech se mu leknutím zastavil. Vlci! Smečka vlků sledovala jeho saně. Rychle se vzpamatoval, práskl do koní, aby nebezpečí ujel.

Saně se řítí po svahu, kymácejí se po nerovné cestě a jízda se stává nebezpečnou. Soumrak mezitím houstne a vozka s hrůzou pozoruje, jak se temné stíny stále více přibližují saním, dokonce, jak někteří odvážní vlci saním nadbíhají. Poněvadž byl beze zbraně, poznal, že je ztracen. Zuřivě přitáhl uzdy, vzepřel se a splašené koně přinutil zastavit. Stačil ještě seskočit, aby přeřezal koním postraňky. U jednoho se mu to podařilo a kůň zmizel ve tmě. Druhého koně však vlci strhli, přičemž se saně překotily a prázdné bečky se rozkutálely kolem.
Napadla ho spásná myšlenka! Nemeškal a schoval se rychle pod jeden sud, který na sebe přiklopil a počal prohrabávati do sněhu. Zpěněný kůň doběhl až domů a zmateně pobíhal po dvoře. V hospodě bylo neobyčejně živo. Popíjelo se a zpívalo. V tom přiběhne pacholek a zděšen oznamuje, že na dvůr přiběhl hospodářův kůň s přeřezanými postraňky. Rázem všechno ztichlo a formani se vyřítili ven na dvůr. Koně uklidnili a odvedli do stáje. Ihned všichni poznali, že se přihodilo něco zlého. Zapálili pochodně a vydali se po stopě koně. Ty je zanedlouho dovedly na místo neštěstí. Uviděli převrhnuté saně, rozházené bečky a spokojeně hodující vlky. Po hostinském však nikde ani památky. Rozehnali šelmy pochodněmi a hledali ve sněhu, zda najdou nějaké stopy. V tom se ale přihlásil již sám. Poznal lidské hlasy, osvobodil se ze svého vězení a vypravoval celý zkřehlý a strachem zesláblý, co se vlastně přihodilo. Prohrabával se prý hlouběji a hlouběji do sněhu, takže sud padal níže a tím se zachránil. Na památku té příhody a svého zachránění dal postavit v těch místech kamenný kříž, který tam stojí dodnes.

Mnoho let uplynulo do té doby, co se šenkýř Bergman zachránil před vlky. Lidé už na příhodu pomalu zapomínali a zůstal po ní jen ten kamenný kříž. Událost se omílala při draní peří, při přástkách, kde se sedávalo v nízkých světničkách zachumelených horských chaloupek.

Najednou se začaly kolem Bergmanova kříže šířit podivné zvěsti. Zpočátku jen tak nesměle proskakovaly, ale později pronikaly víc a víc mezi lidi a najednou se začali lidé Bergmanovu kříži vyhýbati, zejména v noci. Kdo nemusel, tak tudy nechodil a když ho už cesta kolem vedla, nadcházel si obloukem a ubíhal, nedívaje se vpravo ani vlevo. Staří dokonce radili, že je dobře s sebou nositi růženec, svěcenou vodu nebo křídu. U Bergmanova kříže se zjevoval o půlnoci bezhlavý jezdec. Vynořil se náhle tiše z lesa, na neokovaném koni klusal ke kříži a potom zmizel, neznámo kam. A co na tom zjevení bylo nejhrůznější – svoji hlavu se nesl v podpaždí.Tyto zvěsti se šířily jako bleskem. U některých vyvolaly úsměvy, mnozí se potají pokřižovali a jiní zase o nich neradi poslouchali. Našli se i ti, kteří tomu nevěřili, ale byli i takoví, kteří se dušovali, že ho sami spatřili. A tak také jednou přišla řeč na bezhlavého jezdce v hospodě na Celném. Když se sedí kolem vyhřátých kamen při sklence dobrého pití v družné zábavě, stoupá do hlavy taková neohroženost, že se hrdinské činy sypou jako z rukávu. A tak se každý kasal, jak on by s takovým strašidlem zatočil. Slovo vedl chalupník z Lichkova, který byl v Celném na návštěvě. Když mu vyprávěli o bezhlavém jezdci od Bergmanova kříže, popadal se smíchy za břicho. Domácím nešly jeho nabubřelé řeči pod fousy, krotili ho, varovali, že není radno tropiti si žerty z takových věcí, ale ten víc byl sebevědomější a tím ze sebe dělal většího hrdinu. Aby všem ukázal, že se nebojí, uzavřel sázku, že se dnes o půlnoci vypraví k Bergmanovu kříži a že se bezhlavému strašidlu podívá na zuby. To už byla závažná věc! Jedni ho zrazovali od tohoto úmyslu, jiní ho naopak popichovali. Náš chalupníček se jenom smál a smál, popíjel a dodával si kuráže. Sázka ale byla uzavřena, nebojsa se ozbrojil rostlou sukovicí a po jedenácté vyrazil do tmy.

