Ruda nad Moravou – minulosti se těžila železná ruda – Rudský zámek a jeho správcové – písař Hartschlógl po smrti stával z hrobu a děsil okolí

Obec Ruda nad Moravou patří do Olomouckého kraje, okresu Šumperk. Leží 7 km severoseverozápadně od Šumperka, v malebném údolí řeky Moravy. Její údolí protíná jižní část Hanušovické pahorkatiny v severo – jižním směru. Ráz úzkého údolí končí na rulovém skalním ostrohu u nádraží a rozšiřuje se do údolí Mohelnické brázdy. Katastr obce je na východě tvořen řekou Moravou a dominantním kopcem Blýskač (502 m.n.m). Na západě se rozkládá zalesněný masiv hory Žďár (500 až 600 m.n.m.), s nízkými hadcovými skalkami a porostem jesenického modřínu. Při geologickém průzkumu před 100 lety zde byly nalezeny krystaly zirkonu, nyní uložené ve vídeňském přírodopisném muzeu.

České jméno obce je spojeno s ložisky železné rudy, která se v okolí kdysi v minulosti těžila. Přívlastek „nad Moravou“ byl k názvu přidán v roce 1880, aby byla vesnice odlišena od jiných lokalit stejného jména. Dolování rudy připomíná také postava horníka při práci, zobrazená na obecní pečeti ze 17. stol. Složitý národnostní vývoj vedl v roce 1896 k rozdělení na dvě samostatné obce, českou Horní Rudu a německou Dolní Rudu. Po I. světové válce byly obce v roce 1920 opět sloučeny.

Markrabě Jošt dal Hostice roku 1397 připsat i s Rudou Petrovi z Kravař. Od roku 1509 náležely Janu Tunklovi a roku 1512 připadly Ladislavu z Boskovic. Po roce 1589 přešly do rukou Velena ze Žerotína a po bitvě na Bílé Hoře byly přiděleny rodu Lichtenštějnskému za věrné služby císaři Ferdinandu II. Habsburskému. V roce 1596 byla od zábřežského panství část jeho území oddělena a na severní Moravě tak vzniklo nové panství. Jeho správním i hospodářským střediskem se stala Ruda. Součástí nového rudského panství se staly vsi Hostice a Štědrákova Lhota. V druhé polovině 17. století se začali rolníci v Hosticích zajímat o pěstování lnu a tak došlo k rozvoji lnářství a plátenictví. V 18. stol. dva ze tří hamrů u Rudy pro nedostatek železné rudy zanikly a byly přestavěny na mlýny.

Nejdéle se v provozu udržela huť v Aloisově, ta v roce 1873 vyhořela a v krátké době byla přebudována na papírnu, ve které našlo práci mnoho místních občanů.

Každého, kdo projíždí od Šumperka směrem na Hanušovice, uvítá takřka na okraji obce Rudy nad Moravou při odbočce silnice do Bartoňova – Radomilova rudský zámek z počátku 17. století., jeden ze sedmi renesančních zámku na Šumpersku, z nichž víc než polovina byla pevně spjata se starobylým moravským rodem pánů ze Žerotína.

Zámek původně vznikl na kraji vsi tehdy jako čtyřkřídlá zámecká budova, přibližně ve tvaru čtverce kolem vnitřního dvora. Na jihozápadní straně, od silnice, je jednoduché průčelí s velkým vjezdem do zámku, zdobeným bosovaným ostěním s římsou, na níž byl později umístěn velký plastický erb pobělohorských držitelů zámku, Lichtenštejnů. Vlevo od vchodu je v úrovni prvního patra půvabný renesanční půlkruhový arkýř na jehlancové podložce, krytý stříškou. Sgrafitová rustika průčelí spolu s arkýřem prozrazují na první pohled renesanční původ zámku. Z valbové střechy se zvedá nad průčelím úzká čtyřboká věž se zdvojenou bání, zakončená lucernou a opatřená věžními hodinami (z r. 1890). Jednoduchost vnějšího vzhledu zámku kontrastuje s jeho dvorní stranou: s otevřenými jednopatrovými arkádami, nesenými v přízemí čtyřbokými pilíři, v patře pak toskánskými sloupy z maletínského pískovce, které obklopují dvůr ze všech stran. Ochozy arkád jsou zaklenuty křížovou klenbou a podobně je tomu i v přízemních místnostech. V patře jsou stropy ploché.

