Štíty – hrad a tři zámky – Mistr Michal

Štíty dříve Šilperk, leží v západní části šumperského okresu v Olomouckém kraji, přibližně 21 kilometrů západním směrem od Šumperka.
Rozkládá se pod severními vrcholky Zábřežské vrchoviny, na jednom z dosti strmých ostrohů, jimiž na pravý břeh řeky Březné spadají Orlické hory. Krajina zde dosahuje nadmořské výšky kolem 470 m nad mořem. Malebné okolí dokreslují husté lesy, které město obklopují ze tří světových stran.

Okolí Štítů je ze severozápadu, jihu i východu romanticky hornaté a lesnaté. Jeho půda, až na malou část pozemků kolem říčky Březné, je kamenitá a méně úrodná. Ještě před padesáti lety charakterizovalo celý tento kout lidové rčení začátek kamení a konec chleba.

V zápisech a kupních smlouvách z minulých staletí se název města vyskytuje v různých tvarech Silperch (1308), Schildperch (v seznamu farností), Schilperc, Schilperch (v listině Zdeňka ze Šternberka z r. 1365, Schildperk (na pamětních deskách feudálních majitelů manželů Žalkovských), Schildberg (kolem r. 1630), Schilperck (1638). Češi v hovorovém jazyku užívali tvaru Šimperk, Šimprich, Šilprich, a pro obyvatele města tvaru Šimperáci.

Původní název městečka Šilperk se užíval do roku 1947, kdy byl změněn na Žalkov (podle jednoho ze šilperských feudálních majitelů), ale tento název se mezi lidmi neujal. Definitivní úřední změnu názvu na Štíty přinesl Věstník ministerstva vnitra dne 5. 7. 1949

Původní osada Šilperk vznikla pravděpodobně jako podpůrné osídlení pro středověký hrad Šilperk. Prvním historicky známým záznamem o osadě je Protivínovo privilegium z roku 1278, které považujeme za zakládací listinu městečka. Prvním známým správcem hradu byl rytíř Ješek ze Šilperka.

Protivenovo privilegium z r. 1278 je tady prvním historickým dokladem o Šilperku a dá se považovat za zakládací listinu městečka. Nezodpovězena zůstává otázka, jestli v té době už tady stál hrad nebo tvrz, nebo došlo-li k založení hradu a města současně. Ale ať tak či onak, jisté je, že založení hradu a vybavení rychty městskými právy pro obce, které podle Protivenovy listiny patřily pod správu šilperského fojta, vytvořily ze Šilperka správní středisko. Přes všechny pozdější územní a politickosprávní úpravy a změny, jimiž v uplynulých stoletích procházely, si Štíty jistý význam pro své okolí podržely dodnes.

Pode zdí hradu se na “vysazených lánech” (lán = 10 – 15 ha) usazovali sedláci a vedle nich řemeslníci a obchodní zásobující potřebným zbožím pána hradu, jeho posádku, město a jeho okolí. Ovšem o této době nevíme zatím přesného skoro nic.

Feudální majitelé a správcové hradu a městečka Šilperk po Protivenovi jsou známí až z let 1307 – 1308, kdy šilperský hrad spravoval Ježek ze Šilperka, loupeživý rytíř. Mniši zbraslavského kláštera, kteří měli ve východních Čechách v okolí Lanškrouna své statky, si na něho ve své kronice stěžují, že mu museli zaplatit 180 hřiven, aby aspoň jeden rok na jejich statcích neloupil.

Šilperský hrad – spíš hrádek nebo tvrz, snad sídlo feudálních pánů městečka – stával na návrší, kde dnes stojí kostel, fara, zdravotní středisko, několik stodol a domků. Průrva, kterou vede stezka od koupaliště zadem kolem farské zahrady směrem k heřmanské silnici, ukazuje, že v těchto místech mohl být hradní příkop chránící hrádek ze severozápadu.

