Vyškov – o založení vyškova – věstecký pramen pod farním kostelem – spor o majetek mezi markrabaty Joštem a Prokopem – dobyt a zpustošen husity – syn krále Jiřího z Poděbrad za válek uherských město vypálil – dvakrát obsazeno Švédy – „Moravské Versailles“ nebo také „Hanácké Versailles“ – Vyškově řádit mor skoro 50 let – blesk uhodil do radniční věže následný výbuch rozmetal věž i dva přilehlé domy – 17letá Viktorie Veselá zapálila Vyškov neboť byla zamilovaná do tesařského tovaryše, jemuž tak paličstvím opatřovala práci – paní Kateřina Konečná právě škvařila sádlo odešla od plotny sádlo v hrnci vzkypělo a vznítilo se a znikl tak velký požár – povodeň – Korunní princ Rudolf – V průběhu druhé světové války centrem německého jazykového ostrůvku kolem německého vojenského cvičiště a střelnice a centrem kolonizačního pásma táhnoucího se napříč celou Moravou – Na konci druhé světové války zasáhly boje Vyškov natolik, že patřil k nejhůře postiženým městům v zemi – Muzeum letecké a pozemní techniky

Starobylé biskupské město Vyškov (dříve také Víškov) leží ve Vyškovské bráně v severní části Jihomoravského kraje na horním toku řeky Hané. Je vzdáleno asi 30 km severovýchodně od Brna. Leží téměř uprostřed Moravy na rozhraní Drahanské vrchoviny, Litenčických vrchů a nížiny Hornomoravského úvalu v nadmořské výšce m n. m. Je jedním z hraničních měst regionu Haná. Na základě archeologických nálezů lze doložit nepřetržité osídlení tohoto území již od starší doby kamenné. O nejstarších dějinách města písemné zprávy nemáme, ale na raný původ ukazuje jeho výhodná poloha na křižovatce obchodních cest směřujících od Brna do Olomouce a Kroměříže.
Místní železniční stanice se nazývá Vyškov na Moravě (název vznikl patrně pro jednoznačné odlišení od obce Výškova, jemuž se dal přídomek v Čechách.

Založení a původ Vyškova má vysvětliti pověst, čerpaná prý „z jakýsi starých spisů, víry hodných“. Pověst zní takto:
Před dávnými časy, v těch dobách, kdy v našich zemích vládl mocný Samo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel orlí hnízdo s třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a hrad obýval mocný pán Radimil z Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Samovou. Měl sice Samo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nejmilejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, honiti divokou zvěř a leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře se země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S posvátnou hrůzou všichni k ní hleděli, když se zabývala kouzly, nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí.
V těch dobách vytáhl Samo do pole proti Avarům a Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na hrad Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a otcem svým Radimilem, usedla jednou na návrší proti hradu Orlovu tváří k východu slunce a zachvácena věšteckým duchem, s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt, která je oba hned uchvátí. Věštila i rozkvět a velikost říše moravské, její vzrůst i pád a zase opětné vzkříšení a slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí řeky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i jejího syna, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a prosila ho, aby dal po smrti její i syna Samoše spáliti těla, a popel obou aby uložil do kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k sedlu a pak koně volně pustiti a sledovati jeho cestu. Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu: kde třikrát pravou nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a u nasypané mohyly mají se konati o výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u její mohyly studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený – kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti šťastný či nešťastný výsledek; čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem.
Tak věštila Viška osud sobě i své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidniti, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání, dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a zavolal, jak si Viška byla přála, jejího bělouše, k sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem, sám pak s celou družinou za ním se ubíral smutně. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Ač ho nikdo nepobídl, přece kráčel jistě, jako by znal svůj cíl, až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned zase ztratil se v zemi a zůstala malá jen studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky, a tehdy se teprve rozléhal les v dál hlasným nářkem a kvílením žen, za něhož kladli do země popel a vršili do výše okrouhlou mohylu, u ní pak obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky.
Po smrti obou svých drahých chtěl otec být nablízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery „Viška“. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo, hrad Orlov, a dočkal se brzy zprávy o vítězství vojska Samova v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a při tom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní zrudla a povrch byl popraškem popela poset.
Samo vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech mu nejmilejší, rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno „Viška“. Celý věk vládl Samo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první nasypána byla druhá, pod níž uložen popel Samův, a za 10 roků pak třetí, jež chovala popel Radimila z Orlova.
Léta a staletí míjela, zanikl věštecký pramen, mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala, a ta klade místo mohyl i studánky tam, kde dnes je presbytář vyškovského farního kostela.
Tak končí pověst o vzniku Vyškova.