Pod latinským názvem Ferreus Mons („Železná hora“) se vesnice objevuje v pramenech od počátku 14. století. Již tehdy zde byl kostel a fara, jež od roku 1350 náležela k nově vytvořenému biskupství v Litomyšli. Ruda tehdy zřejmě příslušela k zábřežskému panství pánů ze Šternberka. V roce 1397 byla markrabětem spolu s dalšími osmi vesnicemi udělena Petrovi z Kravař a tehdy se začal vytvářet zárodek budoucího rudského panství. Jeho majiteli byli od roku 1447 Tunklové z Brníčka, v letech 1508-1512 Mikuláš Trčka z Lípy a téměř do konce 16. století páni z Boskovic.

Teprve roku 1596 poručníci Ladislava Velena ze Žerotína, chtějíce zachránit aspoň podstatnou část obrovského zábřežského panství, odprodali Velenovu vzdálenému příbuznému Janu ml. ze Žerotína, pánu na Losinách, severní část zábřežského dominia s Rudou a dalšími 15 vesnicemi, od Bílé Vody až po Olšany (kromě toho i statek Bludov). Jan ml. pak tento nově nabytý majetek přenechal svému synu Bernardovi, který se tak stal prvním majitelem nového severomoravského panství. Byl to právě Bernard ze Žerotína, který si zvolil Rudu za sídlo nového panství a přistoupil tu ke stavbě vlastního zámku (byl postaven na haldách strusky z někdejších železářských hutí). Základní stavba byla dokončena r. 1610, jak hlásá letopočet na arkýři vedle brány se znaky stavebníka a jeho manželky Sibyly, roz. Libštejnské z Kolovrat.
Po náhlé Bernardově smrti roku 1614 koupil rudské panství od správců pozůstalosti zpět Ladislav Velen (panství tehdy čítalo včetně Rudy již 19 vsí a jedno městečko a také jeho cena stoupla za oněch 18 let takřka o polovinu). Teprve Ladislav Velen dal rudskému zámku, v prodejní listině jmenovanému skromně tvrzí, jeho konečnou podobu. Jistě nechybíme, řekneme-li, že již pro Bernarda pracovali na stavbě rudského sídla italští stavitelé, kteří v té době žili v našich zemích v několikáté generaci. Pravděpodobně šlo o členy stavební huti, která se podílela o 20 let dříve na stavbě losinského zámku. Ladislav Velen pak dal zámek jen dostavět. Za něho (1615 – 1616) se zejména dokončovala vnitřní úprava zámku: stavěla se kamna v panských komnatách (ze zelených kachlí), malovaly se pokoje, zasazovala okna, barvily se na žluto sloupy arkád, atd. Z účtů, bohužel za druhé světové války zničených, známe i stavitele, jistého Balcara Vlacha, tedy rovněž italského původu.
Nedlouho po dokončení stavby zavítal na rudský zámek ze svého hlavního moravskotřebovského sídla Ladislav Velen s rodinou a celým vpravdě knížecím dvorem. Zde také hostil svého tehdejšího přítele Karla z Liechtenštejna, téhož, jemuž o šest let později spadlo všechno to Velenovo bohatství včetně rudského zámku do klína. A nebylo to bohatství malé, vždyť Ladislav Velen, nazývaný obecně též „bohatým Žerotínem“, náležel k pravým, humanismem a renesancí odkojeným kavalírům, jehož záliba v umění se obrážela především v přímo královské nádheře jeho zámků. Ruda nebyla v tomto směru jistě výjimkou, neboť sem, pokud mu to dovolovaly jeho veřejné zemské povinnosti, zřejmě často zajížděl. Svědčí o tom např. dlužní úpis z října 1617, vystavený na Rudě vlašskému klenotníkovi Janu Batistovi Desalemu za šňůru perel pro Velenovu druhou choť Alžbětu z Thurnu. Jí také připsal Velen polovinu rudského panství, takže když byl po bělohorské porážce odsouzen jako vojenský vůdce vzbouřených moravských stavů k smrti, jeho jméno přibito na šibenici, veškeré jeho statky zkonfiskovány a on sám byl nucen hledat záchranu v emigraci, stal se rudský zámek posledním útočištěm jeho choti, která tu také v lednu 1622 zemřela. Sem se dočasně přestěhovala i část Velenových uměleckých pokladů a zařízení (větší část ovšem zůstala na moravskotřebovském zámku). Vždyť po Alžbětině smrti dostal císař z Rudy „jen stříbrného náčiní na 70 centů“ a jen „na oděvech, látkách apod.“ za více než 40.000 zl. Velenův syn Bartoloměj odhadoval později toto zařízení a klenoty na 250.000 zl. Ostatní zařízení s celým zámkem a panstvím získal na císaři Karel z Liechtenštejna. Ještě jednou se vrátil Ladislav Velen na rudský zámek s dánskými vojsky roku 1627, po jejich porážce musel však opustit severní Moravu nadobro. Marně se ještě v letech 1637 – 1638 pokoušel jeho syn Bartoloměj získat Rudu zpět. Liechtenštejnové již nepustili kořist ze svých rukou.
Nejvíce na to doplatil rudský zámek. Stal se od té doby pouze sídlem hospodářské správy panství, na němž jeho majitelé, Liechtenštejnové, byli jen vzácnými hosty. Navíc za třicetileté války byla většina panského vnitřního zařízení odvezena před Švédy ze zámku jinam. Švédové se také dočasně zámku zmocnili a podle hlášení tehdejšího rudského hejtmana zničili a odtáhli ze zámku jako kořist vše, co v něm ještě zbylo. S postupující centralizací liechtenštejnské hospodářské správy v 18. a 19. století klesal nakonec i význam zdejšího vrchnostenského úřadu. K jediné větší přestavbě zámku došlo v polovině 18. století, kdy tu byla knížetem Josefem Václavem vybudována zámecká kaple, zasvěcená sv. Anně. Někdy na přelomu 18. a 19. století byla u zámku pro povyražení zámeckého úřednictva postavena střelnice a kuželna a během minulého století vznikla tu řada přístaveb hospodářských objektů (stáje, kůlny apod.) i bytu lesníka, které vytvořily tzv. druhý zámecký dvůr.
Hlavním hospodářským objektem po parcelaci pozemků většiny dvorů koncem 18. století byly rozsáhlé lesy, které spravoval liechtenštejnský lesní úřad na zámku. Jeho „zásluhou“ měl rudský zámek od druhé poloviny 19. století nepříliš lichotivou pověst bašty výbojné germanizace uprostřed českého osídlení Rudy a okolních vsí, jejímž nositelem byli právě zámečtí úředníci. To nepochybně přispělo k tomu, že v rámci první pozemkové reformy byl velkostatek Ruda – Kolštejn vzat do záboru a lesní majetek byl postátněn. K převzetí došlo v roce 1926 a liechtenštejnskou lesní správu vystřídala na zámku správa státních lesů. Dnes je zámek majetkem a sídlem Lesního závodu Ruda n. Moravou.