Rozloha, místa na němž šilperský hrad stával, dokazuje, že hrad nebyl nijak zvlášť velký ani pevný. Obývala ho jenom hradní posádka a když ztratil svůj vojenský význam, chátral. Vypráví se, že husité, postupující v listopadu r. 1424 od Mohelnice do Čech, poplenili severní Moravu a pobořili mezi jiným benediktýnský klášter v Klášterci, dominikánský klášter v Šumperku i domnělý hrádek u Šilperka. Tato domněnka je velmi pravděpodobná a částečně doložená. Není známo, kdo později dal hrad zase vystavět z kamene. Kamenná stavba vydržela ve zchátralém stavu skoro do konce třicetileté války, kdy po Švédech zbyly z hradu jen rozvaliny. Kamenů z hradu používali pak obyvatelé k obnově města po požárech a zbytku kamení bylo použito ke stavbě opěrné zdi vedoucí z Pilníku na náměstí. Kamennou podobu šilperského hradu snad vystihuje kresba z roku 1575, uveřejněná v časopise “Unsere Heimat” z roku 1934 na str. 99 Hansem Iternitschkou. Jeho kresba je ovšem jenom volnou rekonstrukcí, neboť pravá podoba tvrze dotované do 14. – 15. století není známa.

Pokud se týká tradovaných pověstí o šilperských třech zámcích, je téměř jisto, že jenom Jan Žalkovský bydlel v nedochované rezidenci na Zámeckém vrchu (Schlossberku) v letek 1590 až 1600, protože za něho i za jeho otce Matyáše Žalkovského byl šilperský hrádek za kostelem podle kupních smluv “pustý”. Jan Žalkovský zemřel roku 1600 a jeho choť Anička Pítovská ze Žalkovice zemřela roku 1609. Oba byli pochování v Šilperku a jejich pamětní desky se znaky jsou zazděny ve farské zdi v prostoru dvora.

Druhé dva místním ústním podáním vzpomínané “zámky” prý stály v blízkém okolí Šilperka, jeden na kopci Petrově v sousedství Královy hora a druhý na pilou směrem k Crhovu. Na obou místech zůstaly stopy jakoby po stavbách. Byly-li to ochranné tvrze, šance z třicetileté války nebo zámečky, nikdo přesně neví. Pověst praví, že si páni tří šilperských zámků pomocí zvláštního zařízení na dobrou noc nad Šilperkem přiťukávali džbánky naplněnými vínem. Jiná pověst vypráví o Petrově, že se tam jednou za tři sta let v pravé poledne na Velký pátek objevuje zakletá paní v černém kočáře taženém černými býky, jimž ze chřípí srší oheň. Kdo ji chce vysvobodit, musí paní zvít z úst zlatý klíček od pokladu, vydržet dorážení ohnivých býků, neleknout se a ani nehlesnout.

Před dávnými časy, kdy se na severní Moravě ještě na mnoha místech těžila a drtila železná ruda a křemen a po horách šuměly nekonečné hvozdy, žil na šilperském hradě pán, jehož tři synové se měli velmi rádi, opravdu jako bratři. Věkem nebyli od sebe daleko. Nejstaršímu bylo jedenadvacet, prostřednímu dvacet a nejmladšímu devatenáct let. Spolu rostli, spolu lovili, spolu cvičívali. Ani na chvíli nebyli jeden bez druhého. Spolu se také vypravili do světa.

Aby si dobyli rytířské slávy, dali se do služeb křižáckých vojsk, v jejichž řadách bojovali v Palestině. Všichni tři se časem stali udatnými rytíři, procestovali mnoho zemí a odtud si také přivezli s bohatou kořistí i nevěsty. Nejstarší bratr měl Turkyni, prostřední bratr Němku a nejmladší si vzal Italku.