Kde se vzala tato pověst? Jaké jsou ty staré spisy, z nichž prý byla vzata? Náš rukopis (Cerr. II. 249, 10 a 5) odpovídá takto:
Pověst vypráví Doktor Svetonius Salmuth ve své Staré moravské kronice, a to na listech 43 až 45. Tento autor ví také, že hrad Orlov byl vystavěn r. 490 po Kristu, že Vyškov byl založen r. 634 u hrobu Samovy choti Višky, že Samo po pětatřicetileté vládě zemřel jako stoletý stařec roku 664 a pohřben byl téhož roku vedle své ženy Višky, jejíž otec Radimil z Orlova po čtyřicet let obýval hrad, až konečně ve věku 123 let zemřel roku 675 a pohřben byl rovněž u své dcery. Co to je čísel a jaká tu přesnost!
Z kroniky Salmuthovy pak prý převzal tuto pověst lužický rodák a historiograf císařů Rudolfa II. a Matyáše Abraham Hossmann nebo Hosemann a čte se v jeho rukopisném díle „o původu a zbudování moravských měst, klášterů a zámků“ na listě 222–223. Jaké to asi bylo rozsáhlé dílo! Ale tu jsme teprve u pramene celé věci.
Bohužel spis toho názvu nikde není znám, právě jako není stopy po moravské kronice Salmuthově. Víme, že Abraham Hossmannn, narozený 1561, zahynul před Magdeburkem násilnou smrtí r. 1617. Byl císařským historiografem a známe jeho dílo „O volbě a korunovaci císařské“, které vydal pět let před smrtí v Lipsku, ale jako dějepisec neměl valnou pověst, dokonce jihlavský magistrát rozhořčeně odmítl kroniku města Jihlavy, kterou Hossmann zpracoval. Můžeme tedy právem souditi, že kronika Salmuthova je čirý výmysl, jehož užil Hossmannn, aby kryl cizí autoritou příběhy, které si sám vymyslil. Téhož druhu a téže ceny je pověst, čerpaná též z Hossmanna, o městě Jevíčku, založeném prý roku 940 od moravského krále Olga, nebo pověst opřená o domnělý rukopis Komenského, která vypráví, jak syn Samův Kojetín založil a svým jménem nazval hrad na tom místě, kde roku 640 přemohl po krutém boji vojsko dvaceti tisíc Avarů.
Jaké štěstí, že měl Samo dvanáct žen a s nimi 22 synů a 15 dcer! Je tu celkem 50 jmen a tento počet stačil úplně, aby mohl s trochou obrazotvornosti Hossmann zásobiti kronikami všechna moravská města podle přání. Polotemná postava Samova, v níž někteří novější dějepisci viděli zakladatele naší národní dynastie Přemysla, zvedá se tak na počátku všech téměř měst moravských a hodila se k tomuto účelu znamenitě. Stejně jako s ostatními, je tomu i s pověstí o Vyškově. I když najdeme v ní motivy odjinud známé, přece nemá jádra historického a neshoduje se s poměry místopisnými. Co však je vskutku zajímavo, je překvapující shoda s pověstí o Libuši. Zdá se docela, že Viška, jak ji pověst líčí, je vzdálenou obdobou české Libuše: věštkyně, vládkyně, choť Samova, její proroctví o budoucnosti země, bílý kůň, který sám vede celou družinu, to vše jsou prvky z pověsti o Libuši.
Je nejisto, odkud jsou vzaty. Či snad přece by byla pověst starší, snad vznikla v XVI. století a opírá se o tradici lidovou a sotva vznikla jinak, než uměle. Zbývá možnost, že si ji Hossmann sám kombinoval na základě jiných pověstí a že je to v podstatě výtvor jeho fantasie. Ovšem i tak je zajímavým dokumentem doby.
Choť Samova Viška zůstane tedy prázdným přeludem, k němuž nemá název města vůbec vztahu, a děkuje za svůj vybájený život snad dřívějšímu způsobu, jímž se jméno města psávalo ještě ve století XV. A XVI. – Wischa, Wischaw.
Rukopis, z něhož je pověst vzata, má ještě mimo tuto pověst mnoho drobných zpráv jiných a hlavně zachoval se v něm velmi cenný obraz Vyškova, originální rytina, zobrazující město po r. 1617, vzatá asi ze souborného většího obrazového díla o moravských městech, dnes již neznámého.
Pramáti Viška zmizela v říši bájí a náhradou za ni střízlivý, neromantický rozbor stanoví jako původce názvu města ne ženu, nýbrž muže, z jehož jména Výšek či Vyšek – v hanáckém nářečí slyšíme vždy Veškov – bylo odvozeno i jméno staré slovanské osady na řece Hané, pozdějšího města Vyškova.