V poslední době byl zámek používán k bydlení a část byla zařízená jako kanceláře majitele nemovitosti. V součastné době je zámek neobydlen, pouze část sklepů je pronajata jako vinný sklep.

U Petrů v Hostících, co staří pamětníci pamatovali, všecky dcery se vždycky tuze dobře provdaly, za samé pány. Jedna jejich prababka uměla prý totiž něco víc než jen len příst, uměla přiloudit člověku štěstí.
Petrova děvčata nebyla pěknější než druhá, a přece měla obzvláštní štěstí. Hned jak se děvče narodilo, Petrová třikrát obešla kolíbku a pokaždé je utřela podolkem mužské košile. Při tom říkala:

Rosť, rosť pro muže
jako v zahradě růže,
rosť, rosť pro krásu, ,
jak pšenice do klasu,
rosť, rosť pro lásku,
ty můj zlatý obrázku.

Děvčata u nich nesměla o těžkou práci ani zavadit. Rostla pro pány. Lidi potom dávali pozor na každou Petrovu dceru, bude-li také ještě ta mít štěstí, a pokaždé se dočkali.
Jednou měli u Petrů dvě dcery, Tónku a Zefu. Byly to dívky jako jiné, ale dělat nesměly. Jak chtěla Tónka na poli popadnout trakař s pytlem brambor, hned k ní přiskočila matka: „Zlatá Tónko, nech toho, ty nejsi k tomu zrozená!“ A Zefa ani do chlíva nesměla. Obě jenom předly a dělaly lehkou práci.

