Praděd (německy Altvater, pol. Pradziad) (1491,3 m) je nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, Moravy, českého Slezska a Horního Slezska vůbec. Celkově jde o pátou nejvyšší horu České republiky. Je zde nejdrsnější podnebí, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1 °C.
Hora leží na historické zemské hranici Moravy a Slezska, v současnosti tudy prochází i hranice krajů Moravskoslezského a Olomouckého, a okresů Bruntál (Malá Morávka, Vrbno pod Pradědem) a Šumperk (Loučná nad Desnou).
Na slezské části vrcholu stojí 162 metrů vysoký televizní vysílač s rozhlednou, jehož horní plošina je nejvyšším (byť umělým) bodem v České republice.
Z vrcholu je daleký rozhled na Pradědskou a Keprnickou hornatinu, město Jeseník, Bruntál, Králický Sněžník, Lysou horu, Sněžku a Radhošť. a za zvlášť příznivých podmínek je vidět až na Krkonoše,, polské roviny a Vysoké Tatry a Malou Fatru na Slovensku, a Nízké Alpy v Rakousku.
Masív Pradědu je přírodní rezervací s charakteristickou květenou alpských polí.
Na severním úbočí vrcholu najdeme rozsáhlý mrazový srub Tabulové skály s mnoha druhy mechů, lišejníků a jiných vzácných rostlin.
Dávné předky v blízkosti Pradědu připomíná dnes jen jediná věc: trojmezní mramorový hraniční kámen z roku 1721 stojící u silnice na Praděd. Je zdobený znakem řádu německých rytířů, mitrou vratislavských biskupů a žerotínským lvem.
Na jedné horské louce v Jeseníkách pásával mladý ovčák ovce. Skýva chleba s kouskem sýra bývaly jeho denní potravou, voda ze studánky nápojem, jediná pastýřská halena veškerým oděvem. Ovčák byl však šťasten, celé dny si prozpěvoval, hrával na píšťalu a proháněl se po lukách.
Jednou se rozhodl podívat se do města. Jako ve snu kráčel ulicemi, obdivoval krásné domy, honosný oděv pánů a paní, vůně neznámých jídel omamně dráždily jeho smysly. A ta tam byla jeho spokojenost. Chléb se sýrem mu ztrpkl, voda zhořkla, přestala ho těšit píšťala a omrzel ho i věrný pes. Smutně sedal u svého stáda a touha po bohatsví uchvátila všechny jeho myšlenky.
Mocný horský duch Praděd to všecko pozoroval. Znal příčinu ovčákovy nespokojenosti a bylo mu ho líto. Chtěl pastýři pomoci – a také ho vyzkoušet.
Když tak jednou ovčák zase seděl s hlavou složenou v dlaních, zaslechl za sebou volání. Obrátil se – a hrůzou oněměl. Země se před ním rozevírala a obrovský stařec s dlouhými bílými vlasy a vousy z ní vystupoval:
„Daruj mi nejlepší ovci ze svého stáda a já ti splním všechna přání!“ – Jak by se pastýř nezaradoval! Hned přeochotně vybral starci nejkrásnější ovci. Praděd ji vzal do náručí, pokynul mládenci a vedl ho do lesa. Hodnou chvíli šli mlčky, a když už se chtěl ovčák zeptat, jak dlouho ještě půjdou, objevil se zčista jasná před nimi zámek. Na Pradědův pokyn otevřela se brána dokořán a oni vešli. Brzy se ocitli v nádherné síni, plné truhlic zlata a stříbra.
„Naber si dukátů, co uneseš, neber však nic jiného!“ řekl Praděd a zmizel. Ovčák už na nic nečekal a dychtivě se vrhl na
dukáty. Cpal si je do kapes, rukávů, do klobouku, kam jen to šlo. Když už neměl kam dávat, chystal se k odchodu. Tu zahlédl překrásný prsten. Chvíli váhal, ale nakonec přece jen neodolal. Navlékl si ho na prst a pomyslil si: „ Ale co, vezmu si ho. Taková maličkost! Vždyť toho tu leží fůry!“
A teď honem ven! Jenže – kudy? Hledá ovčák východ, chodí kolem dokola, ale marně. Běduje, v čelo se bije. Nic naplat. Je uvězněn uprostřed nesmírného bohatsví.
Náhle si vzpomene na Pradědova slova, svléká prsten a odhazuje ho. V mžiku stojí před ním Praděd: „Nespokojil ses s tím, co jsem ti dal. Nejsi hoden mých darů!“ Pak zasvítil ohnivý blesk, zaburácel hrom a poděšený pastýř klesl v mdlobách na zem.
Když se probral, s úžasem se rozhlížel kolem sebe. Seděl na vysokánské hoře, která na pokyn Pradědův vyrostla a skryla krásný zámek se všemi poklady. Lidé pak nazvali horu po mocném duchu, který ji vykouzlil – Praděd.
Pingback: kraj Olomoucký – Jesenicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem