Brankovice – malé návrší nazývané Hradištěk – mnohé archeologické nálezy – chráněné území přírodní památky Přední Galašek – cholera – brankovští Rusové – ruský princ zde byl zabit

Městys Brankovice se nachází v okrese Vyškov, Jihomoravský kraj. 11 km východně od Bučovic, severním směrem od města Koryčany. leží v úzkém údolí na pravém břehu Litavy, která tu přijímá potok od Litenčic. Brankovicemi prochází silnice spojující Slavkov u Brna a Uherské Hradiště a železniční trať na trase Slavkov u Brna – Kyjov. V okolí městečka se rozprostírají pole a nevelké lesy.

Jižním směrem od Brankovic je malé návrší nazývané Hradištěk a na něm jsou pozůstatky po tvrzi ze 14. století.
Dodnes jsou patrné pozůstatky valů, které dokumentují existenci slovanského hradiště na svahu kopce pod nádražím. To dokládá, že nynější obec leží v lokalitě, kde v minulosti procházela významná cesta, kterou stálo za to chránit opevněným sídlištěm.

Pravěkou minulost Brankovic dosvědčují archeologické nálezy, které byly v nedávné minulosti učiněny v katastru městyse. První zmínka je již z dubna 1936. Při kopání základů pro kůlnu, na dvoře starosty Antonína Navrátila, byla nalezena kostra skrčence z mladší doby kamenné. U kostry byla zvonovitá hliněná nádobka a kamenné kladivo. Kostra byla pečlivě vyhrabána za přítomnosti archeologa a odvezena do Muzea v Brně.
V průběhu výstavby průmyslové zóny byly odkryty další archeologicky významné objekty a nálezy, které zásadním způsobem obohatily poznatky o této lokalitě. Celkem se podařilo prozkoumat a zdokumentovat přes 450 zahloubených objektů, z toho 44 hrobů. Nově bylo zjištěno osídlení i z pozdní doby kamenné a doby bronzové, dosud na tomto místě neznámé.

V lese „Žaroušky“ na koryčanské cestě objevil M. Chleborád roku 1933 několik mohyl, z nichž tři prokopal. Měly asi 600 cm v průměru a byly 80 cm vysoké (Skutil 1946, 46). Starobylý ornament na nádobě (šikmé svazky rýh), skleněné knoflíky a korálky zdobené žlutými nitěmi a plastickými oky
řadí mohylník rámcově do 9. století (Dostál 1966, 115).
Mohyla č. 1 – V hrobové jámě nalezena kostra asi 15letého dítěte. Na pravém spánku se nalezla náušnice, pod bradou korálky (Obrázek 25), na prsou dva knoflíky a u pravé kyčle nůž.
Mohyla č. 2 – Opět nalezen skelet dítěte ležící naznak s rukama zkříženýma na prsou. Milodary nalezeny nebyly.
Mohyla č. 3 – Zde byl nalezen skelet orientovaný Z – V v obvyklé poloze. U lebky stálo vědro eliptického tvaru, u kyčle nůž a ocílka s pazourkem a v nohách nádoba

