Buková Hora – Loupežník Šimák

okres Ústí nad Orlicí kraj Pardubický

Někdy v osmdesátých letech 19. století se po severní Moravě potloukal velký loupežník a mordýř Šimák, o němž po celém kraji kolovalo mnoho nejpodivuhodnějších pověstí.

Jeho osoba jako loupežníka doslova zpohádkověla a tak se oderský Šimák stal známým skoro po celé Moravě.

Buková hora která i v minulosti sloužila jako jediné bezpečné místo proti zlodějům a zbrojnošům. Zvláště během třicetileté války se zde schovávalo několik desítek obyvatel Štítů, kteří si vybudovali i důmyslné skrýše.
Právě zde se i nějakou dobu ukrýval a potloukal Antonín Šimák než byl nedaleké Červené Vodě v místní hospodě dopaden.

Domovskou obcí tohoto loupežníka byly Odry, kde se u chalupníka narodil 19. dubna 1861. Jeho rodiče záhy zemřeli a tak výchova byla všelijaká a výsledky školní docházky nevalné. Ani se nedoučil na kominíka. Stále přísnější tresty za různé krádeže ho vedly ke zvyšování surovosti a rafinovanosti a tak se dopracoval k tomu, že ve svých 20-ti letech nastoupil trest šestiletého těžkého žaláře na Mírově. (1876 – 1881)
Po propuštění obdržel pracovní knížku na krejčovské řemeslo a napomenutí, aby začal život jiný – spořádaný. Také mu byla vyplacena částka 25 zlatých, kterou „našetřil“

Nemeškal a přemístil se do Opavy, kde si koupil dva revolvery velkého kalibru a odjel na Ostravsko. Později bylo u soudu prokázáno, že Šimák si v mírovské trestnici pořídil seznam osob, které by mohly mít peníze a podle něho začal loupit a vraždit. V Polské Ostravě přepadl a zranil faráře Bittu, v lese mezi Novou Vsí a Zábřehem oloupil a zastřelil zblízka do čela podomka Josefa Karnovského. Ještě týž den…(14.května 1887)…šli zednický polír T.Směja a zedník R.Konečný z Vítkovic do Nové Vsi. Asi 400 kroků za lesem uslyšeli dva výstřely rychle za sebou vypálené a hned na to volání o pomoc. Následovaly ještě další čtyři rány ze vzdálenosti tak blízké, že i zablesknutí ohně bylo vidět. Vrátili se tedy do lesa a přišli na silnici k místu, které bylo nanejvýše patnáct kroků vzdáleno od místa, ke bylo vystřeleno. Nepozorovali však nic podezřelého.Také strážmistr Adolf Ides, který tudy právě kráčel a kterému vše sdělili a který také výstřely slyšel, nic podezřelého pro tmu nevypátral. Až teprve druhého dne, v neděli 15. května byly v úvoze na pravé straně císařské silnice nalezeny tři mrtvoly. Byl poznán Josef Magera z Polanky a jeho žena Terezie Magerová, která byla v požehnaném stavu a dělník Ferdinand Buroň ze Vřesiny, který byl otcem osmi nezletilých dětí. Soudní komisi bylo zjištěno, že byly zavražděny z velké blízkosti a odvlečeny ze silnice do úvozu, když předtím byly oloupeny.
Bilance pro Hulváky více než strašná. Šimák tam s chladnou krví za jediný den povraždil čtyři lidi. Na svědomí měl ještě pekařského chasníka poblíž Valašského Meziříčí, kterého zastřelil a následně do bahna potopil. V Odrách potom prostřelil lebku starci nad hrobem a ukradl 10 zlatých. Střelbou zaútočil i na správce mírovské trestnice, když jel pro peníze, ale ten vyvázl pouze s lehkým zraněním. Loupeží se zbraní v ruce měl bezpočet.