V polovině 13. století, za biskupa Bruna ze Schauenburku, byla zeměpanská osada povýšena na město, označované jako „oppidum forense“ – osada městského typu s trhem. Ve 14. století již Vyškov patřil k předním městům olomouckého biskupství.
Středověký vzhled Vyškova můžeme vcelku dobře rekonstruovat z dochovaných dobových kreseb i stávající půdorysné dispozice. Původní město nebylo rozsáhlé. Jeho jádro tvořilo trojúhelníkové náměstí s přilehlými ulicemi. Město obepínaly hradby, místy zdvojené, se třemi vstupními branami – Olomouckou, Brněnskou a Kroměřížskou. Siluetu města určovaly věže zámku, radnice a gotická stavba kostela. Životopisec sv. Jana Kapistrana, který v roce 1451 Vyškov navštívil, ho popisuje jako „město vznešené, obehnané hradbami, ozdobené krásným sídelním zámkem biskupa olomouckého s příjemnou zahradou“.

Po dlouhém období prosperity za vlády Karla IV. se v poslední čtvrtině 14. století na Moravu snesla pohroma. V roce 1375 umřel bratr Karla IV. moravský markrabě Jan Jindřich, který díky své prozíravosti a šetrnosti soustředil ve svých rukou mimořádně rozsáhlý majetek. Mezi jeho syny, markrabaty Joštem a Prokopem, záhy vypukl spor o majetek, i o celou Moravu.
Bratrský nesoulad se posléze změnil v krvavou válku, která byla několikrát obnovena (mír byl příliš křehký a vzájemné rozepře příliš hluboké) a definitivně skončila de facto až smrtí Prokopa v roce 1405. Markraběcí války postihly celou Moravu: vojska obou táborů plenila Moravu, vesnice byly vypalovány, hrady a tvrze končily v plamenech. Navzdory našim představám o šlechtické cti se složení obou táborů často měnilo, páni přecházeli z tábora do tábora podle momentálních okolností. Najdeme i šlechtice, kteří dokázali měnit své postoje vícekrát, aniž by pociťovali jakékoliv výčitky. O stálosti takových spojenců si však nemusíme dělat iluze. Stávalo se tak, že markraběcí války rozdělily i jednotlivé rodiny, kdy mnohdy blízcí příbuzní stanuli proti sobě.
Bojující oddíly vícekrát poplenily i Vyškovsko. Mezi velmi aktivní stoupence markraběte Prokopa patřil poměrně zámožný zeman Jindřich z Nevojic, který v dobách svého největšího majetkového rozmachu vlastnil na Bučovicku téměř deset vsí. Jindřich prakticky veškeré své jmění použil na úhradu válečných nákladů nebo obnovu hradu Tepence, jehož se stal purkrabím. Zadlužil se u brněnských Židů, a protože nebyl schopen dluh uhradit, o majetek přišel. Jediným štěstím bylo, že vsi vykoupil Jindřichův zeť Jindřich Konček z Prus, pro nevojického zemana však byl tento majetek definitivně ztracen. Sám Jindřich zakončil svůj život tak, jak se sluší na muže, který větší část svého života strávil jako válečník: byl zabit při obraně Tepence, když hrad oblehla vojska olomouckého biskupa a markraběte Jošta.
Podobných příkladů bychom ovšem nalezli více: na Vyškovsku se aktivně zapojili do bojů páni z Holštejna, nemůžeme pominout aktivity rytířů z Lulče, boje či šarvátky zasáhly řadu obcí Vyškovska, Bučovicka i Slavkovska.

