Mírov – hrad – věznice – nábytkářská výroba – klaus na Mírov

Mírov (německy Mürau) je obec ležící v jižní části okresu Šumperk, asi 4 km SZ od Mohelnice, je obklopena malebnými a rozlehlými lesy. Jižní částí obce protéká říčka Mírovka.

Poté, co olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku založil v roce 1256 hrad Mírov, se okolní řídké osídlení rozrostlo a nabylo na významu. Časem zde vzniklo městečko a sídlo správy severních oblastí olomoucké diecéze. Mimo jiné se zde konaly též církevní soudy a při nich zde bylo zřízeno i malé vězení.
Postupem času vojenský význam hradu upadal, za husitských válek ještě odolal pokusu husitů o dobytí, ale za třicetileté války jej vypálili Švédové (nutno dodat, že hrad nedobyli ztečí, ale vyhladověním). Zároveň s tím bylo vypáleno a vydrancováno i městečko, které upadlo na úroveň průměrné vesnice.

Středověkém hradě jenž je Dominantou obce je umístěna věznice Mírov se zvýšenou ostrahou, která má mimo jiné oddělení pro doživotně odsouzené, v němž jsou vězněni nejnebezpečnější vězni České republiky. Ubytovací kapacita je 374 míst. Vězni jsou ubytováni na společných světnicích, největší má 18 lůžek. Celkem 32 světnic je určeno pro dva vězně, jednolůžkových světnic je v současné době 8.

V Mírově si v současné době odpykává trest 370 odsouzených. Devět z nich si v cele posedí do konce života. Mezi nimi jsou například:
Vladimír Herbrych byl v roce 2001 odsouzen za vraždu své matky na doživotí. Plzeňský krajský soud ho uznal vinným z toho, že děvětašedesátiletou ženu znásilnil a přitom jí uškrtil ručníkem. Podobným způsobem vraždil už jednou předtím.
Stanislav Lacko byl odsouzen v listopadu 1999 plzeňským soudem za vraždu dvaasedmdesátileté ženy. Několikrát ji uděřil pěstí do obličeje a pak jí na tvář šlapal. Nakonec jí uškrtil. V té době už za sebou měl tresty za loupež a znáslinění.
Zdeněk Vocásek v roce 1987 umlátil kladivem dva muže, jedné z obětí dokonce vbodl šroubovák do oka. U výslechu k tomu řekl: „Do těla se mi ho bodnout nepodařilo, ten šroubovák byl asi tupý.“ Po dvaceti letech výkonu trestu požádal o podmínečné propuštění. Soud ho zamítl.
Martin Vlasák kvůli dluhům, které měl z hraní automatů, zastřelil během jediné noci taxikáře a pracovníka benzínky. Odnesl si třináct tisíc. Čelí obvinění, že napomáhal Kájínkovi při jeho útěku z Mírova.
Bohumíl Vacík v roce 2000 během necelého měsíce zastřelil v Chodově na Sokolovsku a v samotném Sokolově čtyři lidi. Mezi oběťmi bylo šestileté dítě a také žena ve vysokém stupni těhotenství. Motivem vražd byly dluhy, které měl z podnikání.

Zaměstnanost vězňů se pohybuje kolem 60%. S ohledem na jejich složení je pro věznici atraktivní nabídka takového pracovního uplatnění, již lze realizovat v areálu věznice. Odsouzení pracují ve dřevovýrobě, zejména při výrobě nábytku. Další uplatnění mohou odsouzení nalézt na pracovištích kovovýroby, apretace, lepení obálek, výrobě žaluzií nebo keramiky.

Nábytkářská výroba je jednou z hlavních pracovních činností káznice. Do výroby nábytku ve věznici je nyní zapojeno 22 vězňů a čtyři zaměstnanci. Loni tamní vězni vyrobili nábytek za 9,5 milionu korun. Jeho kvalita je plně srovnatelná s nabídkou na trhu. Jejich nábytek putoval na ostravský krajský soud, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v Brně a na brněnskou městskou policii. Nábytek mírovských vězňů využívají i soudci v Kladně, Českých Budějovicích nebo Úřad práce v Plzni a další objekty.

