kraj Olomoucký – Šumpersko

tohle je strušný popis míst daném kraji odkaz pokud není uvedeno jinak je po kliknutí na zvýraznné jméno obce, města , místa ..

Bludov
prameny minerální vodysubtermální alkalická málo mineralizovaná síranochloridová voda s přítomností sirovodíku, sírníků, fluoridů a stopami radonu. – lázně Bludov s teplou sírnou vodou a širokými léčebnými indikacemi pro poruchy pohybového ústrojí a choroby dýchací, zažívací a kožní.měli v jednom selském stavení na okraji dubové stolní desky příšerné znamení lidské ruky
Na rozhraní Bludova a Postřelmova při okresní silnici byl dub, hraničák, –  v sousedství pozemku, zvaného Markrabina. Dub, čili jak se dodnes říká doubek, dala zasaditi bludovská vrchnost. Možná, že od pradávna v těch místech stával staletý pohraničný strom, který časem podlehl, aby ustoupil mladšímu doubku.
Celá dlaň kostlivce a všecky články prstů směřující do středu stolu byly vypáleny do tvrdého dřeva tak zřetelně, že ani po dlouhé době nebyly setřeny nebo smyty.

– Kříž který postavily příbuzní na místě neštěští .  kde se událo že Bludovský rolník Antonín Čmakal který zde byl zasažen bleskem a i s koněm usmrcen.
Vnuk Bluda z Bludova, Blud III. pravděpodobně založil na severoseverovýchodu nad dědinou na vrcholu těžce přístupného, lesem porostlého kopce, před dávnými lety rytířsky hrad v r. 1340. – Pozůstatky hradu dnes tvoří jen zbytky příkopů, valů, nepatrné zbytky zdiva a pověsti o sesutých podzemních chodbách.
– Teprve ve druhé čtvrtině 16. století za Přemka ze Žerotína je takováto potřeba zde znova. Bylo zahájeno budování tzv. Forberku pod bludovským hradem tj. Horního dvora zámečku, hospodářského dvora a hájenky. – K zámečku, letnímu sídlu a k Hornímu dvoru se vztahuje řada pověstí, dohadů, smyšlenek. Téměř každý určitě slyšel o tom, že ve velkém sklepě Zámečku se skrývali Čeští bratři po bitvě na Bílé hoře, že mezi nimi měl být i učitel národů Jan Amos Komenský. V dnešní sýpce měli mít společnou modlitebnu a právě proto se jedné z budov dodnes říká fara, a že ve sklepení dnešní sýpky je zazděný vchod do podzemní chodby na Starý hrad, či dokonce až na hrad Brníčko.
Někdy po roce 1571 byla v obci při tzv. Dolním dvoře postavena renesanční tvrz. Poslednímu majiteli panství před Bílou horou, Janu staršímu Odkolek z Oujezdce, byl Bludov roku 1622 zkonfiskován a postoupen Lichtenštejnům – Kastelkornům. Lichtenštejnové nechali na místě tvrze vystavěn dvoukřídlý pozdně renesanční zámekV zámecké obrazárně v Bludově jsou dva velké portréty neznámých mladých manželů, zpodobených v starodávném kroji. Velmi nápadné je, že jsou líce obou pří­liš bledá, neživotná.
Vypravuje se, kterak kruté neštěstí stihlo tuto blíže neznámou hraběcí dvojici. Mladý Žerotín odvážel si sličnou svou choť hned po svatebním veselí do svého domova. Cestou bylo jim jeti přes rozvodněnou řeku. Podnapilý kočí jel brodem tak neopatrně, že se povoz zvrátil a novomanželé utonuli.
– V bludovském zámku jsou uloženy ve zbrojnici mohutné parohy jelena dvanácteráka. Jsou připevněny na dvou železných obručích, či sponách. – Z nedovolené myslivosti odsouzený pytlák byl postaven za svou opovážlivost na pra­nýř. Na hlavu mu dali k potupě tyto paróhy.
Mezi Bludovem a Hrabenovem na neobvyklém místě stojí menší kostel. Kdy a proč není známo. A právě tím a svou polohou je neobvykle zajimavý.

Oddíl ruských vojáků utábořil se pod Kostelním vrchem proti Petrovici. Důstojníci a ještě asi tři vojáci měli na starosti vojenskou pokladnu. Aby si byli jisti, že jim ji nikdo nezcizí, zakopali tuto v blízkém “Hustém kopci”. Stalo se, že toho času mnoho vojáků Rusů onemocnělo v Bludově morem. Mnoho jich podlehlo zhoubné nemoci a pomřelo.

Bohdíkov
Z dálky viditelnou dominantou Bohdíkova je římskokatolický kostel sv. Petra a Pavla – který dal v roce 1725 postavit kníže Josef Jan Adam Lichtenštein. Pozemek, na kterém stojí, byl močálovitý, proto musel být zpevněn dřevěnými piloty a to tak hluboko, jak vysoko je od země k oknům. Věž musela být postavena za apsidu, nikoliv ke vchodu kostela, kde bylo propadnutí největší.
Bohdíkovská tvrz – jenž se poprvé připomíná roku 1576. Od roku 1622 se tvrz stala součástí rudského velkostatku knížat Lichtenštejnů, čímž tvrz ztratila svůj původní význam a sloužila pak již pouze jako hospodářský objekt. V 19. století byla přestavěna na hostinec s názvem Krčma, do roku 1969 se stal centrem veškerého kulturního a společenského dění v obci.
Kříž při cestě z Bohdíkova do Temenice – Kříž nechala postavit rodina rychtáře Hartmanna jako upomínku na rok 1866, kdy po bitvě U Sadové (u Hradce Králové) táhly vesnicí hordy Prusů. – V obci poté vypukl mor, mnoho lidí zemřelo a bylo pochováno do společného hrobu u kostela..
Bohdíkovské okolí je odpradávna pověstné těžbou vápence – těžený v místních lomech. Využíval se nejen pro stavebnictví ale také pro železářskou výrobu. nachází v okolí lomu i kalcit, v prvním příjemně barevný, v druhém velmi průhledný…
za druhé světové války – … 8. a 9. května 1945 byl celý Bohdíkov osvobozen sovětskou armádou. Německé
obyvatelstvo bylo po válce odsunuto, továrny německých majitelů byly znárodněny, pozemky a
majetky Německých obyvatel vyvlastněny. Vznikla nová vedení obcí, škol, spolků i továren. Do obce (zvláště do Raškova) se přistěhovaly nové rodiny ze Slovenska a z Valašska. Byla zakládána zemědělská družstva, místní sedláci postupně přišli o své majetky.
Kdysi jeden sedlak zakopal na svém statku poklad.
Hrubý lesZa těch časů, když byl Hrubý les ještě celý hustě zarostlý a skoro bez přístupu, vedly přes něj jenom dvě cesty. Kácelo tam mnoho drvařů celé léto stromy na klády a dřevo do sáhů. Bylo o něm všelijakých povídaček, co tam kdo viděl a zkusil.