Jinak výhodná poloha města zvyšovala ve válečných dobách nebezpečí jeho napadení. V husitských válkách byl Vyškov, který zachoval věrnost biskupovi, dobyt a zpustošen husity.
Patrně roku 1422 na Vyškovsku a v prostoru mezi Vyškovem a Kroměříží operovalo vojsko olomouckého biskupa a zarytého odpůrce husitů Jana Železného (město Vyškov patřilo mezi majetky olomouckého biskupství). Opět byl obležen hrad Račice, kterému vládl Petr ze Strážnice a z Kravař. Katolické vojsko hrad posléze dobylo a pobořilo, i když utrpělo těžké ztráty: na následky zranění zemřel mimo jiné i biskupův hejtman Herbort z Fulštejna.
Odvetná akce husitů proběhla zřejmě již o rok později: dobyt a vypleněn byl Vyškov a pustiměřský klášter, husitskou posádkou byl obsazen biskupský hrad v Melicích, pobořen byl patrně i lulečský hrad.
Další rozsáhlé boje probíhaly na Vyškovsku v roce 1425, na počátku příštího roku se měla sejít katolická vojska ve Vyškově nebo v Brně, v roce 1431 plenily Moravu a okolí vyškovského regionu oddíly rakouského vévody Albrechta Habsburského, odvetná výprava přivedla na Vyškovsko opět husitské válečníky, kteří snad znovu dobyli město Vyškov, klášter v Pustiměři a definitivně rozbořili hrad v Melicích. A to nezmiňujeme drobné půtky a boje lokálního charakteru, o kterých nemáme mnoho zpráv, které však můžeme zcela jistě předpokládat.

za válek uherských ho vypálil syn krále Jiřího z Poděbrad, vévoda Jindřich Müsterberský. Za takzvaných uherských válek protáhlo kolem Vyškova vojsko uherského krále Matyáše Korvína, jehož oddíly v roce 1468 na krátkou dobu obsadily mimo jiné opět i račický hrad.

V 17. století těžce postihla Vyškov třicetiletá válka. V tomto období v rozmezí let 1618 – 1648 bylo město dvakrát obsazeno Švédy a při jejich druhém vpádu v roce 1643 zcela vypleněno. Ze 155 usedlostí zůstala zachována sotva třetina, stejně vysoké byly i ztráty na životech. Po skončení Třicetileté války byly některé vesnice na Vyškovsku z poloviny i více vylidněny. Jak tehdy vypadala Morava, je zachyceno v tzv. první lánské vizitaci z let 1656 – 1675 ( první poddanský soupis půdy a usedlíků). Vyškov spolu se Slavkovem a Bučovicemi byly postiženy z Vyškovska nejvíce, neboť zde bývala zpravidla tábořiště procházejících vojsk.

Stavovské povstání českých pánů proti panovníkovi se projevilo také na Vyškovsku, kde řada obyvatel byla evangelického vyznání. A i ti, kdo nebyli, se za těžké doby zachovali oportunisticky. Když se v srpnu 1619 objevila u Vyškova stavovská armáda, měšťané jí otevřeli městské brány. Po Bílé hoře proto kardinál Ditrichštejn město obsadil španělskou posádkou. Vyškov ale nezbavil jeho privilegií. Víc utrpěly třeba Bučovice, které v roce 1620 vypálili Uhři.
Katastrofa přišla na sklonku třicetileté války, za vpádu Švédů v roce 1643. Švédský vojevůdce Linart Torstensson v létě obléhal císařské v Kroměříži. Jeden z oddílů jeho vojsk pronikl na počátku září až k Vyškovu. Velitel města plukovník Schonkirchen vzal nohy na ramena. A tak měšťané zůstali bez ochrany. Švédové se ale protentokrát spokojili s výkupným. Jistě ale přitom vypálili řadu vsí v okolí dnešního okresního města.
Horší to bylo o pár dní později. Torstensson dal totiž svým vojákům město v plen. Švédská soldateska podle dobových zpráv vše vyrabovala, dokonce strhávala z obyvatel šatstvo. Ve Vyškově zpustla většina dvorů. Zcela zničený byl také pustiměřský dvůr.
Celé město vypálili
Roku 1645 přišli Švédové zase a dokonali zkázu z předchozí doby. Jeden z jejich oddílů se za neúspěšného obléhání Brna dostal až k Bučovicím. Jejich obyvatelé čelili útoku stejně hrdinně jako Brňané. Švédům se postavili na odpor všichni obyvatelé zámku včetně vrchnostenských úředníků či sluhů. A uspěli, vojáci odtáhli s těžkými ztrátami. Předtím ale stihli vypálit celé město, které nechránily silné hradby tak jako zámek.
Dokladem těchto pohnutých událostí je zřejmě hromadný hrob, který prozkoumali archeologové v Bučovicích při rekonstrukci silnice I/50 v roce 2009. „Kosterní pozůstatky jsou dokladem nějakého ozbrojeného konfliktu. Na lebkách jsou stopy po sečných ranách. Jedna je dokonce velice dobře zhojená. To znamená, že ten člověk přežil jinak smrtelné zranění,“ uvedla Blanka Mikulková z vyškovského pracoviště Ústavu archeologické památkové péče Brno.
Podle antropologického průzkumu patřily kosti nejméně šesti, možná ale až sedmatřiceti dospělým lidem ve věku od pětadvaceti do čtyřiceti let, mezi mrtvými byly i ženy.
Tělesné pozůstatky zřejmě někdo zahrabal patrně v hromadném hrobě na starém hřbitově poblíž dnešní bučovické hasičské zbrojnice, jenž dnes už neexistuje.

