Zvole – významný šlechtický rod – goticko-renesanční tvrz – bitva u Zvole – smírčí kříž – hastrman

okres Šumperk kraj Olomoucký

Obec Zvole ve staročeštině (zvóla, zvóle) byl termín, který vyjadřoval právo užívat obecní majetek zejména k pastvě, honitbě a rybolovu. Méně pravděpodobný je výklad, který toto místní jméno spojuje s nějakými stvoly, resp. stvolnatými rostlinami.

Ves Zvole se nachází přibližně 5 km jihovýchodně od Zábřeha. při silnici ze Zábřeha na jih do Mohelnice. Kolorédov, bývalá osada Zvole, v jižní části areálu již zcela splynul s původní Zvolí. Severovýchodně od obce se vlévá do řeky Moravy Moravská Sázava. Domy ve vesnici a část katastru leží ještě v rovině Mohelnické brázdy kolem řeky Moravy, ale západní část katastrálního území zasahuje již do kopců Mírovské vrchoviny.

Zvole patřila vždy k velkým a významným vesnicím na Zábřežsku.

Zvole patří k těm vsím, které jsou jmenovány v listině olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (1245–1281). pro mohelnického rychtáře z roku 1273.
Ten v ní vymezil územní pravomoci mohelnického rychtáře, pod něhož spadala i ves Zvole, uváděná v listinách jako Smola.
a které potom byly udělovány jako léno olomouckých biskupů příslušníkům nižší šlechty. Zvole náležela mezi těmito vesnicemi k nejvýznamnějším, protože se zde již dva roky po první zprávě objevuje filiální kostel sv. Jiljí a zdejší manové drželi v následujícím období i okolní lenní statky.

Když bylo v druhé polovině 14. století přeneseno sídlo biskupské lenní provincie z Mohelnice na hrad Mírov, objevují se na hradě jako purkrabí i vladykové ze Zvole,
moravský šlechtický rod, původně vladycký, doložený od 2. poloviny 14. století. Mezi jejich rodové statky patřily Lukavice, Osoblaha, Šumvald. 1567 povýšeni do panského stavu. Rod vymřel na konci 17. století.

Největší rozmach zaznamenalo zvolské panství v 15. století. Rod vladyků ze Zvole získal další lenní statky v okolí, později i jinde na Moravě a ve Slezsku (Kolštejn, Hlučín, Osoblaha ad.), a jeho jedna větev byla povýšena do šlechtického stavu. Na Zábřežsku patřili Zvolští v husitských dobách k hlavním oporám katolické církve a k největším odpůrcům Tunklů z Brníčka a na Zábřehu, kterým tehdy patřila podstatná část severozápadní Moravy. V roce 1468 byla mezi Zvolí a Rájcem svedena bitva vojsk Jiřího z Poděbrad a krále Matyáše, v níž byl smrtelně zraněn vůdce českého vojska Zdeněk Kostka z Postupic.

V té době stála ve Zvoli goticko-renesanční tvrz náležející do obvodu mohelnické rychty poprvé připomínaná roku 1273 , vedle ní pak pivovar a mlýn. Byla zde také fara, snad i škola; kostel byl za husitských válek zničen a musel být v roce 1444 postaven znovu.
Po roce 1500 získali Zvoli s šesti vesnicemi Žerotínové, ale v roce 1561 vykoupil toto zboží olomoucký biskup a připojil je k panství Mírov. Tvrz ztratila na významu a byla později v 17. století přestavěna na sýpku a hájovnu. Na tuto přestavbu upozorňovala deska s letopočtem 1672, která byla na budově tvrze až do její likvidace.
Dále pak tvrz sloužila jako vinopalna, hájovna, škola, jako moravské železářské sklady a mlékarna. Roku 1972 byla tvrz beze zbytku zbořena a na jejím původním místě dnes stojí zdravotní středisko (budova č. p. 31). . Při jeho stavbě v letech 1975–1976 se tu také při kopání základů našly zlomky středověké keramiky, které je možno datovat do 14. až 15. století.

Z tvrze zbyly pískovcové erby, dnes umístěné v boční kapli zdejšího kostela. Původní zvolský kostel stál v místech dnešní budovy školy.