Nábytek je k vidění ve vzorkovně nábytku. Cílem je ukázat veřejnosti, jakou profesionální práci vězni odvádějí. K jejich práci panuje obecně nedůvěra a vzorkovna je jednou z cest, jak ji prolomit. Ve vzorkovnu se proměnil bývalý služební byt správce v budově č. 15 před vězeňskou bránou. Návštěvníci se tak mohou projít na ploše přibližně 100 metrů čtverečních vzorovým bytem, kde je obývací sestava, kuchyňská linka s jídelním koutem, dětský pokoj, předsíň, vestavěná šatna či koupelnový nábytek.
Vzorkovna bude otevřena každé úterý od 8 do 17 hodin, v jiné dny pak je možné ji navštívit po domluvě s technoložkou Janou Linhartovou na čísle 583 488 351.
Předsíni vzorkového bytu vévodí pod skleněným poklopem maketa hradu. Z podoby hradu staré 90 let. Vězeňští výtvarníci měli k dispozici dobovou fotografii z roku 1923.

Vůdce Holešovské výzvy Slávek Popelka vyzval občany, aby požadovali odvolání prezidenta Václava Klause. Aby byl přemístěn občan Klaus z Hradu na Mírov.
Popelka obvinil Klause že jsi zaslouží pobyt ve vězení za podplacené milosti – Klaus podle něj uděloval milosti za peníze, úplatky při prezidentské volbě – Miliony pro senátory a poslance. Poslanec a tehdejší senátor Josef Novotný tvrdí, že se ho pokusil uplatit poslanec za ODS. , dale že zapříčinil výprodej, vytunelování státu a rozkradení většiny národního bohatství,
podílel se na úpadku morálky národa a zhoršení životních podmínek obyčejných lidí.

Hrad Mírov byl vybudován na skalnatém útesu nad obcí Mírovem nejpozději v l. 1258–1266. Původně asi vznikl jako biskupský lovecký hrad, avšak záhy se stal střediskem biskupského manského obvodu. Někteří historikové uvádějí jako dobu jeho vzniku již počátek 13. století a odůvodňují to českým jménem hradu, které v pozdější době, zejména za biskupa Bruna ze Schauenburku (1245–1281) – i jemu se většinou založení hradu přičítá, nebylo obvyklé, ale toto tvrzení je nepřesvědčivé. První nesporná zpráva o hradu Mírově pochází z r. 1266, kdy již náležel olomouckému biskupství. Jeho význam jako biskupského hradu podstatně vzrostl po r. 1320, kdy správa rozsáhlých biskupských statků v této oblasti přešla z Mohelnice na Mírov. Tehdy se započalo s jeho důkladnou přestavbou, při níž byl rozšířen; přestavba skončila teprve někdy kolem r. 1350, kdy je Mírov uváděn na předním místě mezi biskupskými hrady. Měl mezi nimi zvláštní postavení, protože celé panství kromě Mírova a Mohelnice bylo rozděleno na drobná manství, jejichž držitelé byli povinni vojenskou službou na hradě. Někteří z nich přímo na Mírově bydleli – buď v pěti hradních manstvích (nazývali se purkmani), nebo v domech patřících k hradu a konali zvláštní služby přímo na hradě (purkrabí, opatrování rozsáhlé koňské stáje apod.). Podle seznamu manů olomouckého biskupství z r. 1317 patřily k panství kromě města Mohelnice a městečka Mírova vsi Slavoňov, Svojanov, Javoří, Lukavice, Krchleby, Křižanov, Křemačov, Zvole, Ráječek, Maletín, Skalička, Lupěné a Kladky. Ve všech byla manství. Toto zvláštní postavení mírovského hradu, především jako vojenské pevnosti, souviselo zřejmě s neuskutečněným pokusem olomouckých biskupů ve 14. století proměnit rozsáhlé moravské statky biskupství ve zvláštní enklávu. Z hradních manů během 14. století vzešly některé známé šlechtické rody, jako například Ráječtí z Mírova, páni ze Zvole a další.