Nad jejich šťastným návratem se všichni upřímně radovali, nejvíce jejich otec, hradní pán, se jimi velice pyšnil. Hned po návratu synů dal pro každého z nich postavit na blízkých kopcích zámek, a to tak, že když se ze svých zámků jen podívali z oken, dobře na sebe viděli.
Všechny tři zámky byly s hradem spojeny podzemními chodbami a bratři, kteří ve světě ledacos viděli, přišli i na nápad spojit hrad a zámky také vzdušnou cestou nad zemí, aby si mohli posílat zprávy, kdykoliv by toho bylo zapotřebí.
Provazníci jim utkali pevné motouzy, které dosáhly z jednoho zámku na druhý i na otcovský hrad, a po nich, jako po lanovce, se daly posílat listy, košíky ovoce a džbánky s vínem, když si synové s otcem chtěli na dobrou noc ještě přiťuknout. Džbánky pověšené na motouzech se uprostřed cesty mezi zámky a hradem ve vzduchu střetly, ťukly o sebe a rozjely se zase
nazpátek.

Přicházely však také doby, kdy si bratři s otcem museli posílat i zprávy neradostné, a tenkrát se jim jejich vzdušná pošta zvlášť osvědčovala. Přitrhl-li k některému zámku nepřítel nebo zámek v noci přepadli lupiči, poslali přepadem rychlou zprávu do hradu a do ostatních zámků, a než se nepřítel nadál, byl obklíčen a rozsekán.
Tak žili bratři s otcem v bezpečí a ve vzájemné lásce mnoho let. Byli by tak žili stále, kdyby se i ženy všech tří bratrů spolu tak snášely jako jejich muži. Ženy se však nenáviděly. Za čas, co spolu žily jako švagrové, začala jedna druhou pomlouvat, jedna na druhé nenechala jedinou dobrou nit. Jedna druhé záviděla hned vyšívanou sukni, hned zlatem šitý čepec, hned prsten, hned náramek, štvaly své chotě jednoho proti druhému, a ti, ačkoliv na jejich štvavé řeči nic nedali a navzájem před sebou zlobu svých žen tajili, bývali ze svárů těch ženštin velmi nešťastní a hrozili se následků, které z nenávisti jejich žen by mohly vzejít.

Čeho se obávali, stalo se. Jednoho dne žena prostředního bratra, Němka, se až do samé noci zdržela v mlýnické sklárně, kde si vybírala skleněné šperky, a musela se – ač velmi nerada -uchýlit na noc k švagrovi na nejbližší zámek.
Švagr ji vlídně přijal, ale švagrová si návštěvnici jenom zvysoka změřila a odešla z komnaty. Uražená Němka jen zaskřípala zuby, nejraději by hned odešla, ale už byla noc a ona se v noci bála.
A právě tu noc k zámku, kde měla přenocovat, přitrhl nepřítel. Sotvaže stráže na hradbách zatroubily na poplach, švagr vyběhl na hradby, aby se podíval, co se děje, a rozhněvanou švagrovou nechal v komnatě samotnou. Ta využila jeho nepřítomnosti, nemeškala, rozbila okenní tabulku a střepinou přeřezala šňůru, po které by obležení mohli poslat volání o pomoc. Tvářila se, jako by také měla bůhvíjaký strach, ale uvnitř jásala, že zámek dobývají její krajané, a byla si jista, že se s nimi snadno dohodne.

Její hněv, krátký rozum a pomstychtivost jí však špatně poradily. Po krátkém boji byli obránci zámku pobiti. Pomoc jim odnikud nepřišla. Teprve když už zámek hořel, napadlo otci a druhým dvěma bratřím, že se na zámku stalo neštěstí. Vydali se tam jenom s malým doprovodem zjistit příčinu požáru, ale nic netušíce vběhli rovnou do rukou nepřítele, který je zajal. Pak lstí a předstíráním, že lidé z hořícího zámku přicházejí žádat o nocleh, nepřátelé se zmocnili i hradu a druhého zámku, jejich obyvatele vyvraždili, co se dalo uloupili a budovy zapálili.
Avšak i tu zlou ženu, která celé toto neštěstí způsobila, stihl zasloužený trest. Jeden z lupičů ji uchopil za hrdlo, dřív než mohla vyřknout jediné slovo. Strhl jí zlatý náhrdelník, a když viděl, že žena chce vykřiknout, vrazil jí svůj meč rovnou do srdce.
Tak smutně prý skončil osud šilperského hradu a tří zámků kolem něho, život tří dobrých bratří a jejich svárlivých žen.