Zvolská tvrz byla sídlem zdejších vladyků. Od roku 1370 zde sídlil první známý vladyka – Václav ze Zvole. Stala se i rodištěm dvou pozdějších olomouckých biskupů. Prvním z nich byl Kuneš ze Zvole (1430–1434), který byl současně administrátorem pražského arcibiskupství a zúčastnil se jednání basilejského koncilu, kde usiloval o návrat Čechů pod vliv Říma. Na zpáteční cestě však v Ulmu umřel. Druhým biskupem byl Bohuslav ze Zvole (1454–1457), vynikající znalec kanonického práva. Zemřel ve Vídni a existuje podezření, že snad byl otráven svými náboženskými odpůrci. Pohřben byl v Olomouckém dómu.

Početný rod zvolských vladyků se v 15. století rozdělil na několik větví a vedle zvolského zboží, ke kterému patřilo kromě Zvole dalších pět okolních vsí a statků, získali Zvolští ze Zvole také např. Kolštejn (dnes Branná), Odry a další majetky. Dalším významným příslušníkem rodu byl Jan Zvolský ze Zvole, známý humanista a básník.
Někdy po roce 1500 získali zvolské léno páni ze Žerotína. V té době je také poprvé prokazatelně tvrz ve Zvoli připomínána. A to když v roce 1553 na ni tehdejší držitel léna Petr ze Žerotína zval k návštěvě svého švagra Půtu z Ludanic a na Rokytnici. V druhé polovině 16. století prodali Žerotínové zvolské zboží Marku z Weiczingu. Ten pak v roce 1564 prodal Zvoli se statky olomouckému biskupu Marku Khuenovi (1553–1565), který zvolské majetky natrvalo připojil k mírovskému biskupskému panství.
Zvolská tvrz tak přestala sloužit jako šlechtické sídlo a byla v 17. století přeměněna z části na panskou sýpku a z části v hájovnu. Později však byla celá stržena.

Zvole patřila i po třicetileté válce k největším vsím na mírovském panství, i když očividně ztrácela na významu. Přispělo k tomu i válečné zpustošení, protože ještě v roce 1677 podle lánového rejstříku zde bylo vedle 25 starousedlíků 10 novousedlíků a čtyři poustky; pivovar byl zbořen. Zvolský dvůr, o jehož dřívějších osudech máme poměrně málo zpráv, byl v roce 1787 rozparcelován a na jeho místě vznikla osada Kolorédov. Dolování železné rudy v okolí v první polovině 19. století se Zvole dotklo jen okrajově.
Po zrušení poddanství patřila Zvole sice k velkým a výstavným, ale jinak běžným obcím vesnického typu v nově zřízeném soudním a politickém okrese Zábřeh. Také ostatní živnosti, např. mlékařské družstvo, byly většinou spojeny se zemědělstvím. Farní kostel byl roku 1854 úplně zničen požárem, a proto byl postaven nový, který byl v roce 1876 zasvěcen Neposkvrněnému Početí P. Marie.

bitva u Zvole
V místě, mezi Rájcem a Zvolí, jímž nyní vede železnice Mohelnice – Zábřeh, objevil kolem roku 1900 kříž v nánosu hlíny stařičký rájecký občan Jan Kolčava. Následně byl postaven na okraji obce Rajec směrem na Zábřeh. Při opravách komunikace, byl kolem roku 1969 přemístěn na náves naproti č.p. 110. Mnohem později byl přemístěn v rámci návsi výše, nad zvonici. Kříž stál pravděpodobně původně na místě bitvy z roku 1468. Druhý kříž stojí ve Zvoli

České vojsko v ní bylo poraženo uherským vojskem tzv. černou rotou Matyáše Korvína vedenou hejtmanem Františkem z Háje.
zemřelo zde přibližně 600 až 1000 mužů na české straně a přibližně 300 mužů na straně uherské

Česko-uherské války (též zvané jako „Druhá válka husitská „) probíhaly v českých zemích na konci 60. let a v 70. letech 15. století.
Dne 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad jako kacíře za sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu.

