Staré Město pod Sněžníkem – dolování zlata, stříbra a grafitu – král skřítků, horní duch – permoníček – městečko navštívili císař Karel IV., Josef II. a František II.

okres Šumperk kraj Olomoucký

V České republice je osm obcí jménem Staré Město, ale jenom jediné z nich je obklopeno věncem hor jako Staré Město pod Sněžníkem. Přirozenou dominantou zdejšího kraje je 1424 metrů vysoký Králický Sněžník se svými hřebeny, které se s nedalekými Jeseníky mohou směle měřit jak divokou a romantickou krásou, tak strmostí svých svahů i výškou svých jednotlivých vrcholů. Rychlebské hory dosahují horou Smrk nadmořské výšky 1125 metrů a v bezprostřední blízkosti Starého Města jsou pahorky a pláně s průměrnou výškou 750 metrů. Nejnižší kóta 465 m n. m. je v ústí řeky Krupé do řeky Moravy. Výškové rozpětí Staroměstska je tedy značné – 959 metrů.

Město leží na rozhraní masivu Kralického Sněžníku (1422 m n.m.) a Hrubého Jeseníku, asi 6 km od státní hranice s Polskem, nad soutokem říčky Krupé a Telčavy. Je to typická pohraniční obec.

Staré Město pod Sněžníkem původně se jmenovalo Goldek, což znamená Zlatý kout nebo Zlatý roh. Název Staré Město se začal užívat teprve v 15. století. Založení Starého Města spadá do období hornické kolonizace severní Moravy v druhé polovině 13. a na počátku 14. století. Bylo také původním sídlem pozdějšího kolštejnského panství, v jehož zástavním držení se setkáváme s předními šlechtickými rody: s pány z Lipé (14. stol.), z Valdštejna (první pol. 15. stol.), ze Zvole (druhá pol. 15. a 16. stol.), z Vrbna (přelom 16. a 17. stol.), z Petřvaldu (počátek 17. stol.) Pro účast na stavovském povstání byl jim však majetek zkonfiskován a prodán knížeti Karlu z Lichtenštejna. Lichtenštejnové zůstali pány města až do roku 1848.

První přímá zmínka o Starém Městě pochází z listiny datované 3.5.1325. Touto listinou rytíř Jan Wüstehube daroval Staré Město (v latinsky psaném textu Antiqua Goldek, čímž se rozeznávalo od mladšího Goldeku, pozdějšího Kolštejna) s deseti okolními vesnicemi cisterciáckému klášteru v Kamenci v Kladsku. Už zde se označovalo jako oppidum tedy městečko.

Zpráva staroměstského kronikáře Frieberka z druhé poloviny 18. století uvádí, že markrabě moravský Václav a pozdější král český a císař římský Karel IV. navštívil v roce 1306 Staroměstsko a povýšil městečko na svobodné horní město a do znaku mu dal medvěda a horníka. Dle nedoložené pověsti byl Karel IV. při lovu v okolních lesích zachráněn před útokem medvěda horníkem, proto snad ona symbolika ve znaku. Pravdou však bude skutečnost, že právě hornictví a těžba drahých kovů byla prvotním impulsem k osídlení a rozkvětu celé oblasti.
Její historické jádro se skrývá v tom, že původní obyvatelé byli horníci a že v okolí města, jak dokazují různé stopy v terénu i řada pomístních názvů, se intenzívně dolovalo, zejména zlato, stříbro, měď a železná ruda.

Prudký a násilný zánik hornické činnosti v okolí se připisuje husitům, kteří v letech 1422 – 1424 táhli Moravou a zdejším krajem do Kladska a pustošili vesnice a zejména pak církevní majetky. Podruhé bylo město opět husity zničeno v roce 1438. Po jejich nájezdu se dolování na Staroměstsku už nikdy nevzpamatovalo v někdejších rozměrech. Upadek privilegovaného baňského města souvisel také s vytěžením nalezišť zlata v okolí a s jeho vypálením roku 1480 Jiříkem st. Tunklem z Brníčka.

