Hartíkov – Jakubovice – Kralický krášter – Malíř Ambrož

Hartíkov – okres Svitavy kraj Pardubický
Jakubovice – okres Šumperk kraj Olomoucký
Kraliky – okres Ústí nad Orlicí kraj Pardubický

Název této vesničky je zřejmě odvozen od osobního jména Hartvík či Hartík a to zase od německého Hartwig (doslovně „tvrdý boj“). Do roku 1918 bylo používáno také označení Hartvíkov. Hartíkov byl již v roce 1960 připojen k obci Bušín a nakonec nebyl a není uznáván ani jako místní část této obce.

Ves leží v poměrně značné nadmořské výšce (přes 500 m) mezi kopci Hanušovické vrchoviny a pod masivem Jeřábu v podhůří Hrubého Jeseníku, východně od silnice z Bušína do Janoušova a v sousedství nedalekých Jakubovic.

Hartíkov byla vždy velmi malá vesnička s katastrem 213 hektarů, kde bylo v roce 1900 -187 obyvatel české národnosti ve 41 domech. Počet obyvatel se stále snižoval, radikálně pak po druhé světové válce. V roce 1950 zde bylo již jen 77 obyvatel ve 39 domech a v roce 1970 dokonce jenom 32 obyvatel v 15 domech. Údaje ze sčítání v roce 1991 jsou zahrnuty do počtů u Bušína.

Hartíkov je prvně uváděn k roku 1397 a byl v následujících staletích součástí panství Ruda – podle lánového rejstříku z roku 1677 tu bylo osm usedlých. Roku 1834 zde žilo ve 36 domech 207 obyvatel. Po roce 1848 připadla obec k soudnímu okresu Šilperk a k politickému okresu Zábřeh.
Spolu s Jakubovicemi tvořila nejsevernější cíp českého národnostního ostrova na Zábřežsku, protože severněji položený Janoušov patřil již k okresu Šumperk.

Část obyvatel vesničky Hartíkov se zabývala domáckou výrobou nitěných knoflíků. O tom, že šlo vždy o chudou horskou zemědělskou vesničku, svědčí dosud zachované malé roubené domky, dnes převážně rekreační objekty, tvořící velmi malebný celek v překrásném koutě přírody. Zdejší prostředí nabízí klidnou rekreaci.

V hluboké lesní rokli nedaleko Hartíkova stála malá chaloupka. Dno rokle tvořil zelený trávník s čistým potůčkem. Ze tří stran byly lesnaté stráně a pouze jednou stranou, na západ, se vycházelo ven z rokle úzkým průchodem, u kterého stál mohutný dub.
V té chaloupce bydlel malíř, jmenoval se Ambrož. Byl to syn rychtáře z Hartíkova, který už od mládí neměl jinou zálibu než malování. Sám si různé barvy připravoval, režné plátno olejem natíral a tou prací se zaměstnával ve dne v noci. Jeho rodiče, když viděli, že ničemu jinému se věnovat nebude, po formanovi ho poslali k jednomu mnichovi, malíři v klášteře v Králíkách. Tam Ambrož zůstal čtyři léta.
Po návratu domů se zeptal otce, jestli mu chystá nějaký podíl na statku. Otec mu řekl, že dostane, co mu patří, a tu Ambrož prosil, aby mu otec místo peněz vystavěl chaloupku v lesní rokli, která patřila k hartíkovské rychtě. Otec nad tím přáním kroutil hlavou, ale syn ho přesvědčil, že pro malíře to je nejvhodnější místo, tam že nebude nikým rušen.
Tak tedy otec mu v té rokli chaloupku skutečně postavil. Ambrož při stavbě pomáhal a po jejím dokončení se vším, co mu doma dali, se do ní přestěhoval, šla s ním do té samoty jen stará Běta, která sloužila v rychtě po mnoho let a všechny dětí tam odchovala. Tak tedy jedině stará Běta věděla, co se v té lesní rokli děje, jinak tam lidská noha nevkročila. Ambrož od rána do noci maloval, ale pořád jedno a to samé, Krista Pána na kříži a čerta v pekle. Ale co jeden den namaloval, druhý den zase zničil. Nezdálo se mu to dost dobré.
V té době v Jakubovicích opravovali kostel a Ambrož si umínil, že pro ten kostel zhotoví nový oltářní obraz, s Kristem na kříži a pod ním čerta v pekle. Lopotil se s tou prací šest měsíců, oprava kostela se už blížila ke konci, ale oltářní obraz stále nebyl hotov.