Papež Pavel II. 20. 4. 1468 vydal hned dvě buly. Tou první byla uvalena klatba na každého, kdo by pomáhal nebo se stýkal s českými kacíři. V té druhé vyhlásil odpustky a absolutní rozhřešení vč. nejtěžších hříchů těm, kteří budou půl roku bojovat proti českým kacířům.
Výprava po korouhvemi kříže však tentokrát neměla podobu jednoho velkého vojenského podniku, ale do Čech pronikaly jednotlivé křižácké houfce, které pokud nenarazily na odpor, měly devastující charakter. V opačném případě se dávaly na zbabělý útěk na druhou stranu hranice, odkud přitáhly.

Roku 1467 papež potvrdil za vůdce katolíků Zdeňka ze Štenberka, předáka Zelenohorské jednoty. Jemu byly na pomoc poslány houfy křižáků z okolních zemí, avšak jejich útoku vojska Jiřího z Poděbrad úspěšně čelila. V březnu roku 1468 zahájil přímý boj vykonavatel papežské klatby uherský král Matyáš Korvín. Vpadl na Moravu a postupně likvidoval pozice Jiřího z Poděbrad.

V období česko-uherských válek mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem byli vladykové ze Zvole příznivci uherského krále Korvína. A právě 1. října roku 1468 se odehrál jeden z konfliktů těchto válek – bitva u Zvole. Bitva se strhla na polích mezi obcemi Rájec a Zvole asi 3 km JV od Zábřeha mezi českým královským vojskem, vedeným věrným straníkem Jiřího z Poděbrad Zdeňkem Kostkou z Postupic, a Matyášovou „černou rotou“, v jejímž čele stál hejtman Franc z Háje.
(vlastně černá rota byla bývalí husité.)
Život je svedl dohromady během bitvy u Lipan, která byla první bitevní zkušeností i šokem z prohry. Jako jedni z mála z boje prchli a přežili. Jejich velitelem se stal Talafús z Ostrova.

Osiřelí husité si říkali bratříci. v 30. – 60. letech 15. stol. působili v Uhrách (dnešním Slovensku), na uhersko-polském a uhersko-rakouském pomezí; pokud bratříci nenalézali uplatnění v žoldnéřské službě, zakládali vlastní komunity, bratrstva (kontrolovali často rozsáhlé oblasti, zvláště na Spiši, Gemeru i Šariši). Jejich jádro tvořili čeští husitští i katoličtí bojovníci, kteří po husitské revoluci odcházeli na uherské bojiště. K nim se postupně přidávali slovenští, polští, uherští, němečtí, rusínští i rakouští vojáci.

Postupně nabývali na síle. Utíkali k nim husité ze všech okolních zemí. Někdo říká, že bojovali proti vrchnosti a šířili rovnost. Někdo tvrdí, že přepadávali karavany a pálili města. To i ono bylo k nelibosti uherského krále Matyáše Korvína. Sebral velké vojsko a začal bratříky systematicky vyhlazovat.
V roce 1458 utrpěli slovenští bratříci porážku od Matyáše Korvína u Blatného potoka, kde zahynul jejich hejtman Petr Aksamit z Liderovic,

Talafús se zbytkem věrných uprchl. Opevnil se na hradě Richnavě. Během obležení hradu se Talafúsovi podařilo utéct, ale naši hrdinové padli do uherského zajetí. Podobně jako mnoho ostatních poražených vstoupili s hanbou do služeb uherského krále.
Z bývalých bratříků král učinil jádro svojí nové žoldnéřské armády. V jejím čele stál hejtman Černý Haugwic a vojákům se začalo říkat Černá rota. Prožili mnohá tažení na Balkáně. Bojovali proti Turkům, sloužili na Dunaji a ochutnali pomíjivou slávu i blahobyt.
Když král Matyáš vytáhl proti Jiřímu z Poděbrad, Černá rota stála v čele útoku. Dobyla Špilberk. Drancovala hrady na Moravě i v Čechách. Mnohokrát se bývalí husité z Černé roty střetli s bývalými spolubratry, kteří bránili starou vlast.

Porážka českého vojska u Zvole měla fatální následky pro Moravu a Slezsko, nejen pro jeho velitele, který byl těžce zraněn a zemřel ještě téhož dne na Tunklově zábřežském zámku, ale i pro následný vývoj událostí v zemích koruny České.