Na konci 17. století dosáhl Vyškov velkého rozkvětu za panování biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Tehdy se Vyškovu říkalo „Moravské Versailles“ nebo také „Hanácké Versailles“.
Zámek hostil i později řadu významných návštěv (v roce 1800 zde nocoval ruský generál Suvorov a v předvečer bitvy u Slavkova v roce 1805 se zde dokonce sešel ruský car Alexander s rakouským císařem Františkem), své bývalé slávy už nikdy nedosáhl.

V 80. letech 17. století začal ve Vyškově řádit mor, který trval až do začátku století osmnáctého. Tehdy na mor zemřelo tolik obyvatel, že se jejich úmrtí ani nezapisovala do matriky.
Proto byl roku 1719 postaven morový sloup. Stojí na Masarykově náměstí a je dominantou náměstí. Byl postaven roku 1719 po morové epidemii která ve Vyškově trvala skoro 50 let.

Pohromy
7. srpen 1609 – V té době zdobila již čtyřicet let vyškovské náměstí nádherná renesanční radnice, která svědčila o prosperitě města a o níž se s obdivem vyjadřovala i jeho olomoucká vrchnost. Nádherná věž s patry oddělenými pásovými římsami a střechou v podobě jehlance se čtyřmi nárožními věžičkami byla skvostnou dominantou širokého okolí. Bouře, jež ale oné noci na město uhodila, vypadala jako zlý sen. Po půlnoci při velké bouři uhodil blesk do radniční věže. Tehdy byly ve sklepení uloženy 2 tuny střelného prachu, jejichž výbuch rozmetal věž i dva přilehlé domy. usmrtily 3 osoby a dvě byly zasypány v suti. Po tomto neštěstí byla radnice opravena teprve za 4 roky (1613) a nad magistrátní kancelář byla vsazena pamětní deska na památku tohoto neštěstí.
3. únor 1638 – Velká vichřice způsobila ve městě mnoho škod, zejména pobořila zámeckou kapli.
1753 – Obrovský požár, kterému podlehl celý Vyškov až na dva domy. Jako žhářka byla tehdy upálena 17letá Viktorie Veselá, zamilovaná do tesařského tovaryše, jemuž paličstvím opatřovala práci. Dle vyprávení byl tehdy na námestí takový zár, ze se varila voda v kasne.
30. srpna 1814 – Strašná povodeň, kdy 8 dní bez ustání trvá silný liják. Velká voda tehdy vzala 8 domů a 80 poničila.
21. května 1917 – Katastrofální požár města Vyškova který trval 3 dny a zničil celou třetinu města. Vypukl ve 13:30 v domě Meixnerově na náměstí. Oheň byl zdolán až ve středu 23. května 1917. V důsledku tohoto požáru byl zaznamenán úbytek obyvatelstva o 730 osob.

Zel, ze novejsí Vyskov, zvláste námestí po pozáru z roku 1753 bylo postaveno tak, ze dala se predvídat veliká katastrofa, v prípadu ohne a velikého vetru. Vzdyt domy i strechy vedle sebe jakoby srostlé, mely spolecné zdi a zádných stítu; ze by vsak zivel nabyl takových rozmeru, toho se prece jen nikdo nenadál.“

Bylo pondělí 21. května 1917, zhruba poledne. Vše se odehrálo ve dvorním traktu domu dědiců Josefa Maixnera na Velkém náměstí čp. 25. Nebohá paní Kateřina Konečná právě škvařila sádlo. Už nikdo nezjistí, co ji vlastně vyrušilo, že odešla od plotny. Sádlo v hrnci vzkypělo a vznítilo se. Voskový papír na stěně a dřevěný strop tragédii jen umocnily.