Původní kostel stál v Jakubovicích již před rokem 1350, na tom místě co je dnes. Kostel byl dřevěný, r. l690 měl pouze jeden oltář. Byl již ve špatném stavu a hrozil sesutím. Tak vrchnost jeho Jasnost kníže Frorian z Liechtesteinu dal r. l697 postavit kostel zděný, v podobě kříže, je 22,50 m dlouhý, 14,25 m široký, veskrz klenutý.

Do roku 1827 měl kostel jen hlavní oltář, který byl r. 1851 renovován. V témže roce byly zhotoveny dva nové boční oltáře, které dali zhotovit nákladem 300 zlatých dva usedlíci z Hartíkova, také sochy Božské Srdce Páně a Srdce Panny Marie. V roce l979 byly oltáře odstraněny, zůstaly jen sochy na podstavci. Taktéž byla udělána Lurdská Matka Boží, která byla zabudována ve stěně naproti kazatelně, dnes se nachází vzadu ve výklenku u bočních dveří.

Tu jednoho rána zaklepal na dveře chaloupky pán celý černě oděný, že hledá malíře Ambrože. Když Ambrož vyšel ven, cizí pán se ho zeptal, má-li už oltářní obraz hotov. Ambrož se v duchu velice podivil, jak tento docela cizí člověk vůbec o jeho tajném úmyslu ví. Ale neuvažoval o tom příliš a odpověděl: „Snad samo peklo brání mi v té práci. Co dnes namaluju, zítra pokládám za špatné a zase zničím.“
Na to mu ten cizí pán řekl: „Jakpak bys mohl namalovat Krista Pána na kříži, když jsi ho nikdy neviděl, a čerta v pekle také ne? Svěříš-li tu práci mně, donesu ti hotový obraz sám. Bude to oltářní obraz, jaký dosud nemá žádný kostel. Přijdi jen na Velký pátek ve tři hodiny pod dub na kraji rokle a tam na mě čekej, obraz přinesu.“ Ambrož souhlasil a podal cizinci na to ruku. Přesto však maloval dál, jenže stále se stejným výsledkem. Co jeden den namaloval, druhý den zase zničil.
Přiblížil se Velký pátek a Ambrož se nemohl dočkat třetí hodiny, aby uviděl ten zázračný obraz. Šel na určené místo a netrpělivě čekal. Konečně neznámý pán přišel a veliký obraz nesl na zádech. „Dodržel jsem slovo,“ pravil Ambrožovi. „Ale než ti ten obraz odevzdám, slib mi, že nevyslovíš svaté jméno, dokud obraz v kostele neodevzdáš.“ Ambrož to slíbil a černý pán sňal obraz ze svých zad a opřel jej o kmen dubu. Užaslý Ambrož na něj hledí, mráz mu běží po zádech a pak s výkřikem „Ježíši Kriste!“ se kácí v mdlobách k zemi. V tom okamžení zmizel cizí pán i obraz.
Ambrožův výkřik uslyšela stará Běta, hned k němu přispěchala a začala ho křísit. Když se malíř po chvíli probral z mdlob, dlouho přemýšlel, co to všechno mělo znamenat. Zjev Ježíše Krista na obraze mu připadal tak uchvacující, že již při pohledu na něj ho obcházely mrákoty. A když pak uviděl na obraze čerta v pekle, to bylo tak příšerné, že ztratil vědomí docela. Pochopil, že to byl asi pokyn boží, aby upustil od zpodobení dvou tak odlišných postav na jediném obraze, tu první že nedokáže vystihnout pro její velikost a tu druhou v její hrůze.
Malíř Ambrož potom opustil chaloupku v lesní rokli a odešel do kláštera v Králíkách, kde se stal mnichem. Maloval dál po celý svůj život, ale už nikdy ty dvě postavy, Krista na kříži a ďábla. V konventách králického kláštera dodnes ukazují dva jeho velké obrazy, z nichž jeden představuje svatou Alžbětu, jak nese na klíně růže, a ten druhý vzývání Panny Marie.
Mnich Ambrož je pochován v klášterní hrobce. Starý dub u lesní rokle dávno padl, chaloupka v rokli stála potom ještě mnoho let, ale dnes už také po ni není ani památka.