Neohroženě vykročil vpřed. Noc byla krásná, hvězdnatá a na cestu mu svítil měsíc. Prozpěvoval si po cestě a ani se nenadál a byl na místě. Poněvadž do půlnoci bylo ještě dlouho, usedl pod kříž, pro ukrácení chvíle si zapálil fajfku a čekal. Sice trochu ochladl, zaražen jsa tichem, které se kolem něho rozprostřelo, a na mysl se mu začalo vtírat, co kdyby přeci na tom něco pravdy bylo. Vzápětí však tyto myšlenky zahnal a polohlasem huboval na svou slabost.

Kdesi v Mladkově troubil ponocný půlnoc. Rychle vstal, zbystřil sluch a počítal táhlé zvuky trouby. Půlnoc byla odtroubena, rozhlíží se kolem sebe, ale bezhlavý jezdec nikde. Už se chtěl dát do hlasitého smíchu, když tu najednou – slyš! Po stezníku od lesa míří ke kříži jakýsi velký stín. Plouží se zvolna, bezhlučně a chalupníček zdálky rozeznává koně a na něm postavu. Rázem zvážněl, zůstal jako přikovaný, jenom sukovici pevněji stiskl. Ani vydechnou nemohl, jak najednou na něho padla jakási tíseň. V poslední chvíli chtěl utéci, ale za žádnou moc se nemohl hnouti z místa. Jakoby tam byl přikován. Jezdec se zatím tiše přibližoval a náš chalupník s hrůzou rozpoznává strašidelné zjevení. Věru malá dušička se v něm chvěla! Na koni skutečně sedí oděnec bez hlavy, kterou si nese v podpaždí. Krve by se nedořezal na ubohém chalupníkovi, jemuž se začala třást kolena a jektaly zuby. Když ho zjevení míjelo, stačil ze sebe, hrůzou celý zpocený, vykoktati: „Dej vám Pán Bůh dobrý večer.“

Jezdec se zastavil a pravil: „Dobře jsi učinil, žes mě pozdravil, jinak bych ti hlavu utrhl!“ Jak se zjevil, tak náhle tiše zmizel směrem k panskému dvoru. Chalupník se dlouho nemohl ze svého leknutí vzpamatovati. Stál jako zařezaný, bál se pohnouti a vytřeštěně se dívá v místa, kde jezdec zmizel. Pak se vzpamatoval a neohlížeje se napravo ani nalevo, pelášil zpět ke vsi, cestou necestou. Vysílen doběhl k hospodě a celou vahou padl na dveře. Uvnitř uslyšeli ránu a otevřeli. Vpadl dovnitř, celý sinalý a slova z něho nemohli dostati. Teprve druhý den cosi nesouvisle blábolil, ale rozumět tomu pořádně nebylo. Po delší době, když už přišel úplně k sobě prohlásil, že za žádnou cenu na světě už ho nikdo nedostane, aby šel v noci kolem Bergmanova kříže.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice bezhlavý jezdec, spojení zvířete a tajemného místa - PES, vlk, Vlkodlak. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Studené – Bergmanova hospoda a kříž

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Ústí nad Orlicí | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s