Po jistou dobu se prý ukrýval i na Bukové hoře
a v Horních Studénkách a tam se o něm vyprávěla tato příhoda:

Když Šimák zase jednou se objevil poblíž vesnice, chlapec Josef Vojáčků právě přiháněl krávu Červinu k Čermákově bořině na pastvu. Šimákovi se kráva zalíbila, byla pěkně při těle a zdála se být i stelná. Hezky potichu a nečekaně, jak to loupežníci rádi dělají, přistoupil k Josefovi a povídá:
„Chlapče, buď tak hodný, skoč mně do Studýnek pro tabák. Za čtyrák tabák, krejcar od cesty. Já ti krávu zatím napasu.“
A už se hrnul rukou po provaze.
Ale Josef Vojáčků nebyl hloupý chlapec, však byl později i starostou, Šimáka se nezalekl a řekl:
„Tenhle fígl už znám. Vloni, když jsem tu pásl naši kozu, poslal jste si mě pro mejdlo, za dva krejcary mejdlo, krejcar od cesty. Letěl jsem jako namydlený blesk a ještě rychleji nazpátek a vidím, jak jste mě pěkně namydlil. S kozou jste byl dávno pryč. Místo s kozou jsem musel domů s mejdlem za dva krejcary a s krejcarem od cesty. Tatíkovi to bylo málo a pěkně mi namydlil kalhoty, že jsem si měsíc nemohl sednout. Letos vám tak hloupě nenaletím. Dobře vím, že jste Šimák a že máte zálusk na naši krávu.“
Šimák byl ten den zrovna v dobré náladě a tak na to řekl jen:
„Ty jsi chytrej kos. Mohl bys jít ke mně do učení. Tady máš za tu ukradenou kozu desítku, byla to stará patěna. Ale žes mě tu viděl, nikde nepovídej. Koukej na ty nože, nadělal bych z tebe jitrnice.“
A jak přišel, tak se zase ztratil v bořině.

Šimák řádil měsíc a půl.
Ještě štěstí, že se ho podařilo 27. června 1887 v Moravské Červené Vodě dopadnout a zatknout, poté co se místní hospodské paní Anně Effenbergerové zdál jeden z jejich hostů podezřelý.

Podle pověsti se to mohlo možná stát právě tak:

To chlapci mrkali, když jim Janek vyprávěl své dobrodružství se Šimákem a s hastrmanem, ale to nebylo ještě nic proti tomu, co potkalo Janka na Bukové hoře.
Příští neděli po příhodě s hastrmanem to Jankovi opět nedalo, aby si nevyjel na svých kouzelných lyžích, které byly svědky každého jeho dobrodružství.
Sebral se a hned po obědě jel zase ven.
Slunce svítilo, sníh jen jiskřil a šustil pod lyžemi. Janek sjížděl po stráních k Šilperku a už šplhal po stráni k Rýdrovicům a odkud k Bukové hoře.
Kdyby se byl Janek jenom na chvilku zastavil v Šilperku na náměstí, jistě by se byl strachem vrátil, neboť všecky radiové stanice v tu chvíli vykřikovaly hroznou zvěst. Všem posluchačům rozhlasu vypadly při obědě z ruky lžíce leknutím, když se místo poledního koncertu ozval hlas:

„Haló, haló, Praha, Brno, Bratislava, Košice a Moravská Ostrava – československý rozhlas hlásí tyto zprávy – dnešního dnes se dostavil do vysílací kanceláře jeden obchodník a požádal hlasatele, aby ohlásil zprávu, že se pověstný a nebezpečný lupič Šimák se své hory odstěhoval, aby v severní Moravě vyhledal našeho znamenitého lyzaře Janka z Janoušova. Chce ho přepadnout a odejmouti lyže a zmocnit se jich, aby mohl snadnějí unikati strážníkům a páchati zločiny ještě větší než doposud. Žádáme všechny posluchače rozhlasu na severní Moravě, aby ještě dnes uvědomili o tom lyzaře Janka a všechny strážníky v okolí Janoušova, Šilperka, Tátenic a Červené Vody. Snad se společnému jejich úsilí podaří nebezpečného Šimáka dopadnout a zneškodnit.
Haló, haló československý rozhlas končí své denní zprávy a oznamuje, že poslední koncert dechové hudby nebude, poněvadž celá kapela prohlásila, že počká, až chytnou Šimáka, aby mu zahrála do kroku, až ho povedou, a aby pak zahrála všem do skoku a potěšila ustrašené obyvatelstvo.
Šimáka každý pozná podle toho, že má nos mezi očima a pod nosem vousy. V kapse má revolver, cigarety a ještě starou, dvacetihaléřovou krabičku od sirek. Tomu, kdo se o dopadení lupiče nejvíce zaslouží, bude vyplaceno 100.000 korun.
Haló, halo, lovu zdar!“

