Štíty – Události spojené s třicetiletou válkou – za správy Lichtenštejnů – Za války Marie Terezie s pruským králem Bedřichem II. – velký hladomor – pronasledování nekatolíků – požáry – mor – utiskování poddaného lidu

okres Šumperk kraj Olomoucký

Velikost šilperského panství se za dob Šternberků i později stále měnila. Ve 14. století to bylo jen menší panství, k němuž patřili vsi Březná, Jakubovice a Písařov. V 15. století se panství zřejmě rozrostlo, protože r. 1464 mohl prodat Matouš ze Šternberka z šilperského panství Horní Březnou, Jakubovice, Písařova a Zborov Janu Jiřímu Tunklovi z Brníčka.

Zbytek šilperského panství vesnice Cotkytli, Crhov, Hadovec (zaniklá ves), Janoušov, Malé Heroltice (dnes Červená Voda), Velké Heroltice (dnešní Heroltice), Orlíkov (zaniklá ves), Sudinu (zaniklá ves), Šumvald, městečko Šilperk, hamr nad Šilperkem a skelné hutě – prodal roku 1480 Albrecht ze Šternberka Janu Dalčickému z Dalčic. Zápis o tomto byl učiněn v zemských deskách Olomouci – ZDO II, 21, 132 v roce 1480. Sňatkem s jedinou dcerou Jana Dalčického Kateřinou se r. 1490 stal spolumajitelem Šilperka Aleš Krčma z Koněpas, který, jak se zdá, na celém panství sám nehospodařil, protože r. 1510 berní rejstřík uvádí u Štítů jen Tatenici a Cotkytli, z nichž Krčma platil berně.

Péče feudálních majitelů o městečko nebyla vždy stejná. Pokud jsou o tom zprávy, ve 14. – 16. století, kdy se tu tavilo železo a vyrábělo sklo, vařilo pivo, pěstoval len a tkalo plátno, Šilperk celkem vzkvétal.

Dobu husitskou a neklidná léta českouherských válek za Jiřího Poděbradského (panoval v letech 1458 – 1479) vhledem ke své odlehlosti přežil Šilperk celkem pokojně. Výjimkou byl snad je domnělý husitský vpád v roce 1424 nebo 1425 a morová rána v roce 1436, která město skoro nadobro vylidnila. Nelze ani vyloučit domněnku, že v těch dobách na šilperském panství zaniklo několik vesnic připomínaných v pozdějších kupních smlouvách ze 16. století jako “pusté”.

Někteří feudální majitelé Šilperka, aby si zvýšili příjmy z městečka, povolovali jeho obyvatelům za úplatu různá privilegia a jiní o ně zase zkracovali. Šternberkové stvrdili Šilperku všecka práva daná mu jeho zakladatelem a dosáhli jeho povýšení na “město”. Nástupci Šternberků v majetnictví Šilperka, např. Krčmové z Koněpas (1490 – 1530), listinou z roku 1521 udělili Šilperku tzv. “odúmrť”, tj. právo disponovat v poslední vůli svobodně svým majetkem a dále za roční plat si brát z panských lesů dříví a užívat panské pastviny. Další listinou z roku 1527 bylo obyvatelům dovoleno ve středu a v pátek lovit v řece Březné ryby a roku 1528 jim ještě bylo dáno právo za roční plat 4 kop 20 grošů a 4 korců sladu vařit pivo pro vlastní potřebu. V poddaných vesnicích se však smělo čepovat jen šilperské panské pivo.

Bohunka Meziříčská, která byla sama majitelkou Šilperka v letech 1544 – 1569 jako vdova po Berkovi z Dubé, listinami z roku 1556, 1560 a 1562 osvobodila Šilperk za roční plat na věčné časy od naturálních dávek, povolil zde 29 právovárečných domů, z nichž jeden byl její, potvrdila městu právo vařit pivo, založit rybník (v okolí dnešního parku) a za roční poplatek používat panské pastviny “Na nivách”.

Za Žalkovských (1576 – 1596) byl Šilperk po požáru, který jej v roce 1577 zničil, znovu postaven, byl založen panský rybník mezi náhonem na mlýn Na pilníku a řekou Březnou. Hráz rybníka je ještě dodnes dobře patrná u fotbalového hřiště. I Jan Žalkovský potvrdil 29 šilperským domům právo vařit pivo a čepovat střídavě, vždy po 14 dnech, bílé a červené víno, do lázní a do pivovaru dovolil přivádět vodu dřevěným potrubím z prameniště nad kostelem (listinou z roku 1593), schválil šilperským pláteníkům řád jejich cechu, mlýnickému sklářskému mistru Dominiku Schürerovi dopomohl svou přímluvou u císaře Rudolfa II. k šlechtickému titulu “z Waldheimu” a postoupil mu v Mlýnici část svých pozemků.

