Čertova hrbatina – Česká Sibiř, Český Merán, malé Alpy v srdci Čech

okres Příbram, kraj Středočeský

Nejvíce čertů pravděpodobně řádilo po staletí podél celého toku Vltavy. Jižně od Sedlčan připomíná čerty řada místních názvů. Romantická, divoká přírodní scenérie s rozeklanými skalami, prales připomínajícími lesy a odlehlými údolími mezi obcí Střezimíř a pravým břehem Vltavy se jmenuje Čertova hrbatina (nejvyšší Javorová skála – 725 m n.m.; druhé Čertovo břemeno nese na vrcholu – 715 m n.m. – skálu s miskami, podle pověsti otisky zad a kopyt čerta). V nejkrásnější vsi Čertovy hrbatiny – Obděnicích – je pohřben Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, jedna z nejzajímavějších osobností české renesance, rožmberský regent a rybnikář, architekt krajiny Třeboňska.

Oblast Sedlecké kotliny, severně od Javorové skály, je nazývána díky krásným výhledům Český Merán. Členy Společenství obcí Čertovo břemeno je 7 obcí jižní části Stř. kraje (Červený Újezd, Heřmaničky, Ješetice, Mezno, Sedlec-Prčice, Smilkov a Střezimíř) a 5 obcí severní části Jih. kraje (Balkova Lhota, Borotín, Jistebnice, Nadějkov a Radkov).

Z Českého Meranu na Českou Sibiř není daleko. Za 2 hodiny jste pod miličínskou Kalvárií. A ten celý újezd kolem ní k severu, k Voticům, nazval dr. Herben „Českou Sibiři“,

Kraj okolo Javorové skály bývá nazýván kvůli chladu Česká Sibiř. Vymezení České Sibiře je poměrně neurčité. Za její jádro jsou považovány následující obce: Votice, Jankov, Ratměřice, Neustupov, Smilkov a Miličín. V širším vymezení bývají k České Sibiři řazeny obce kolem Blaníku (Zvěstov, Libouň, Louňovice pod Blaníkem, Načeradec, Pravonín), okolí města Sedlec-Prčice a někdy též Mladovožicko.

Tento kraj díky relativní blízkosti k hlavnímu městu je nazýván malé Alpy v srdci Čech.

Vše platí pro jednu oblast nedaleko Sedlce-Prčic. Je to prostor nevšední krásy, divoká přírodní scenérie, podhorský kraj s rozeklanými žulovými kamýky na vrcholcích kopců, hluboké lesy s tichými odlehlými údolími, pastviny s kamenými stády, úvozové cesty lemované kamennými zídkami a romantické rybníky. V této krajině navštívíme výrazný žulový útes s množstvím přírodních miskovitých prohlubní, který je podle zdejších pověstí nazýván Čertovo břemeno.

Město Sedlec-Prčice se nachází 70 km jižně od Prahy, na hranici středních a jižních Čech, v půvabné kotlině, která se od konce 19. století nazývá Český Merán. Přirovnání ke známému italskému Meránu se jí dostalo zřejmě podle stejně příznivých klimatických podmínek a stejně úchvatného pohledu na kotlinu z okolních hřebenů Čertovy hrbatiny. Na správním území města Sedlec-Prčice žije necelých tři tisíce obyvatel a při jeho rozloze 64 km2 je hustota osídlení poměrně nízká. Zajímavostí je, že správní území města je složeno z 36 základních sídelních jednotek a tím se řadí na první místo v České republice. Obě městečka Sedlec a Prčice, založená v době románské, se do roku 1957 vyvíjela jako dvě samostatné obce.
Prčice je kolébkou slavného českého šlechtického rodu Vítkovců. Páni z Rožmberka, z Hradce, z Landštejna a z Ústí uznávali jako svého prapředka Vítka z Prčice (1169-94), jehož erb – pětilistá růže, je vůbec prvním známým českým šlechtickým rodovým erbem.

Obě městečka byla poznamenaná válkami husitskými, silně trpěla v době třicetileté války i v dobách neúrody a hladomoru (kolem let 1771-1772). Na konci 19. století se Sedlci a Prčici vyhnula železnice, což způsobilo, že se zde nerozvinul prakticky žádný průmysl. Jeho absence je sice zčásti nepříjemná (nedostatek pracovních příležitostí), ale na druhé straně se zde díky tomu zachovalo kvalitní přírodní prostředí.

Tragický byl pro městečko závěr druhé světové války – v květnovém povstání (7. 5. 1945) zde nacisté demonstrativně postříleli 21 občanů a vypálili budovu školy.
Nejvýznamnějšími architektonickými památkami v městečku a jeho okolí jsou především církevní stavby – např. kostel sv. Vavřince v Prčici, kostel sv. Jeronýma v Sedlci, kaple Bolestné Panny Marie v Jetřichovicích a mnoho staveb menších – kapličky a boží muka. Pozoruhodné stavby jsou rovněž na bývalých šlechtických sídlech – zámeckých areálech v Jetřichovicích, Přestavlkách (Nové Mitrovice), Prčici, Bolechovicích, na vladyckých tvrzích ve Vrchoticích a Uhřicích. Historická část území města Sedlec-Prčice byla v roce 1992 vyhlášena městskou památkovou zónou.

Monínec má nadmořskou výšku jako nižší Krkonoše a sníh tu zůstává až do jara. A nenabízí se tu jen lyžování na 1200 metrů dlouhé sjezdovce. Když z Monínce vyrazíte na běžky, pokocháte se přírodou, památkami i pověstmi a dobrým jídlem.