Bohutín
má přezdívku Žabí město
– na temeni vrchu Zbové kdysi v pohanských dobách stávala veliká socha pohanského boha Bohutín.
– na jednom místě půda silně duní. to místo dostalo jmeno podle Bohutínského učitele Goliaše … „Goliašův buben“
– O Bohutínu se také říkalo, že tam mají kožené hodiny na starostově plotě. Místo hodinového stroje prý u hodin stojí policajt a ponocný v jedné osobě, který ve volném čase tyčkou točí ručičkami. Rčení, že někomu jdou hodinky podle “bótinskéch, nebo bótinského plota” je v okolí dosti hojně používané, znamená, že jdou špatně.
– Staří pamětníci z Bohutína vypravují, že fajermón lítal po mezích »na dilečkách u Zbové. Vypadal jakoby letící hořící snop.
– 1866 – v létě byla obnovena šindelová střecha na Kostelíčku Božího Těla mezi Bludovem a Hrabenovem. Při opravě ze střechy spadl a pádem se zabil František Kvapil – tesař z Bohutína.
– 1895 – 30. 6. o páté hodině odpoledne udeřil blesk do hostince Františka Indry. Ač tou dobou tam bylo mnoho lidí, nikdo nepřišel k úrazu.
– 23. června 1936 poprvé zářila elektrická světla v obci, domech, i ve škole.
– II. SV. Válka si vzala svoji daň i v podobě zrekvírovaných zvonů. Po usilovném pátrání byl malý zvon nalezen v Hamburku a dodnes je ve věži kaple.

Bušín
Na bušínské rychtě žil za dávných dob rychtář, který měl hospodáříčka.

Hostice
Větrné díryv kopci Jizbáň se nacházejí krasové podzemní prostory. Název pochází od cirkulace vzduchu, který vytváří ve vyústění podzemních prostor silné průvany.
choleraToho času nemocných bylo 107, z toho všech jich uzdravělo 84 a 23 jich zemřelo.
– víska Pustá
– Podle vypravování sahaly chalupy z Hostic až do nynější Pusté. Živelní pohromou byl kostel smeten do údolí a voda, která se valila údolím, probrala i chalupy. Bylo jich prý zničeno přes šedesát.
Stará Kolářka v Hostících dovedla hádat na klíč, což bylo dříve neomylným prostředkem, jak zjistit zlodějebyla to stará selská výměnice hostyzská, vysoká, kostnatá a hranatá jako muž. Její denní prací bylo chodit po chalupách a po statcích na besedy. V dědině se narodila a tu i vyrostla. Znala všechny pradědy a prabáby každého rodu. Uměla vyprávět a bavit sama po celou besedu. Vydržela v jednom čísle i celý den a probrala všechny hostyzské události počínaje po pořádku od Adama. Ovšem, co nasbírala v jedné chalupě, zanesla i do druhé. Matky napomínaly děti, ať se před ní dobře chovají, že zítra půjde k sousedům a že by je tam pomluvila. Každý se ji bál. Ba říkali o ní, že umí čarovat. Proto také nikdo se neopovážil ji opravo­vat, nebo jí odporovat.
»zlatá«, nebo »zázračná« studánkaKoluje o ní mnoho pověstí. … – voda je studená a velmi dobrá; přičítá se jí též léčivá moc. Lovci tvrdi, že postřelená zvěř vy­hledává studánku a uzdravuje se pitím vody. – Vypravuje se, že až bude velká vojna, budou všichni lidé, na tři míle kolem studánky bydlící, za­chráněni.
– Na Velký pátek u stu­dánky hledali poklad.

Hrabenov
lakotný sedlák – Pro groš by si dal koleno vrtat. Nejen že nedopřál sobě nic, ale i ro­dina jeho lakomstvím trpěla. Ani se do sytá nena­jedla a chodila nejhůř oblíkána z celé dědiny. Sedlák od rána do noci honil ženu s dětmi do práce. Čeládky neměl, všechno museli dělat sami. Peníze schraňoval do velké dubové, železem pobité truhly.
Les Klapuše
– za dávných časů nad řekou moravou  stával hrad rytíže Klapky
–  nešťastná láska dcera jsi oblíbila chudobného rytíře, otec lásce nepřál jejího milého zastřelil a dceru zaklel do skali.

hrad Rabštejn

– je jedním z vrcholů magického trojúhelníku, který dotvářely vrcholy sedla Skřítku a Kamenného vrchu

– opuštěných zdech starého sídla se zjevuje duch čaroděje, který kdysi na Rabštejně přebýval ve službách hradních pánů

– nějaký čas byl utočištěm loupeživých rytířů

– Jednou žil na Hradě Rabštejně zase krutý, ziskuchtivý pán

– silák Hanuš, člověk ohromné síly, ale dobrého srdce,

– hrad za války třicetileté, oblehali Švédové

Chromeč
hanácký obr Josef Drásal – Nejedná se o legendu, ale o skutečného muže, který se narodil 4. června 1841 . V osmnácti letech měřil 232 cm a vážil 185 kg.
chromečská Minářička – uměla spravovat zlomeniny tak dovedně, že lidé se ra­ději obraceli k ní než k lékaři.