Olomoučtí biskupové používali hradu jako občasného sídla, zejména v době lovů, i jako útočiště před morem a válkami. Biskup Mikuláš z Rýzmburka (1388–1397) bydlel na hradě v době bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem v l. 1390–1391, kdy zde byli vězněni biskupští manové Víšek z Komárovic a Václav z Voděrad pro odboj proti rozsudku manského soudu. V téže době přišel o život purkrabí hradu Bohuš z Řepové pro podezření, že se spojil s biskupovým nepřítelem, stoupencem markraběte Prokopa Pročkem z Kunštátu na Bouzově. Na Mírově se v r. 1400 ukrýval olomoucký biskup Jan XI. Mráz (1397–1403). Zdejší hradní posádka také účinně pomáhala mohelnickému oddílu Zikmundových Uhrů pod vedením jistého Bohuše. Biskupův bratr a mírovský purkrabí Mikuláš Mráz (důležité úřady na tomto hradě se často svěřovaly příbuzným biskupů) se v r. 1402 zaručil za biskupovy četné dluhy. Za biskupa Václava Králíka z Buřenic (1413–1416) byl Mírov zastaven, avšak jeho nástupce Jan XII. Železný (1416–1430) jej vyplatil a dal opravit jeho opevnění, takže hrad se stal centrem obrany biskupských statků za husitských válek. V r. 1424 přitáhl na pomoc biskupským vojákům rakouský vévoda Albrecht a za pomoci mírovské posádky zpustošil okolní statky husitských pánů, zejména sousední zábřežské panství. V odvetu za to přitáhla na podzim téhož roku na severní Moravu husitská vojska pod vedením Diviše Bořka z Miletínka, Jana Hvězdy z Vícemilic a Mikuláše Sokola z Lamberka. Husité dobyli Mohelnici, avšak při obléhání hradu Mírova narazili na rozhodný odpor biskupské posádky, dobře chráněné mohutnými hradními opevněními, takže byli nuceni od dalšího obléhání upustit; hrad poškodili jen částečně dělostřelbou.
Olomoucký biskup Pavel z Miličína (1434–1450) hrad vzhledem k tíživé finanční situaci biskupství po husitských válkách opět zastavil, ale již před r. 1445 jej vyplatil zpět a svěřil do správy svému bratrovi Oldřichovi z Miličína. Vzhledem k pozdějším důkladným přestavbám hradu v 16. a 17. století nemáme o jeho vzhledu ve 14. a 15. století přesnou představu. Víme jen, že byl dosti rozsáhlý a měl nejméně dvojí pásmo opevnění. O tom, že utrpěl za husitských válek, svědčí skutečnost, že Oldřich z Miličína měl podle rozhodnutí svého biskupského bratra věnovat veškeré výnosy z panství na opravu a údržbu hradu a biskup se navíc uvolil přispět na tento účel 100 kopami grošů. K Oldřichovým povinnostem náležela péče o velká a malá děla, praky, střelný prach a olovo, uložené ve zbrojnici u hradní brány. Hrad byl tedy velmi dobře vyzbrojen a měl zřejmě i dost silnou posádku, jak dosvědčuje zpráva z r. 1435 o čtyřech hospodách pod hradem, patřících bezprostředně k hradnímu panství a určených především pro posádku.
Oldřich z Miličína dlouho na hradě nepobyl, protože v r. 1448 jej biskup Pavel svěřil vzhledem k hrozícímu válečnému nebezpečí do ochrany mocnému českému šlechtici Jaroslavu ze Šelmberka. Dal mu do ochrany i Mohelnici a panství Svitavy se všemi důchody z nich. Podle některých zpráv se kolem r. 1450 hradu zmocnil zradou Zdeněk ze Švábenic na Konici a jednal pak s olomouckou kapitulou o jeho vydání. Válečné rozbroje brzy nato přispěním Jiřího z Poděbrad načas utichly, a tak i na Mírově nakrátko zavládl pokojný život. Učený biskup Jan XIII. Ház (1450–1454) hostil na hradě známého františkánského kazatele Jana z Míšně. Po Házově smrti zastavil administrátor olomouckého biskupství Dominik hrad Mírov Mikuláši a Hynkovi Bystřicovým z Ojnic. Ti si vzhledem k blíže neoznačenému nebezpečí vyměnili v r. 1455 zastavené statky s Vilémem z Miličína za Modříce u Brna.
Po vypuknutí války mezi králem Jiřím z Poděbrad a Jednotou zelenohorskou v r. 1467, do níž se vmísil i uherský král Matyáš Korvín, byl hrad Mírov opět středem válečných bojů. Tehdejší zástavní držitelé Mírova páni ze Zvole byli sice stoupenci Matyášovými, ale biskup Protáz z Boskovic (1458–1482) chtěl mít zřejmě tuto důležitou pevnost ve vlastních rukou, a tak ji v r. 1468 od nich získal zpět. Hradní posádka vedla drobnou válku s okolními stoupenci krále Jiřího a bezpochyby se zúčastnila bitvy mezi Matyášovým vojskem pod vedením France z Háje a Jiříkovým vojskem pod vedením Zdeňka Kostky z Postupic u Zvole dne 1. října 1468. V ní bylo Jiříkovo vojsko poraženo a Zdeněk Kostka zahynul.
Jakmile nastalo příměří, domáhal se Hynek ze Zvole jménem svého bratra Jana navrácení Mírova. Na zemském soudu v r. 1476 bylo rozhodnuto, aby biskup Protáz z Boskovic držel hrad do doby označené v druhé listině pro pány ze Zvole (zřejmě šlo o zápis z r. 1468 o vrácení Mírova), a po skončení války jim měl hrad vrátit. Biskup však držel hrad i po skončení války a teprve v r. 1482 panský sjezd rozhodl, že jej musí předat Janu a Hynkovi ze Zvole. Zda páni ze Zvole hrad Mírov skutečně nazpět získali, nevíme, protože brzy potom byl již trvale v rukou olomouckých biskupů. V nepokojných dobách koncem česko-uherských válek i po nich se Mírov stal základnou loupeživých výbojů zdejších hradních manů, jako byl například Jan Zoubek ze Zdětína.
Správce olomouckého biskupství Jan Filipec začal brzy po svém nástupu v r. 1482 s opravami hradu, dosti poškozeného předchozími událostmi. Úpravy přerostly ve velkou přestavbu, která skončila až v r. 1497 a vtiskla hradu charakter pozdně gotického sídla. Filipcova přestavba měla v prvé řadě hrad zmodernizovat a přeměnit jej v pohodlnější sídlo, odpovídající
tehdejším požadavkům vysoké šlechty; na druhé straně však přihlížela též k modernější dobývací technice.
Na přelomu 15. a 16. století došlo i ke změně ve správě panství. Z někdejšího manského systému zbyla jen hradní manství a majetky v některých vesnicích, získané víceméně symbolicky příslušníky vyšší šlechty z okolí, kteří službu na hradě ani nevykonávali. Ostatní vsi panství se změnily ve stolní statky. Pro poddané to znamenalo určité zlepšení jejich postavení a svědčilo to i o změně ve funkci hradu, jehož vojenský význam byl zatlačen významem správním a okolností, že se opět stal i oblíbeným místem pobytu olomouckých biskupů. V polovině 16. století pak přešla na Mírov i správa biskupského panství svitavského.
Za biskupa Marka Khuena (1553–1565) došlo k nové rozsáhlé přestavbě Mírova, jíž získal v podstatě svou nynější rozlohu. Bylo vybudováno podkovovité předhradí, zatímco původní hradní budovy s věží, nazývané tehdy horním zámkem, a kostel před hradem byly zapojeny do pásma hradeb. Zprávy o stavebních pracích pocházejí z r. 1559, kdy biskup žádal Petra a Jana ze Žerotína na Šumperku, aby opravili dvě hradní manství, která drželi, a z r. 1560, kdy byla rozebrána hradní manství po levé straně cesty k hradu a materiál z nich byl použit na vyrovnání terénu. Jak tehdejší hrad Mírov vypadal, dokládají zachované hradní inventáře z l. 1574–1606. V předhradí byl byt úředníka (hejtmana panství), tzv. červený pokoj, strážní místnost nad bránou, tzv. kněžská světnice, kancelář, místnost důchovního a další pokoje. Ve staré části hradu byl velký sál, pokoj pro biskupa, kuchyně a k ní příslušné místnosti, tzv. stříbrná komora, jídelna a řada dalších komor sloužících hospodářským potřebám, sklepů i pokojů. Věž byla červená a byla opatřena hodinami. Vybavení hradu bylo tehdy poměrně dosti prosté. Například v biskupově pokoji stály v r. 1583 dva černé stoly, kožená stolice, dvě dlouhé lavice, skříňka na knihy, lůžko a na stěnách byla zavěšena tři zelená sukna. Na hradě se vedle kostela připomíná v inventářích i kaple sv. Viktorína. Hradským úředníkem na Mírově byl dlouhou dobu bratr biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598) Jan Pavlovský z Pavlovic, který měl v l. 1590–1598 panství v nájmu. Hrad nadále sloužil (spolu s Hukvaldy) i jako káznice pro duchovní i světské vězné. Jan Pavlovský zde věznil své provinilé sloužící, a hlavně sem byli posíláni kněží, kteří vedli nepořádný život nebo byli obviněni ze sympatií k Lutherovu učení. Například v r. 1586 uvěznil v nejhlubším vězení, zvaném Rozna, krejčího Ondřeje, protože prý se podvodně vydával za kněze. Biskup často zajížděl na hrad k lovům i k různým diplomatickým schůzkám a jednáním se šlechtici i jinými význačnými osobami a rovněž v dobách morových epidemií.
Za stavovského povstání v l. 1618–1620 mírovský hejtman Martin Půhončí z Předmostí hrad proti vzbouřeným stavům uhájil, ačkoliv tehdy povstalo i městečko Mírov a další obce panství. Za jeho věrnost jej olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn jmenoval v r. 1625 regentem všech biskupských statků.

