Úsov – židovské městečko

okres Šumperk kraj Olomoucký


Úsov (německy Mährisch Aussee, jidiš Asjva) je malé město na pomezí střední a severozápadní Moravy v podhůří Hrubého Jeseníku na potoce Doubravka, 5 km severovýchodně od Mohelnice a 7 km severozápadně od Uničova.

Podle Úsova byla nazvána vrchovina, která se jako výběžek Hrubého Jeseníku táhne od tohoto městečka na sever k Bradlu a dále k Šumperku. Městečko (střední nadmořská výška 280 m) se rozkládá v údolí potoka pod zámkem na návrší, které se zvedá z bývalého podhradí příkrým svahem k východu, zatímco na západ se rozprostírá mírně zvlněná rovina Mohelnické brázdy. Úsovský zámek je viditelný z širokého okolí, včetně hlavních dopravních tras od Mohelnice až po Zábřeh. Městečko má sice jenom silniční spojení s okolím, ale na druhé straně je takto dostupné z Uničova i Litovle, Mohelnice i Zábřeha a navíc ještě od severních sousedů směrem k Šumperku. Zvlněný úsovský katastr o rozsahu 772 hektarů tvoří na východě zároveň hranice okresu a na jihu malým cípem zasahuje do Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví, konkrétně do lesního komplexu Doubrava.

Je pravděpodobné, že název Úsov vznikl z osobního jména Ús, a to zase od vousů (vús), ne tedy od ptáků – sov (u sov), jak se dříve tradovalo. Také německé označení Mährisch Ausee (do konce 19. století je Aussee) je odvozeno od původního slovanského názvu, teprve dodatečně byla jeho etymologie spojována v lidovém podání s nivou a jezerem.

Místo, kde se dnes nachází obec Úsov bylo obydleno odedávna, ale první písemná zmínka je až z roku 1260, kdy je majitelem hradu olomoucký purkrabí Jiljí ze Švábenic. Starý dřevěný královský hrad Úsov získal za svou věrnost králi Václavu I. Přemyslovci (1205-1253), při úspěšném odražení Tatarů

Původní úsovská tvrz byla roku 1241 vypálena Tatary, avšak deset roků nato již zde stojí kamenný gotický hrad, který má všechny znaky francouzského kastelu, o čemž se můžeme přesvědčit porovnáním leteckého snímku Úsova s pohlednicemi různých starých francouzských hradů. Úsov patří mezi nejstarší na Moravě.

Olomoucký purkrabí je posazen do pozice kolonizátora celé oblasti. Prapředkem rodu ze Švábenic byl Idík, který si postavil hrad na Vyškovsku, podle kterého si dal i rodové jméno. Působil na královském hradě Úsově a pro panovníka jako kolonizátor úsovského újezdu na Moravě a celého Turnovska v Čechách.

Jemu se připisuje i založení zdejšího kostela sv. Jiljí – patrona přistěhovalců.

Za vlády Karla IV. se zde nacházela stanice pro vybírání mýta, což svědčí o obchodním významu obce i cesty, která tudy procházela.

Úsov se stal hospodářským centrem regionu a tak zde byl roku 1519 založen i špitál podporovaný důchodem plynoucím ze vsi Stavenice. Rozvoj obce měl za následek založení panského dvora, pivovaru, chmelnice, dvou mlýnů a čtyř rybníků s poetickými názvy Vyškovec, Haškovec, Kotvičák a Plavák.

Úsovští měli právo na tři výroční a jeden týdenní trh, směli volně prodávat maso a chleba a obdrželi monopol na prodej soli v okolních obcích. Na růst ekonomiky měli vliv i zdejší Židé, kteří se zabývali zahradničením a namísto roboty dodávali panstvu na hrad potřebné koření.

Z hrůzyplných následků třicetileté války se celá Evropa vzpamatovávala po celá desítiletí a tento stav se nevyhnul ani úsovskému kraji.

