Prostějov – bývalí Františkánský klášter a Císař Josef II.

Historie kostela sv. Cyrila a sv. Metoděje v Prostějově

Kostel byl postaven spolu s hospicem v letech 1759 až 1766 na Brněnském předměstí Prostějova řádem bratří kapucínů z Olomouce. Olomoucký biskup Leopold Bedřich, hrabě z Egkhu a Hungerbachu (1758-1760) povolil dne 28. 7. 1759 vybudovat nejprve kapli a zasvětit sv. Barboře. Základní kámen položil 22. srpna 1759 prostějovský administrátor P. Matouš Koupil. Stavbu dokončili v roce 1762. Vysvětil ji dne 7. 8. 1762 olomoucký generální vikář Leopold hrabě Podstatzky. Byla postavena z kamene a cihel, s presbytářem na severní straně. (Dnešní kaple Panny Marie Lurdské). Pod kaplí vybudovali kryptu, která sloužila k pohřbívání členů řádu.

V roce 1761 věnoval Matěj František Hradečný klášteru pozemky, na kterých byly zahrady. V roce 1764 podal kvardián P. Firmianus žádost olomouckému biskupu Maxmiliánovi, hraběti z Hamiltonu, aby směli stávající kapli přestavět na kostel. Biskup toto svolení udělil 7. července 1764. Tak mohl určický farář P. František z Tannenbergu posvětit 16. května 1765 základní kámen. Část evangelní stěny kaple probourali a v těch místech přistavěli nový presbytář. Změnila se orientace kostela, protože hlavní oltář byl přenesen do nového presbytáře a osa kostela se tak obrátila ze směru S–J, na obvyklou orientaci V-Z. Původní presbytář se stal boční kaplí. Kostel, postavený dle zásad františkánské architektury, měl jen malou věžičku nad presbytářem. Klenba byla jednoduchá, valená, s lunetami nad okny. Kostel měl délku 39,9 m, loď 24,4 m, presbytář 15,5 m. Podle dochovaných záznamů byl kostel i hospic bohatě nadán. Kapucíni postupně ze štědrých darů věřících kostel dobře vybavili. Pořídili nový, dubový hlavní oltář, který byl vykládaný devíti druhy dřeva. Oltářní obraz sv. Barbory namaloval v roce 1767 prostějovský malíř František Antonín Sebastini. (Dnes se nachází ve farním kostele v Kozlovicích na Valašsku).

Zrušení hospice a kostela

Slibně se rozvíjející působení příslušníků řádu kapucínů v Prostějově ukončil svým neblahým rozhodnutím císař Josef II. Hospic s kostelem zrušil svým rozhodnutím z 26. června 1784. Byl sepsán inventář všeho zařízení, proveden odhad ceny všech věcí. Pak následoval rozprodej v dražbách, které se konaly 14. 2. 1785 a 20. 10. 1785. Tak v krátké době přišlo vniveč mnohaleté obětavé úsilí členů řádu i nezištné dary a pomoc prostějovských občanů. Celé vnitřní zařízení kostela, které s láskou pořídili během dvou desetiletí, bylo za směšnou cenu prodáno, rozdáno a rozptýleno. Hospic s kostelem a zahradou připadl rakouské armádě. Armáda zřídila v kostele skladiště. Po odvozu veškerého mobiliáře (oltáře, kazatelna, lavice, obrazy, sochy, lustry) uskladnili v kostele postele a jiné zařízení, sloužící k ubytování a vybavení kasáren. V boční kapli zřídili kovárnu!! V hospici umístili nižší vojenskou školu. Ta se později přestěhovala do Hranic na Moravě a během času z ní vznikla známá vojenská škola.

Teprve v roce 1860 císař František Josef, svým rozhodnutím z 20. listopadu, věnoval celý objekt i s pozemky městu Prostějovu. Za sklad v kostele požadoval císař náhradní prostory na jiném místě. Město podmínku splnilo, a tak přešel zrušený kostel, budova hospice i pozemky v roce 1889 do majetku města. Kostel po převzetí městem sloužil nadále jako skladiště. Jeho vnitřní prostory dále pustly, kostelní okna byla do poloviny jejich výšky zazděna. Vedle kostela postavili kůlnu pro parní válec silničního výboru.

Obnovení kostela

Impuls vyšel od městské rady, která se na svém zasedání 22. dubna 1899 usnesla, že bývalý kostel bude navrácen opět k bohoslužebným účelům. Bude opraven a dedikován na titul Navštívení Panny Marie. Současně městská rada navrhla také zřízení druhé fary. Tento návrh městské rady projednal a schválil Obecní výbor na svých zasedáních ve dnech 28. dubna a 17. listopadu 1899. Ve stejném roce ustavili „Spolek pro zřízení druhé fary a obnovu kapucínského kostela“. Na ustavující valné hromadě, konané 15. října 1899, zvolili do čela tehdejšího starostu města Dr. Josefa Waita, jednatelem zvolili profesora náboženství P. Antonína Vránu. Vyhlásili sbírky a rozhodli o vydání pohlednic. Později dedikaci změnili podle návrhu hřbitovního kněze P. Karla Kráčmara na nový titul sv. Cyrila a Metoděje.