Za třicetileté války opět stoupl vojenský význam mírovského hradu. V r. 1637 byla jeho obrana posílena velkými bombardami. Přímé válečné nebezpečí dolehlo na Mírov v r. 1643. Tehdy předvoj švédské armády, táhnoucí z Čech na Moravu, oblehl 17. června mírovskou pevnost a o dva dny později sem přitáhly i hlavní síly pod vedením proslulého švédského vojevůdce Torstensona. Hradní posádka v čele s hejtmanem Alexandrem Vinařským z Kříšova se vzdala a Torstenson zde ponechal asi 150 svých mužů pod vedením kapitána Izáka Bohma. V září 1643 ustupovali Švédové z Moravy, pronásledováni císařským generálem Gallasem. Císařští oblehli Mírov 20. září, tři dny jej ostřelovali z děl, a když na hradě vypukl požár, který zachvátil i předhradí a zničil střechy celého objektu, podnikli 23. září útok a hrad dobyli. Mírov byl pak narychlo opraven a opatřen stálou posádkou. Za nového vpádu Švédů na Moravu v r. 1645 byl Mírov 5. května znovu obležen. Obléhatelé způsobili hradu velké škody, ale jeho posádka se tentokrát postavila na urputný odpor a již druhého dne donutila Švédy k odchodu. Následujícího roku naopak mírovská posádka začala znepokojovat nejbližší švédskou posádku v Uničově.

