Vranová Lhota – bílá paní

okres Svitavy kraj Pardubický

Najdete ji v jihovýchodním cípu Pardubického kraje, v pomyslném středu trojúhelníku měst Moravská Třebová – Mohelnice – Jevíčko, svou polohou se dotýkající hned dvou krajů moravských, Olomouckého a Jihomoravského.

Vesnice, založená v dávných dobách na důležité obchodní stezce v údolí řeky Třebůvky na pomezí Čech a Moravy, leží v malebném koutu Drahanské vysočiny obklopena rozlehlými lesy přírodního parku Bohdalov – Hartinkov.

Obec tvoří od roku 1960 spojení dvou historických sídel: Vranové Lhoty a Vranové, přičemž je zajímavé, že obě měla v minulosti jak rozdílné vlastníky, tak rozdílné bylo i jejich pozdější začlenění do politických okresů. Dnes spadá administrativně do působnosti Moravské Třebové, obce s tzv. rozšířenou působností a je též členem regionu Moravskotřebovsko a Jevíčko.

Již v druhé polovině 16. století byly ve Vranové Lhotě železné hutě.
V roce 1842 nechal v obci Hugo Salm postavit také vysokou pec a v okolí se pro ni v 17-šachtách dolovala železná ruda.
Koncem 19. století železné hutě zanikly a na jejich místě a z původních budov byla v roce 1901 vybudovaná tkalcovna a přádelna.
V obci byl pivovar, chmelnice, sladovna, palírna, mlýn a mnoho řemesel, z nichž některá se zachovala dodnes.

Obec se poprvé připomíná roku 1258 v listině krále Přemysla Otakara II., kdy se vesnice pod názvem Nová Vranová neboli New Branow podřizuje soudní moci města Jevíčka. V roce 1350 uvádí se již jménem Lhota, tvoříc s Vranovou, Rovní, Bezděkovem, Příkazy, Stříteží, Vacetínem, Svinovem, později s Pěčkovem a dvorem Plichtincem rozsáhlý statek vranovský, jehož majitelé měli své sídlo na rytířském hradu Vraní Hoře, na nedalekém kopci zvaném dnes Hradisko, asi 1 km
severozápadně od obce na ostrohu na levém břehu Třebůvky.

První písemná zmínka pochází z roku 1277, kdy si královna Kunhuta stěžuje biskupu Brunovi ze Schauenburku, že jí Boreš z Rýzmburka ničí její statky kolem hradu. Roku 1355 prodali Záviš a Vilém z Rychmburka zboží Ješkovi z Boskovic, jehož vnuk Jan Ozor vystoupil proti markraběti Joštovi. Trestná výprava proti Ozorovým hradům roku 1389 přinesla patrně zkázu i Vraní Hoře. Při zástavě vranohorského zboží pánům z Vildenberka roku 1406 se již připomíná tvrz ve Vranové Lhotě, která nahradila vypálený hrad.

V roce 1406 je v letopisech již zmíněna lhotská tvrz. Byla postavena o něco dále od hradu, jihovýchodním směrem, byl zvolen téměř rovinatý terén v ohybu řeky Třebůvky. Roku 1425 je hrad dán králem Zikmundem do zástavy. Roku 1497, kdy potvrzuje král Vladislav Jiřímu ze Lhoty, zástavní listy krále Zikmunda na statek, je hrad uváděn už jako pustý, rozbořený pravděpodobně za husitských válek. Na přelomu 15. a 16. století některý z často se střídajících zástavních držitelů starou tvrz výrazně přestavěl a rozšířil. S největší pravděpodobností to byli Lhotští z Ptení, jejichž rod držel Lhotu po většinu let ve století šestnáctém a ještě určitou dobu na začátku století sedmnáctého. Koncem 16. století byly za Dětřicha Lhotského z Ptení nebo za Jana Kobylky z Kobylího prováděny na tvrzi další úpravy, převážně v interiérech. Dalším významným majitelem byli Drahanovští z Pěnčína, kteří sídlili na tvrzi po velmi dlouhou dobu v 17. století. V roce 1698 byla tvrz Janem Adamem Odřejem z Lichtenštejna přestavěna v renesančním slohu na zámek, který je v roce 1716 připojen k biskupickému panství. V roce 1879-1945 patřil zámek Vranová Lhota princi Lamoralovi Thurn Taxisovi, majiteli biskupického zámku a posléze jeho synovi. Po konfiskaci jejich majetku státem v roce 1945 převzala zámek obec. Věřme jen, že jeho nedávný prodej do soukromých rukou poskytne naději na lepší časy tohoto, jistě hodnotného, historického komplexu.