Městský stavební úřad vypracoval plán obnovy kostela, který respektoval původní architekturu stavby. Tento návrh však nebyl Spolkem přijat. Nakonec schválili projekt firmy Konečný–Nedělník. V jejich projektu byla navržena přístavba 52,50 m vysoké věže, která se měla postavit k západnímu štítu kostela. Návrh počítal také s vybudováním sakristie za presbytářem. Tento návrh byl cenově výhodný, proto byl nakonec realizován. Stavba věže začala 27. června 1902 a dokončili ji po roce, na jaře 1903. Kostel dostal pozdně barokní vzhled s klasicistními prvky na fasádě. Po skončení stavebních úprav, 14. května 1905 sepsali smlouvu, kterou na základě usnesení valné hromady Spolku, konané 21. 2. 1905, se kostel s veškerým zařízením předal farnímu úřadu v Prostějově ke konání římskokatolických bohoslužeb. Tuto smlouvu schválil jak olomoucký biskupský Ordinariát, dne 25. 7. 1906 tak c. k. místodržitelství v Brně 16. 8. 1906.

Opravený kostel slavnostně požehnal (benedikoval) 21. října 1906 P. Antonín Vrána, profesor náboženství v. v., který se stal po smrti Dr. Waita předsedou Spolku. Po benedikci kostela se v něm konala první slavná mše svatá. Správcem kostela ustanovili hřbitovního a nemocničního kněze, P. Františka Starého. Ten se pak po celá léta o kostel mu svěřený pečlivě a obětavě staral. Z kostela se vypravovaly denně dva až tři pohřby na nový prostějovský hřbitov a konaly se v něm kromě pravidelných bohoslužeb také zádušní mše svaté. Protože byl kostel od počátku určen pro bohoslužby církve římskokatolické, rozhodla městská rada v srpnu 1925 postavit pro občany jiných vyznání městskou obřadní síň nazvanou PAX na pozemku v sousedství kostela. Projekt zadali místnímu architektu Václavu Jeřábkovi. V září roku 1926 se začalo se stavbou podle jeho plánů a o rok později, v září 1927 požádala městská rada o kolaudaci stavby. Pak obřadní síň otevřeli.

Kostel po roce 1950

Koncem 50. let se začala budovat v Prostějově první panelová sídliště. Lidé se stěhovali do města za prací. Kostel sloužil jen k vypravování katolických pohřbů. Po zahájení činnosti nově postavené obřadní síně na městském hřbitově 1. června 1976 se stal vlastně jen pomocnou „márnicí“ Pohřební služby. I ta zanedlouho kostel opustila. V roce 1978 se začalo postupně zabydlovat nově postavené sídliště Libušinka. Kostel se stal cílem zlodějů a také mládeže z tohoto sídliště. Ta postupně vytloukla všechny vitráže v oknech na severní straně kostela, vypáčenými dveřmi vnikla dovnitř a udělala si zde hřiště. Píšťaly z varhan se povalovaly až na nádvoří kolem kostela, sochy z oltářů ležely na zemi a vše bylo pokryto vrstvou trusu holubů, kteří se sem vytlučenými okny nastěhovali a káleli na celé vnitřní zařízení. Během několika let silná vrstva trusu pokryla podlahu, lavice, oltáře, sochy… Děkan P. Malý k tomu napsal: „To, jak dnes tento kostel uvnitř vypadá, je horribile visu“!

Druhá obnova zničeného kostela

Na začátku roku 1988 nabídl duchovní správce farnosti Povýšení svatého Kříže, do jejíž správy kostel patřil, P. Janu Jiříčkovi, SDB, který byl v té době farářem v Určicích, aby si odvezl ze zničeného kostela lavice (zhotovené v roce 1905). Ten se do kostela přišel podívat. Když viděl tu spoušť, strnul. Místo toho, aby odvezl lavice, začal s mládeží ze svých farností kostel uklízet. Když se o tom dověděli prostějovští farníci, postupně se přidávali a pravidelně se scházeli a pomáhali kostel spontánně opravovat. Když se o akci dověděli na OV KSČ a Městském národním výboru, vydal církevní tajemník příkaz akci zastavit. Brigádníci se však nezalekli a v obnově pokračovali. Díky tomuto jejich neohroženému postoji se oprava dokončila a kostel byl za veliké účasti lidu opět po mnoha letech otevřen slavnostní bohoslužbou v neděli 14. srpna 1988. Účastníků bylo tolik, že mnoho z nich se nedostalo dovnitř a stáli venku před kostelem. Nic nebyla platná v této době již ochabující síla režimu. Lidé s pomocí Boží toto dobré dílo dokončili. Tehdejší správce kostela P. Antonín Koman k obnově kostela skromně zapsal: „V mariánském roce 1988 zásluhou P. Jana Jiříčka a za velkého a obětavého úsilí byl kostel pozdvižen z trosek a dne 14. 8. 1988 v předvečer Nanebevzetí Panny Marie za velké účasti lidu a přes odpor úřadů byl znovu uveden do provozu“.