Hora Matky Boží (německy Marienberg či Muttergottesberg, původní název byl Lysá hora) je vrch v Hanušovické vrchovině asi 1,5 km východně od města Králíky v katastru obce Dolní Hedeč.

Již přes tři sta let se na vrcholku Hory Matky Boží nad městečkem Králíky v Orlických horách v nadmořské výšce 760 metrů nad mořem nachází klášter, který byl založen a vybudován na přelomu 17. a 18. století. Davá tak okolí Králík charakteristický ráz krajiny. Bez něj si dnes již těžko lze Králicko představit.

Klášter je nejvýznamnější památkou a dominantou širokého okolí Králík.
Dějiny tohoto místa jsou úzce spjaty s dějinami města. Klášter, jako nepřehlédnutelná vyvýšenina nad městem.
Je vidět z širokého okolí, především přijíždějící ze směru od Žamberka, tedy ze západu, se mohou již ze vzdálenosti více než deseti kilometrů kochat pohledem na klášter, který je za tmy i s celou alejí nádherně osvětlen.

Stejně jako je poutní místo na vrchu dobře viditelné z několika směrů, tak i naopak – seshora se naskýtá nádherný rozhled na Králicko a dále až do Orlických hor. Nabízí se tu také překrásný pohled na pohoří Sněžníku i s jeho rozhlednou císaře Viléma.

Místo bylo v minulosti oblíbeným cílem davů poutníků, se těší velké oblibě i dnes.

Pravidelně se tu konají významné církevní události a slavnosti, o místo je ze strany řádu
redemptoristů dobře postaráno, což se odráží i ve stále hojné návštěvnosti komplexu. Především králičtí obyvatelé, ať už věřící či nikoliv, si často volí poutní místo za cíl svých procházek. Při významných událostech, jakou je například Půlnoční mše o Štědrém večeru, bývá překrásně vyzdobený kostel přeplněn zástupy lidí.

Tato hora kdysi bývala pustá a bez porostu, proto se jí říkalo Lysá hora. Poutě na vrch nad městem jsou zaznamenány od morové epidemie v roce 1636. V letech 1680 – 1688 se na horu vydávala četná procesí vyhledávající pramen, který na Lysé hoře vyvěral a který údajně „zázračně“ uzdravil množství lidí nemocných cholerou.

V klášterní kronice se vypravovalo, že okolo roku 1694 bylo možné častěji v nočních hodinách pozorovat na Holém vrchu světelné jevy. Ty prý nabývaly podobu několika světel a také tvar velkého ohně a často dosahovaly takového jasu, že člověk mohl počítat listí na stromech a místo bylo jasně osvětleno. Obyvatelé nad tím žasli. Protože však na hoře nebyly objeveny žádné stopy ohně, zmocnila se lidí úzkost a vykládali si tyto jevy jako předzvěst neštěstí, jako znamení neúrodného roku, jako znamení velkého požáru, který přinese zánik Králík, a také jako znamení božství, které zde chtělo být uctíváno.

Z těchto důvodů se procesí stávala stále početnější. Jedna měšťanka nechala dokonce zhotovit mariánskou sochu kterou umístili na Hoře na dřevěný sloup. V 17. století
sem byla také směřována zvláštní dětská procesí. Mezi dětmi byl tehdy i malý Tobiáš Jan Becker, který později toto poutní místo založil a který měl již v mládí sen
vystavit zde jednou poutní kostel. Jak čas plynul, na Lysou horu směřovala čím dál početnější procesí. V roce 1691 se stal králickým farářem P. Christoph Lorenz Schliemann, který měl pro stavbu kláštera a poutního kostela velký význam. Jednak byl dědicem pozemků, které se nacházely v blízkosti Dolní Hedče, které směnil za pozemky vedle budovaného kostela a věnoval je na stavbu kláštera. A dále svým nadšením získával farníky k nošení stavebního materiálu na kopec a k pomocným pracím na stavbě a ve svých kázáních znovu a znovu vybízel obyvatelstvo k procesím. Byl to právě on, kdo tehdy již kanovníku Beckerovi během jeho návštěvy svého rodného města připomněl jeho dětský sen.