Severní Morava rozdělená na dva válečné tábory se stala dějištěm válečných událostí, jimž padl za oběť nejen přítel Jiřího z Poděbrad Zdeněk Kostka z Postupic, ale celá řada vsí, z nichž některé natrvalo zanikly a hradů, které od té doby zůstaly ve zříceninách (Bludov, Brníčko, Nový hrad). Velmi bylo poškozeno také zdejší důlní podnikání, zejména na Staroměstsku a Rýmařovsku. Ušetřeno nezůstalo ani sousední Slezsko, kde bylo Matyášem Korvínem popleněno Bruntálsko a zničen hrad Edelštejn. Jejich lokalizace je předmětem současných archeologických výzkumů.

Jiří z Poděbrad svěřil v roce 1464 hrad Bouzov s panstvím svému věrnému stoupenci Zdeňku Kostkovi z Postupic a jmenoval jej velitelem svých vojsk. Ten již v té době měl v držení i blízkou Moravskou Třebovou a byl hejtmanem chrudimského kraje. Nedlouho nato, za česko-uherských válek, bylo bouzovské panství stejně jako větší část Moravy popleněno uherskými vojsky. Rokem 1468 začíná období pro Moravu a Slezsko poměrně tragické. Ke konci března roku 1468 vypověděl Matyáš Korvín českému králi Jiřímu z Poděbrad válku. Vojevůdcem uherských vojsk jmenoval Korvín hejtmana France z Háje (mezi vojskem i lidem zvaný „Strašný Franc“, Čech a bývalý člen Bratří). Ten v polovině června r. 1468 vpadl na Moravu a 2. července se dostal až k Olomouci, kde v klášteře Hradisku oblehl umístěnou českou posádku pod velením Vaňka Šatného. Dvouměsíčním obléháním hrozilo posádce vyhladovění. Ze strategického hlediska velmi záleželo králi Jiřímu na udržení této pozice, a proto se rozhodl obležené vysvobodit a doplnit jejich zásoby.