Úsovské panství bylo velmi zpustošeno za třicetileté války.
Vojska obou válčících stran zpustošila kraj do té míry, že zemský sněm, který v roce 1643 rozvrhl novou peněžní a obilní berni, označil úsovské panství jako „dokonce zkažené“. Poslední těžkou ránu zasadilo Úsovu v roce 1643 švédské vojsko, které pod vedením generála Torstensona (1603-1651) obsadilo podstatnou část severní Moravy. Hrad a městečko Švédové vypálili.
Část zdejších domů zpustla. Městečko se však poměrně rychle zotavilo, neboť tu podle lánového rejstříku v roce 1677 bylo 57 usedlíků a jenom šest poustek. Židovská obec se rozrostla a zřídila si vedle farní školy vlastní školu pro židovské děti. Hrad byl po třicetileté válce nouzově opraven a v letech 1688 až 1699 byl do jeho areálu vestavěn barokní palác. Roku 1726 byl rozšířen a přebudován i farní kostel. Zároveň s příchodem nových obyvatel městečka a s rekatolizací postupovala i germanizace. V roce 1775 zažilo úsovské panství nepokoje poddaných, což byla na Moravě výjimka. Roku 1834 měl Úsov i s židovskou obcí celkem 241 domů a 1979 obyvatel, z nichž bylo 721 Židů. V polovině 15. století jsou zmíněny u Úsova a Medlova hamry a dolovala se zde železná ruda. V okolí se v té době stále ještě i po třicetileté válce dolovala železná ruda.
V místním lese Horce se železná ruda dolovala až do konce 19. století .

Po zrušení poddanství v roce 1848 význam Úsova upadá a obec se stává součástí politického okresu Zábřeh a soudně náleží k Mohelnici.

Na úsovském zámku byla 3. října 1852 otevřena dvoutřídní lesnická škola, která však byla roku 1867 přemístěna na hrad Sovinec.

Navíc se roku 1885 přenáší správa úsovského panství na Nové Zámky a obec pak zůstává bez pivovaru, mlýna a bez možností jakékoliv průmyslové výstavby.

Dřívější význam Úsova se ztrácel i proto, že zde na rozdíl od okolních měst nevznikl žádný větší průmyslový podnik. Naopak již koncem 19. století byl vyřazen z provozu úsovský panský pivovar a zůstal zde vedle lesnického revíru v podstatě jenom dvůr, který byl spojen s dvorem klopinským; po rozparcelování části pozemků za první pozemkové reformy po roce 1918 mu zůstalo 158 hektarů. Dvůr byl pronajímán a celý lichtenštejnský velkostatek se orientoval hlavně na lesní hospodářství. Městečko se svými řemeslnými a obchodními živnostmi sloužilo i okolním vesnicím, ale i do této činnosti se promítaly národnostní problémy a snahy, které v nejednom případě vyústily v otevřené boje; navíc vše komplikoval i vztah k úsovským Židům. Tyto spory se vyostřily zejména při otevření české menšinové školy v roce 1908 a potom při vzniku německé a vedle ní i české měšťanské školy v roce 1919. Pro české školy byl za první republiky postaven moderní areál vzájemně spojených budov u silnice ke Klopině, který byl dáván za vzor celé české severní Moravě. Mezi německými voliči získávali nejvíc hlasů až do roku 1935 křesťanští sociálové, potom přívrženci K. Henleina, mezi českými voliči to byli národní socialisté. Za okupace v letech 1938 až 1945 byly české školy uzavřeny a úsovská česká menšina umlčena. Několika zbývajícím Židům se podařilo jenom dočasně uniknout do vnitrozemí, ale synagoga byla vyrabována.
Rok 1945 a výměna obyvatel nepřinesly zprvu podstatnější změnu do hospodářského vývoje městečka, které zůstalo i nadále bez průmyslu. Jenom do šedesátých let byl ještě v provozu za války otevřený železnorudný důl Barbora směrem k Medlovu. Plány na výstavbu velkého strojírenského podniku byly nakonec realizovány u Uničova. Po zániku většiny malých živností se relativně zvětšil význam úsovského zemědělství. V roce 1952 bylo i v tomto městečku založeno JZD, ale brzy se rozpadlo a bylo obnoveno až roku 1956; převzalo také zdejší dvůr. V roce 1974 se do Úsova přestěhovalo sídlo velkého integrovaného družstevního agrokomplexu s více než 3560 hektary půdy, avšak již v roce 1982 bylo vedení zemědělského družstva s názvem Úsovsko přesunuto do sousední Klopiny. V Úsově zůstaly v roce 1990 jenom nevýrobní střediskové instituce, zejména úplná základní škola, katolická fara, kino, pošta, nový kulturní dům, stejně tak nákupní středisko, restaurace u zámku, hostinec a několik obchodů. Je zde též správa polesí Lesního závodu Litovel.