Jakmile to lidé v Šilperku uslyšeli novinu, nechali oběd obědem a sběhli se do jednoho na náměstí. Ale běda! Strach má velké oči, a proto, když viděli někoho s nosem mezi očima a s vousy pod nosem, hned prchali a schovávali se volajíce:
„ŠŠimák, ŠŠimák!“
Zatím to byl jenom jakýsi Šilperský občan. Šel k obědu do Národního domu a zapomněl se jako obyčejně oholit. Poznali ho po hlase, vrátili se a radili se, koho vyšlou do Janoušova, aby varoval Janka.
Sotva se dostali blíž k Národnímu domu, jeden z nich prohlásil:
„Však do Janoušova se teď v zimě ani Šimák nedostane, proto pojďme dovnitř a tam počkáme, jak to dopadne!“
Ujednáno, uděláno.
Návrh se všem líbil a všechen strach byl ten tam. Radiofanouškové to měli odbyto.
Avšak jak se o tom dověděli strážníci, hned nabíjeli pušky a pistole, brousili šavle, vkládali do brašny nejsilnější řetězy, nasadili si helmy a šli na obchůzku.
Zatím co se toto dělo v Šilperku, seděl Šimák na Bukové hoře na vysoké jedli jako rozhledně a už z dálky vyhlížel Janka.
Už ho spatřil sjížděti od Cotkytle, projít děti Šilperkem a přijít děti k němu.
„Remte, beremtě“ hučel temně do vousů, kterými občas zapráskal jako pasák bičem.
„Dnes mi neujdeš“, hučel dutě Šimák, „dnes tě dopadnu, bídný červe, a až se zmocním tvých kouzelných lyží, a na tobě vynutím umění jízdy, pak ó pak – checheche – pak se ti pomstím – remte – terente –

Nebýti té mlhy, byl by Janek Šimáka jistě uviděl a vrátil se, nebo mohutná jedle se pod těžkým loupežníkem silně prohýbala a praskala.
Janek si však nevšímal ničeho, než krásného lesa. Malé stromky měly na sobě sněhový příkrov a vypadaly jako hromádky sladké smetany na dobrém cukroví. Větve velkých stromů visely ohnuty k zemi a na každé bylo plno ledových střechýlů. Když odněkud prosvitl paprsek slunce, zdálo se Jankovi, že je někde v kostele a nad ním je samý skleněný lustr. Ojíněné pavučiny se vinuly od stromu ke stromu a nevypadaly jinak než jako paličkované kraječky.
Jankovi bylo v duši tak krásně, tak byl štasten, jako by byl v nebi, jako by sám byl princem ze stříbrné pohádky. Opřel se o největší jedli na samém vrcholu Bukové hory, smekl čepici, utřel si zvlhlé čelo a díval se jasným zrakem do kraje. Potom odepjal lyže, sedl si na ně, hůlky zabodl do sněhu, odpočíval a těšil se z toho, jak je tu krásně.
Nevěděl, že Šimák zrovna nad ním na něho míří svou pistoli. Leč nevystřelil.

„Dříve mě musí naučit jezdit ten kluk a pak teprve ho zabiji,“ pravil si. Schoval pistoli za pas – a hup! – skočil na Janka.
táhl Janka za límec k sobě, práskaje vztekle dlouhými vousy, zrovna jako střelec práská z bouchačky.