„Však ty dvě se jen tak nevdají,“ povídaly si tetky, „kdepak by ty ženichy vzaly.“

Ale vdaly se.

Tónka jednoho dne nesla přízi na bělisko do Raškova, tam se s ní dal do řeči písař, a když přišla pro plátno, už se nabídl, že v neděli přijde k nim, a za pár neděl byla svatba.

Zefa zůstala sama. „Ta zůstane sedět, ta už to štěstí mít nebude,“ mluvilo se po dědině. Na Květný pondělek šla s mámou do Šumperka na jarmark. Spíš proto, aby se podívaly do města, než nakoupit. K večeru obě šly přes vápenice bosé, boty si nesla každá v ruce. Vtom jel za nimi kočár. Stouply si stranou cesty, aby je předjel. V kočáře sám seděl nějaký pán. Podíval se na ty dvě ženské, a když viděl, že jsou unavené, poručil zastavit a pozval je, aby se s ním svezly, že jede do Rudy. Obě se bránily, kdepak bosé ženské do kočáru, ale musely.

Byl to důchodní (Hospodářský úředník feudálního režijního velkostatku v 15. – 19. století, vybíral peněžní platy a berně, vedl evidenci a prováděl výplatu peněz.) ze zámku a brzo začal chodit za Zefou. Celá dědina byla jako omráčená. Takového pána, jako byl důchodní, nečekali. V celém okolí se nestalo, aby dcera z chalupy byla paní důchodní. Ale byla to Petrova dcera, už od svého narození tajnými čarami k tomu předurčená.

Oběma Petrovým dcerám, Tónce i Zefě, vedlo se potom tuze dobře, jenomže žádná z nich už dceru neměla.

V rudském zámku úřadoval za dob roboty písař, jemuž se silou nikdo nevyrovnal v celém okolí.
Jednou v neděli dopoledne přišli na zámek jakubovičtí sedláci, aby se zeptali, kde budou v pondělí orat. Zastali písaře, jak právě zvedá těžké předměty a staví tak na odiv svoji sílu zámeckým úředníkům. Když uviděl ubohé, zedřené a vychrtlé postavy horáků, smál se jim a vybízel je, aby zkusili, zvedne-li kdo z nich tolik co on.

Jeden ze sedláků mu odpověděl: „My jsme těžkou prací a chudou výživou slabí. Je však v Jakubovicích výměnkář, který, ač je třiadevadesát let stár, zvedne víc než vy.“ Tomu písař ani ostatní úředníci nechtěli věřit. Zeptali se, jak se dotyčný jmenuje.

Na druhý den dostal výměnkář Jakub ze statku pod farou vyzvání, aby se dostavil do rudského zámku. Když tam přišel, ptali se ho páni, je-li to pravda, že je tak silný. Jakub odpověděl: „Byl jsem, ale teď nemám co jíst a tak slábnu. Kdybych se mohl aspoň týden dosyta najíst, byl bych zase tak silný jako dřív.“ Páni se ho zeptali, co má nejraději. Jakub požádal o hrách. Dali mu ho tedy věrtel s podmínkou, že jej donese do Jakubovic cestou přes Žďár bez odpočinku. K hrachu mu přidali ještě několik šrůtek špeku.

Za týden přišel Jakub do zámku, aby podnikl s písařem zápas. Písař byl si jist svou silou a tropil si z Jakuba žerty. Ten se rozhněval. Když jej písař klepl několikrát přes nos, aby ho ještě víc vydráždil, chytil jej Jakub vpůli těla a stiskl tak silně, že písař vypustil duši v jeho objetí.

Jakubovi se nic za to nestalo, neboť písař jej k zápasu sám vyzval a tropil si z něho posměšky.
Ještě po dvanáct let, až do své smrti, chodil si potom starý Jakub do zámku jednou týdně pro hrách.