7. září 1696 byl položen základní kámen ke stavbě kostela, která díky horlivému nadšení a obětavosti lidí trvala pouhé čtyři roky. Už 21. srpna 1700 sem byl slavnostně přenesen Milostný obraz Panny Marie Sněžné, který daroval T. J. Becker a téhož dne byl
kostel také vysvěcen, od této chvíle začala hora nazývat Horou Matky Boží.

Biskup Becker povolal v roce 1706 ke správě kláštera kněze z řádu servitů. Tato skutečnost potvrzovala stoupající vliv řádu servitů a jejich šíření v českých zemích ve 2. polovině 17. a první polovině 18. století. Příchozí servité byli řeholníci němečtí a byli vybráni pravděpodobně proto, že jak v Králíkách, tak v okolních místech žilo převážně německy mluvící obyvatelstvo.
Servité se roku 1710 nastěhovali do nového kláštera a působili zde až do roku 1882.

Během 18. století se počet přicházejících poutníků na Horu Matky Boží stále zvyšoval, k roku 1728 se uvádí návštěvnost 152 tisíc lidí ročně.

Během slezských válek musel klášter stejně jako město mnoho vytrpět. Zvláště ve třetí
slezské válce (Sedmileté válce) byl kostel několikrát vypleněn pruskými husary a
představený a jeden páter byli odvlečeni jako rukojmí do Kladska.

Rozkvět barokní poutní tradice pak silně přibrzdil nástup osvícenských panovníků, především Josefa II. Ten úspěšně dovršil reformy své matky, Marie Terezie. Rozkvétající sláva poutí byla utlumena a stala se nenávratnou minulostí.
Brzy po ukončení Sedmileté války, konkrétně 5. července 1765, navštívil Králíky budoucí císař Josef II., aby si prohlédl opevňovací stavby. Při té příležitosti vstoupil též do kláštera servitů, kde vyjádřil úmysl klášter zrušit a povolat sem piaristy, kteří by tu zřídili gymnázium.

Klášter u Králík podle pověsti přežil tyto reformy díky poznámce jednoho ze servitů, který prý při návštěvě císaře Josefa II. na otázku, kde je střed Země, odpověděl:
„Vždy právě tam, kde se nachází Vaše Veličenstvo.“

Od roku 1840 se staly poutě opět oficiálně povolenou aktivitou.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 1846, kdy v klášteře již všichni spali, postihlo klášter na
Hoře Matky Boží velké neštěstí. Té noci během bouřky uhodil do šindelové střechy kláštera blesk a zapálil ji. „Blesk prošel oknem u hlavního oltáře klášterního
kostela a kůrem do pokoje fráterů Peregrina a Karla. Padajícími úlomky rákosového stropu se
Příznivě ovlivněn panujícím suchem se oheň rychle šířil, takže se vzdor velkému úsilí nedařilo plameny zastavit.“ Klášter byl v té době zřízen pouze pro dvanáct řádových duchovních, avšak v noci, kdy objekt zachvátil požár, zde byli přítomni pouze čtyři kazatelé a dva řádoví bratři, tudíž nebylo ani dostatek sil k hašení ohně.

Nastal obrovský zmatek. Oheň se po delším období sucha snadno rozšířil po celém klášteře, poutním kostele a potom i do křížové chodby. Během čtyř hodin bylo zachváceno celé vrchní patro kláštera. Protože se oheň šířil příliš rychle a nebyl dostatek vody, nedalo se téměř nic zachránit. Požáru padl za oběť bohatě vyzdobený poutní kostel se třemi věžemi, dále celá klášterní budova, všechny oltáře, dvoje varhany, křížová chodba se čtyřmi věžemi, větší část vzácné knihovny, roztavily se všechny tři věžní zvony, shořela zpovědnice, kazatelna i hospodářské budovy se senem a dřevem. V řádové budově vyhořely všechny horní pokoje. V kronice je zaznamenáno, že páter
Maria Pitsch nemohl ze všeho svého zařízení, oděvů, knih a spisů zachránit nic. Jeho jediný majetek po požáru byly stříbrné kapesní hodinky, čížek v kleci, pár ponožek, klobouk a šaty na těle.