„Nauč mě jezdit, bídný červe“, volal dále Šimák, „sice z tebe vytřepu duši.“
Janek strachy ani nedýchal a nemohl mu ani hned odpovědět. Neviděl nic než v každé loupežníkové botě velikánský nůž a v jeho ruce revolver na sebe namířený. Z tváře Šimákovy neviděl než ústa, jak se do široka otvírá a zavírá, když ten Šimák křičel.
I zaplakal znovu Janíček a sklopil oči k zemi. Tam ještě spatřil lyže, a jak na ně pohlédl, tu jako by slyšel hlas starého Husykrkybrka, který mu pravil:
„Přivaž, přivaž mu lyže na nohy! Vzpomeň si že jsou z neposedného dřeva!“
Porozuměl Janek a už se nebál a povídal Šimákovi: Puste, mně pane, a já vás naučím, za výsledek hlavou ručím.

I pustil Šimák Janka na zem a řekl:
„Hned mi to přivaž, nebo tvou duši z tebe vystřílím tisícem kulí!“-
„Hned, hned“, povídá na to Janek, „ale nejdříve si sundejte s nohou ty hadry a onuce a pytle a beranice a nechte si jenom holou botu, jinak vázání nedrží!“
A tu teprve viděl, co toho měl Šimák na sobě. Janek počítal, co odmotal všecko z bot.
Byly to tři staré pytle, pět vlněných onucí, čtyři kacabajky, půl azóra (zimní kabát) dvě staré sukně po babičce a vespod na každé pičce boty měl naraženou medvědí beranici.
Když konečně Šimák s námahou všecko sundal a rozvěsil na pahýly větví po stromě, aby se mu nic nesmočilo ve sněhu, Janek mu mohl teprve přivázat lyže.