R. 1448 se Staré Město dostalo do majetku pánů ze Zvole. Zejména Václav ze Zvole se v polovině 16. století snažil Staré Město povznést a učinit z někdejšího horního města v době, kdy sláva zlatých a stříbrných dolů již náležela minulosti, obchodní a řemeslnické středisko. Roku 1560 vymohl Starému Městu pravidelné týdenní trhy a dva trhy výroční. V témž roce bylo Staré Město znovu vysazeno na město. Tehdy už bylo zejména městem pláteníků.
Dalším významným příznivcem města se stal od r. 1582 nový majitel panství Hynek Bruntálský z Vrbna, který hned udělil městu výroční trh na sůl, o dva roky později osvobodil zdejší měšťany od robot a r. 1586 jim udělil právo várečné. Jeho syn Jan dal pak měšťanům náboženskou svobodu, svobody dědické a řadu drobnějších hospodářských výsad.
Po pánech z Vrbna získali r. 1615 na krátkou dobu kolštejnské panství a tím i Staré Město rytíři Petřvaldští z Petřvaldu. Eliška Petřvaldská se snažila vylepšit vzhled města, a tak dala strhnout staré dřevěné domy a na nově vytyčeném čtvercovém náměstí nechala vystavět domy zděné z kamene a cihel. Dala také postavit kostel (1618) a radnici (1619) čili Starému Městu vtiskla v podstatě jeho dnešní tvář. Majiteli panství Janu Petřvaldskému však byl majetek pro účast na stavovském povstání zkonfiskován a r. 1624 prodán knížeti Karlu z Liechtenštejna.

Rok 1645 přinesl Starému Městu další hrozná utrpení – tentokrát severní Moravou a zdejším regiónem prošla loupeživá švédská vojska vedená Mansfeldem, která ničila a pustošila vesnice a samoty, vypálila také polovinu města. Město se však po nájezdu Švédů obdivuhodně rychle vzpamatovalo.

V roce 1714 postihl Staré Město zákeřný mor a velký požár (další velké požáry – 1842 a 1844, v říjnu 1907 takřka zničil polovinu města), roku 1720 se majitelem města stal Josef Adam z Liechtenštejna.

Lichtenštejnové zůstali pány města až do r. 1848, na kolštejnský zámek však zajížděli jen zřídka, a tak celá městská správa byla pod kontrolou vrchnostenských úředníků. Přesto však Lichtenštejnové pečovali o to, aby ze zdejšího přírodního bohatství co nejvíce vytěžili. Podporovali zemědělství a lesnictví, obnovovali práce ve starých šachtách, otvírali nové, podporovali hutnictví, zřizovali železné a mosazné hamry a sklárny. Po celé 17. a pak i v 18. stol. zůstalo Staré Město typickým zemědělským střediskem s poměrně rozvinutou řemeslnou výrobou, v níž převládali již tradiční pláteníci. Vedle pláteníků dále vynikal zejména cech krejčovský, kožešnický, pekařský a punčochářský. Poměrně důležitou složku hospodářského života města tvořili i řezníci, obdaření výsadním právem nákupu dobytka na celém panství. Železné hamry v okolí města zanikly již v 17. stol. Do 18. stol. byla ve městě soukromá papírna. V 18. stol. tvořil cenný přínos do městské pokladnice i obchod se solí, který tudy procházel do sousedního Kladska a Slezska. Jednou z nejcennějších výsad města bylo právo várečné, o něž muselo po celé 18. a první polovinu 19. stol. svádět neustálé boje s vrchností.

Ani slezské války v 18. stol. nezastavily hospodářský růst města. Město sice trpělo válečnými kontribucemi a průtahy vojsk, samo také muselo stavět vojenskou hotovost na zemských hranicích, na druhé straně však vojenské potřeby přispěly k udržování cest a ke stavbě mostů, zejména cesty do Kladska. Tato stará formanská cesta byla v letech 1829 – 1841 přestavěna na silnici. Dokladem poměrného hospodářského blahobytu je okolnost, že tu v r. 1785 žilo 1.106 obyvatel a do r. 1839 stoupl jejich počet na 1.334 ve 216 domech. Kolem města vyrostla během dvou století také řada menších osad: na místě někdejších hamrů Malé Vrbno (1625), kolem vrchnostenské sklářské huti Květná (1788), na místě rozparcelovaného vrchnostenského dvora Hajmrlov (1789), na místě někdejších dolů Starý Kopec (koncem 18. stol.) a Štěpánov (počátkem 19. stol.).