Z cechu mistrů svobodného umění hmatářského na severní Moravě nejvíce se proslavil jistý Mistr Michal. Ten zvláště na žádném šilperském jarmarku nikdy nemohl chybět.

Kdo byl Mistr Michal, odkud byl a jak se doopravdy jmenoval, to už se neví, ale o jeho žertéřském umění se toho ještě dnes ví víc než dost. Vypráví se o něm, že prý si od vrchnosti koupil pod Petrovem opuštěnou chalupu, pěkně si ji opravil, zasadil u ní lípu a usadil se. Byl prý to ještě mladý muž a živil se cvičením sokolů a jestřábů pro lov, některé ptáky učil mluvit, choval ochočené vydry, kuny a jezevce, cvičená zvířata prodával. Lidé se ho zpočátku trochu ostýchali, považovali ho za čarodějníka, ale kdo se s ním jednou osobně setkal a pohovořil si s ním pár slov, každý ho chválil, že je to dobrý a veselý člověk.

Až do toho jarmarku, kdy se Mistr Michal poprvé přihlásil u purkmistra, že chce své umění předvést, o jeho žertéřském umění nikdo toho moc nevěděl. Ale hned napoprvé si svým uměním získal velkou slávu.

Sotva purkmistr vyhlásil, že na jarmarku bude přítomen mistr žertéř, dal si zavolat oba městské dráby a přísně jim přikázal, ať dobře hlídají a žertéře chytnou. Jinak ať mu nechodí ani na oči. Také městskému katovi purkmistr přikázal, aby si nabrousil katovské nářadí, dostavil se s ním o jarmarku na radnici a čekal, až mu dráhové dopadeného žertéře přivedou, aby ho potrestal, jak tehdy bylo zvykem zloděje na jarmarku trestat, třeba useknutím ucha, prstu nebo špičky nosu.. Kdo se dověděl, že na jarmarku bude účinkovat mistr hmaták, hned nechal práce a běžel na náměstí, aby nepřišel o vzácnou podívanou.

Drábové s kníry až za ušima řinčeli šavlemi před hospodou, kde se u trunku sešlo nejvíc lidí, každého si pozorně prohlíželi, posilňovali se na kuráž a holedbali se:
„Jen se lidičky nebojte. Dopadneme ho, jen co někomu hmátne do kapsy.“

Kolem drábů se točilo moc lidí, mezi nimi také nějaký bohatý sedlák v opentlené čepici, v kožiše vyšívaném tulipány. Sedlák zakýval na dráby prstem, vzal si je stranou a šeptá jim do ucha:
„Páni strážníci, právě jsem prodal pár koní. Mám za ně u sebe hromadu peněz a bojím se, aby mi je žertéř náhodou neukradl. Prosím vás, dávejte na mě pozor, pojďte do šenku, já se vám bohatě odměním, zaplatím vám, co hrdlo ráčí, jen mě hlídejte.“
Žádný dráb nikdy neodolá, slyší-li o placení. Oba drábové byli hned svolní sedláka hlídat. Zašli s ním do hospody, sedlák poroučel, platil, drábové jedli a pili až se hory zelenaly, a když už, jak se zdálo, měli dost kuráže pod čepicí, sedlák si najednou sáhl k opasku a vykřikl:
„Pomoc… pomoc… mé peníze… támhle ten, co teď utíkal z hospody, mi je musel ukrást, viděl jsem, že má můj váček v ruce, pusťte mě za ním.“
Sedlák s křikem utíkal ven, za ním celá hospoda, pak všichni kramáři a lidé z jarmarku, utíkají a utíkají v jednom chumlu až za město a všichni křičí „chyťte ho, chyťte ho“ – a nikdo už si v tom zmatku nevšímá, že sedlák se šikovně ztratil a nechal je běžet. Běželi, běželi, běžel i purkmistr i kat, a až se udýchali a zastavili, viděli, že před nimi už neutíká nikdo, a tak se pomalu vraceli. A jak pomalu docházeli k městu, slyšeli z náměstí zas nový povyk. ‚