Jakubovice
V době kdy v Jakubovicích opravovali kostelmalíř Ambrož si umínil, že pro ten kostel zhotoví nový oltářní obraz, s Kristem na kříži a pod ním čerta v pekle. Nakonec pochopil, a upustil od zpodobení dvou tak odlišných postav na jediném obraze, tu první že nedokáže vystihnout pro její velikost a tu druhou v její hrůze.
Malíř Ambrož potom opustil chaloupku v lesní rokli u Hartikova a odešel do kláštera v Králíkách, kde se stal mnichem.
– Jakási kněžna chtěla v Jakubovicích postaviti velký klášter s kostelem se dvěma věžemi.
Jakubovicích žil výměnkář, který, ač mu bylo třiadevadesát let měl velkou síluJakub byl vyzván aby přišel do Rudského zámku, aby podnikl s písařem zápas. Písař byl si jist svou silou a tropil si z Jakuba žerty. Ten se rozhněval. Když jej písař klepl několikrát přes nos, aby ho ještě víc vydráždil, chytil jej Jakub vpůli těla a stiskl tak silně, že písař vypustil duši v jeho objetí.
den svatého Marka chodí noční průvod Dřívější jakubovický farář, nějaký Ně­mec, nechtěl prý kdysi pro špatné počasí vést procesí k obrázku Panny Marie a proto za trest musí nyní chodit po smrti.
přástkyZa časů, kdy na severní Moravě nebylo ještě továren a nebylo tak snadno jako dnes si něco vy­dělat, všude se předlo. Nejvíc v zimě. V každé cha­lupě bylo několik kolovratů, přeslic s kuželem, trdlic k tření lnu, vochliček k jeho česání a kolovrat herman ku předení hrubé příze. Jakmile se v zimě poklidil dobytek, hned všichni sedli ku přádlu…
– Jeden mládenec přišel z vojny do Jakubovic na dovolenou. Měl děvče v Janoušové, kam chodit denně a vracíval se po půlnoci domů.
Jednou, když šel zase v noci od panny, viděl na rychtářově poli oheň. Byl již podzim a chlad citelně pronikal. Domníval se tedy. že to ovčák pasoucí rychtařovy ovce udělal si oheň. Voják zamířil k němu, protože mu bylo zima a chtěl se trochu ohřáti. Když se přiblížil, rozpoznal, že je to rozžhavený hrnec. Oheň zasyčel a vyšlehl se sloupem dýmu do výšky, takže jiskry létaly na všechny strany. Syčel stále jako had a jeho plamen šlehal vojínovi přímo tváře. Taktak, že odskočil a skokem uháněl k Jakubovicím.
vrch Lázetři šachty, z nichž v každé podle vypravování starých lidí je pochováno čtyřicet Českých bratří, kteří se ne­chtěli zříci své víryŠachty si museli před popravou sami vykopati. Jedna šachta je na nynějším pozemku Jana Jurenky, druhá na Kamlarovém a třetí na bývalém majetku knížete Lichtenštejna.
Lísek – byl v době třicetileté války porostlý hustým, starým lesem a v něm jakubovičtí občané hledáváli úkryt před nepřítelem. Také ženy po oběše­ných Bratřích se zde s dětmi skrývaly. Mužští členové českobratrských rodin bojovali se Švédy proti císařským. Hlad nutil ženy jíti do sousedních vesnic, aby si tam vyprosily jídlo pro sebe a pro děti. Po­zdější povést udělala z nich diviženy
– Za švédského vpádu na severní Moravu bylo mnoho obyvatelstva z Jakubovic ukryto v Lísku. Mezi nimi byla i těhotná žena se dvěma syny z nichž jeden byl ještě dítě. Pocházeli z chalupy, která nyní patří Janu Davidovi. Dorostly syn z obavy, aby ho Švédové nevzali na vojnu, vylezl na strom. Vojáci přece však vyslídili uprchlíky v Lísku a po­vraždili je. Neušetřili ani matky, ani malého hocha.
Probodli je mečem. Starší syn, který na to musel patřit s vršku mohutného smrku, pod: nimž se to odehrálo, hrůzou spadl dolů, a zabil se.
– Švédové zůstali na severní Moravě přes zimu a mnoho jich prý zmrzlo. Jedno místo u Jakubovic se podnes jmenuje »Na zmrzlíku.«

Janoušov
– mura – V Janoušově dva staří manželé seděli na posteli, když tu jeden muž, o němž šla pověst, že v noci chodí dusit lidi, vstrčil do dveří hlavu. Oba jej poznali. Za chvíli přišel na ně náhlý spánek, jemuž se nemohli ubránit. Ráno byli oba tak slabí, že sotva mohli vstát z postele.
I mezi starými pamětníky je spor o to, je-li můra, čí není. Někteří, a zdají se to být lidé rozumní, tvrdí, že můry není. Vysvětlují, že tíha a tlačení v noci je od přejezení, kterému na venkově zejména v době zimní, v době zabíjaček, lidé slabší vůle snadno podlehnou. : ,
Mezi Janoušovem a Lhotou rozkládá se les, zvaný Jivina.V něm prý strašívá. Povídalo se o něm několik příběhů, které se ještě udržují v paměti lidu.
– vypravuje se jak v Jivině došlo věčného klidu několik sebevrahů. – Ti nerádi nejsou, když je někdo o půlnoci vyrušuje.
– Tento starý bukový les patřil lichtenšteinskému panství v Rudě. Každý podzim se prodávalo tam spadalé listí. Každý si nahrabal hromadu, jak velkou chtěl, a hajný mu ji před odvezením ocenil.
– na Žampachu – Na statku, který stojí na místě bývalé tvrze, říká se dodnes »Na Žampachu«.
Na pustém kopci u lesa mezi Hosticemi a Janoušovem stála před dávnými časy zemanská tvrz obývaná rodem Žampachů.