Průběhem 19. stol. se zemědělsko-řemeslnické středisko rychle proměnilo nejen ve správní (od roku 1850 bylo Staré Město v souvislosti se zánikem vrchnostenského zřízení sídlem soudního okresu s okresním soudcem, berním úřadem a poměrně silnou četnickou stanicí a v letech 1855 – 1868 tu byl i smíšený okresní úřad) nýbrž i průmyslové centrum celé oblasti horního toku Moravy a jejích přítoků Krupé a Branné. Již r. 1828 tu vznikla malá textilní manufaktura, která se později rychle rozšířila a zpracovávala kromě lnu i bavlnu. Její majitelé, starousedlá měšťanská rodina Buhlů, byli také nejvlivnějšími a kapitálově nejsilnějšími podnikateli v celé oblasti.

V roce 1812 novým horním zákonem byl grafit vyhlášen za vyhrazený nerost. Jako prvnímu bylo uděleno právo těžby Josefu Korgerovi u Malého Vrbna. V první etapě byla tuha těžena mělkými šachtičkami z oxidačních zón. Toto období začíná koncem 18. století a končí v polovině 19. století. Těžaři, většinou vlastníci pozemků zakládali svislé jámy v nadloží sloje tak, aby zastihli ložisko v hloubce kolem 25 m, což představovalo konečnou hloubku jámy. V ložisku razili směrné chodby malého profilu často s prudkým stoupáním. Z těchto chodeb postupovali dovrchními dobývkami s ponecháním ochranného pilíře za sebou. Rubaninu uvolňovali ručně a přímo na porubu ji pomocí sít třídili. Hlušinu zakládali do vyrubaných prostor. Projevy tohoto dobývání jsou patrné na všech dnes těžených ložiscích grafitu.

V roce 1828 převzal zdejší doly Franz Buhl, který je přivedl k velkému rozkvětu. Kromě tohoto v blízkém okolí těžila celá řada drobných těžařů, sedláků, kteří však byli zcela závislí na opavské firmě Tlach, která zajišťovala prodej. F. Buhl rozšířil těžbu grafitu především v letech 1835-1840 a to nejenom v Malém Vrbně, ale i v Branné. Do roku 1869 se vytěžená grafitová surovina zpracovávala pouze přeléváním a přeplavováním v kádích a klimaticky se sušila. V roce 1869 byly na obou lokalitách postaveny úpravny, které pracovaly tak, že se ručně míchala grafitová surovina ve zvláštních kádích a přepad se jako grafitový rmut usazoval v sedimentačních jímkách. které pak byly pozvolna odvodňovány, vysušovány, vybírány a vybraný materiál byl klimaticky dosušován. Ročně se na obou úpravnách vyrobilo 5-6 kt grafitu. Takto získaná tuha byla formanskými vozy dopravována do sléváren v tuzemsku, ale i do ciziny.

Ve 40. letech, po smrti F. Buhla, nastává úpadek těžby, nakonec Buhlové ztratili celý majetek, který byl rozdělen na Gustava Stohra, měšťana ve Starém Městě a na manželku bergmistra Pistela, zástupce Lichnštejnské správy.

V roce 1854 dochází k ustanovení těžařstva Alberti, které spojilo majetek Stohrův a Pistelů a dalo základ nové soustavné těžbě. Po 70 letech se všechna horní práva vrátila do rukou Buhlů.
V roce 1927 se oba podniky spojily v akciovou společnost Graphitwerke Buhl-Alberti se sídlem ve Starém Městě. Již tehdy byla těžba v této oblasti největší těžbou grafitu v tehdejším Československu. Produkční možnosti společnosti byly okolo 1 000 vagónů ročně, firma však stále zápasila s odbytovými potížemi.

Za zmínku stojí poznamenat skutečnost, že před druhou světovou válkou byly české země na 2. místě za Cejlonem v produkci tuhy na světě.

Těžba na ložisku Branná byla ukončena v roce 1965, na ložisku Kronfelzov 1977 s plánovaným dotěžením ložiska povrchovým lomem, na ložisku Velké Vrbno-Milíře 1970, ložisko Staré Město 1967. Ložisko Konstantin je stále v těžbě.