Navíc se jakousi zlomyslnou hrou osudu zvedl v těch chvílích nesmírně silný severovýchodní vítr. Do pěti minut byl celý dům včetně střechy v plamenech. Hořící šindele se vlivem větru měnily v dalekonosné zápalné „Molotovovy koktejly“ a létaly na vzdálenost desítek metrů. Paní Konečná během oněch nedlouhých okamžiků ztratila svůj život v plamenech. Požár se šířil po celé severní a severovýchodní straně náměstí. Již hořely i domy Vyškovských, Schönhofů a Lorků. V domě Josefa Vičara vyhorely i historické sklepy. V byte Cerného se schovalo pred ohnem 10 lidí, ale kdyz pozár zachvátil celý dum, byli v pasti. Az v krajním zoufalství se jednomu mladíkovi podarilo probehnout skrz besnící zivel a za ním i dalsích 8 lidí, takze se zachránili jen s malými popáleninami. Desátá, paní Karla Skácelová, bohuzel cestu nenasla a uhorela…

Zdá se dnes neuvěřitelné, že se požár přenesl i na protější, tedy jižní stranu náměstí. Ale nezapomeňme na mimořádně silný vítr a také na hustou „palbu“ hořících šindelů. Během desítek minut hořely i tam všechny domy. V radničním objektu shořelo v podstatě vše včetně vzácných archiválií. Nejméně porušena byla radniční věž.
Vyškovské hasičstvo se činilo, pomáhali i dobrovolníci z řad místního obyvatelstva, ale lidské i materiální zdroje bojovníků s ohněm nebyly dostačující. Ach, kdyby se nešetřilo vždycky na nepravých místech! Požár se rozšířil i na Husovu ulici a rovněž na Růžovou ulici (dnes Dobrovského), rovnoběžnou s jižní stranou náměstí. V domě patřícím rodině Šmerdově došlo k obrovské tragédii – uhořela paní Anna Hrudníková se svými dvěma dcerami. Vojín c. a k. rakousko-uherské armády František Koudelka, který si pobyt na dovolence v místě svého bydliště představoval určitě jinak, pomáhal hasičům, jak jen mohl, a zachránil několik lidských životů. V případě matky a dcer Hrudníkových, jež rovněž vynesl z hořícího domu, byla však jeho snaha marná. Sám pak vzpomínal: „Zavolal jsem pana doktora Saláka, který pokoušel se, ovšem marně, nešťastné přivésti k životu.“
To však již hořel i Greplův dům na Zámeckém náměstí (dnes Čs. armády) a objekty na protější straně – pivovar a zámek. Plameny pohltily i orlovnu a panský dvůr vedle bývalého kapucínského kostela.
V části zámeckého traktu měl tehdy své sídlo okresní soud. Jisté smrti uhořením nebo otravou spalinami tam unikla skupina osob, již tvořila paní Klementová, manželka arcibiskupského zahradníka, s jejími dvěma dcerami, dále paní Slezáčková a odsouzený vězeň Kukla. Za záchranu mohli vděčit úředníku Zemanovi, okresnímu soudci Lacinovi a soudnímu vykonavateli Bednaříkovi, kteří se objevili ve správném čase na správném místě. Pozár se dále síril mestem a brzy jiz horely i lípy ve stromoradí a na hrbitove.

Kolem 18. hodiny vítr ustal, ale ještě tři dny se plameny místy objevovaly znovu, takže hasičstvo muselo být v neustálé pohotovosti. Á propos – hasiči. Záchranné akce byly vyhodnoceny jako na svou dobu velmi profesionální. Jak bylo však již uvedeno, samotný vyškovský sbor by neměl šanci. Naštěstí přispěchali ku pomoci němečtí hasiči z Brna a poměrně slušně vybavený sbor z Prostějova. Ale nejen odtamtud – ve Vyškově se činili i hasiči ze vzdálenějších míst jako například z Třebíče, Bystřice pod Hostýnem či Holešova.
Kromě hasičů prokázal prvotřídní úroveň také brněnský německý sanitní sbor a rovněž příslušníci c. a k. armády, většinou opět z Brna. Bohužel, poučení přichází často až po katastrofě, a tak si i vyškovští radní konečně uvědomili, že do budoucna se jim vyplatí na hasičích nešetřit, a od těch dob zvýšenou měrou dbali na materiální vybavení opřílbených mužů s hadicemi.
Tehdejší starosta MUDr. Jan Venhuda, novohvězdlický rodák a velmi rázný komunální politik, podobný nejen svými politickými názory, ale i vzezřením známému enfant terrible české politiky Karlu Kramářovi, jmenoval komise, které měly pečovat o lidi bez přístřeší a jejich zásobování, ale které měly také sčítat škody. Celková bilance byla neradostná – 5 obetí na zivotech (shodou okolností pouze zeny), 27 tezce popálených osob, 67 znicených domu a 184 rodin bez prístresí. Kvuli ponicení mesta pozárem se z Vyskova odstehovalo 730 lidí.