Zhruba půl kilometru severně u okraje městečka se nachází chráněné území přírodní památky Přední Galašek a tvoří jej louka s ohroženými druhy rostlin.
Přední Galašek se nachází na ploše necelého jednoho a půl hektaru v katastru obce Brankovice, Orgány ochrany přírody Okresního národního výboru ve Vyškově ji vyhlásily přírodní památkou v červnu 1990. Důvodem byl výskyt vzácných druhů rostlin, mezi něž patřil koniklec velkokvětý, hvězdnice chlumní, hořec křížatý, len žlutý, oman mečolistý, bělozářka větvitá a len úzkolistý.
Otázkou je, zda z těchto rostlin některé ještě v lokalitě přežívají pod zástinem stromů. „Přední Galašek v podstatě úplně zarostl náletovými dřevinami, jako je bříza, akát, lípa, jasan a borovice. Ještě zhruba před dvaceti lety tady rostly koniklece, ale to už je dávno pryč. Z jižního svahu vedle bývalé skládky je tak dnes už vlastně les. Branek prý kdysi uvažoval o tom, že by chráněnou lokalitu obnovil, ale vzhledem k pracnosti a nákladnosti tohoto úkolu od něj nakonec upustil. Přední Galašek dokládá, že přírodní krásy v našem okolí jsou dost zranitelné. Někdy nechybí moc a mohou úplně zaniknout. Řada podobných lokalit stojí před hrozbou zániku kvůli zanedbávání péče, jmenovat lze třeba Roznitál u Orlovic nebo Kuče u Malínek. Okolní les je ale nebezpečný pro řadu dalších. Kvůli tomu, že stát není schopný vypracovat plán péče, léta zarůstá i nejstarší rezervace na jižní Moravě: Větrníky u Letonic. Smutný osud Předního Galašku nicméně neznamená, že nemá smysl se k této lokalitě vypravit. Místo samotné i okolí je totiž velice krásné.

Název Brankovice vznikl z osobního jména Branek. Osada připomíná se r. 1348. Toho roku koupila Anna z Brankovic pro syna svého Bohunka králi zde náležející část osady. V následujících 100 letech vystřídali se tu četní páni, až r. 1481 Půta z Lichtenburka prodal panství Střílecké a k tomu náležející dědinu Brankovice s patronátem J a n o v i staršímu z O j n i c, jehož strýcové Jiří a Alex z Ojnic sídlem v Nevojicích statek ten spojili s Bohuslavicemi. R. 1494 jmenuje se Jiří z Ojnic majitelem Bohuslavic i spojených s nimi Brankovic. R. 1511 Tas z Ojnic spojil s Bohuslavicemi i Bučovice. Od toho roku jsou Brankovice spojeny s panstvím Bučovským, o jehož dalších pánech pojednáno jest při tomto městě.

Brankovice měly před válkou 30letou 61 domů, po válce zůstalo 30 domův obydlených, a v 8 se obyvatelé usadili na novo. Do roku 1673 bylo ještě 33 budov pustých, a sice 30 starých pustých a 3 nově pusté. R. 1790 bylo zde 110 domů, 137 rodin a 700 duší; 1834 bylo 125 domů, 809 obyv.; 1890 180 domů, z nichž 1 neobydlený, 217 rodin, 930 obyv., všichni, mimo 7 židů, náboženství katolického a národnosti české.

Na trati v žarůškách stávala před válkou 30letou osada žárošky; 210 měr polí s ní zpustlo.

R. 1831 a 1832, hlavně však 1836, zuřila zde cholera, že po dva měsíce denně 10-14 lidí umíralo, též r. 1866.

Na okraji městyse byla zbudována vodní nádrž Hlavatka, v roce 2006 byl otevřen sportovní areál a v roce 2008 byla znovuzrozena studánka „ Svatá“.
Dominantou Brankovic je barokní kostel svatého Mikuláše na kopečku na sev. straně dědiny jest obklíčen zděným hřbitovem pocházející z roku 1714, jeho dnešní podoba je po stavebních úpravách v 19. století. Chrám má hlavní oltář s obrazem sv. Mikuláše a 3 oltáře poboční, z nichž dva sv. Josefa a sv. Jeronýma z bývalého Kartouzského kláštera v Olomouci, třetí sv. Kříže z Uh. Hradiště pocházejí. Pod kostelem jest hrobka. Popravdě podobno, že stojí na místě starého, který bezpochyby zároveň vyhořel s farou, o které se ví, že 20. listopadu 1690 lehla popelem.
V sousedství kostela stojí budova fary z 18. století.

Další památkou v obci je kamenný kříž z roku 1774. V obci se nachází pomník připomínající střet partyzánského oddílu Olga s gestapem v roce 1945. Na místní školní budově je umístěna pamětní deska připomínající zdejšího rodáka L. Kadlece, jež byl pilotem československé letky v Anglii.