Snad zázrakem neshořely Svaté schody a nosítka, na nichž byl nahoru vynesen Milostný obraz. Nosítka v tu dobu stála uprostřed plamenů na jižní straně kláštera u točitých schodů. V jejich těsné blízkosti shořely lavice a okenní rámy a přece zůstala nosítka
včetně zdobení nepoškozena. Svaté schody byly rovněž obklíčeny žárem z hořících věží a střech křížové chodby. Zdálo se, že ohořelé zbytky věží každou chvíli dopadnou na Svaté schody a zapálí je. Pro případ požáru svatých schodů byla natažena přes portálové schodiště hadice, která ale nakonec nebyla použita. Střecha u Svatých schodů zůstala nepoškozena. Pouze jediný okenní rám na severní straně schodů začal hořet, oheň však uhasil tesařský tovaryš Wenzel Schwarzer z Dolní Orlice čepicí plnou vody.

Ještě čtrnáct dní po požáru bylo potřeba hasit znovuvznikající zárodky ohně, a to především v knihovně.

Kostel i klášter zazářily v nové kráse, i když umělecká výzdoba interiérů trvala ještě
desetiletí. Ta se pořizovala se mezi léty 1883 a 1907.

Obnovení poutního areálu se samozřejmě stalo dlouhodobou záležitostí, protože za ním nestál ani jediný mocný podpůrce, jako v případě Beckera při výstavbě kláštera. Po deseti letech, na počátku roku 1857, bylo na rekonstrukci kláštera vyúčtováno celkem 53 084 zlatých. Z města Králíky bylo přitom vybráno 11 570 zlatých, z přilehlých okolních obcí 16 248 zlatých, náboženský fond uvolnil 22 500 zlatých a např. majitel králického panství hrabě Althan věnoval 1 878 zlatých.

Budova raně barokní a tvar kláštera byly po požáru kompletně zachovány jako v době před požárem.
Také záměr stavby zůstal uchován, tedy stavba zasazená do krajiny na vrcholu Hory
vzhlížející dolů na město.

Požár původní zařízení kostela silně poničil, takže většina nového novorenesančního vybavení a výzdobu kláštera po požáru pořizoval již jiný řád – redemptoristé, kteří klášter od servitů převzali ve druhé polovině 19.století. Důkazem tohoto je fakt, že na vedlejších oltářích se setkáváme s řádovými světci právě redemptoristů

Z původní stavby se dochovaly fresky v levé boční kapli při presbytáři a také dvě kamenné sochy andělů nesoucí kropenky.

Počet bratří řádu servitů na králickém klášteře pozvolna klesal. Jejich věk se zvyšoval, ale nároky na jejich zátěž vlivem početných návštěvníků stoupaly. I když se v době nového rozkvětu poutí v monarchii, tedy ve 40. letech 19. století zdálo, že se z řad mladých a zároveň z blízkého okolí najdou vhodní pokračovatelé, tato naděje se nenaplnila.

V květnu roku 1876 se na společném zasedání servitů z Čech hovořilo o možnostech udržení králického kláštera ve správě servitů. Další zde vyřčená možnost bylo jeho předání jinému řádu, a to buď trvale nebo jen na určitou dobu. Zároveň bylo ale zdůrazněno, že královéhradecký biskup, který by k takovému kroku musel dát souhlas, by na možnost předání kláštera pouze na určitou dobu nepřistoupil. První jednání o dalším osudu kláštera bylo proto odloženo, a to i přesto, že přiznalo, že správa poutního místa je nad momentální síly jeho řeholníků. Nicméně jednoznačné rozhodnutí o neschopnosti požadovaného provozu objektu bylo velmi brzy vydáno z vyšších kruhů, mimo řád servitů.