O vyškovské katastrofě psaly noviny po celých Čechách a Moravě, ale i ve Vídni. Soustrastné dopisy zasílaly známé osobnosti naší kultury, mezi jinými vynikající brněnský literární historik profesor Arne Novák. C. a k. okresní hejtmanství organizovalo sbírku finančních příspěvků, jež svědčila o vlně opravdové solidarity s postiženými obyvateli Vyškova.

Podle svých možností poskytli finanční dary firmy, instituce, politici, obce i velké množství jmenovaných i anonymních soukromých osob. Ale nebyli bychom v českomoravských luzích a hájích, kdyby se nevyskytly i případy hyenismu, kdy se všelijací falešní výběrčí milodarů snažili vymámit „příspěvky na pohořelé“ od důvěřivých spoluobčanů.

Jako slova klasika dodnes vyznívající prorocké řádky neznámého pisatele v příspěvku ve Vyškovských novinách z 1. června 1917, v nichž stálo: „Je pravda, jsou zlé doby, válka, nedostatek a drahota ukrutná. Ale bývalo také zle, tuze zle a bylo potom lépe. Bohdá, že bude zas dobře a že za dobu nějakou Vyškov v nové tvářnosti, v novém hávu, moderní době slušícímu, objeví se…“
Požár z roku 1917 představuje nepochybně velmi hlubokou ránu, kterou zanechala na těle města souhra několika nešťastných faktorů, z nichž na předních místech nutno uvést osudově nepřiznivé povětrnostní podmínky a lidskou neopatrnost. Život však musel kráčet dál. Během necelého roku a půl přivítali obyvatelé Vyškova novou Československou republiku, v jejíž éře město povstalo do časů navazujících na někdejší prosperitu.
Tragický požár výrazně pozměnil tvář centra města i po architektonické stránce. Zanikla podloubí na severní straně náměstí, ale na druhou stranu vážná poškození, jež postihla snad vyjma části západní strany všechny ostatní domy, umožnila při přestavbách, především ve třicátých letech, použít i prvky moderní architektury, zejména funkcionalismu. Týkalo se to například čp. 40, dřívějšího Součkova domu, kde potom našla své sídlo firma Baťa, a rovněž sídla věhlasné cukrářské firmy Adolf Janský v čp. 8.

22. března 1931 – Velká povodňová katastrofa, kdy řeka Haná dosahovala až 4,5 metrů (kulminovala kolem půlnoci). Tuto povodeň způsobila průtrž mračen doprovázena blesky a krupobitím.

Korunní princ Rudolf byl syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské. u vyškova je o něm i pověst:
„U Vyškova sedlák oral na poli. Po mezi k němu blížil se v řásném plášti ruský důstojník. Sedlák chtěl dáti do zaječích. A tu důstojník od­halil plášť a na prsou zaleskla se mu řada metálů a na límci nápis: Já jsem korunní princ Rudolf a vedu vojsko od východu, abych pomstil se na svých nepřátelích“.
„Koroni princ Ludorf pořád se zjevoje, to o Brna, to o Holomóca, a všode řiká, že spis po vujně nebode, až on zas zasedne na trůn“.

V průběhu druhé světové války mělo být město Vyškov centrem německého jazykového ostrůvku kolem německého vojenského cvičiště a střelnice a mělo se stát centrem kolonizačního pásma táhnoucího se napříč celou Moravou. Za tímto účelem bylo vydáno nařízení o vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Na konci druhé světové války zasáhly boje Vyškov natolik, že patřil k nejhůře postiženým městům v zemi.
… velení 2. ukrajinského frontu rozhodlo k provedení úderu na směru Vyškov, Prostějov, Olomouc. 27. dubna po ukončení příprav byl útok v úseku průlomu zahájen. I přes účinnou třicetiminutovou dělostřeleckou průpravu v úseku průlomu využívali Němci všech prostředků k zastavení pronikajících jednotek Rudé armády. Ani protizteče a zasazení samohybných děl Ferdinand Němcům nepomohly a jejich jednotky s těžkými ztrátami ustoupily. Útvarům 81. gardové střelecké divize se podařilo obchvatem obejít Rousínov a čelním útokem jej osvobodit. “Za dvě hodiny prchá německá armáda i s čechyňským a komořanským volkssturmem do Vyškova. Na polích leží padlí, mezi nimi je i 32 rudoarmějců…” (Kronika Rousínova.) O zasazení dalších skupin volkssturmu nejsou dostupné zprávy. V německé obci Kučerov velitel jednotky volkssturmu učitel Sperka uprchl se svou ženou a dcerou na západ. (Kronika Kučerova.)…..