Ložiska grafitu ve Velkovrbenské grafitové sérii se rozprostírají mezi obcemi Ostružná, Branná, Šléglov Staré Město pod Sněžníkem, Malé a Velké Vrbno.

K událostem, na které obyvatelé města jistě dlouho vzpomínali, patřila návštěva císaře Josefa II., který město navštívil v rámci jedné ze svých četných inspekčních cest. Do Starého Města pod Králickým Sněžníkem zavítal ve dnech 1. až 3. září 1779 odpoledne v doprovodu dvou generálů a dvou jiných oficírů. Ubytoval se u barvíře Jindřicha Strohma, jemuž patřil dům číslo 70 na hlavním náměstí. Tehdy na obhlídce zamýšlel obehnat město obrannou kamennou zdí, k tomu ale nikdy nedošlo. Druhého dne se ve čtvrt na devět ráno zúčastnil bohoslužby v kostele sv. Anny, kterou sloužil místní farář Jan Štěpán Brexl, a čekala jej bohatá tabule. Poté se vydal na prohlídku nedalekého Špiklického sedla, tehdy strategicky významného přechodu z Moravy do Kladska. Třetího den vstal císař již brzy ráno a nechal si zavolat faráře, aby mu předal 25 dukátů, které měl rozdělit chudým ve špitále. Již v šest hodin vyrazil i s doprovodem přes nedaleké městečko Králíky dále do Čech (zde na místě prohlížel a posuzoval možnosti obrany proti Prusům).

Staré Město pak zažilo habsburskou císařskou návštěvu a doprovodnou velkou slávu ještě jednou – podruhé přijel do města císař František II., a to na návštěvu v roce 1796. Opět zde potvrdil městská práva a daná privilegia a navíc ještě konání dvou výročních trhů. V průběhu 19. století se zdejší lokalita a prosperující zemědělsko-řemeslnické středisko rychle proměnilo nejen ve správní, nýbrž i průmyslové centrum celé oblasti horního toku Moravy a jejích přítoků Krupé a Branné. Od roku 1848 bylo Staré Město v souvislosti se zánikem vrchnostenského zřízení sídlem soudního okresu s okresním soudcem, berním úřadem, finanční správou a poměrně silnou četnickou stanicí. V letech 1855 – 1868 tu byl v rámci šumperského hejtmanství i smíšený okresní úřad.

S průmyslovým rozvojem kráčel ruku v ruce i růst dopravní sítě, který byl r. 1905 korunován otevřením lokální dráhy Hanušovice – Staré Město. Návrh na prodloužení této trati do Kladska zůstal již neuskutečněn.

Staré Město bylo však i nadále městem současně zemědělským, střediskem rozsáhlé oblasti pastvinářské a lnářské. V r. 1904 tu bylo z podnětu továrníka Buhla ustaveno Společenstvo pro přípravu lnu ke zpracování a pěstování této důležité průmyslové plodiny. Počátkem 20. stol. se Staré Město stalo i výchozím turistickým bodem pro celou oblast Králického Sněžníku, na němž byla v letech 1895 – 1899 postavena kamenná rozhledna a v letech 1909 – 1912 turistická chata. Bylo také společenským a kulturním střediskem, místem pravidelných divadelních zájezdů, městem s újezdní měšťanskou školou, s muzeem (1916), knihovnou (1925), stálým kinem (1932) a řadou spolků, mezi nimiž však převládaly spolky s německou nacionální orientací.

Rozvoj města byl na druhé straně bržděn četnými živelnými pohromami. Ve druhé polovině 19. století byly níže položené části města několikrát těžce poškozeny povodněmi, jejichž nebezpečí zcela neodstranila ani regulace Krupé, provedená v letech 1903 a 1907. Největší ránu zasadil městu velký požár v říjnu 1907, který zničil takřka polovinu města. Proto také počet obyvatelstva nijak výrazně nevzrůstal (2.254 obyvatel v roce 1857, 2.274 obyvatel v roce 1930).