Hrnčíři naříkali, že místo hrnců mají v krámech boty, švec bědoval, že mu někdo vyměnil boty za hrnce, řezník, že mu v krámě místo salámů a buřtů visí provazy a na pultě místo tlačenky, jitrnic a jelit že má celer, petržel a mrkev, místo karbanátků ředkev a cibuli. Provazník měl v krámě věnce buřtů, kožešník místo kožichů chomouty, cukrář místo perníků a dortů na tácech kyselé okurky. Někdo jim přeměnil všecko zboží a na vrata radnice pověsil velký plakát s krásně malovaným nápisem:

Dejte pozor, kramáři, kdo vám v krámě kramaří!

Pod nápisem na jednom hřebíku visel katův meč, na druhém městské právo, mezi tím dvě zkřížené šavle městských drábů, každá ozdobená ocáskem půlky drábského pěstěného kníru.
Purkmistra mohla ranit mrtvice a celý rozčílený se začal shánět po drábech. Ti spali opřeni o hřbitovní zídku, zmožení trunkem od sedláka. Ze spánku je probudil až ohromný smích. Vyskočili jako vyplašení zajíci. Oba dráhové byli bez šavle a jeden levou a druhý pravou půlku bohatýrského kníru měl ustřiženou. Zmateně utíkali k radnici a za nimi běžel smíchem řičící dav.
Purkmistr se chystal drábům vynadat, ale když je spatřil s polovičním knírem, začal se smíchem popadat za břicho, rozesmál se i kat, a když dráhové pořád nechápali, čemu se všichni tak smějí, přidržel jim před očima zrcadlo. Dráhové se na sebe podívali a div že nepadli do mdlob. Museli si dát druhou půlku fousů oholit a do té doby, než jim knír zase narostl, měli ve městě po respektu.

Večer se Mistr Michal dostavil na radnici odevzdat klíč od obecní truhlice, z které vzal městské právo a ve které byly také obecní peníze. Městské právo leželo na stole, purkmistr je tam v rozčílení zapomněl a teď, vida klíč od obecní truhlice, lekl se o peníze. Honem je přepočítal. Nic nechybělo. Přesto ho ale taková opovážlivost – krást na radnici – velice dopálila a spustil na Michala:
„Michale, tohle uděláš ještě jednou – a právo neprávo – dám ti srazit hlavu. Jakpak teď já a moji ochránci práva před lidmi vypadáme? Celý svět se nám směje.“
„Však jste se, pane purkmistře, také zasmál. Zasmějte se ještě a přejte i lidem, ať se zasmějí. Lepší se smát, než plakat. Podruhé si vaši drábové dají na své fousy lepší pozor.“
„Dobrá, dobrá, šibale,“ nemohl purkmistr potlačit smích, „dělej co umíš, ale právu dej pokoj, s tím nejsou hračky. Jestli tě příště chytíme, víš co tě čeká.“
„Já vím, pane purkmistře, ale já se chytit nedám,“ usmál se šibalsky Mistr Michal.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Husitská revoluce, lapkové doby minula, podzemní chodby. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Štíty – hrad a tři zámky – Mistr Michal

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Zábřežsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s