Klášterec
– vznik obce je spojovan s klášterem.
V dávných dobách, kdy krajina kolem nynějšího Klášterce byla pokryta hlubokými lesy, zdržoval se v nich had se zlatou korunkou. Kdo hada spatřil, toužil po jeho zlaté korunce a mnohý svou touhu zaplatil životem.
Podle podání vedla z kláštera do Burdové hory tajná chodba pod řekou Moravou, kterou se také mniši z obléhaného kláštera zachránili.
– Pověst o ohromném pokladu ve sklepení zbořeného kláštera

Libina

Kaplička LoučeníČasem se již zapomnělo, že se jí říkalo morová. Nechal ji postavit libinský farář Martin Georg Neugebauer po morovém roce 1714 jako vděk za ochranu a pomoc v těžké době.Tuto těžkou dobu s sebou přinesl právě osudný rok 1714, mor řádil po celé zemi a blížil se také k Libině. Olomouc – Litovel – Břevenec! Jednoho dne se to opravdu stalo: mor přišel až sem! Jeho první obětí se stal Heinrich Wenzel z dolního konce. Přímo během žňových prací na poli ho nemoc schvátila.

– Zpráva o moru v Libině se v okolí šířila rychle jako blesk. Obecní rada stála před těžkým rozhodnutím. Bylo zapotřebí rozhodnout, zda se má celý dolní konec izolovat od zbytku Libiny. Vesnice je to dlouhá a mor se zatím vyskytl jen na jejím dolním konci. Bylo tedy rozhodnuto vesnici rozdělit. Dřevěná hranice musela být zřízena na všech příjezdových cestách a cestičkách a plot rychtáře měl být jejím středem. Jakékoliv spojení mezi dolním a horním koncem bylo přerušeno, příbuzní, přátelé i známí byli takto nemilosrdně od sebe rozděleni. Ve dne v noci patrolovaly hlídky podél hranice a hlídaly, aby nikdo stanovené nařízení neporušil.

– Mrtvá těla nemohla být dopravena do kostela, musela být pohřbena doma na zahradě, hrobníky se měli stát přímí příbuzní zesnulého nebo známí, kteří by tuto službu vykonali dobrovolně. …

bradlo u Libiny 

– Moravský Blaník – O hoře se tvrdí, že v nitru skalního masivu na jejím vrcholu spí početné vojsko, které naší zemi přispěchá na pomoc, až bude nejhůř.

– Pod Bradlem totiž před rokem 1945 probíhala dělící čára mezi německým a českým etnikem a vrchol sloužil oběma skupinám k uvolňování národnostních vášní. Němci zde pořádali slavnosti o první květnové neděli a o slunovratu.
Vypráví se, že kdysi spolu válčili dva králové. Po těžkém boji byl konečně jeden z nich poražen a na rozkaz vítězného krále bylo čarodějem poražené vojsko i s králem proměněno v hady, a to na tak dlouho, než je někdo vysvobodí. Do té doby musí hadi – zakletí vojáci – hlídat poklady, které prý si čerti v hlubinách bradelské skály schovali
– Pod skálou je prý ukryt poklad.  – Toto bohatství údajně hlídají jedovatí hadi v čele s nejsilnějším z nich – hadím králem.

– Na severní straně je pod nakupenými balvany vidět puklina ve skále, která se ztrácí uvnitř skaliska. Odedávna si lid vypravoval, že tudy lze vniknout do prostranných komnat zříceného hradu, jež jsou prý naplněny pohádkovými poklady. Puklina je ale těsná a není možné se tudy protáhnout. Říká se, že se přesně o půlnoci v den sv. Filipa a Jakuba skály na hodinu rozestupují a umožňují projít dovnitř.

– O Bradelské skále a okolních balvanech se odedávna vypráví jedna pověst: Že zde  loupeživý rytíž a v druhé verzi lakomý sedlak z Lipinky. upsal svou duši ďáblu s tou podmínkou: V místech, kde se Bradlo vypíná,   že za jeho duši čerti postaví do rána pevný a nedobytný Hrad, 20 m vysoký.
Pod bradelskou skalou na takzvaném Padělku, kde se konávaly už v 19. století národní pouti, je vidět, jak z vysoké trávy vyčnívají osamělé balvany, zdáli podobné pasoucím se zvířatům. …
– K Bradlu se váže ještě jedna pověst když čerti zde stavěli schody do nebe

Nový Malín
Dnešní pojmenování obce reaguje na skutečnost, že byla po odsunu německého obyvatelstva osídlena Čechy, kteří sem přišli z Českého Malína na Volyni. který Němci v roce 1943 do základů vypálili.
– Již ve 13. století se v okolí obce údajně těžila měď, později i stříbro, o čemž svědčí šachty a štoly v okolních lesích.
– V okolí kostela jsou patrny valy, jejichž přesné stáří není známo. Původní kostel byl prý postaven na místě pohanského chrámu.
– Frankštát trpěl, kolem roku 1420 neštěstím husitských válek. Obyvatelé museli často prchat do blízkých lesů, aby zachránili holý život.
– Po válce s Matyášem Korvínem, uherským králem, v roce 1465, zůstaly domy pusté, vypálené, řádil mor.
– Nový Malín v roce 1643 byl vydrancován Švédy.
– U západního okraje obce najdeme cihelnu a v její oblasti je možné při troše štěstí objevit nerosty a to granát, staurolit či ilmenit.
– V kostele je obraz: Svatí apoštolové proti bouřkám jsou od nepaměti sv. Jan a sv. Pavel, jejichž svátek se slaví 26. června. Obec trestala tzv. živou pokutou ty, kteří v tento den na poli pracovali.
– Nad hodinami věže kostela byl nápis „Bděte a modlete se, neboť neznáte dne ani hodiny, kdy Pán přijde…“ Tento nápis je dnes bohužel zamazán. Nově nahozený vršek věže tento nápis kryje.
– Starý hřbitov, který obklopoval kostel, byl obehnán kamennou zdí se třemi brankami a sloužil až do roku 1892, kdy byl zrušen a na útraty obce byl postaven hřbitov nový.