Začátkem ofenzivy na Vyškov byla slavkovská bitva. Během ní bylo město, kde naposled zazněly výstřely před více než sto lety z napoleonských předovek, několikrát bombardováno sovětským letectvem. Sověti osvobodili 27. dubna Slavkov a o dva dny později Bučovice. Zničili pozice německé armády u Nemojan, v Lulči sovětské bitevní letouny rozstřílely německý muniční vlak. Ještě 29. dubna Rudá armáda osvobodila Ivanovice na Hané, kde se Němci úporně bránili.
Ve Vyškově už němci vyhodili do povětří velká kasárna při „staré“ silnici. Nacističtí potentáti v čele s nenáviděným komisařem Matzalem z města uprchli. Boje o Vyškov byly kruté, střed města byl úplně zničen. Ani poté, co město padlo, se Němci nevzdali a bránili se na Drahanské vrchovině, v Pustiměři a Drysicích. V této vesnici byly boje vůbec nejkrutější, téměř celá její polovina byla úplně zdevastovaná. Až 9. května kapitulovaly poslední německé jednotky u Ježkovic.
Při osvobozování Vyškovska položilo život téměř tisíc vojáků Rudé armády a pětapadesát rumunských vojáků. Nacistickým represáliím i otevřeným bojům s okupanty padlo za oběť šest set obyvatel vyškovského okresu. K tomu je třeba připomenout obrovské materiální ztráty. Třeba dopravu se kvůli opravám zničených silnic a mostů podařilo plně obnovit až několik let po válce.

Muzeum letecké a pozemní techniky ve Vyškově
Existenci vojenského letiště u Vyškova využili po roce 1939 také jednotky německého letectva. Letiště pro ně nebylo významem nijak důležité, po celou dobu války sloužilo jako letiště školní (především škola leteckých mechaniků), popř. mohlo také sloužit pro potřeby kurýrních letů Truppenübungsplatz Wischau. Bojové akce, mimo několik vzletů proti přelétajícím spojeneckým svazům, byly z letiště uskutečňovány až s blížící se frontou v samém závěru II. světové války.
Dnes v areálu letiště ve Vyškově můžete vidět vojenskou techniku nepříklad z 2. světové války, ale také techniku několika dalších generací. Stíhací, bombardovací, transportní i průzkumné letadla, vrtulníky, letecké motory, vojenská bojová i přepravní technika, dělostřelecké zbraně, protiletadlové zbraně, torza vykopaných letadel Messerschmitt Bf-109, Iljušin IL-2, IL-10 nebo čmeláka z roku 1967.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Druhá světová válka, Husitská revoluce, kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, morová nákaza, neobvyklé názvy, Povodeň, Počasí - záznamy bouřek v dějinách, prokletá láska, prusko-rakouská bitva, škody napáchané ohněm, švédské utoky na naši zemi, Živá a Mrtvá voda. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vyškov – o založení vyškova – věstecký pramen pod farním kostelem – spor o majetek mezi markrabaty Joštem a Prokopem – dobyt a zpustošen husity – syn krále Jiřího z Poděbrad za válek uherských město vypálil – dvakrát obsazeno Švédy – „Moravské Versailles“ nebo také „Hanácké Versailles“ – Vyškově řádit mor skoro 50 let – blesk uhodil do radniční věže následný výbuch rozmetal věž i dva přilehlé domy – 17letá Viktorie Veselá zapálila Vyškov neboť byla zamilovaná do tesařského tovaryše, jemuž tak paličstvím opatřovala práci – paní Kateřina Konečná právě škvařila sádlo odešla od plotny sádlo v hrnci vzkypělo a vznítilo se a znikl tak velký požár – povodeň – Korunní princ Rudolf – V průběhu druhé světové války centrem německého jazykového ostrůvku kolem německého vojenského cvičiště a střelnice a centrem kolonizačního pásma táhnoucího se napříč celou Moravou – Na konci druhé světové války zasáhly boje Vyškov natolik, že patřil k nejhůře postiženým městům v zemi – Muzeum letecké a pozemní techniky

  1. Pingback: kraj Jihomoravský – Okres Vyškov | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s