Tvrz tvoří objekt na půdorysu téměř čtverce o straně 28 m, jehož nádvoří bylo na třech stranách vymezeno patrovými křídly a na straně severní hradbou. Zatímco západní a z větší části i jižní křídlo jsou původu pozdně gotického, menší část jižního a východní, dnes zbořené křídlo byly zbudovány mnohem později ve slohu klasicistním. V severo- a jihozápadním nároží přechází budovy v nakoso postavené věžice. Tvrz bývala obklopena okružním příkopem, jak o tom svědčí mj. renesanční portál s typickou vpadlinou a otvorem pro kladku na jižní straně.

Východní křídlo a severní hradba již dnes neexistují, okružní příkop byl zavezen a zarovnán.
V krásném údolí obklopeném lesy krcí se na pravém brehu rícky Trebuvky malá vesnicka Vranová Lhota pod malebným kopcem Strážnicí. Na druhém brehu rícky rozprostírají se vlhká luka, drívejší bažiny.

Ve vesnici stojí starý zámek, zvaný „zámecek“, majetek Friedricha prince Thurn-Taxise.

Zámeček, zvenku hodne sešlý, je i uvnitř smutným dokladem nepřízně svých pánu a hlavně času. Prostota a jednoduchost hledí zasmušile z každého koutu. Nikde ani nejmenší známky o panské honosnosti ani stavitelské dovednosti. Jednoduché schodište, po jehož stranách zejí prázdné výklenky podobné otevřeným rakvím, vede nás do poschodí. Dříve prý stály ve výklencích sochy rytířů. Pod zámečkem jsou rozsáhlé sklepy, v nichž prý byly hrobky dřívějších pánu.

Podle lidového vypravování byly v hrobkách zakopány ohromné poklady a lidé poverčiví se těmto místum v noci vyhýbají. Před dávnými lety se tu prý zjevovala i bílá paní.

Pověst o ní vypravuje:

V dávných dobách bydlel na zámku velmi zlý pán. Byl znám po celém kraji jako zápasník a silák, rváč a náruživý lovec. Na jeho zámku a v okolních lesích panoval stále čilý ruch. Často hlaholily nad divokou Trebuvkou a v okolních lesích táhlé zvuky lesních rohu a v lesnatém údolí se rozléhal divoký štěkot psí smečky a jásavé halali rozjařených lovců a veselé hlasy honců. Avšak jednoho dne se vrátila lovecká družina tiše a zamlkle a přinesla zámeckého pána mrtvého. Při divoké štvanici vyletěl ze sedla a pádem se zabil. V zámečku zavládl tíživý smutek. Ovdovělá paní, která těžce nesla nevázaný život svého hrubého muže a modlila se často za jeho poklesky, uzavřela se od toho dne do své komnaty a dlela stále jen na modlitbách. Zámek se proměnil v smutný klášter. Služebnictvo chodilo jako stíny. Jen občas se rozlehl na zšeřelé chodbě hovor služebnictva nebo veselé kroky komorných, když doprovázely krásnou zámeckou dceru k hrám a zábavám nebo na panství některého ze sousedů. Krásná dcera zesnulého pána měla ve svých žilách bujnou a nepokojnou krev svého otce. Touha po rušném a rozmanitém životě hnala ji z místa na místo, ze zábavy do zábavy. Těžce nesla zámecká paní tyto její touhy; často ji laskavě mateřsky domlouvala, aby své mládí nepromarňovala jen v povrchních zábavách a světských požitcích. Marná však zůstala varovná a prosebná slova matčina. Bujné děvce jako by neslyšelo. Byl veliký svátek, již pozdě k ránu, a matka netrpělivě čekala na návrat dcery z plesu na bouzovském hradě. Služebnictvo klečelo již dlouho v šeré zámecké kapli na modlitbách, připravený kněz čekal na příchod panstva, když náhle přijel posel z hradu bouzovského se vzkazem, že panna je právě v nejlepší zábavě, a že se proto bohoslužeb nezúčastní. Zarmoucená paní zahořela prudkým hněvem nad bezbožností své rozmařilé dcery a zvolala ve spravedlivém hněvů: ?Proklínám tě, bezbožnice. Ať se propadneš do hlubin země a po smrti nenajdeš klidu a pokoje, kterými nyní tak pohrdáš.? V tu chvíli se rozezpívala nad zámkem naříkavá meluzína a její nářek zalehl hlasitě do zámeckých oken. Krutá kletba matčina se splnila. Od té doby se zjevoval za větrných nocí v zámku bledý, mlhavý přízrak prokleté panny. Vycházela vždy z podzemních sklepení, kde byly hrobky dřívějších majitelů zámečku, a vystupovala širokým schodištěm do zámku, procházela jako bílý stín temnými komnatami nesouc v ruce hořící svíčku a v druhé stříbrnou misku. Bohaté horké slzy, které jí kanou z očí zarudlých pláčem, padají do misky. Pláče z lítosti nad neláskou a neposlušností k matce a nad svou dřívější bezbožností. Až se stříbrná miska naplní slzami lítosti a pokání, bude vysvobozena. Krutá kletba matčina ji však stále pronásleduje a oddaluje její šťastnější osud. Kdykoli má misku skoro plnou, objeví se neznámý duch, misku ji vyrazí a její bludnou pouť prodlužuje do nekonečna. Když temnota obestře kraj a svým pláštěm přikryje údolí i vesničku, bleskne prý do nočních chmúr podivný svit oken zámečku, hned tu, hned zase tam. To prý bloudí pustými síněmi bílá paní, hledající svůj klid a odpuštění. Zámeček, kdysi útulný a živý, krčí se ve vesnici jako zbytek panské slávy a moci. Za jasných hvězdnatých nocí, kdy záplava měsíčního světla padá jako proud vody na spící vesničku, trčí zámeček smutně k nebi, jako by svými zdmi, které ošlehaly větry a deště, vzpomínal zašlého života.