Na rudském velkostatku robotoval mladý čeledín rolníka Hadama z Hartíkova se svou sestrou Mařenkou, již si chtěl vzít sedlák Jan Urban z Temenice za ženu. Dříve patřila také Temenice k pan­ství rudskému. Jeník, tak se jmenoval čeledín oral,. zatím co jeho sestra, krásné patnáctileté to děvče sbírala na vedlejším poli klásky. Dráb, jakmile ji,
poprvé uviděl, nemohl s ní ani oči spustit, a celý den byl u ní. Když se od ní dozvěděl, že Jeník je její bratr, šel k němu, dal mu tabák a všechny doutníky, co měl u sebe a ptal se ho, kdy by mohl za Mařenkou přijíti.
Jeník byl sice dotazem dráhovým pohoršen, ale nedal to na sobě znát. Umluvil schůzku své sestry s drábem na neděli. Avšak po celý volný čas do neděle dráždil kozla na statku svého hospodáře, aby hodně trkal a tak se vycvičil na neděli. Kozel byl sám sebou divoký a Jeníkovo školení udělalo z něho lítého ďábla. Do neděle se měli robotníci dobře. Dráb si ani nevšiml, když někdo si narovnal záda, nebo když se dali mezi sebou do řeči. Nej­lépe se však měli Jeník s Mařenkou.

Nadešla neděle. Dráb vyšňořen přišel do Hartiková a ptal se hned Jeníka, kde je Mařenka a co dělá. Jeník řekl, že leží ve své komůrce, protože je trochu churavá, aby šel za ní. Dráb byl štěstím celý rozrušený. Šel k posteli, ale tu, když odhodil peřinu, vyskočil na něj kozel, kterého Jeník naučil také spát v posteli, a pustil se do drába. Trkal do něho nemilosrdně a dráb, překvapením úplně bez­mocný, dostal důkladnou pamětnou. Řval už bo­lestí, ale nemohl si pomoci, protože byl v komůrce s kozlem zavřen. Nevida jiného východiska, otevřel okénko a vyskočil ven. Hartíkovští chlapci byli již Jeníkem vyrozuměni a čekali pod oknem, až se dráb ukáže.
Jak vyskočil, už ho měli a zmalovali jej do modra a fialová.
Po tomto dobrodružství si dráb dlouho poležel, než se vykřesal z ran od kozla a hartíkovských mládenců. Přisahal všem pomstu. Nejvíc ovšem byl rozlícený na Jeníka. Také jakmile se uzdravil, hned se na poli zaměstnával výlučně jím. Jeník právě oral, když se pustil dráb za ním. Jeník udělal »plaz« a dráb uhodil Jeníka důtkami. Jeník mu důtky vyrval
z ruky. Hartíkovští, temeničtí a jakubovičtí chlapci přiskočili Jeníkovi na pomoc a zmalovali drába po­druhé a to tak důkladně, že po uzdravení zkrotl docela.

Chlapci byli všichni zavřeni, ale neposeděli si dlouho. Právě v tu dobu byla zrušena robota a naši provinilci dostali milost.

V době, kdy ještě stál v Raškově dvůr, to jest asi v polovici osmnáctého století, úřadoval v rudském zámku písař Hartschlógl, který byl daleko široko znám svou tvrdostí a nespravedlností.
Každý týden dojížděl jedenkrát do raškovského dvoru, a to obyčejně v pozdnějších hodinách. Zastihl-li čeleď nebo robotou povinné poddané, že už skončili denní práci, nebo, když podle jeho mínění málo udělali, dal je krutě potrestat. Hlavně byly to peněžité pokuty a jiné nespravedlivě ukládané dávky, které vymáhal na poddaných, aby jimi uhra­zoval to, co svým rozmařilým životem rozházel. Když se raškovský dvůr rozděloval mezi poddané, přiděloval těm, kteří dovedli si získat jeho přízné, nejlepší kusy polí a i jiné výhody jim poskytoval. Samozřejmě ostatní byli zkráceni. Písař kde mohl jim ubližoval. Často i snoubence násilným způsobem rozděloval a nutil k sňatkům proti jejich vůli.