Téměř všichni dosud jmenovaní majitelé Šilperka dopřávali svým poddaným náboženské a jazykové svobody a poskytovali jim možnost vykupovat se za celkem mírných podmínek z robot a dávek. Příznivý vliv těchto výsad se projevoval v hospodářském rozvoji Šilperka a v růstu počtu obyvatelstva po celé 16. století. Všecky listiny z té doby jsou psány pěknou češtinou, což vede k oprávněné domněnce, že i v Šilperku měl tehdy český živel vrtoch.

Avšak rok 1624, kdy se Šilperk dostal po svrchovanou moc Lichtenštejnů, byl osudovým mezníkem v životě vzkvétajícího města. Náboženská i jazyková svoboda spolu s jinými výsadami a výhodami vzaly za nových majitelů za své. Místo nich nastoupilo pronásledování a útisk pro víru a Šilperk ztratil na čas svůj význam jako město.

Kníže Lichtenštejn soustředil správu svých nově nabytých panství na severní Moravě do Zábřeha a do Rudy nad Moravou a jeho úředníci zavedli na obou panstvích tuhý režim.
Podle příkazů nového pána nechtěli strpět jediného nekatolíka.

Poslední bratrský kněz Jeremiáš Denhart Skytořínský odešel z Šilperka v roce 1622, ale první katolický kněz po něm sem přišel až v roce 1633. V obracení lidu na katolickou víru neměl však dlouho úspěch. Kníže Lichtenštejn proto dal v roce 1635 po Šilperku vylepit vyhlášku, v níž vyhrožoval všem nekatolíkům těžkými tresty, nepřestoupí-li ke katolicismu.

Mezitím se v Šilperku a v okolí tajně objevovali luterští kněží a přinášeli tajným nekatolíkům české náboženské knihy a za noci s nimi na odlehlých místech konali pobožnosti. Poddaný lid pronásledovaný pro víru a zabíjený kvůli kořisti jak švédským tak císařským vojskem, se tajně scházel v lesích mezi Bušínem a Písařovem, mezi Šilperkem a Drozdovskou Pilou, ukrýval se před hrůzami třicetileté války v houštinách a děrách. Mnozí utíkali za hranice, zanechávajíce tady všechen svůj majetek. Z té doby se zachovaly pověsti o hromadných popravách nekatolíků přistižených při zakázané pobožnosti a pověsti o šachtách, v nichž byli pochování (např. v Lázích).

Švédská vojska v třicetileté válce přišla do Šilperka třikrát. V roce 1642 a 1643 drancovali město vojáci generála Trostensona a v roce 1646 vojsko generála Wittenberga.. Wittenbergovi vojáci si v neděli 28. října 1646 počínali v Šilperku tak, že “s výjimkou kostela a radnice bylo celé městečko úplně a zcela zruinováno, vydrancováno a na nejnižší stupeň přivedeno a zničeno.

Při drancování byli lidé obého pohlaví donaha svlečeni, jak se člověk na svět narodil. V domech nezůstalo ničeho celého, jak se stalo při zničení Jeruzaléma”, stojí o tom ve zprávě rudského hejtmana knížeti, uchované v lichtenštejnském archivu.

Po této válečné katastrofě panoval v Šilperku a okolí až do roku 1649 velký hladomor. Tehdejší poměry charakterizuje zachovaná zpráva hornostudénského rychtáře Michala Rýznara, v níž píše, že “nepřátelský lid švejdský do země přitáhl a tu tak dlouhý čas zůstával, že nebylo možno platit, protože poddaní měli dost těžkostí se svou zkázou a jinými daněmi” a že “došlo na zadní (tj. poslední) peníze”.

Tím víc nutno obdivovat vitalitu zdejších obyvatel, neboť podle lánového rejstříku tu žilo kolem 60. let 17. století opět přes 100 usedlíků. Jako by však nešťastné městečko nemělo mít takřka do konce feudálního období konec útrapám. Živelní pohromy, neúroda a války zasahovaly do jeho osudu se železnou pravidelností vždy ve chvíli, kdy se už zdálo, že se v jeho zdech opět usadí aspoň relativní blahobyt a klid.

Roku 1680 a 1713 postihl Šilperk mor, na nějž zvláště v roce 1713 pomřelo mnoho lidí. Památníkem této události je morový sloup na náměstí postavený v roce 1716 a obnovený v roce 1868 Antonií Schulzovou rozenou Bartošovou. Od morové rány 1713 neuplynulo ani dvacet let a přes Šilperk se přehnala větrná smršť, která vyvrátila a přelámala v lesích a zahradách většinu stromů a všude bylo tolik dřeva, že je nikdo ani zadarmo nechtěl.