Po třicetileté válce byl hrad Mírov ve velmi špatném stavu. Podle popisu z r. 1663 stál na výšině, ze tří stran obklopen vysokým lesem, a byl prý válkou a stářím značně sešlý; jeho stav zhoršil ještě požár. Byl obklopen zděným předhradím a velmi silnou zdí, která měla základy na skále, avšak místy byla v rozvalinách. Vzhledem k tureckému nebezpečí se mělo ještě téhož roku opevnění Mírova zlepšit provizorně palisádami. Biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (1664–1695) však místo toho zahájil v r. 1665 jeho generální přestavbu, k níž sám kreslil plány. Během ní byly znovu vybudovány jednotlivé části objektu, zejména roh hradního paláce, který byl poškozen deštěm a hrozil zřícením, dále byla přestavěna věž a znovu pořízeno celé vnitřní vybavení. V r. 1684 tyto barokní úpravy skončily. Svědectvím o nich byla i listina, vložená r. 1671 do báně hlavní hradní věže. Nezapomnělo se ani na předhradí, jak dosvědčuje nápis nad vchodem do hradu datovaný rokem 1679. V rámci úprav tu byl podle návrhu G. P. Tencally vybudován hradní kostel sv. Margarety s charakteristickou kopulí nad presbytářem. Do r. 1686 byla dokončena i přestavba hradeb podle zásad moderní barokní fortifikace.
Na rozdíl od většiny tehdejších panských sídel sledovala úprava Mírova znovu charakter vojenský, diktovaný hrozícím tureckým nebezpečím, současně však uspokojovala i nároky na vysoký komfort. Biskup Karel tu v r. 1684 založil velkou zbrojnici, v níž shromáždil jednak zbraně z předchozího hradního arzenálu, jednak získal další, zejména zbraně z bojů s Turky v l. 1663 a 1683. Její velké bohatství dokazují tři inventáře z doby mezi l. 1684–1696 a z l. 1736 a 1785. Ve zbrojnici bylo několik set pušek a pistolí (mnohé z nich, zejména turecké, nádherně zdobené), několik set kordů a šavlí (opět vynikaly turecké šavle), kopí, brnění, kosy, palcáty, turecké nože a dýky, buzikany, ozdobené pozlacené štíty, luky, děla a moždíře, veliké zásoby střeliva do pušek i děl a vrhacích granátů, zákopnického nářadí, věci na údržbu zbrojnice a krásná souprava tureckých stanů, kterou v r. 1696 daroval na válečné tažení biskup Karel Lotrinský svému příbuznému, panujícímu vévodovi lotrinskému. Vzhled hradu dokládají jeho inventáře z l. 1734 a 1738. Hlavní hradní budova byla dvoupatrová, předhradí jednopatrové. Jednotlivé pokoje byly barevně odlišeny (modrý, bílý, červený a zelený); předhradí sloužilo především jako sídlo úředníků a byla v něm i zbrojnice. Zámecká kaple byla přejmenována ke cti sv. Karla Boromejského. Velký sál ve starém hradě byl opatřen bohatými barokními štukami. V hospodářské části objektu se nacházely tři velké konírny. Avšak ani po přestavbě neztratil hrad funkci věznice pro duchovní. V l. 1681–1684 zde byl vězněn i osvícený šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, oběť šumperských a velkolosinských čarodějnických inkvizičních procesů.
V 18. století ztratil hrad v důsledku používání nové válečné techniky vojenský význam. Za pruských válek byla v r. 1741 část mírovských zbraní zapůjčena na obranu Olomouce a tam se stala kořistí Prusů. Hrad sám byl pruským vojskem vydrancován bez boje. V r. 1758 byly zbraně z Mírova opět poslány do Olomouce, kde se sice osvědčily při obraně města proti Prusům, avšak převážná část se jich ztratila. Biskupové přestávali mít o Mírov jako o své sídlo zájem a v r. 1761 sem byla z Hukvald přeložena kněžská káznice. Podle návrhu Jana Antonína Křoupala byla v r. 1762 pro tento účel postavena nová budova u vchodu do hradu. V 70. letech 18. století ji poškodil blesk a při její opravě byla snížena hradní věž. V r. 1801 byl pro účely kněžské káznice zabrán starý hrad. Od r. 1823 tu byl vězněn také slovinský osvícenský kněz a buditel Martin Kuralt (1757–1845), který nakonec na Mírově zemřel. Pro zemřelé vězně vznikl pod lesem nedaleko hradu hřbitov. Naposledy hrál hrad Mírov určitou vojenskou roli za napoleonských válek, když sem 5. prosince 1805 přitáhlo od Uničova 100 Francouzů. Hradní posádka v síle 8–10 granátníků však jejich nápor odrazila.