Olšany
byli zde usazeni Tataři za dob jejich vpádu na Moravu a odtud vy­jížděli na lup. Zakopali prý tam poklad.

– Blízko Kamenného dolu je pole zvané U peněz, kde prý Dokoupilův pacholek vyoral celou brázdu peněz. Když se však ohlédl, peníze se ztratily. Je tam pět hromad kamení a v některé z nich je poklad uschován.
– U Olšan v lese »Kamenném dole« je místo, kde je velký kámen a kde se dodnes říká »U diviženy.« Jest tam sedátko s vytlačenými lokty, kde prý divižena sedávala. Ta se zmocnila dítěte, které si u lesa samo hrálo, zatím co rodiče pracovali na poli. Místo něho dala svoje dítě. To nechtělo nic jiného jíst než myši.
– Doklad o tom, že pod Burdovou Horou je chodba:
Na Juřéčkové louce u Olšan byl velký zbel (bařina). Před léty se tam propadl býk, který měl na krku zvonek. Zapadl tam beze stopy. Ještě několik dnů po této nehodě slyšeli lidé pod Burdovou Horou hlas zvonku. Podle hlasu zvonku poznali, že tam v podzemí bloudí potopený býk.

Oskava

– dívčí kamenVypráví se, že kdysi na Boží hod velikonoční – přede dnem pomlázky – si chtělo v potůčku děvče vyprat šátek – dárek pro svého milého. Sotva se však dalo do práce, zřítil se skalní balvan a děvče, které prý tak znesvětilo Hod boží, zůstalo pod balvanem. Její cop a rozevláté vlasy prý uvidíte ještě dnes na vlnkách potůčku.