Avšak ještě citelnější pohroma potkala Šilperk v letech 1770 – 1774. Velké sucho vysušilo trávu, sotva vyrašila a obilí na polích uschlo dříve, než se vyvinuly klasy. Usychaly stromy, nebylo čím krmit a našla ještě větší hlad než po třicetileté válce. Lidé jedli chléb z rozemleté slámy a pokud měli mouku, míchali do ní poliny, jedli spařené kopřivy, pokud je někde našli, strouhali si a žvýkali stromovou kůru.

Kromě moru, neúrody a hladu musel Šilperk v tomto pro něj nešťastném století ještě projít krvavou a ohnivou lázní.

Za války Marie Terezie s pruským králem Bedřichem II. prožil Šilperk podobnou tragickou událost jako v roce 1646. Oddílu pruských husarů se dne 10. října 1744 u Šilperka postavilo na odpor 700 mužů rakouské zeměbrany. Prušáci je však rozprášili, vtrhli do města a poněvadž na ně – prý z kostelní věže – vystřelil šilperský občan Dušek, dal velitel pruské eskadrony major Schütz zastřelit 83 šilperských občanů a vojákům dovolil, aby město vydrancovali a zapálili. Tenkrát vyhořelo 42 domů, kostel, fara, škola, radnice a věznice.

O ještě větším požáru, který město postihl dne 21. března 1799, při němž shořelo 44 domů, 10 chalup, 8 stodol a 12 chlévů, zanechal živý obrázek šilperský kronikář Welzl:

“Na zelený čtvrtek 21. března 1799 se strhl na náměstí křik a na radnici zazněl poplašný zvon. V domě měšťana Lubicha č. 40, který měl v nájmu kovář Josef Klemm, a měl v něm také vinárnu, vypukl oheň. V husté mlze bylo vidět zář a lidé – pokud nebyli na jarmarku v Jablonném – se sbíhali ze všech stran a snažili se hasičskými háky strhnout z hořícího domu vysoký dřevěný štít, který však byl velmi pevný. Háky v něm zůstávaly zaseknuté. Mezitím vítr přenesl oheň na dům č. 39, který se ihned vzňal, chytlo nahoře číslo 48 a dole číslo 32 a 30. Když se vzňaly domy č. 9 a 10, chytla i radnice č. 38. Věžička na radnici se zřítila zvon se roztavil. S velkou námahou byly zachráněny z radnice spisy a velký kříž. Silný vítr zanesl plamen z čísla 30 na čísla 2, 27 a 31, od nich se vzňaly domy č. 11, 17, 18, 19 a 22 tak rychle, že zakrátko druhá řada domů od čísla 26 do čísla 5 stála v jednom plameni. Do praskotu plamenů zněl pláč matek, dětí a nářek nemocných chudáků, kteří kvapným útěkem z domů se snažili zachovat si holý život. Štěstí v neštěstí bylo velké – nikdo nepřišel o život – uhořely jen tři krávy a telátko. Velká stříkačka byla zamrzlá a při pumpovacích pokusech se polámala. Menší stříkačku museli rozehřát teplou vodou, použití ručních stříkaček nestačilo. Vrchnostenská stříkačka z Rudy nepřijela, oheň pro hustou mlhu nebylo daleko vidět. Na panství se o ohni dověděli od zvláštního posla teprve v 7 hodin večer, kdy už celé město pokrývaly dohasínací plameny. Kostel a faru před ohněm zachránil bělovodský rychtář Ignác Kuhn, který s právě náhodou přítomným burgráfem Blumenwitzem z Lanškrouna, řídil záchranné práce. Kuhn dal strhnout střechy na domech č. 49, 3 a 4. Narohu do uličky mezi domem č. 48 a 49 se oheň potom už nedostal. Největší starost záchrancům působilo větší množství střelného prachu uloženého u obchodníka Schmidta na č. 48, ale naštěstí se ohěň k prachu nepřiblížil.

Ze založení požáru celé město vinilo kováře Klemma a jeho švagrovou Kateřinu Stehlíkovou, kteří prý požár zavinili neopatrnosti při smažení vajíček. Oba se museli před rozezlenými lidmi skrývat, dokud soud neuznal, že jsou bez viny.

Ohněm bylo postiženo 76 rodin, z toho 24 s původně českými jmény. Škoda činila 81 321 zlatých, tj. asi půldruhého milionu korun přepočtených na hodnotu koruny z roku 1933.