Na plynulém chodu poutního místa mělo totiž eminentní zájem město Králíky i přilehlé obce, a to především z ekonomického hlediska.
Tisíce poutníků, kteří sem každoročně přicházeli, tím podporovali místní řezbáře, výrobce svatých obrázků a jiných upomínkových předmětů, jiní obyvatelé zase poskytovali poutníkům stravování a ubytování. Vezmeme-li v úvahu celkovou hospodářskou stránku a
zaměstnanost v této oblasti, služby poskytované poutníkům obyvateli města zde zastávaly značný díl. Omezením nebo dokonce úplným zamezením příchodu poutníků by došlo k podstatnému snížení příjmů a kraj by tak výrazně zchudl.

Královéhradecký biskup Dr. Josef Johann Hais začal záhy opravdu jednat, i když zcela jiným směrem, než si Králičtí představovali, převzetí kláštera řádem benediktinů. Rozhodl se pro misijní řád – redemptoristy, tedy Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele. Redemptoristé jsou oproti benediktinům řád velmi mladý, jeho počátky spadají teprve do první poloviny 18. století. Tito řeholníci byli na klášter povoláni v roce 1883. „Papežským dekretem č. 51254 z 22. listopadu 1882 byl mariánský kostel včetně kláštera a zahrady na Muttergottesbergu převeden z řádu servitů na kongregaci redemptoristů v Rakousku.“

Dne 31. července 1883 přijelo do Králík prvních pět redemptoristů, kteří se chopili správy kláštera. Nový řád na Hoře Matky Boží zahájil náboženský rozmach. Bylo stanoveno, že během poutní sezóny zde budou působit čtyři duchovní, přes zimu, kdy poutníci nepřicházejí, postačí dva z nich. Zbylí dva řeholníci se během tohoto období využijí buď na misiích nebo na farách.

Přednostními povinnostmi pro redemptoristy byla především misionářská činnost, při které šířili katolickou víru, duchovní správa poutníků, vyučování, vedení sirotčinců a konání exercií. Při nich bydleli muži v klášteře, ženy v Poutním domě. Exercie na králické Hoře Matky Boží se staly brzy známými široko daleko, k čemuž zřejmě příznivě přispívala zvláštní atmosféra na vrcholu hory, ticho a odloučenost vysoko nad městem, které umožňují zahloubání a přemýšlení.

I přesto, že si místní obyvatelé původně pro správu kláštera představovali zcela jiný řád,
velmi brzy po příchodu redemptoristů zjistili, že právě tento krok byl krokem šťastným. Tolik žádaný ekonomický zlom ohledně poutí se skutečně dostavil.

Poutníci z Čech, Moravy, Slezska i Slovenska sem přicházeli ve stále početnějších procesích. Podle čísel, která zapsali sami redemptoristé, na toto poutní místo přišlo na počátku jejich správy, tedy v posledních dvou desetiletích 19. století, kolem 60 000 osob ročně. Převážná většina poutníků přicházela z obou nejbližších diecézí – místní
Královéhradecké a sousední Olomoucké. Poutnická sezóna začínala koncem dubna svátkem svatého Peregrina, mnicha řádu servitů. Tomuto patronovi poutníků je zasvěcena jedna postranní kaple. Na svátek Všech svatých sezona končila, to bývalo v době, kdy už často nastávala zima. Oblíbenými dny poutí byly neděle mariánského měsíce máje, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní svátky a svátek Božího Těla, především pak patronátní slavnost Nanebevzetí Panny Marie. O takových svátcích se to na Hoře hemžilo poutníky a ten velký kostel byl přeplněný.

Procesí procházela dole v Králíkách vstupní bránou, což bylo počáteční místo výstupu na
Horu a tudíž i začátek pouti. Dále putovala alejí vzhůru ke klášteru a postupovala od jedné kapličky k další, kde účastníci setrvávali v modlitbách a úvahách. Nahoře na sedmém oddíle hlavního schodiště byli přivítáni a hlavním vchodem byli uvedeni do křížové chodby. Následovala slavnostní bohoslužba, která byla zakončena kněžským požehnáním a pak se procházelo kolem hlavního oltáře k uctívání Milostného obrazu, který byl spuštěn do výše očí.