Kostel po roce 1989

Po pádu komunistického režimu opravy pod vedením nového faráře P. Jana Gacíka, SDB, už s podporou města pokračovaly. V roce 1990 kostel nově omítli, přeložili krytinu na střeše a provedli další práce. V následujícím roce se na závěr a vyvrcholení celé obnovy uskutečnila děkovná pontifikální mše svatá celebrovaná Mons. Františkem Vaňákem, arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. Byla to první návštěva arcibiskupa v celé historii kostela. Tím se ukončila obdivuhodná a hrdinská kapitola v jeho dějinách, plná zvratů, obětí, nadšení a neohroženosti kněží i věřících. Tento kostel za komunistického režimu určený k demolici byl nakonec jako první v Prostějově obnoven po dlouhých desetiletích chátrání a ničení.

Také postoj vlastníka kostela, města Prostějova a jeho nového zastupitelstva se zásadně změnil. Město svými příspěvky další opravy kostela podporovalo.

Snad právě tohle je ten klášter o kterém se zminuje následující pověst:

Když císař Jozef jel od Rousínova, to kdesi jel kolem kláštera, nad keřem byl nápis: „My bez starostí žijeme“. „Tož tak“, rozhněval se císař, „páni mniši bez starostí žijí a já nevím od starostí, kde mi hlava stojí? Nu, počkejte, já vás proženu“. Poručil lokajovi, aby zavolal kvardiána. Ten ihned stál uctivě u ko­čáru, černou čepičku mačkaje v ruce „To mne nic netěší“, začal rozhorleně císař, „že v klidu, bez práce a starostí žijete“ . . .
„Prosím, Vaše Veličenstvo, račte dovoliti, ať vysvětlím, jak se má nápisu „My bez starostí žijeme“ rozuměti“.
„Co potřebuji poučování od tebe, smysl slov jest jasný: Jste líní. Abych lenost vaši prohnal, dám vám tři otázky, na něž do 14 dní musíte odpověděti. Jestliže nedovedete, tož klášter váš zruším, jak jsem už mnohým tak učinil. První otázka zní: Kde jest střed země? Druhá: Co já stojím? Třetí: Co si právě myslím?“
Po těch slovech poručil mrsknout do koní a prudce ujížděl od kláštera.
„Toto jest mi nadělení“, naříkal kvardián, -„musím svolati hned bratry, zda-li se nám podaří na otázky odpověděti“.
Bratří se shromáždili, radili. Přemýšleli první, druhý den, až se přiblížil třináctý, však otázek nerozluštili.
„Smutně to s námi skončí“, zněl nářek všech, „kde hledati pomoci?“
V té chvíly přijel mlynář, co jim mleval a ptá se: „Co jste tak smutní?“
„Neptej se, neporadíš nám“, odmítal jej kvar­dián“.
„To by byl soud, abych neporadil. Ve mlýně mnoho se semele, ale také uslyší“.
Tož mu to kvardián všecko řekl.
„To jest nejmenší. Nic se nebojte, zítra všechno dobře dopadne. Jen mi půjčte vašeho klášterního hábitu“.
Rádi vyhověli.
Čtrnáctého dne jel mlynář, oblečený za kvardiána, k císařovi. Když dostal audienci, císař se ho ptal: „Kde je střed země?“
Vaše Veličenstvo, myslím, že na témž místě, kde ráčíte právě státi.; jste-li o tom na pochybách, račte si to dát vyměřiti“.
Císař se pousmál a vyzvídá dále: „Co já stojím ?“
„Myslím, Vaše Veličenstvo, že jste spokojen, když řeknu dvacet devět stříbrných, o jeden stří­brný méně, než byl ceněn Kristus Pán“.
Císař vesele kývl hlavou a vyzvídal třetí od­pověď: „Co si právě myslím?“
„Vaše Veličenstvo si myslí, že má před sebou kvardiána františkánského, ale mýlí se, jest to klášterní mlynář, přestrojený do roucha řeholního“.
Císař se rozesmál, odměnil vtipného mlynáře a klášterníkům dal pokoj.*)

*) Pověst pochází z Čech u Prostějova; jsou známy i jinde. Na př. poslední na Uh. Slovensku u Prešpurku a ve Svatobořicích u Kyjova na Moravě. (Č. L., 1905, str. 128 a 1914, str. 412), jen druhá otázka jest jiná: „Jak daleko jest ze země do nebe?“ Odpověď:. „Tak daleko, jak s nebe na zem“.

Podobná pověst je i na hoře Kozubová na salaši visel do dřeva vypálený nápis: “ Tu se spokojeně žije

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice císař král president, zrušené kráštery. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Prostějov – bývalí Františkánský klášter a Císař Josef II.

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Prostějovsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s