A to jste, lidičky, neviděli a neuvidíte ten tanec a cirkus, tu komedii a tolik kotrmelců, kolik jich v tom okamžení udělal Šimák. Hlava, ruce, nohy, lyže, hůlky, kusy kabátu, všecko v jednom klubku letělo a koulelo se a válelo se a řítilo se lesem, do každého stromu to drclo, každou haluz to ulomilo, každý kámen to na ťuklo, každý pařez to pohladilo, každý potok to vymetlo, po každém oraništi to jelo po zadečku, o každý mezník to zakoplo a tak to doletělo až do vesnice Červená Voda. Tam nenechalo na pokoji ani jediný plot, všecky tyčky to zpřeráželo a naposledy to vletělo do malého okénka u jedné hospody hlavou a tam to zůstalo viset.
Šimákova hlava byla vražena prudkým nárazem a do světnice, a jak se uhodila, rázem otekla a pak Šimák nemohl ani do hospody, ani ven – a zkrátka – lapen.
Cloumal sebou, cukal, frčel, prskal, až se celá hospoda třásla a všichni karbanící utekli domnívajíce se, že si pro ně přišel sám rohatý.
Avšak nic naplat – se Šimákem byl konec.
Viděl to a volal ještě na Janka, aby mu pomohl, hory doly mu sliboval, pak proklínal, ale všecko nic nepomohlo.
Zatím se sběhli lidé i karbanící se vrátili.
A jak Šimák ležel chycený zadní části těla vzhůru, tak ho po ní hůlkami hladili, že to byla pro Šimáka právě poslední hodinka. Byl zvyklý jenom každému ubližovat, a nyní zkusil sám na sobě, jaké to je. Přitom tak úpěnlivě prosil, cloumal sebou a zuřil.
Ke všemu se tam napletl ještě na strážmistr Materka, a ten Šimáka hned poznal.
Vytáhl mu z každé boty dva metry dlouhý nůž, sáhl mu do kapsy a vzal mu pistoli na tisíc kulí a pak povídal lidem:
„Lidičky, to je Šimák, to je štěstí, že jsme ho dopadli! Prosím vás, podržte mu trochu nohy, abych si ho mohl svázat!“
Ale každý se bál k Šimákovi přiblížit. Neboť Šimák strašně nohama kopal a rukama mlátil tak divoce, že k němu nikdo nemohl.
Proto pan strážmistr Materka povídá:
„Když vy lidé se Šimáka bojíte, tak aspoň zavolejte dva drvaře, aby sem přišli a já si už se Šimákem poradím.“
I zavolali tedy dva drvaře. Ti drvaři přišli a každý měl v ruce pilu a sekeru. A těm drvařům pan strážmistr pošeptal cosi do ucha, aby to nikdo neslyšel. A pak ti drvaři šli a počali káceti vysoký topol, co stál před okny u hospody, řezali, řezali, až se topol počal naklánět a kácet, zapraskal a – křáp! – padl Šimákovi na nohy. Ten zavyl bolestí, ale nohama už ani nepohnul.
V tom okamžiku pan strážmistr ihned přiskočil a trojitým řetězem mu ty nohy svázal a pak pohrozil Šimákovi, že mu dá svaliti topol ještě na každou ruku, bude-li jimi ještě kolem sebe mlátit a nenechá-li se od něho svázat.
Tu Šimák, úplně zsinalý, už kolem sebe nemlátil, měl z pana Materky velký strach a ruce mu pěkně podal do želízek.
V tom přišel Janek, který s Bukové hory viděl, co se stalo, honem sem pospíchal, aby co nejdříve zase měl svoje lyže.
Vypravoval všecko panu Materkovi. Pan strážmistr Materka ho předevšemi pochválil a povídá:
„Janku, jenom ty máš zásluhu, že jsme toho nebezpečného Šimáka chytili, však za to obdržíš zaslouženou odměnu. Jenom jak my toho Šimáka dostaneme z hospody, když on nemůže ani sem, ani tam.“
Přivedli z Červené Vody všecky koně, zapřáhli je za Šimákovy nohy, křičeli na ně hé – vijé! – ale kdepak, ani se nehnul.
I poslal pan Materka Janka na lyžích do Šilperka pro traktor. Traktor přijel, pupupupu – potáhl jednou, dvakrát a po třetí – héj – rup! – vytáhl Šimáka z díry a táhl ho pěkně po silnici k Šilperské „čabajce.“(vězení)
Pan dozorce Hnát už na ně čekal a uvrhl Šimáka do nejtemnějšího zaláře s temnou komorou a tvrdým ložem, tam ho přikoval těžkými železy a musel mu za jeho zločiny sázet každého dne sto ran nejtvrdším gumovým kyjem.
Janka velebil všechen lid.
Dali mu sto tisíc odměny, fotografové ho dofotografovali a podávali jeho obrázky kus po pěti korunách, psali o něm všude v novinách a byly napsány i tyto pohádky.
Janek Janoušovský se stal hrdinou dne, hrdinou, známým po celém světě. Byl nyní bohatý, ale nezpyšněl. Nejvíc si vážil a hleděl svých lyží.

Soudní přelíčení se konalo u krajského soudu v Novém Jičíně a trvalo 6 dnů. Jedinou příjemnou informací bylo, že šéf Vídeňské bursy zaslal 100 zlatých pěti sirotkům po zavražděných manželech Magerových. Za ohromného návalu obecenstva, hrobového ticha a napětí porotci sdělili soudu svůj verdikt. Vinen. Rozsudek pak zněl: Antonín Šimák se odsuzuje k smrti provazem.
Šimák zůstal zatvrzelým až do své smrti, nejevil ani nejmenší stopy lítosti, strachu nebo těžkého svědomí. Ke svým hrozným činům se nepřiznal, ani neprojevil žádné zvláštní přání – do posledka se choval bezcitně, otupěle.
Poprava byla vykonána vídeňským katem Seyfriedem na dvoře novojičínské věznice dne 1.října 1887 v 7 hodin ráno. 96 dní od jeho zatčení a 42 dní od vynesení rozsudku. Mozek popraveného byl preparován a poslán do Vídně profesoru Benediktovi k vědeckému zkoumání.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice lapkové doby minula. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Buková Hora – Loupežník Šimák

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Ústí nad Orlicí | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Mohelnicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s