Na jihozápad od Vránové nad krásným táhlým údolím se zvedá lesnatá stráň zvaná Černá hora. Údolím protéká bystrý potok, který zavlažuje přilehlý pás luk, a jako bílá nit se tudy klikatě vine silnice k Vránové.

O tomto údolí vypravuje pověst:

V dřívějších dobách pásávali v údolí pod Černou horou své koně a krávy vranovští občané. Pásávali tu celé dny a mnohdy i týdny, a když byly noci teplé, zůstávali tu i přes noc. Oheň, který si tu rozdělali, dokázal zaplašit nevlídnou tmu a veselé příběhy vypravěčů udržovaly dobrou náladu pastevců až pozdě do noci. A když konečně únava skllžila jejich víčka, schouleni pod kabáty nebo houněmi rychle usínali jeden po druhém. Jen jeden z nich byl vždycky na stráži a hlídal dobytek.

Za nocí, kdy nad údolím mlhy věšely své lehounké závoje, objevovala se tu vždy k půlnoci Bílá paní, mnoho lidí ji prý tady vidělo. Podivná Bílá paní to byla. Jako svítící pás mlhy vystupovala z temných křovin, které lemovaly potok, procházela se po louce nebo se vznášela tiše nad údolím a naháněla strach osamělým chodcům, kteří šli od Veselí k Vránové. Byla celá bílá, jen na jedné noze měla černý pantofllček. Když pak minula doba její procházky, vracela se jako bílý stín, zastavovala se u potůčku, vykoupala si v něm své bílé nohy a zase mizela v temných křovinách.

