DOLOPLAZY – hraběnka upsala svou duši peklu

Doloplazy leží ve starém sídelním území s doloženým intenzivním osídlením. Nejstarší doklady o osídlení jsou zde z doby neolitické, halštatské, laténské a římské. Obec se nachází 20 km jižně od Prostějova a sousedí s katastry obcí Dobromilice, Víceměřice, Nezamyslice, Dřevnovice a Želeč. V okolí jsou tři rozsáhlé vodní plochy využívané pro rybaření.

První písemné zmínky o Doloplazích pochází z poloviny 14. století /r. 1354). Vesnice byla rozdělena mezi několik majitelů až do konce 16. století, kdy ji sjednotil ve svých rukách Jan Žalkovský ze Žalkovic, který roku 1610 udělil Doloplazům právo na obecní pečeť. Pečeť nese zlaté hrábě v modrém poli a dva stříbrné srpy. Doloplazy byly samostatným statkem, k nimž patřily ještě vsi Dřevnovice a Těšice. Posledními majiteli statku byli od roku 1716 svobodní páni, později hrabata Stommové. Původní renesanční zámek přestavěl roku 1729 František Josef v barokní podobě, tehdy také vznikla zámecká kaple Panny Marie. Posledním majitelem panství byl Maxmilián Jan Křtitel baron von Ulm zu Erbech 1847 – 1929. V roce 1779 patřil k panství v Doloplazích zámek, ozdobná a zeleninová zahrada, dobře vystavěný dvůr, ovčín, sýpka, pivovar (1668), panský hostinec a 18 panských domů. Jan Karel Stomm zvětšil roku 1823 zámek, založil při něm nový anglický park v dobovém romantickém slohu s ovocnou zahradou biskupským zahradníkem Maxmiliánem Errasem. Z té doby pochází řada hospodářských budov stavěných kojetínským zednickým mistrem Karlem Kotoučkem. Původní zámek vyhořel roku 1904 a byl postaven v historizujícím slohu německé vily, která odpovídala soudobým názorům na bydlení.

Na doloplazském zámku žila kdysi stará a bohatá hraběnka, která celý život pořád jenom mamonila
peníze. Když se již blížil její konec, zachtělo se jí najednou žít. Honem si proto opatřila čarodějné knihy
a naučila se v nich říkat tak dobře, jako by byla odjakživa kouzelnicí.
Jednou v noci pozamykala na tři klíče všechny dvéře od zámku, udělala na podlaze svěcenou
křídou kruh a začala vyvolávat zlého ducha. Ten měl starou hraběnku již několik let poznačenu ve
svých zápisech, a tak na sebe nedal dlouho čekat. Přiletěl ve své pravé ďábelské podobě a zrovna
komínem do komnaty, kde stará paní čarovala. Co prý si ráčí, čím by mohl posloužit? Ona ráčila a
přála si, aby zase omládla a byla pořád mladá a krásná, aby se jí všichni dvořili a klaněli. Za to byla
ochotna dát po smrti svou duši peklu. Čert s ní honem sepsal smlouvu na volské kůži, ale jak tak
spěchal, zapomněl tam napsat, za kolik let si smí pro urozenou paní přijít.
Hraběnka přes noc omládla a byla krásná a žádoucí jako růžička. Na doloplazském zámečku se
netrhly dvéře, přicházel jeden ženich za druhým, a všeci se ucházeli o spanilou hraběnku a obdivovali
se její kráse. Té to dělalo dobře, to se ví, ale byla opatrná a žádného si nevzal za muže, třebas do ní
byli všeci až po uši zamilovaní. Sám čert, který ji hlídal, si nebyl jistý, a tak si vyžádal od samého
Lucipera ještě jednoho ďábla, aby mu pomáhal omládlou hraběnku hlídat. Aby to nebylo lidem
nápadné, chodili oba ti čerti převlečeni za husarské oficíry a nosili jasně modré kabáty se zlatým
premováním a červené gatě do vysokých bot. Kam se hraběnka hnula, všude za ní chodili. I když se
šla projít do zámeckého parku, tož za ní, a jak si sedla na lavečku, tak stanuli aspoň na pár kroků od
ní, každý z jedné strany. Hlídali a přece neuhlídali, protože ta hraběnka byla za tři čerty chytrá.

Starý člověk umřít musí, mladý jenom může. A hraběnka neumírala, protože vůbec nestárla – však
to tak měla vymíněno a podepsáno i ve smlouvě. Třeba měla již pomalu sto let, vypadla pořád na
osmnáct, vlasy se jí černaly jako havranovi a oči měla tmavé jak trnky a tvářičky červené jako
míšenská jablíčka. Ti čerti se nemohli a nemohli dočkat, kdy už konečně umře a oni odnesou její duši
do pekla. Jednou se osmělili a začali hraběnce domlouvat, že jsou již hrozně unaveni tím hlídáním a že
by s nimi jako mohla mít slitování a umřít, ale milá hraběnka se jim do očí vysmála. Mohla bych umřít,
povídá, ale co bych umírala? Mně se teprve na světě začíná líbit a konečně jaké řeči, ukažte mi, kde
máte ve smlouvě, kdy musím umřít? Právě jsem se rozhodla, vážení čerti, že budu ještě žít nejméně
tři sta let! To jak ti čerti uslyšeli, zkameněli leknutím nad tou ženskou troufalostí. Však ty jejich
kamenné figury stojí v parku u doloplazského zámečku dodnes.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice čertovská místa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na DOLOPLAZY – hraběnka upsala svou duši peklu

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Střední Haná | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s