Pokud máte rádi tajemno, vydejte se hlouběji do lesa za Chlístovem, kde narazíte na menhiry, obří rituální kameny. Trojice žulových kamenů pochází z mladší nebo pozdní doby kamenné. Původně jich tu zřejmě stálo pět a svíraly kruh o průměru necelých osmi metrů. Během časů byly kameny povaleny a před devíti lety je vyzvedla skupina nadšenců kolem Pavla Bartla za pomocí lan, sekyry, krumpáče, pily a řetězového zvedáku hupcuku.

Podobných pozoruhodných kamenů je na Čertově hrbatině, jak se říká celému hornatému pásu okolo sedlecké kotliny, hned několik. Například na vrchu Homole jižně od Nechvalic nebo v lese nad Myslíkovem.

V blízkém údolí Dajetníky se nad mokřinami objevují bludičky, zvané světýlka. Jsou ještě pamětníci, které bludičky po lukách honily! Vyprávění o lesních žínkách, které vycházely z blízké hory Babka, se mohou vztahovat i k prapůvodnímu keltskému osídlení krajiny. Mytologická Baba byla bíle oděná žena, která v noci vyjížděla na černém koni z hory stejného jména.

Českou Sibiř popsal Jan Herben právě před sto lety. V neděli 17. února 1907 vyjel s malířem Antonínem Slavíčkem z předjarní Prahy na kontrolu svého letního sídla v Hostišově. Našel ho zapadané sněhem:

Ejhle, Česká Sibiř! Sněhová poušť!

Mrazivý vítr a sněhová vánice donutily výletníky k rychlému návratu do tepla. Své zážitky popsal Herben ve fejetonu, který vyšel na dvě pokračování v literární příloze deníku Čas pod titulem „V České Sibiři“. Ještě před prázdninami roku 1907 vydal článek znovu jako jednu z kapitol knihy Hostišov.

Pojmenovat vrchovinu na pomezí středních a jižních Čech Českou Sibiří nebyl Herbenův nápad a ani se ho napříště nedržel. Už dříve v jednom článku zaznamenal, že se tak kopcům mezi Voticemi a Miličínem někdy říkává („Říkají, že u Miličína začíná česká Sibiř“, 1903). Pro Herbena jakožto masarykovského misionáře zůstal jeho letní domov navždy severním Táborskem a k České Sibiři se už nevracel.

Název „Česká Sibiř“ ale vstoupil Hostišovem do literatury a do širšího povědomí. I když ne hned.

S tím, jak v kraji rostlo povědomí o Hostišově, množilo se i používání termínu „Česká Sibiř“. Ve dvacátých letech se s ním ještě na stránkách místních kronik, novin a časopisů setkáváme jen výjimečně, běžně se začal užívat až v následujícím desetiletí, kdy jako zeměpisný pojem pronikal i do celostátních periodik. Jan Herben „nazval tuto horskou a studenou krajinu ´Českou Sibiří´, kterýžto název se brzy ujal a už se udržel“, napsal v roce 1928 votický učitel Čeněk Habart v druhém svazku díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, základní příručce místní vlastivědy, z níž dosud čerpá každý, kdo něco sepisuje o tomto kraji. A tak je od roku 1928 Jan Herben vynálezcem „České Sibiře“.

Ve třicátých letech se tohoto názvu chopili jako propagačního hesla v okolních městečkách — ve Voticích a ještě více v Miličíně. Poprvé nacházíme označení Česká Sibiř na pohlednici Miličína vydané kolem poloviny třicátých let Vítem Kraupnerem, v roce 1937 se název opakovaně objevuje ve výzdobě nové sokolovny, navržené Vojtěchem Kraupnerem a omalované mnoha jeho obrazy. Od konce třicátých let proniká slovní spojení Miličín — Česká Sibiř do turistických průvodců a článků v Časopise turistů.

Po druhé světové válce přibírají název Česká Sibiř do svého názvu miličínské spolky a instituce. Jako první, hned po roce 1945, místní myslivecké sdružení. Na počátku šedesátých let se pak Českou Sibiří pojmenovalo místní jednotné zemědělské družstvo po připojení menších JZD z okolních obcí. Nebylo to ovšem míněno jako pocta Herbenovi, jeho jméno v těchto souvislostech vůbec nezaznívalo. Název Česká Sibiř v té době zdomácněl natolik, že ho uživatelé chápali jako zeměpisné označení a o vazbě na knihu Hostišov ani nemuseli vědět. K rozšiřování názvu o „Českou Sibiř“ je vedl důvod ryze praktický: nejprve myslivci a později družstevníci hledali při změně působnosti nové jméno, které by ukazovalo, že jejich činnost už přesahuje městečko Miličín a obecní katastr. K tomu se „Česká Sibiř“ velmi hodila, pojem neměl žádné přesné vymezení, a tak se JZD Česká Sibiř Miličín už nemuselo přejmenovávat, když v dalších desetiletích pohlcovalo menší družstva z okolí.

To hlavní v historii „České Sibiře“ přišlo v únoru 1970. V Miličíně se tehdy slavnostně otevíral hotel Česká Sibiř, projev podnikavosti okresního spotřebitelského družstva Jednota Benešov na konci šedesátých let. Dodnes slouží jako oblíbená zastávka autobusových zájezdů. Až díky motorestu u frekventované silnice, spojující Prahu s Českými Budějovicemi, vešlo jméno České Sibiře ve známost.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice neobvyklé názvy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Čertova hrbatina – Česká Sibiř, Český Merán, malé Alpy v srdci Čech

  1. Pingback: kraj Středočeský – okres Příbram | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s