Na prostranství mezi klášterem a Poutním domem stály v řadách dřevěné boudy, které vedle občerstvení nabízely i upomínkové předměty nebo dárky rozmanitého charakteru. Žádány byly dřevořezby, kříže a křížky, sošky svatých a proslulé králické jesličky, z čehož byli živi mnozí řezbáři a další obyvatelé města.

Protože do tohoto kraje přicházelo pravidelně takové množství návštěvníků, nacházelo mnoho z chudých obyvatel Králicka v poutích svou obživu. I kdyby většina poutníků patřila
k nižším sociálním vrstvám, jak je možné předpokládat, přesto přinášeli do regionu peníze.

Mezi obyvatelstvem města se toto projevilo větším množstvím jednak specifických a jednak zcela neobvyklých profesí, které by se jinak v tehdy ani ne třítisícovém městečku neuživily.
V nejstarších dochovaných záznamech ze sčítání lidu z této oblasti, které pochází z roku 1880, se dovídáme například o koloristech a malířích obrázků nebo o dílně na výrobu umělých květin, která měla vedle svého majitele i několik zaměstnanců. V Králíkách fungovalo devět litografických tiskáren, jednu z nich dokonce vedla žena. Další tři zmíněné tiskárny nebyly ohledně své činnosti blíže specifikovány. Jedno z nejvýznamnějších míst mezi místními profesemi zaujímali řezbáři dřeva. Jejich předním produktem byly vyhlášené králické dřevěné betlémy, které se vyvážely do monarchie a později se vyráběly také průmyslově. Betlémy se prodávaly dokonce i v Americe jako pravé vídeňské jesličky. V roce 1880 uvedlo jako svůj hlavní zdroj příjmů dvacet pět osob právě řezbářství dřeva. Významná část produkce všech zmíněných a samozřejmě i dalších profesí směřovala jako nabídka produktů právě do poutního místa. To bylo pro místní obchodníky natolik důležitou záležitostí, že nemuseli dodržovat obecně platný nedělní klid a v poutnické sezóně mohli mít otevřeno od 6 hodin ráno do 4 hodin odpoledne.

Varhanami králických mistrů se může pochlubit nejeden chrám a kostel v celé České republice. Jedny z nejvýznamnějších varhan se nacházejí i v pražské Loretě, mnoho dalších se teprve dočká svého určení.

Mnozí poutníci konali tzv. velkou pouť, to znamená, že navštívili Svatý kopeček u Olomouce, Horu Matky Boží u Králík a pak Vambeřice a Vartu ve Slezsku. Odtržení hrabství Kladsko od Rakouska nepřivodilo žádné rozštěpení obyvatelstva. Na obou stranách hranic se mluvilo stejným nářečím, udržovaly se stejné tradice a pěstovala se stejná kultura. Odtud se chodilo na pruskou stranu a Prušáci (míněno Slezané) přicházeli sem. Horu Matky Boží si oblíbili lidé z Kladska tak jako Vambeřice a Vartu lidé z Orlických hor.

Sami redemptoristé si v letech 1890-1914 pečlivě dokumentovali místa, odkud sem poutníci přicházeli a zachytili tak oblibu tohoto místa. Do Králík přicházela v podobě poutních procesí takřka celá střední Evropa. Hlavním důvodem byla jistě zcela ideální poloha tohoto místa, totiž na rozmezí statní i zemské hranice a také na hranicích tří diecézí – domácí královéhradecké a sousední olomoucké diecéze a arcidiecéze pražské. Takže například místa, která spadala do sousední olomoucké diecéze a byla tak také v záznamech zapsána, ležela vlastně v blízkém sousedství.

Na přelomu 19. a 20. století se stále více prosazoval názor, že poutě jsou záležitostí spíše sociálně slabších vrstev společnosti, proto převážnou skladbu příchozích poutníků tvořili především venkovští obyvatelé, pouze velmi ojediněle byla zastoupena okresní města nebo zemská centra. Pokud však tato zastoupena byla, pak vždy trvalejším způsobem, nikdy ne ojedinělou návštěvou. Například z Olomouce vycházelo procesí jednou až dvakrát ročně, okresní města z Olomoucké diecéze, jako Svitavy, Šumperk, Zábřeh či Bludov vypravovala procesí dokonce třikrát nebo i čtyřikrát v jediném roce.