Nebylo věru divu, že si všichni oddechli, když krutý tyran zemřel.
Jásot však byl předčasný. V noci po pohřbu jel písař se spřežením svých vraníků za hrozného klení a nadávání, přes raškovský dvůr a ztratil se ve tmě. To se každý týden opakovalo. Ani znamení křížem, ani zažehnávání nejsilnějšími modlitbami nic nepomáhalo. Až se přestrašení lidé obrátili na rapotínského faráře, který byl všeobecně ctěn a vážen jako zbožný a naprosto bezúhonný sluha Páně. On to byl, jenž zkrotil losinského úředníka Kubína.
Farář ochotně přijel z Rapotína, aby písaře za­žehnal. Čekal však tento zbožný krotitel duchů dvě noci nadarmo.
Třetí noc šel Hartschloglovi naproti směrem k Rudě. Oblečen byl v ornáte se štolou. U Komňátky viděl, jak z dálky se blíží ten, kterého oče­kával. Skryl se za strom, a když se povoz přiblížil, vyskočil a zastavil jej. Hartschlógl chtěl rychle uprchnouti, ale farář hodil mu štolu přes hlavu a pevné držel. Tím se stal písař bezmocným, avšak přece jen nemínil se dát jen tak lehce přemoci. Začal vyčítat knězi jeho dětské poklesky. Že jako hoch ukradl matce vejce, že nepočkal kdysi na matku, až se vrátí domů, a jiné.

Kdyby kněz nedovedl se ospravedlniti, ztratil by moc nad zážehnávaným. Farář se však dovedl skvěle obhájit. Vejce snědl, aby mohl hlasitěji v kostele Boha chválit. Na matku nemohl čekat, poněvadž by byl přišel pozdě na mši. Vyvrátil všechno obvi­ňování písařovo, takže ten si už nedovedl na nic vzpomenout.
Ted“ začal však farář se zpovídáním : »Proč tady objíždíš v noci a lekáš lidi ?« » Protože nemám v hrobě pokoje«, odpověděl písař. »A proč nemáš klidu v hrobě ?« »Protože jsem si přisvojil neprávem mnoho cizího majetku. Mnoho hříchů jsem za ži­vota napáchal.« »Nemohla by tvoje vina být smyta dáním na mši, modlitbami a dobrými skutky ?« »Ne J To by musela každá tříska, každý kousek pole, každé dobytče, zkrátka a dobře: všechno, co jsem si neprávem přisvojil, v původním stavu býti vrá­ceno dřívějšímu majiteli. To však není možno!« Toho názoru byl též kněz a proto zaklel Hartschlógla do Krkonoš, kde se svým zlotřilým soudruhem Kubínem, úředníkem losínským, musí dřevěným náčiním kácet stromy.
Ještě do nedávná strašily se písařem Hartschloglem .děti. Dnes by se ho už nebály. Jsou to jen pověry.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Hornictví, krutovláda pánů, Obři, Upíři a lidé kteří dokázali vysát z člověka život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Ruda nad Moravou – minulosti se těžila železná ruda – Rudský zámek a jeho správcové – písař Hartschlógl po smrti stával z hrobu a děsil okolí

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Miroslav Ruprich, napsal:

    Zdravím Vás,
    jen tak jsem při prohlížení informací o Rudě a okolí narazil na Vaše internetové stránky. Zajímám se jako amatér o Rudu, následně panství Ruda a s mnohými informacemi které uvádíte jsem se setkal v archivu, na něco mám jiný názor, v některých informacích, které dle mně nebyly presentovány mám stejný názor. Je škoda, že neuvádíte zdroje. O to mi nyní nejde.
    Protože jsem stejně jako Vy ze Šumperka, rád bych se s Vámi sešel. Jsem v důchodu a zatím jen pro sebe a domnívám se, že si můžeme mnohé informace vyměnit. Byl bych rád, pokud mi odpovíte.
    Zdravím.
    Miroslav Ruprich

    • majovyhonzik napsal:

      😉 Zdravím. Taky jsem amatér, zajímám se o to zhruba třetím rokem. Zaujalo mně co o daných místech se píše. Zdroje neuvádím z toho důvodu, mnohdy třeba jeden článek poskládám mnoha odkazu (i když ne vždy), (jednou kdysi tak půjčil část článku, a přišla mi reakce jakoby mu ukradl celou knihu), a protože dané informace nejsou mé vlastnictví, a porušuji tím vlastně autorské právo, tak zbytečně tím od koho to vzal na sebe neupozorňuji pozornost toho komu to patří. nepovažuji sebe jako autora spíš jsem sběratel . Sám by to nedovedl napsat jinak jinými slovy, zvláště když vím že mám špatnou gramatiku.

      Jsem pro setkání, neodpověděl hned neboť se přihlásil na své stranky až dnes. Jak se domluvíme, kdy?
      Pozdravem Honza Turek

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s