Židovská obec v Úsově

Městečko leželo na národnostně významné hranici mezi českým a německým osídlením, po celá staletí sdružovalo obyvatele tří národností – české, německé a židovské. Již před první světovou válkou zde byla vedle německých a židovských obyvatel poměrně silná česká menšina, která v roce 1930 s 597 příslušníky již silně konkurovala německé většině s 860 příslušníky.

Národnostní problémy se však vyřešily tím, že Němci povraždili Židy v koncentračních táborech a Češi pak po válce vyhnali Němce do Německa.

V roce 1564 zde byli usídleni pouze tři Židé, ale počet těchto obyvatel narůstal a tak je v obci postavena i synagoga.

Po třicetileté válce bylo mezi ulicemi vedoucími k Polici a ke Klopině v blízkosti náměstí, založeno ghetto.

Svůj zlatý věk prožívala úsovská židovská obec počátkem 19. stol.. Roku 1830 eviduje celkem 721 obyvatel, což představovalo zhruba čtvrtinu zdejší populace. V polovině 19. století tu bylo 45 patrových domů, z nichž část se zachovala a čtvrť tak tvoří dodnes výrazný urbanistický celek.

Postupem času se však jejich počet snižuje a konec nastal roku 1942 odvezením všech místních Židů do koncentračních táborů.
Nacisté spálili celý vzácný interiér synagogy, zničili i důležitý archiv židovské obce a hřbitov jim posloužil jako střelnice.
Židovskou obec dnes již připomíná pouze několik domů ghetta, poškozený hřbitov s cennými barokními a klasicistními náhrobky, byl založen kolem roku 1645. Nejstarší náhrobky pocházejí z 2. poloviny 17. století , jedno z nejvýznamnějších židovských pohřebišť na Moravě.

Starý židovský hřbitov z 2. poloviny 15. století se nalézal severně od úsovského hradu a byl zničen během třicetileté války.

Synagoga z 19. století sloužící potřebám zdejší českobratrské církve a památka místního rabína a spisovatel Dr. Mardochaie Duschaka

Před mnoha staletími žil v ASJVĚ, prastarém úsovském židovském ghettu, silný židovský mládenec jménem Izrael. Miloval velmi krásnou mladou dívku – jmenovala se Erdl. A Erde – znamená Země. Scházeli se tajně na hřbitově, líbali se, měli se vroucně rádi. Oba byli velmi chudí a nemohli pomýšlet na sňatek.
Izrael nechtěl být handllřem jako jiní Židé. Chtěl se stát rolníkem jako ti šťastlivci před branami ghetta. Tu řekl jednoho dne Izrael své dívce Erdl: „Rozlučme se. Vrátím se k tobě teprve tehdy, až naleznu zemi, kde také Židé obdělávají vlastní půdu.“
Při loučení zasadili milenci mladou snítku šípkové růže na hřbitově a skropili ratollstku svými slzami. Izrael prošel všechny země světa, nikde však nebyla země, v níž by bylo dovoleno Židům být rolníky. Starý a beze vší naděje zemřel zármutkem na jedné silnici širého světa.
Smutná dívka Erdl chodila denně na hřbitov a zalévala slzami šípkový keř. Nejprve líbezná mladá dívka, pak zralá toužící žena, posléze unavená stařena čekala, že přijde její Izrael a přivede ji do země, v níž jsou Židé sedláky a kde ona bude jeho selkou. Nepřišel.
Zemřela stará Erdl po celoživotním toužebném čekání a byla pohřbena pod šípkovým keřem. Kvetl prý ještě celá staletí.
Izrael, její nejmilejší, se po všechny časy do ASJVY nevrátil.