Písařov
okolí jsou dodnes stopy po pravěkém moři – V dávných dobách zasahovalo moře od severu až k okraji obce. Dokladem toho jsou pískovce křídlového útvaru v údolí Březné zasahující Benjaminově homoli, i zkameněliny a otisky mořských živočichů u Lázů zatímco ostatní vyvyšeniny jako Čertova hora, Paseka, Stráž a Čečel a na druhé straně Suchý vrch patří mezi krystalicé břidlice reprezentované u nás především rulou. Později byly všude v okolí rozsáhlé pralesy, jimiž vedly pouze obchodní a strážní stezky do Čech a do Kladska. Jedna z nich vedla i přes Hambalky, na dolním konci obce kolem Loumových a kolem sv.Trojice směrem na Červenou Vodu.
– V letech l7l3-l7l4 zde zuřil mor. Zhoubné nemoci podlehla polovina obyvatel. Zachvácen celý dolní konec. Zemřelí byli pochováváni hromadně mimo vesnici.
– r. 1720 konali Jesuité ve Štítech a v Písařově velké misie. Při nich nalezeny u tajných přívrženců sekty českobratrské uschované náboženské knihy. Tyto jim byly odňaty a spáleny.
– V letech l77l-l772 sužoval zdejší kraj hlad. Vrchnost přikázala poddaným sázet brambory, do té doby neznámé.
– Roku 1848 skončila vláda všemocných pánů, rychtářů a drábů – prvním voleným starostou se stal tehdejší rychtář Vavřinec Partch, po něm Františk Pecha.
– Nedaleko písařovského kostela stojí stará památná rychta. Kdysi na ní hospodařil pověstný rychtář Partsch. Byl to muž velmi ukrutný k robotníkům i všechněm sousedům. Tak na příklad když se verbovalo na vojnu, chytal především ty, na než zanevře!. Kdo se mu vzepřel, byl donucen bitím k poslušnosti. Žebrákům nikdy nic nedal. Vůči chudým lidem choval se tvrdě. Den před jeho smrtí viděl stařeček Vondrů pohřební průvod za humny u kříže. Když rychtář zemřel, z čistá jasná zahřmělo a blesk uhodil vedle rychty. Když měl pohřeb, strhla se velká povodeň. Pamětníci této povedně jsou doposud na živu.
– Roku 1849 řádila cholera – zemřelo 20 lidí.
– r. 1866 válka prusko – rakouská. V obci mnoho vojska, dělostřelectvo soustředěno na Homoli.
– Během let první světové války 1914-1918 je velká nouze a drahota. Pro mouku na kístky se chodí až do Šumperka. Není uhlí ani petrolej. Z obce se vyváží obilí, zemáky (bramboty) a drůbež vetšinou do Pruska. Eráru jsou odevzdány dva kostelní zvony. Rozrůstá se kartáčnictví, neboť natahování přináší značný zisk. Ve válce padlo 50 místních občanů.
– r. 1938 – 45 druhá světová válka. Nesouhlas s okupací vyjádřili občané tím, že
v doplňujících volbách do říšského sněmu 4.12.1938 byla většina “proti”.
Škola byla omezena na obecnou. Čechům odebrány rozhlasové přístroje.
V obci i v okolí působila partyzánská skupina.
Obec osvobozena 8.5.1945.
– výroba kartačů – Výroba kartáčů se sem dostala v druhé polovině 19. století z Karlova a okolních německých obcí. Od tamních zaměstnavatelů lidé přiváželi, většinou na trakaři, materiál na natahování, aby za týden z něho odevzdali hotové kartáče. Za práci si vybrali potraviny a jiné zboží – teprve zbytek byl vyrovnán penězi. A tak německý zaměstnavatel vydělával 2x – při výrobě kartáčů i jako obchodník. Podstatný rozmach nastal v 80 létech 19.století, když byl pro kartáče nalezen odbyt na Balkáně. To už se někteří naši kartáčníci osamostatňovali a to jak při výrobě, tak při prodeji. Už tenkrát jezdili někteří “se zbožím s károu nebo s povozem na Slovensko, Vídně i do Uher”. Natahovali nebo alespoň pomáhali skoro všechny děti. – Říkalo se, že všichni “Pisaráci” nejsou nikdy doma a až budou – bude soudný den.
půlnoční pohřební průvod – V Písařově na cestě od Kovářových k Fernatovým byl několikrát viděn o půlnoci pohřební průvod: Kněz, ministranti, kostelník a zpěváci s rakví, všechno v pořádku a klidu kráčelo cestou. Takový průvod byl předzvěstí blízké smrti někte­rého ze sousedů.
stará Komárka Ta prý uměla dokonce i čarovati
Jedenkrát ji přistihli, jak žala jetelinu na cizím poli. Hospodář se za ní rozběhl, ale Komárka náhle zmizela a místo ní stál na poli šípkový kopec.
Lidé se měli na pozoru, aby si ji nějak nerozhněvali, neboť se dovedla pomstít. – Matka Komárčina byla také v čárách a kouzlech obeznámena, ale nikdy lidem neškodila, jako její dcera
Písařovský Matouš – V Písařově kdysi žil Český bratr, sedlák Matouš. Jako každý smrtelník i on zemřel a byl řádně pochován. Než, co se stalo. Večer po pohřbu, když přišla čeládka k večeři, spa­třila zemřelého hospodáře, jak sedí za stolem. – Aby se přesvědčili, je~li to opravdu nebožtík Matouš, byl jeho hrob znovu vykopán. Rakev nalezena prázdná.
Větrný mlýn na vrchu nad Písařovem – Na vrchu nad Písařovem při karlovské cestě býval za starých časů povětrný mlýn. Déšť ho po dlouhá léta omýval a přece byl černý a hrozil dlouhými lopatami, když foukal vítr od Sněžnic Pod jeho černými krovy scházelo se mletí zněkolika dědin protože jiný mlýn blízko nebyl.
Čáry v mlýněMlynářovi umřela vloni žena – Nová mlynářka s matkou přistěhovaly se do mlýna. Ty dvě obrátily za čtrnrnáct dní ve mlýně všecko na ruby. Bílení a drhnutí nebralo konce. Celý mlýn prokoukl ze staré špíny. Jenomže Ona ta stará byla horší. Začala pomalu poroučet a popouzet, jenom co se jak se patří usadila. … Od té doby nemohl a nemohl žádného udržet. O práci se jich hlásilo dost, ale sotva byl tovaryš ve mlýně pár dní, chystal se pryč a nedal se za nic přemluvit, ba ani se po platu neptal. Každý odcházel celý poplašený.
– Za starodávna bývali prý v našem kraji tři tuze podivní chlapi. Povídalo se, že jsou to tři čarodějníci. – Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černrný Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udě1ají. – Tehdy byli u nás Švédi a táhli právě přes Písařov. Byl jich velký houf. Tři poslední vojáci skočili k Vébrovi přes plot a sebrali mu na dvoře ovci...
Tajemná černá tuně – sídlo Basrmana
hambalek – lazy – očistec – čertí brána křižovatka nesoucí toto označení. Jinak se Hambálek říká celému stoupání z Bušína na Kocandu. A Čertí brána to má být snad díky umístění mezi okolními kopci. Proč se lokalitě říká Hambálek můžeme hádat, snad proto, že v nedalekém Písařově žili pašeráci a zboží si schovávali za hambálkem. (Hambálek= součást určitého druhu krovu).
Tehdy lidi neradi přes Očistec chodívali ve dne, neřkuli v noci. Byla to pustá divočina, zarostlá všelijakým křovím, ostružiním a trním. Mezi ním byly skály a ležely rozházené balvany. Místy byl taky les s prachstarými stromy. Stály tam krče, co na nich mohli čtyři dohře sedět. Po stezkach se mnohdy ani známý nevyznal a zbujníci tam vystupovali na lidi. Kolikrát se stalo, že za pravého poledne přiběhl odtud do Bušína nebo do Písařova člověk, obraný do naha, holý jak lípa. Zkrátka; kde jaké pochňurstvo bylo, všecko se stahovalo k Očistci.
jeden krejčovský tovaryš … zatímco strávil v Očistci jedinou noc, utekl zde na zemi celý rok …
– … celé švédské ležení zůstalo jako kamenné … – začarovali je tři čarodějníci. Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černrný Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udě1ají.
čertí skalka – ohlodaný zbytek skály z doby křídové.

– Fantasie pověrčivých lidí vidí i na skalce stopy kopyt,  a drápů po čertech a čarodějnicích.

– Za dob pronásledování scházeli se prý v těchto místech tajní Čeští bratři ke svým pobožnostem. Jejich tlumený zpěv a světla, používaná při nočních schůzkách, byly příčinou, že lidé vybájili mnohá vypravování o čarodějnicích, které prováděly svoje rejdy pod Lázemi.