Jednou, když tu vranovští pastevci opět pásli své koně a krávy, byl mezi nimi i jeden sedlák jménem Sedlář. Všichni seděli na stráni u ohně, do řeči jim však tentokrát nebylo a jakási podivná únava se všem věšela na víčka. Jeden po druhém usínali, jen ten sedlák Sedlář, který měl službu, nespal. Všude bylo ticho, nikde ani hlásku, jen dech spáčů rušil klid ztichlé krajiny. Měsíc na nebi svítil jako rybí oko a celé údolí tonulo v měsíčním svitu.
Pojednou ten bdící sedlák pohlédl k potoku a až se mu zatajil dech. Upřeně se podíval do temných křovin, v nichž cosi bělavě zasvítilo, a údivem se mu otevřela ústa.
Z křoví vystoupila překrásná Bílá paní a šla volným krokem po louce ozářené měsíčním svitem. Šla tiše, neslyšně, jako plují oblaka po nebi, a její bílý, řasnatý šat se odrážel od temné zeleně louky. Sedlák hledí a hledí, div mu oči z důlků nevypadnou jak klouzají od hlavy k patě toho světlého zjevení. Když ta tajemná postava přišla blízko k němu, uviděl, že má na jedné noze černý pantoflíček a na něm velikou třpytící se sponu. A Bílá paní šla dál, jako by tu nikdo nebyl. Nezastavila se, neohlédla, jen pomalu kráčela kupředu. Sedlák na ní mohl oči nechat. Přešla nevšímavě kolem spících pastevců a zamířila přímo k potoku. Tam na břehu vyzula svůj černý střevíček se třpytnou sponou, vstoupila do potůčku a brodila se vodou svýma bělostnýma nohama proti proudu potoka, který se v měsíční záři podobal stříbrné stuze. Jakmile to udivený sedlák uviděl, seběhl rychle se stráně dolů a skrývaje se za křovím tiše se plížil ke střevíčku, jehož blyštící se spona přímo přitahovala jeho oči touhou, aby se ho zmocnil. Nepozorovaně se dostal až k potoku, pohlédl na podivný střevíček a div radostí nevykřikl. Spona na něm byla zlatá! Rychle jej uchopil a uháněl se svou kořistí k domovu. Stádo i své spící druhy ponechal osudu. Když se Bílá paní vrátila zpět a svůj střevíček nenašla, hořce zaplakala. Jako veliké kapky rosy padaly její slzy ze smutných krásných očí do vysoké trávy.
Milý sedlák se zatím nemohl dočkat rána. Sotva se přihlásil den, neměl doma stání. Nemeškal, vzal pantoflíček se zlatou sponou a hajdy do města. Tam jej prodal, obdržel mnoho zlatých a těšil se, jak přikoupí pole a opraví chalupu.
Večer potom šel opět se sousedy pást a hlídat dobytek do údolí pod Černou horou a byl velice zvědavý, zda se tu Bílá paní zjeví znovu. Zase všichni seděli kolem ohně a vypravovali si různé příhody, i tentokrát byla jasná noc, měsíc na obloze ozařoval svým světlem celou krajinu, všude ticho.
Sotva však se přiblížila půlnoc, náhle se zvedl prudký vítr, okolní lesy temně zašuměly a i voda v potoce se divoce rozčeřila. Zraky všech mužů vyjeveně pohlédly na světlé zjevení, které se vynořilo z temných křovin u potoka. To bílé zjevení se blížilo tichounce jako mlžný pás a rovnou k vystrašenému sedláku Sedlářovi. Tichou nocí pojednou zazněl podivně přiškrcený hlas, jako by vítr zadul do suchého rákosí: „Vrať mi můj pantoflíček!“
„O žádném pantoflíčku nevím,“ zalhal sedlák třesoucím se hlasem. Sotva to dořekl, Bflá paní jen na něj smutně pohlédla, otočila se a zmizela v lese, odkud za šumotu stromů a skučení větru zazněla ještě její smutná, ale přísná slova: „Budeš potrestán!“
Nato všechno utichlo jako když utne a jen měsíc dál jasně svítil nad krajem. Milí sedláci už dál nepásli. Bez řeči se zvedli, sehnali stádo a pospíchali s ním rychle domů.
Lakotný sedlák Sedlář se z utržených peněz za pantoflíček se zlatou sponou dlouho netěšil. Hned druhého dne vypukl u něho oheň. Chalupa mu shořela, a když šel honem vyvádět dobytek z hořícího chléva, splašený býk ho ubodal k smrti.
Tak se Bílá paní pomstila a od té doby se již neukázala.

SEZNAM MÍST, KDE SE ZJEVUJE BÍLÁ PANÍ:

Bechyně, Beroun, Bílovice-Lutotín, Blansek, Blovice, Bludov, Borotín, Brandov, Brno, Buchlov, Cornštejn, Častolovice, České Budějovice, Český Krumlov, Čihovice, Děčín, Děvičky, Dobřenice, Dobříš, Doksy, Dolní Žleb, Doudleby n. Orlicí, Dřevohostice, Dřínov, Hartenštejn, Helfštýn, Horní Bříza, Horní Slavkov, Horšovský Týn, Hostivice, Hoštejn, Hradec Králové, Hroznětín, Hředle, Hřivice, Hus, Husinec, Chotouň, Chrášťany, Chroustov, Chřesťovice, Chudobín, Jáchymov, Jimlín, Jindřichovice, Jinřichův Hradec, Kaltenštejn, Karlovy Vary, Karlštejn, Kladno, Klapý, Klášterec nad Ohří, Klobouky, Konopiště, Koterov, Kouřim, Králův Dvůr, Kraslice, Kremže, Kunvald, Landštejn, Lázně Bělohrad, Leština u Světlé, Libice nad Cidlinou, Libomyšl, Liška, Litomyšl, Loket, Ludvíkovice, Mendryka, Náměšť na Hané, Nevězice, Nové Hrady, Pernink, Pernštejn, Plzeň, Počátky, Praha-Vyšehrad, Prácheň, Pravda, Přemyslovice, Příkazy, Ptení, Pulčín, Radeč, Ronov, Roštejn, Rožmberk,, Sedlčany, Sehradice, Skála, Smiřice, Smolotely, Soběslav, Starý Bydžov, Starý Jičín, Stochov, Strakonice, Škvorec, Tábor, Telč, Tetín, Tolštejn, Trebihošť, Třeboň, Turnov, Ústí nad Labem-Střekov, Úvaly, Velké Losiny, Vícemeřice, Vícemilice, Vikštejn, Vrábinec, Vranová Lhota, Vrbno pod Pradědem, Záhořany, Zdiby, Zvoleněves, Žrošice, Žleby

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Bílá a černá paní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vranová Lhota – bílá paní

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Svitavy | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s