Po zrušení roboty v r. 1848 ztratil mírovský hrad svou funkci správní jako středisko patrimonia a přestal sloužit i jako káznice pro duchovní. Zbrojnici zčásti rozebrali úředníci a myslivci, nejcennější věci byly odvezeny na kroměřížský a chropyňský zámek. Údržba opuštěného hradu činila značné potíže, a proto jej v r. 1855 prodal olomoucký arcibiskup hrabě Bedřich Fürstenberk (1853–1892) hluboko pod cenou moravskému místodržitelství, které v něm zřídilo státní věznici, přenesenou sem ze Špilberka. K tomu účelu byl hrad v l.1859–1870 adaptován, přičemž byly také některé jeho části upraveny v novogotickém stylu a řada cenných detailů vzala zasvé. Tehdy získal hrad svou nynější podobu. Obdélné předhradí, obklopené ze tří stran jednopatrovými budovami, zesílenými strážními věžemi, odděluje od vnitřního hradu příkop, zčásti zasypaný. Vnitřní hrad o půdorysu velkého obdélníka tvoří třípatrový hradní palác se čtvercovou věží, jehož vnitřní kolmé křídlo rozděluje dva velké čtvercové dvory. Celek chrání barokní opevnění, zesílené bastiony. Nádvoří předhradí dominuje budova barokního kostela s bohatě zdobenou fasádou.