Raškov
– V historických pramenech se vesnice nejdříve objevuje pod jménem Nicols, jež bylo základem německého názvu Nikles a je vykládáno jako “Nikolův majetek”
– V okolí vsi se těžila železná ruda zpracovávaná ve zdejším vrchnostenském hamru připomínaném již koncem 14. století, k jehož provozu připravovali zdejší usedlíci milířové dříví a vozili dřevěné uhlí.
Od roku 1350 do husitských válek bylo v Raškově dolováno stříbro.
– Za prachdávných časů, snad ještě před Švédy, když v našem kraji byly velikánské lesy a dědin a polností málo, byla u nás zbojnická banda, kterou vedl raubíř, povídalo se mu Divoké prase. Tehdy jezdili naším krajem kupci z Němce do Uher a zpátky. A nevozila se vždycky jenom mouka, sůl a koření. Taky drahé věci, kašmír, delén, vlněné damašky a brokáty, a někdy věci od zlata, stříbra a mosazi. Na tyto kupce číhával Divoké prase se svou bandou. Bývala to silná banda: okolo čtyřiceti chlapů mívala rozestouplých po lesích a po cestách. Pověst o nich byla hrozná. Vypravovalo se, že přepadají formany a oberou je o všecko, co má nějakou cenu. Taky bohaté hospody, sedláky a mlýny, takže se každý strachy třásl, když o nich slyšel povídat. Hrozil se, brzo-li taky na něho vtrhnou. – Jednou zjara po velikonocích přišel Divoké prase s šesti kumpány k bohatému mlynářovi do Raškova. Mlýn býval o samotě pod dědinou a měl taky hospodu.
V době, kdy ještě stál v Raškově dvůr, to jest asi v polovici osmnáctého století, úřadoval v rudském zámku písař Hartschlógl, – který byl daleko široko znám svou tvrdostí a nespravedlností. Každý týden dojížděl jedenkrát do raškovského dvoru, a to obyčejně v pozdnějších hodinách. Zastihl-li čeleď nebo robotou povinné poddané, že už skončili denní práci, nebo, když podle jeho mínění málo udělali, dal je krutě potrestat. Hlavně byly to peněžité pokuty a jiné nespravedlivě ukládané dávky, které vymáhal na poddaných, aby jimi uhra­zoval to, co svým rozmařilým životem rozházel. Když se raškovský dvůr rozděloval mezi poddané, přiděloval těm, kteří dovedli si získat jeho přízné, nejlepší kusy polí a i jiné výhody jim poskytoval. Samozřejmě ostatní byli zkráceni. Písař kde mohl jim ubližoval. Často i snoubence násilným způsobem rozděloval a nutil k sňatkům proti jejich vůli. – Nebylo věru divu, že si všichni oddechli, když krutý tyran zemřel.
Jásot však byl předčasný. V noci po pohřbu jel písař se spřežením svých vraníků za hrozného klení a nadávání, přes raškovský dvůr a ztratil se ve tmě. To se každý týden opakovalo. Ani znamení křížem, ani zažehnávání nejsilnějšími modlitbami nic nepomáhalo.

Ruda nad Moravou
– České jméno obce je spojeno s ložisky železné rudy, která se v okolí kdysi v minulosti těžila.
rudský zámek z počátku 17. století – jeden ze sedmi renesančních zámku na Šumpersku, z nichž víc než polovina byla pevně spjata se starobylým moravským rodem pánů ze Žerotína.
V rudském zámku úřadoval za dob roboty písař, jemuž se silou nikdo nevyrovnal v celém okolí.  – Jakubovicích výměnkář, který, ač byl třiadevadesát let stár byl silnějš než písař. … Za týden přišel Jakub do zámku, aby podnikl s písařem zápas. Písař byl si jist svou silou a tropil si z Jakuba žerty. Ten se rozhněval. Když jej písař klepl několikrát přes nos, aby ho ještě víc vydráždil, chytil jej Jakub vpůli těla a stiskl tak silně, že písař vypustil duši v jeho objetí.
Hartíkovští, temeničtí a jakubovičtí chlapci zbili drába – Chlapci byli všichni zavřeni, ale neposeděli si dlouho. Právě v tu dobu byla zrušena robota a provinilci dostali milost.
asi v polovici osmnáctého století, úřadoval v rudském zámku písař Hartschlógl, který byl daleko široko znám svou tvrdostí a nespravedlností. – Každý týden dojížděl jedenkrát do raškovského dvoru, a to obyčejně v pozdnějších hodinách. Zastihl-li čeleď nebo robotou povinné poddané, že už skončili denní práci, nebo, když podle jeho mínění málo udělali, dal je krutě potrestat. – Nebylo věru divu, že si všichni oddechli, když krutý tyran zemřel.
Jásot však byl předčasný. V noci po pohřbu jel písař se spřežením svých vraníků za hrozného klení a nadávání, přes raškovský dvůr a ztratil se ve tmě. To se každý týden opakovalo. Ani znamení křížem, ani zažehnávání nejsilnějšími modlitbami nic nepomáhalo. – byl zaklet knězem do Krkonoš, kde se svým zlotřilým soudruhem Kubínem, úředníkem losínským, musí dřevěným náčiním kácet stromy.
světylkaVénosů dědeček z Hostyze vyprávěl, jak jej světýlka vodila. Vyšel z Hostyze (říkalo se tak dříve Hostícím) o šesti hodinách večer naproti své ženě, která byla ještě s jinými v Bludově pro mláto. Když přišel do Rudy k poslednímu domu, viděl před sebou světlo.
les Žďár – Samotný název Žďár napovídá, že se zde tzv. “žďářilo”, tedy původní nedotčené bukové pralesy se vypalovaly a kácely. V lese se zakládaly milíře na dřevěné uhlí a pásl se dobytek. Tento pro les neutěšený stav trval až do poloviny 19.stol., ale rány se nezacelily dodnes. Ještě dnes zde nalezneme na slunných svazích řídké zakrslé doubravy s bohatým pokryvem trav a lišejníků a nebo uměle založený smrkový porost, který je vystaven v nižších polohách řadě nepříznivých jevů (sucho, houbové infekce a hmyzí škůdci). Koncem 19. stol. a v 50. letech minulého stol. přilákal Žďár pozornost geologů díky svému bohatství ukrytým pod povrchem. Centrální část Žďáru je tvořena hadcovým masivem. Hadec je hornina na našem území poměrně vzácná a snadno ji poznáváme podle tmavě zelené barvy a bílého povlaku tvořeného zvětralinami.
– Jako přídatné minerály zde najdeme především olivín a pak chalcedon, který vzniklé dutiny vyplnil rozličnými kulovitými útvary, vytvářejícími nádherné miniaturní jeskyňky. Dále hadec obsahuje přírodní azbest, opál a především zde byl prvně na Zemi objeven minerál zvaný enstatit. Nalezeny zde byly i nádherné krystaly zirkonu, amazonitu i jiných nerostů.
Ve Žďáře prý strašívalo, lidé jsi tehdy vyprávěly několik strašidelných příhod o tom.
– Ve Žďáru přebývala za pradávných časů obří rodina. Bydleli ve velké jeskyni, do které by bylo vlezlo několik set lidí. Uprostřed měli ohnisko, kde si pekli lesní zvěř, někdy
taky krávu nebo vola. To si koupili od sedláka a dobře zaplatili, neboť měli v jeskyni hromadu zlata. Spali na kožích a svítili si smolnými poleny. Naposledy z té obří rodiny zůstal jenom jediný potomek – starý mládenec.
– Tento obr nechal jsi na vrchu Šošola postavit hrad, Rod Šemberů už za ta léta letoucí taky vymřel, hrad je dávno rozbořený a jenom tato povídačka v okolí zůstala.