Ze sbírek na pohořelé došlo do Šilperka do 1. 61 1779 ze Zábřeha, Šumperka, Moravské Třebové, Lanškrouna a ostatních míst 2 022 zlatých, 30 krejcarů, 3 haléře, 1 292 bochníků chleba, 147 měřic žita, 3 kopy lnu, 80 měřic lněného semena, 61 měřic luštěnin, 184 měřic ovsa, 389 centýřů sena, 47 kop slámy, půl vědra kořalky a 416 kusů oblečení.”

Další oheň postihl Šilperk v roce 1803 a v roce 1830 a 1844 se vyskytla epidemická onemocnění cholerou.

Pod lichtenštejnskou správou prožíval Šilperk nejen živelné pohromy, nýbrž vedle náboženského pronásledování i další utiskování, kterému byl vystaven poddaný lid.

V 17. i 18. století čím větší byla bída, tím víc vrchnostenští úředníci sužovali své poddané vymáháním nadměrných a samozvaně nařizovaných robot, dávek a platů, trestali je bitím na lavici, sázením do klády a na dřevěného osla, sledovali každé jejich slovo a v každém volnějším projevu viděli nebezpečí. Podle kněží a pánů se poddaný, pokud nepracoval, měl modlit a tím se spokojit. Jakákoliv jiná činnost byla podezřelá, čpěla dokonce čarodějnictvím. Tak dne 21. 10. 1791 zakázala vrchnost šilperských provozovat v zimní době v hospodě na a náměstí č. 28. tzv. “krejcarovou komedii”, pojmenovanou tak proto, že se na ni platilo jednotné vstupné jeden krejcar. Bylo to vlastně ochotnické divadlo. Předvádělo hry v té době obvyklé, jako Svatá Kateřina, Herkules, Lamprimus, Romeo a Julie aj. V přestávkách bavil lidi Hanswurst – Kasperl – šašek, Kašpárek a komik. Sál ve vinárně Peregrina Koblischka na č. 28 býval v neděli co neděli nabit. Lidé se dobře bavili, dokud se o krejdarové komedii nedověděli v Rudě, kde uznali, “že neodpovídá duchu úředních ustanovení, když lidé od Hanswursta slyší drzé a nestydaté šplechty místo zdravých morálních naučení, což vede ke zkažení místo k zjemnění mravů”. Městské radě panství vytklo, že trpí takové hrubosti, které se ke všemu ještě odehrávají v hospodě, kde lidé popíjejí a druhého dne nejsou schopni žádné práce. Městské radě nepomohlo ani ujištění, že se jedná o slušnou zábavu a že se z výtěžku krejcarové komedie vydržují obecní chudí. Zábava musela přestat.

Duchu úředních nařízení neodpovídala také činnost vysloužilého vojáka Erasma Dehnela, který se v roce 1816 ucházel o pas k provozování “umělecké mechaniky”. Používal různých přístrojů a bavil lidi jednoduchými triky jako salonní kouzelník. Eskamotérstvím živil sebe i své tři děti. Dehnela musel předvést čudským úředníkům svých 25 “kusů” (např. nabídl do pistole zlatý prsten, vystřelil na vejce, z něhož se mu v ruce vyklubal čížek, který měl prsten na krku, nebo rozbil kladivem hodinky, zamumlal kouzelnou formuli, načet přiběhla hrdlička a přinesla v zobáčku nepoškozené hodinky, živému zvířeti uřízl hlavu a zase mu ji nasadil, aniž zvířeti ublížil, nad plamenem svíčky upekl v klobouku koláč, aniž poškodil klobouk, a teplý koláč mohl každý ochutnat, jedním archem papíru upekl na dvou cínových talířích za 3 minuty libru hovězího, že je každý mohl jíst aj.). Dehmelovo ujištění, že nejde o žádné čáry, nebylo vzato na vědomí a v roce 1822 musel své kouzelnické živnosti zanechat.