Za nacistické okupace v l. 1939–1945 se stal Mírov věznicí gestapa, jíž prošla i řada vedoucích funkcionářů ilegální KSČ na Moravě a různých levicových organizací. Dále tu byli nemocní, především tuberkulózní vězni, zejména Češi a Poláci, z nichž několik tu bylo i popraveno. Na blízkém vězeňském hřbitově, upraveném nyní v památník obětí okupace, bylo v l. 1939–1945 pohřbeno 677 politických vězňů, z toho 550 Poláků a 110 Čechů.

Za komunistického režimu byla mírovská věznice považována za jedno z nejkrutějších vězení pro politické vězně, se kterými zde bylo zacházeno hůře než s nejtěžšími zločinci. Běžné bylo odpírání kontaktu s rodinou, odepírání léčby a léků a kruté mučení, které bylo příčinou úmrtí řady vězňů.

Pověst :

O založení hradu Mírová
Za dávných dob, kdy ještě krajina, kde dnes stojí Mírov, byla porostlá hustým lesem, sídlil v té krajině statečný zeman Svatoš se svou rodinou a čeledí. Jeho syn Rastislav byl stejně tak statečný jako jeho otec, dcery po matce zdědily zbožnost. A vypravovalo se o nich také, že se vyznají i v lékařství a dovedou dokonce předpovídat věci budoucí.
Jednou nalezl Rastislav, když se procházel lesem nedaleko otcovského dvorce, prostrannou jeskyni. Vchod do ní byl jen nepatrný a skrytý, proto jej do té doby ještě nikdo nezpozoroval. Sestry Rastislavovy, předpovídající budoucí událostí, radily otci, aby v jeskyni dal zařídit vše potřebné pro obývání, že jí možná bude někdy zapotřebí. Otec učinil dle jejich rady. Jeskyni rozšířil, dal v ní vybudovat komory na obilí a jiné potraviny i chlévy pro dobytek, takže by se do ní v nouzi mohli uchýlit jeho lidé s celým svým majetkem. V nepřístupných místech byly vytesány otvory, jimiž mohl vcházet do jeskyně vzduch a světlo, větší otvor v křovím porostlé stráni byl upraven na vchod i východ.
Brzy se ukázalo, že dcery Svatošovy věštily předvídavě. Na Moravu totiž vtrhly divoké tatarské hordy, které páchaly nejohavnější ukrutnosti. Zapalovaly vesnice i města, vraždily jejich obyvatele nebo je jímaly do otroctví.
Moravský kníže se jim však postavil na odpor a svolal do zbraně všechen svůj lid. Svatoslavovi rozkázal, aby se svými lidmi hájil severozápadní Moravu. Svatoš ochotně uposlechla připravoval se k boji. Jeho žena s dcerami a s ostatními ženami i dětmi z okolí se ukryly do jeskyně, kam snesly‘ i zásoby potravin a svedly dobytek. Muži vedeni Svátošem a Rastislavem zatím v skrytu očekávali nepřítele. Do jeskyně se uchýlil s ženami a dětmi jen jediný z nich, stařičký kněz.
Jeden ze Svatošových zbrojnošů však, puzen lakotou, se stal zrádcem. Tajně odešel do ležení Tatarů, za odměnu jim pověděl o tajné jeskyni a také je k ní hned přivedl.
Tataři, aby se dostali dovnitř, odstranili balvany, které zakrývaly vchod do jeskyně, až nalezli těžká dubová a železem pobitá vrata. Proto porazili několik stromů, udělali si z nich silné berany, jimiž začali do vrat bušit, aby je roztříštili. Od lidí ukrytých v jeskyni čekali nářek, pláč a prosby, ale za vraty se ozýval jen zbožný zpěv. Ten Tatary neodradil. V útoku neustávali, až se jim podařilo učinit ve vratech průlom a se zrádným zbrojnošem v čele se hrnuli dovnitř.
Vtom najednou proti nim jako ohnivý had vyšlehl plamen, který užaslé útočníky zachvátil. S křikem a bolestným úpěním se dali na útěk. A tu vyšel z jeskyně starý kněz v mešním rouše, v ruce kříž, za ním zbožná manželka Svatošova s dcerami a ostatními ženami. Vroucně všichni děkovali Bohu za své zázračné zachránění. Za mrtvé nepřátele kolem svého úkrytu se pomodlili a otvor do jeskyně zase zatarasili.
Toho však už ani nebylo třeba. V lesním údolí zeman Svatoš se svým lidem ustupující Tatary přepadl a šťastně je porazil. Pak táhl dál od místa k místu, všude s tatarskými hordami sváděl vítězné boje, až byly z Moravy docela vypuzeny.
Když se kníže dověděl o jeho statečných činech, daroval mu za služby vlasti prokázané rozsáhlou krajinu kolem jeho dvorce. Svatoš si na ní zbudoval pevný hrad, jemuž dal jméno Mírov na památku, že byl vystavěn po vypuzení Tatarů, když na Moravě opět zavládl mír.