Za doby Jana Šembery z Boskovic žil v nejmenším domku u severní brány úsovského ghetta chudý nosič vody. Ve zralém věku se oženil s osiřelou dívkou, kterou jeho rodiče přes velkou chudobu vychovali jako vlastní.
Jone a Rút byli velmi zarmouceni, když ani jediný host nepoctil jejich svatební hostinu svou přítomností. S posledním slunečním paprskem však vešel do domu stařičký cizí Žid. Jak je zvykem, otázal se přešťastný Jone neznámého poutníka, jak se jmenuje a odkud přichází. Stařec sdělil, že je „útěcha zarmoucených“, chudý putující rabi bez domova, kterému říkají „přinašeč velké naděje“. Požehnal mladému páru a přijal pohoštění i nocleh.
Celou noc slyšeli mladí manželé pronikat zdmi vetchého domu kouzelnou hudbu. Ráno bylo lože pocestného netknuté, host zmizel. Těžký cínový džbán, ze kterého společně pili, byl z ryzího zlata. Jone a Rút poznali, že je navštívil veliký prorok Elijahu, Eliáš.
Jejich nouze skončila. Dle jeho proroctví se jim po čase narodil syn, ze kterého se stal později velký muž svého národa, zvaný rabi Šimon, velký zvěstovatel.
Duše Joneho a Rút byly manžely již v předchozím životě. Po staletích se opět spojily v lásce dle zákonů mystického návratu.
Jejich rod žil ještě několik pokolení.

Blízko zdi židovského hřbitova v Úsově stával starý náhrobní kámen. Byla do něho vytesána ryba, velmi smutná ryba, jinak žádné jméno zemřelého, jen pod rybou nápis hebrejskými znaky, slova však hebrejská nebyla. O té rybě na náhrobním kameni se vyprávěla tato pověst:
Před více než třemi sty lety přišel do ghetta ASJVY velmi učený mladý rabi – sefard Gazarida D‘ Azvedo, kouzel znalý rabi z Holandska, kam se přistěhovali jeho pradědové v době strašné inkvizice. Rabi pojal po několika letech za manželku krásnou mladou dívku. Cokoliv se v ghettu přihodilo, vyprávěla výřečně také svému manželovi, který ji zpočátku vždycky laskavě prosil, aby ho nerušila při studiu starých spisů.
Tak se opět jednou stalo, že rabi Gazarida četl v tajemném svitku Sefer dii – Zniutta, Zavřené knize mystérii Todrose Abulafii ben Kalonymos, o proměně duší. Tentokrát rozzlobila hovorná Chaja rabího tak, že hněvivě vykřikl: „Chajo, němá jako ryba bys měla být!“
Sotva vyslovil zaklínadlo, zmizela krásná Chaja a nebyla přes všechno hledání v domě ani v uličkách ghetta k nalezení. Po marném hledání mladý rabi litoval tvrdých slov a velmi se rmoutil.
Prošlo sedm roků. Jednoho pátku zrána oznámila vyděšená rabínova hospodyně, že ryba určená pro sabatovou večeři vykřikla lidským hlasem, když jí podřezávala. Vykřikla začátek nejslavnější modlitby šema Jisrael, Slyš Izraeli… Hospodyně poznala, že zabila rybu s prokletou lidskou duší.
Rabi se rozpomněl na slova prokletí, po kterých nebohá Chaja zmizela z ghetta. Dal rybu pohřbít na hřbitově a sám vytesal její smutnou podobu do náhrobku, beze jména, jen nápis hebrejskými znaky v jazyce španělských sefardů, v jazyce svých předků: „Již žádná proměna! Kéž vstaneš na Olam habba, vzkříšení mrtvých, k blaženému životu příštího světa!“
Po roce odešel rabi Gazarida z ghetta. Není známo, kde nalezl svůj klid. Těžce nese židovské srdce prokletí, teprve ve smrti zhasne žal.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice hřbitovy, prokletá láska, švédské utoky na naši zemi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Úsov – židovské městečko

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Mohelnicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s