Konvoj záchranné výpravy čítající přes 180 vozů se spíží a s doprovodem v síle přes 5000 mužů se pod velením Zdeňka Kostky z Postupic přesouval od Litomyšle do povodí Moravské Sázavy k Zábřehu. Ke konci září dospěla výprava až do Zábřeha, kde se k ní se svým vojskem připojili bratři Tunklové – Jiří Tunkl ze Zábřeha a Jan Tunkl z Brníčka.
Když vypukla válka mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem, stáli oba Tunklové na straně Jiřího a zapletli se tak do sporů s pány ze Zvole, kteří podporovali Korvína.
Ze Zábřeha měla výprava namířeno již přímo k Olomouci. Zdeněk Kostka však pro pokračování výpravy stál před dilematem. Mohl volit ze dvou variant pokračování cesty podél řeky Moravy a obě byly nebezpečné. Pokud by volil cestu po levém břehu, musela by se u vsi Leština výprava složitě přebrodit nebezpečně rozvodněnou řeku Moravu a dále se probíjet územím drženým a ovládaným úsovským pánem Karlem z Vlašimi, přívržencem krále Matyáše. Z těchto důvodů padlo Zdeňkem Kostkou rozhodnutí pro postup po pravém širším a schůdnějším břehu řeky, i když zde číhalo trojí nebezpečí. První překážkou byla tvrz v Rájci, tehdy v držení a pod velením biskupského mana Jana Rájeckého z Mírova. Dalším problémem a překážkou byla poměrně pevná a dobře vyzbrojená tvrz ve Zvoli. Této posádce velel další biskupský man – rytíř Zikmund ze Zvole. A třetí a také největší komplikací bylo v cestě stojící biskupské město Mohelnice. Dobře opevněné a pod ochranou blízkého a taktéž silně opevněného hradu Mírova s poměrně početnou dobře vyzbrojeno a vycvičenou posádkou. Tito všichni byli přívrženci krále Matyáše. Přes tato rizika se České vojsko vydalo cestou po pravém břehu Moravy, neboť Zdeněk Kostka předpokládal a očekával, že mu v ústrety přijede na pomoc posádka z jeho Bouzova. Ke zpevnění obrany a posílení mužstva vyslala mírovská posádka značný počet vojska na tvrze v Rájci a ve Zvoli. Rájecká posádka však neprovokovala a nevyvolávala střety a volně ponechala české vojsko bez napadení projít. Před Zvolí se Zdeněk Kostka rozhodl tuto obejít a vyhnout se tak dalšímu možnému konfliktu. Výprava tedy odbočila vpravo po tzv. „staré cestě“. Zde se však střetla s překážkou – hluboký úvoz cesty nad vsí byl zatarasen zásekem. Postupovat bylo nemožné, neboť z obou stran cesty byly připraveny protivníkovy zálohy. Nebylo proto jiného řešení, než se vrátit před osadu Zvoli, vybudovat tam ležení, tábor opevnit z vozové hradby a vyčkat příhodné situace a momentu překvapení při prudkém výpadu. Při setmění se snažila lehká uherská jízda několikrát atakovat tábor, avšak bez většího efektu a škod na české straně.
Jelikož celý rok 1468 byl poměrně deštivý a zvláště pak podzim, bylo ležení rozložené na bahnité rozbředlé půdě velmi nevhodné. Velení se proto rozhodlo přemístit tábor na sušší místo. Při tomto manévru a pokusu přemísťování provedly uherské setniny nájezdy na vozové ohrady, ale opět bez valných škod.
Pohroma a katastrofa v podobě úplné porážky českého vojska se však dostavila velmi záhy. Od Olomouce přitáhl ke Zvoli dne 30. září s hlavním uherským vojem čítajícím bezmála 8000 mužů František z Háje a český tábor v noci přepadl. Hlavní bitva se odehrála 1. října. České vojsko mělo jedinou cestu k ústupu směrem na Zábřeh. Z rájecké tvrze provedla výpad na ustupující vojsko silná posádka a české vojsko se dostalo do obklíčení a v nastalé kruté bitvě české vojsko podlehlo. Údaje o počtu celkových ztrát se značně rozcházejí. V kronikách se uvádí na české straně až 600 usmrcených mečem a kopím a dále několik set utopených v Moravské Sázavě. Malá část vojska se probila zpět za hradby Zábřeha. Zde byl těžce raněn (údajně Janem z Vrbna) velitel Poděbradova vojska Zdeněk Kostka z Postupic a ještě týž den večer umírá na Tunklově sídle v Zábřeze.
Po smrti krále Jiřího z Poděbrad dal podle všeho Matyáš Korvín vypálit kromě jiných i hrad Brníčko a bývalý spojenec Poděbradův Jiří st. Tunkl se raději přiklonil na jeho stranu. Jako hejtman se dokonce v roce 1474 zúčastnil bitvy u Ivanovic ve Slezsku, tentokrát na straně Matyášově. Byl sice poražen, ale udobřený král Matyáš se přimluvil, aby moravští páni přijali Jiřího Tunkla a jeho potomky do panského stavu. Stalo se tak až v roce 1480, v době kdy umírá Jiřího bratr Jan Tunkl z Brníčka.

Po obléhání se vzdala i posádka kláštera Hradisko a v únoru 1469 po půlročním obléhání i Špilberk, posádka se musela po vyhladovění vzdát.
V únoru roku 1469 se vydal Matyáš Korvín se silným vojskem do Čech a zaútočil na Kutnou Horu. Počátkem roku 1470 válka pokračovala, v únoru byl dobyt Nový Hrad, který byl v držení rodu pánů z Kunštátu.
Mezi mnohými byl roku 1471 zničen i hrad Brníčko, který se roku 1513 uvádí již jako zřícenina.
Tehdy byla marná i snaha Ctibora Tovačovského z Cimburka dobýt Olomouc. S citelnými ztrátami byl odražen. Pouze knížeti Viktorinovi se podařilo v prosinci 1468 dobýt Uherské Hradiště. Tak se ocitla celá Morava a Slezsko, kromě Uherského Hradiště, Opavy a Lužice v rukou uherských.

Suché Lazce – na začátku údolí pod „Zamčiskem“, tj. kopec na kterém stávala tvrz jménem Přerovec. Hrad byl zničen tzv. „Černou rotou“ vojsk Matyáše Korvína v roce 1474.