Během sledovaného období přicházela na králický klášter kromě poutníků z již zmíněných sousedních diecézí také procesí z diecéze Pražské, Brněnské, Vídeňské či Litoměřické. Kromě toho je v záznamech uvedeno pět míst obecně jako „z Uher“. V průběhu tohoto období bylo zapsáno celkem 496 lokalit. Z jednoho místa se lidé na pouť vydávali nejčastěji jednou ročně, z většiny míst ani ne každoročně. Z některých míst jsou však zaznamenány během jednoho roku dvě, tři, nebo dokonce i čtyři poutě. „Míst, odkud se vydávalo maximálně jedno procesí do roka bylo během sledovaného 415. Alespoň v určité části tohoto období se vycházelo na pouť dvakrát do roka z 53 lokalit, třikrát do roka z 19 lokalit a čtyřikrát do roka z 9 lokalit.“ Podrobnější rozbor ukazuje, že klášter byl jako cíl poutníků oblíben především v Olomoucké diecézi.

Od konce 19. století se toto poutní místo, stejně jako ostatní, stalo terčem kritiky, která
přicházela z řad vzdělanců. Ti „ve jménu zdravého rozumu a pokroku polemizovali s poutní tradicí jako s odkazem předků, který vzbuzoval rozpaky.“

13. na 14. dubna 1950, kdy komunisté násilím odvlekli po celé zemi řeholníky a přesunuli je do centralizačních klášterů. Králický byl jedním z nich, v roce 1950-1960 klášter sloužil jako vězení pro kněze. Mezi nimi byli především redemptoristé, ale také Jezuité a Salesiáni. Pracovali zde a žili v nelidských podmínkách až do roku 1960. Roku 1960 dostali všichni zde umístění řeholníci možnost, pokud dostali státní souhlas, odejít do duchovní správy. Ostatní odešli do civilního zaměstnání, někteří zde byli až do roku 1965. Tehdy klášter převzala Česká katolická charita. Do kláštera přišly sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie, které do té doby pracovaly pod dozorem státních zmocněnců v továrnách a ve Státních statcích, a které byly soustředěny v klášteřích v Jiřetíně a v Broumově.
Klášter a kostel se během 50. let 20. století dostal do dezolátního stavu. Řeholníci byli přetíženi a bez prostředků, a tak nebylo z čeho klášter udržovat. Alespoň se však zasloužili o záchranu vzácných soch, které byly v osmi kaplích v aleji, a které jsou dílem žáků M. B. Brauna. Sestry je později přemístily do ambitů, v 90. letech 20. století byly restaurovány a nyní jsou uloženy na zámku ve Vraclavi u Vysokého Mýta.

Po roce 1989 byl areál vrácen kongregaci redemptoristů a byla započata generální oprava objektu.
V červenci roku 2002 odešly z kláštera sestry Neposkvrněného Početí a k 1.8.2002 byla na Hoře Matky Boží posílena komunita redemptoristů.

V letech 2002 až 2006 fungovala při klášteře misijní skupina, která konala lidové misie ve farnostech, kam jí zvali duchovní správcové. V roce 2006 byla tato skupina přesunuta do kláštera v obci Tasovice u Znojma, kde má své nové zázemí a může v misijní činnosti pokračovat. Posléze zde fungovala „tisková misie“ vydávající literaturu s redemptoristy spojenou. Od poloviny roku 2009 je klášter bez řeholní komunity, do 15. dubna 2012 tam žil jeden diecézní kněz obstarávající duchovní správu a o nedělích dojížděli vypomáhat kněží redemptoristé ze Svaté Hory u Příbrami. V současné době v kostele nefunguje duchovní správa a pravidelné bohoslužby nejsou slouženy.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice bludičky, kosteli, slovanské a keltské hradiště a staré pohánské svatině, zrušené kráštery. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Hartíkov – Jakubovice – Kralický krášter – Malíř Ambrož

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Svitavy | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  3. Pingback: kraj Pardubický – Okres Ústí nad Orlicí | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s