Štědrákova Lhota
– Jméno obce je odvozeno od správce rudského panství Štědráka, který dal prvním osadníkům dřevo na stavbu domků a lhůtu na splácení dluhů vrchnosti. Pod jménem SCZEDRÁKOV
– Černíkovem se nazývá doposud dolní díl pole patřící ke lhotské rychtě, zakončený u dědiny dosti vysokou mezí. Asi uprostřed meze je skalka. Tam mají hrad a sídlo černokněžníci. – Ve svém sídle mají nahromaděno mnoho pokladů.
– Naproti Černíkovu přes potok a cestu je vysoká mez a za ní kusy polí.
Často v noci viděli sousedé jak po těchto polích chodila vysoká šedá postava s velkým těžkým ka­menem na hlavě. Pod tíhou břemene se ohýbala a stále naříkala: »Kam jen ten mezník mám dát?«
– Červeného kříž – místo kde straší
– Vypravuje se, že v jednom stavení ve Štědrákove Lhotě jsou hluboko v zemi zakopány poklady, které hlídá sám Ancikrist. – Toto stavení, v němž se tato příhoda stala, mě­nilo často hospodáře. Jeden z pozdějších majitelů vypráví o jiném příběhu s čerty.
– V lesích za Štědrákovou Lhotou jsou tři kameny ty tu zůstaly z doby kdy po bitvé na Bílé hoře byli čeští lidé donu­cováni vystěhovati se z vlasti pro svou víru. Táhl zde jeden jejich smutný průvod i naším severomoravským krajem. – Není odtud již daleko do Němec, kteréž byly cílem vystěhovalců. S průvodem šli do vyhnanství též tři knězi. V lesích za Štědrákovou Lhotou se zastavili k odpočinku.

Šumperk
– Malá Vídeň – Tak se šumperku říkalo v 19. století a počátku 20. století.
– Švédové a  ztracený poklad – někteří Šumperští Švédům přeci jen moc nevěřili, a proto před jejich příchodem zakopali své cennosti u cesty na Háj, v místech ( tehdy prý zalesněných), kde stávala boží muka, která byla postavená na památku Marie Peschkeové, upálené při čarodějnických procesech.
– podzemí města  Šumperka
jiná místa podobným názvem
Holubí vrchzakopaný poklad Za Holubím vrchem u silnice ze Šumperka do Rapotína stával po levé straně přilepen na skálu hostinec U holuba. Hned pod skálou kolem dokola bylo všechno porostlé kyselou trávou, široko daleko se rozprostíraly močály. V bažinaté krajině nebylo zrovna bezpečno. Často osamělý poutník v močálu zahynul, ba jednou i celý povoz s koňmi a lidmi se tam potopil.
v hostinci se usadili zbojníci. Lidé si vypravovali a přitom se otřásali hrůzou, jak často banda přepadla člověka, oloupila ho, zbila a někdy i zabíjela…

Velké Losiny

– Na zámku ve Velkých Losinách prý žila po jistý čas Meluzína

–  Právě lázně ve Velkých losinách patří mezi nejstarší na Moravě.  Již od 16. století se místní studené a termální sirné vody využívají k léčebným účelům.

– pověst zmiňuje o Bílé paní rodu Žerotínů, zjevovala se nejen na zámku ve Velkých Losínách ale také na Bludově.  Byl to přízrak který v sídle pánů ze Žerotína ohlašoval blížící se neštěstí.
Losinský zámek se stal svědkem tragických událostí popravu vůdců selské rebelie (1662) a o něco později (1678-1696) čarodějnických procesů. Dnes jsou zde umístěny historické expozice.
– Asi sto metrů v poli napravo od příjezdové silnice do Losin ve směru od Šumperka. Dub letní, kterému se říkalo popravčí tu stával více než 400 let.
Kubínova rokle – Kubín, panský úředník v losínském zámku, byl obáván od poddaných pro svoji krutost. Jednou do­zíral na robotníky, zaměstnané na polích blízko »Černé rokle«, když se strhla prudká bouře. Blesk za bleskem sjížděl s oblohy a poděšení robotníci se nestačili křižovat. Kubín se jen smál jejich bázlivosti a zakázal jim se křižovat.
Náhle se tak zablesklo, jako by se celá obloha rozevřela, a Kubín, zasažen bleskem, klesl k zemi. Lidé si to vyložili jako trest za jeho rouhání. Byl pochován na losínském hřbitově. Nedošel však klidu v zemi. O půlnoci procházel se po hřbi­tově …. Rapotínský farář zaklel jeho ducha do krkonošských hor, kdež musí dřevěným nářadím kácet stromy.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Kraj Olomoucký. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s