Občanům Brankovic říkalo v okolí Bučovic „brankovští Rusové“.
Na památku příhody zaznamenané v kronice, která se stala na podzim 1805, kdy se schylovalo k bitvě tří císařů u Slavkova.
kdy se v kraji schylovalo k památné bitvě . Proti francouzskému císaři Napoleonovi táhla vojska nejen rakouského císaře Františka, ale také ruského cara Alexandra.

Z tohoto roku je pověst: Jeden ruský oddíl přijel i do Brankovic. Jeho velitel kníže Děvuchovský se zabydlel v hostinci, vydatně povečeřel a vydal se na nocleh k sedláku Hladkému. Mezi zvědavci se mu zalíbila Růženka, mladá dcera sedláka Hladkého. Požadoval, aby mu Růženka byla po vůli, jinak prý zapálí chalupu!
Mezi knížetem a sedlákem došlo ke rvačce. Vojáci se zastali knížete, sedláci se zase hospodáře. Kdovíjak se to semlelo, najednou padla rána a kníže padl k zemi s prostřelenou hrudí. Když vojáci viděli přesilu sedláků, zapálili chalupu a dali se na útěk k Bučovicím.
Venkované pak trnuli strachem, jaká pomsta se na ně snese. Skoro všichni utekli do lesů. Brzy ale došlo k bitvě u Slavkova, po které měli poražení Rusové jiné starosti a na Brankovice zapomněli.
Brankovickým však přezdívka Brankovští Rusové zůstala dosud.

K ruskému princi se váže pověst že nezahynul v bitvě, ale v dědině Brankovicích u kováře, že ho tam měl ukrýt, když ho prosil, aby ho ukryl, (strčil jej do měchu kovářskyho, ale ne na dloho. Rozmyslel jsi to a kladivem do toho měchu tloukl, až krev prosakovala.) Rusi když se to dozvěděli, zapřísahali se , že se musejí za to pomstit, na Moravu přijít a na delku i šířku na čvereční mili od Brankovic všecko vypálit a zadupat.

V roku 1805 byla vojna u Slavkova. Rusi táhli k Slavkovu třema kolonama, a to jeden kolon táhl přes Sarasy a druhý táhl na Ptení a třetí k Plumlovu a to všecko horama k městu Slavkovu, kanony táhli po silnici císařské.