Strohost, s níž po Bílé hoře nastupoval vládu na svých nových panstvích, musel Karel Lichtenštejn zmírnit už v roce 1630. Aby mu z města plynul aspoň nějaký užitek, povolil v něm konat zas dva výroční trhy. Listina o tom ovšem už byla německá a od té doby panovala v Šilperku německá jednací řeč, dokud si Češi v 2. polovině devatenáctého století nevydobyli jazykovou rovnoprávnost. V roce 1640 zrušila rudská vrchnost šilperský pivovar, aby nekonkuroval rudskému a lanškrounskému vrchnostenskému pivu. Z rudského piva, které se potom v Šilperku jedině čepovalo, dostávalo město od vrchnosti zadarmo každý osmnáctý sud, aby si ho prodalo náhradou za zisk, který mu ubyl ze zrušeného pivovaru. Privilegia, která Šilperk míval od předešlých vrchností byla částečně obnovena až v roce 1747. Za roční plat 3 zlaté 30 krejcarů dostalo město povolení k volnému obchodu s přízí a solí (ve městě byl solný úřad), za 8 zlatých a 10 krejcarů měl Šilperk vést vlastní podzemkovu knihu, sepisovat poslední vůle a spravovat sirotčí peníze. Proti poddaným vystupovala vrchnost ovšem dál velmi tvrdě. Nutila je robotovat i v neděli a ve svátek, přidělovala jim bezcenné vzdálené pastviny, vymáhala na nich dvojnásobek poplatků než se patřilo, vyměřovala jim vysoké pokuty. Museli vozit obilí do skladů až do Prostějova, při čemž se jim dny strávené cestou nepočítaly do roboty, nebyl jim nahrazen ani oves pro koně, ani vydání za přenocování a za mýto. Vrchnost požadovala, aby se ze 100 liber příze napředlo 100 pásem nití, což nebylo možné, chtěla na lidech, aby v době neúrody hub, lískových oříšků, kmínu a jalovce, když jich nemohli dost nasbírat, zaplatili vrchnosti peněžitou náhradu. Nařizovala poddaným povinně kupovat špatnou panskou kořalku a úředníci rudského panství nutili dokonce nemajetné poddané, kteří neměli na nákup dobytka, aby si vypůjčili krávu od souseda a platili za ni nájem. Rovněž nařizovali, aby poddaní mluvili s vrchností pouze německy.

Proti zvůli vrchnostenských úředníků nebylo nikde zastání. Byly jen dvě cesty, jak si zjednat spravedlnost – stěžovat si pokornou žádostí u císaře, nebo se vzbouřit. Skromní poddaní na Šilpersku zvolili tu první. Stěžovali si na rudskou vrchnost u císaře Karla IV. (panoval r. 1711 do 1740). Císař se k jejich stížnosti zachoval opravdu šalomounsky. Aby nepopudil Lichtenštejna, stížnost šilperských poddaných formálně zamítl, ale zároveň čtyřiceti články ve své odpovědi určil, jak se má rudská vrchnost ke svým poddaným chovat.. Císař rozhodl, aby napříště na rudském panství nebylo od poddaných požadováno více robot než na panství zábřežském, aby přestala robota v neděli a ve svátek, aby se s robotníky zle nenakládalo a nebyli “nerozumně” biti a trestáni nepřiměřenými pokutami a požadováním náhrad za úkoly, které nemohou splnit (např. nasbírat houby, když nerostou apod.), aby ze 100 liber příze odevzdávali jen 80 pásem nití, aby vrchnost nenutila lidi kupovat jen jejich kořalku, ale aby se mohli napít, kde jim chutná, pouze domů měli povinně odebírat kořalku z rudské palírny. Dovoz obilí do Prostějova se podle císařské odpovědi měl napříště počítat do roboty a kočímu měla vrchnost dávat oves pro koně, nahradit mu nocležné částkou 7 krejcarů denně kromě mýtného.

Císařské zamítnutí stížnosti bylo tedy pro poddané vlastně výhrou nad rudskou knížecí správou a pro pana vrchního ze zámku velkou ostudou a pokáráním za bezohledné vykořisťování a zlovolné nakládání s robotným lidem v době, kdy nevolnictví a robota už pomalu spěly ke zrušení. V bohatších krajích se tenkrát už hodně poddaných z roboty vykupovalo, na Šilpersku však bylo na výkup málo peněz, robotovalo se až do roku 1848, i když už ne tolik jako před 100 lety. Velkou úlevu přineslo poddaným v osmdesátých letech osmnáctého století vydání patentu o zrušení nevolnictví Josefem II., který učinil konec absolutní zvůli správců ze zámku a panských drábů. Po vydání těchto patentů a po zrušení roboty nabyli bývalí poddaní zase alespoň vědomí lidské důstojnosti.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Husitská revoluce, krutovláda pánů, morová nákaza, pronasledování nekatolických křeštanů, prusko-rakouská bitva, škody napáchané ohněm, švédské utoky na naši zemi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Štíty – Události spojené s třicetiletou válkou – za správy Lichtenštejnů – Za války Marie Terezie s pruským králem Bedřichem II. – velký hladomor – pronasledování nekatolíků – požáry – mor – utiskování poddaného lidu

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Zábřežsko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s