Západně od Louček v okrese Bruntál dříve stával hrad Zátor. Dnes po jeho existenci nezbylo prakticky nic. hrad zničený roku 1474 vojskem Matyáše Korvína.

V letech 1465 – 1475 sváděl u Bruntálu a Benešova těžké boje Jiří z Poděbrad s vojsky Matyáše Korvína. V těchto bojích bylo zničeno 19 obcí od Benešova po Pocheň.

Uherský král Matyáš Korvín vpadl v r. 1474 s „černou rotou“ na Opavsko a pochopitelně se mstil svým nepřátelům. Odnesli to také Bírkové, když dobyl jejich hrady Vikštejn s Vartnovem a zbořil je.

v roce 1474 Korvín – v souvislosti s boji vedenými se stoupenci Jagellonců -napadl Krnovsko a zničil hrad Cvilín. Korvínova “černá rota“ tehdy dobyla i další okolní hrady a tvrze: Albrechtice, Branice, Dívčí Hrad, Fulštejn.

Pevný hrad Landek byl ale při ničivém tažení černé roty Matyáše Korvína v srpnu 1474 dobyt a zcela zničen.

V katastru obce jsou evidovány tyto kulturní památky:
Smírčí kříž, zvaný Cyrilometodějský (na návsi) – památka ze 16. století
Krucifix (na návsi) – klasicistní kamenická práce z roku 1796 s prvky lidového baroka
Sousoší Kalvárie (u silnice k Mohelnici)
Sochy svatého Jana Nepomuckého a sloup s Immaculatou
Kulturní památky nechráněné zákonem:
Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie – novogotická stavba z roku 1862

Narodil se tu akademický malíř František Hoplíček (1890 až 1946).

K obci se váže pověst:

Hastrman ze Zvole
Hastrman rejdíval nejvíc pod Hájem, kde u vody se pásávali koně a kousek dál klisny s hříbaty. V noci v měsíční záři vylézal z Moravy a setrvával až skoro do svítání. Pacholci, kteří drželi u koní stráž, nemohli ani zdřímnout. Kolikrát hastrmana, který se proměnil v bílého koně – Šimla, dokonce obklíčili, ale vždy se mu podařilo vyklouznout – a žbluňk, byl ten tam. Večer příštího dne, kde nic, tu nic – hihihi – opět pasoucí se dobytek Plašil a znepokojoval. Bylo to k zlosti, pacholci se už zdráhali
v noci hlídat.
Konečně takové „ponoukání“ dopálilo hospodáře Jiřího Komendu. Pořídil si lýkový provaz, vzal otýpku sena, do ni zastrkal trávu od Božího těla po cestě shrabanou a šel hlídat sám. Šiml však z vody vylezl a začal své rejdění teprve třetí noc. Hospodář vzal do levé ruky otep sena, do druhé provaz s připravenou smyčkou a začal chodit mezi koňmi a dával jim ochutnat. Chodil od koně ke koni, až se přiblížil k šimlovi. Ten nechtěl ani přivonět. Ale když přiběhlo hříbátko a vzalo si z otýpky peroutku, přiblížil se i šiml a začal si brát seno také. Vtom hospodář rychle vhodil smyčku koni na hlavu a bělouš byl chycen. Nevzpouzel se, stál tiše. Hospodář na něj sedl a vracel se do dědiny. Doma ho uvázal ke žlabu a řekl: „Počkej, knote, však při práci tě vrtochy přejdou!“
Celé léto pak bral. hospodář Komenda šimla na robotu, nikomu jinému s ním jezdit nedovolil, sám ho i poklízel. Kůň od jalové píce a těžké práce se sesychal, až byl jenom kost a kůže. Samému hospodáři bylo zvířete líto. Jednou, když nebyl doma, domácí sušili otavu. Milý šiml dostal nějak hlavu z lýčené ohlávky a otevřenými dveřmi z maštale zmizel. Když se hospodář vrátil a slyšel, co se stalo, jen se zasmál a pravil: „Vem ho rarach! Koně na pastvě víc plašit nebude!“ – a neplašil…

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Husitská revoluce, Vodníci. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Zvole – významný šlechtický rod – goticko-renesanční tvrz – bitva u Zvole – smírčí kříž – hastrman

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Zábřežsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s