Ale než se hli k městu Slavkovu byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličních dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně a tak dále, ani nebudu jmenovat, co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy pokoje neměly, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili a co nemohli zužitkovat zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří vypouštěli, do Božího daru srali, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak srali do díže. Když se od Olšan hli, také i nám podobně škodili. Na fořpon s nimi jezdili, a když s nimi sedlák na fořpon jel, tak se se svým dobytkem nevrátil. Sebrali všecko, vůz i s pacholkem. Doma co bylo všecko vyrabovali. Tak byli lidi nuceni ujíždět pryč, aby ostatní výživy nebyli docela zbaveni, tak ujížděli do lesů, kde kdo svý lepší viděl, ale přec nejvíc jich bylo ale přec nejvíc jich bylo jak z Ohrozimě tak z Lešan v lese za Ždětínem v jednom údolí, tak jmenovaný Kocuřina. Tam očekávali Božího ochránění, až se to všecko přežene. V dědinách člověka málo bylo viděti, každý se ukrýval a těm schovaným v té Kocuřině šel někdo s pefélem, aby se nehejbali. Až se to uhnalo, teprv šli zpátky domů. A tu jak přišli Rusi k Slavkovu, hned jich tam přivítal Bonapart, francouzský mocnář, naše vojsko dával na zad a ruský dobře zčesal, že nenechal ani muže jednoho naživě, krom toho, který se mohl ukrýt a utekl pryč. Ona vojna byla tenkrát Bonapart s naším císařem Františkem, a Rus šel na pomoc. Ale když šli Rusi k Slavkovu oni sobě dycky pravili, že jak vyhrají, když půjdou zpátky, že se osadějí v naší vlasti Moravě a taky, kdyby jim byl Bůh všemohoucí dal to vítězství, byli by mocně tady nás buď mečem vyhubili, anebo jak by se to stalo, to žádný neví; než sám Bůh všemohoucí to tak zařídil, že to tak přišlo. Pročež za to mu česť a chvála až na věky věkův, Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému v Trojici nerozdílnému a nejblahoslavenější Panně Marii.
Dále když šli Rusi zpátky plezirovaní moc, kteří mohli ještě do své vlasti jíti, ti již krotcí šli jako kuřátka. Již se až i sem francouzští šašeři pobliskovali. Zůstali tady v naší hospodě tři Rusi a nemohli skrz rány na nohách dále jít. Oni na peci v hospodě leželi, a oni šašeři, kteří přišli do hospody, však to byli sami zloději ti šašeři, hned se ptali, co to tam za lid na té peci je, ale lidi zapřeli, že to tam na noc jdoucí lidi jsou, protože měli útrpnost nad tema Rusama. Když přijeli šašeři, já jsem dělal stav u studně bez gatí. Jak jsem jich viděl, že přijeli před hospodu, hned jsem vylezl na hůru za komín, a tam jsem byl celý den bez jídla, jak jsem se jich bál, protože pravili, jak se sem francouzi dostanou, že nebudou žádného živit. Na sv. Mikuláše přišli sem Francouzi na ležení od Slavkova, a měli jsme jich po 4 mužích na kvartyrách. Byli to dobří lidé, jenom se přeukrutně báli otrávení a dycky dyž měli co jest, já jakožto chlapec musel jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed musel jsem jést. Potom jich ubylo. Měli jsme jich po 1 muži a měli jsme mladíka jménem Matys Zabatys a ten se obával sám na kvartyře být.
Poněkud byl mír a zas táhli na Francouze. To bylo r. 1808. Bylo tady vojska, nemohl se ani pohnout. bylo ho ve stodolách. V zahradách si dělali ohně, vařili sobě sami. Oficíři ve světnicích, feldbébli a kapráli v chaloupce. Pro šaršu se vařilo v kuchyni a 60 mužů ve stodole, ti sami sobě vařili. To byl Tajčmajstr regement. Ti vypálili Ohrozim, Mostkovice a Smržice. Jak odešli dostali jsme regement Koburk. Ti tady leželi nějaký čas a pak všecko vojsko táhlo k Vídni. A pořád ta vojna a bez přestání se honili sem a tam, až v r. 1812. To bylo profantů, fořponů, drv vožení do šanců do Holomouce, na práci na šancování Holomouce. Já jsem jezdil na profant a přijeda z profantu na fořpon, a z fořponu zas na profant a do Holomouce s drvama a palisátama, do šanců na práci, tihly vozit a šance. V r. 1813., 1814 a 1815. to byly největší vojny. To posbírali, kde koho mohli, i ženatý. Kdyby měl sedlák třeba tři syny, všichni museli jít i čekanci, nezůstal žádný, krom toho, který byl chromý nebo hrbatý. Tenkrát Jan Málek byl hrbatý a honili ho. Měl taky jít šít do Štokravy. To bylo shonby a profantů, tu do Brna, tu do Litomyšle, tu do Chrudima, tu do Čáslavi, do Prahy, do Drážďan. U Drážďan byla vojna tuhá. Tam zhynulo mnoho lidí a potom u Lipska ještě víc.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice hřbitovy, kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, morová nákaza, prusko-rakouská bitva, švédské utoky na naši zemi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Brankovice – malé návrší nazývané Hradištěk – mnohé archeologické nálezy – chráněné území přírodní památky Přední Galašek – cholera – brankovští Rusové – ruský princ zde byl zabit

  1. Pingback: kraj Jihomoravský – Okres Vyškov | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s