druhá verze pověsti:

Před dávnými časy, když mírovská krajina byla hustě zarostlá neprostupnými lesy, žil tam na své tvrzi zeman Soběn a jeho synové Bolebud a Mírota. Na smrtelném loži odkázal zeman tvrz oběma bratřím, aby na ní ve svornosti hospodařili. Starší z bratří Bolebud se stal hospodářem, kdežto mladší měl zálibu v lovu zvěře, ryb a čižbě. Oba tak plnili společné špýchary životními potřebami a blahobyt se šířil po celé tvrzi. Jednou na svých loveckých toulkách objevil Mírota v podskalí prostornou jeskyni, o níž se svěřil jedině bratrovi.
Mezitím biskup a příznivec obou bratří se chystal na pouť do Svaté země a hledal po celém kraji statečné muže, kteří by jej na této dlouhé a nebezpečné cestě provázeli. I Mírota na vyzvání se vydal k biskupovu dvoru do Olomouce.
Čas letěl a léta míjela. Jednoho dne se navrátil Mírota v kněžském hábitě na rodnou tvrz, rozloučil se s bratrem a více se už na tvrz nevrátil. V hlubokém lese vyhledal svou jeskyni, usídlil se v ní a vedl poustevnický život. Časem se k němu přidružili muži stejně s ním smýšlející, kteří vykáceli okolní lesy a vzdělávali je na úrodnou půdu. V jeskyni zřídili kapli, kde sloužili bohu. Pověst o jeskyni a jejich obyvatelích se brzy rozšířila po celém kraji. Přicházeli nemocní a Mírota je léčil a těšil. Lid si poustevníka velice vážil a sám olomoucký biskup jeskyni jednou navštívil.
Zemřel Mírota, zemřel i biskup, jeskyně dostala jiné obyvatele. Během času okolní lesy kácením prořídly a kolem jeskyně vznikla osada. Lidé ji nazvali – poněvadž tu panoval stálý mír – Mírovem nebo také Mírotovem podle prvého objevitele a obyvatele Míroty.
Náhle do země vpadli pohanští Tataři a nastala zlá doba. Došlo i na okolí župního hradu Úsova. Lidé ve vsích byli vrvažděni, chalupy a tvrze spáleny. Kraj pustl a opět zarůstal lesem.
Olomoucký biskup, kterému kraj patřil, nařídil stavět v mohelnické krajině hrad na ochranu obyvatel. Hrad byl postaven na místě jeskyně a té bylo použito jako hlubokého hradního sklepení. Novému hradu dali pak jméno Mírov.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice císař král president, Druhá světová válka, Husitská revoluce, švédské utoky na naši zemi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Mírov – hrad – věznice – nábytkářská výroba – klaus na Mírov

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Mohelnicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s