Po r. 1918 se ve Starém Městě vytvořila i česká menšina, zejména ze státních úředníků a železničářů. Zásluhou místního odboru Národní jednoty (1922) tu byla v r. 1924 otevřena i česká menšinová škola. Česká menšina se stala předmětem útoků německých nacionalistů, zejména po vzniku henleinovského hnutí, které se po volbách v r. 1935 stalo nejvlivnější politickou silou ve městě. Jak dokázaly dokumenty norimberského tribunálu, počítal tzv. Fall Grün, plán na přepadení ČSR, se Staroměstskem jako s oblastí jednoho z hlavních útoků. Proto tu byla r. 1937 zahájena rozsáhlá výstavba pohraničního opevnění a v r. 1938 dostalo město i stálou československou vojenskou posádku. Do německé okupace byla dokončena souvislá řada malých pevnůstek tzv. řopíků a šest pevnostních srubů.
Za německé okupace chtěli nacisté vytvořit ze Staroměstska jakousi vzorovou kulturní a rekreační oblast. V r. 1941 tu byl zřízen německý učitelský ústav a postavena řada rekreačních objektů, zejména pro wehrmacht. Definitivní tečku za nacistickými plány učinil 9. květen 1945, kdy do města dorazila Sovětská armáda.

V současné době je Staré Město se svými 2.060 stálými obyvateli nadále městem průmyslově zemědělským, je kulturním a společenským centrem půvabné horské kotliny pod Králickým Sněžníkem.

Součástí Starého Města jsou dnes tyto části: Hajmrlov, Hynčice p. Sušinou, Chrastice, Kunčice, Nová Seninka, Velké a Malé Vrbno, Stříbrnice.

Na Polské sraně je mnoho zajímavostí, jako jsou Medvědí jeskyně v Kletně (6km od hranic), lázeňské středisko Ladek Zdroj (15km od hranic), či partnerské město Starého Města Stronie Slaskie (12km od hranic), kde mohou navštívit Muzeum minerálů, Sklárnu.

Turisté a návštěvníci Starého Města mají možnost seznámit se s jeho historií v muzejní expozici, která přibližuje dějiny, kulturu a přírodu Staroměstska. Expozice je umístěná v přízemí radnice vedle turistického informačního centra, a je přístupná v době provozu informačního centra.

Když do chudé horské krajiny kolem dnešního Starého Města přišli první osídlenci, museli velmi těžce pracovat, aby se tu vůbec uživili. Mocnému králi skřítků se jich zželelo i rozkázal svým poddaným, aby otevřeli lidem zásoby zlata a stříbra skryté v zemi. Domníval se, že lidé budou poctivě pracovat a využívat bohatství země jen k dobrému.
Dolování zlata bylo pak v plném rozkvětu. Lidé však bohatstvím zpychli, byli zpupní, málo pracovali, jen si hleděli samých bujných radovánek a zábav. Jedna stíhala druhou.
Zábavy byly čím dál rozmařilejší a pustější. Když se jednou konala taková zábava v hostinci U krále, byli všichni tak rozjaření, že nakonec po sobě házeli penězi a šlapali po nich. Náhle se mezi rozpustilými hosty objevil šedý mužíček a tázal se jich zvýšeným hlasem, proč s penězi tak špatně nakládají. To sám král skřítků se přišel přesvědčit, jak vlastně staroměstští důlní podnikavci žijí.
„K čemu jsou nám peníze, máme jich dost! Máme jich jako hnoje!“ odvětil jeden z těch rozmařilců. „Tak tedy,“ vážně řekl mužíček, „je-li to hnůj, ať zůstane hnojem!“ a zmizel jako pára.
Od té doby se již žádná zlatá či stříbrná žíla, neukázala, třebaže vystřízlivělí a zoufalí horníci dali kopat stále nové a nové šachty. Stali se opět tak chudými, jako byli předtím.

Na sever od Starého Města stávala skupina několika chalup, osada zvaná Květná. A v lese nedaleko Květné byly takzvané Průvaly, kde se kdysi za dávných časů dolovalo zlato.
Jednoho letního dne, v předvečer před svatým Janem Křtitelem, šel jeden ze staroměstských horníků do Průvalů na noční šichtu. Byla krásná, vlahá a jasná noc. Staré Město ještě klidně spalo, nad ztichlou krajinou vládl klid a mír. Horník kráčel známou cestou do práce také docela neslyšně, jakoby nechtěl rušit spící kraj. Pomalu postupoval lesní cestou, kterou měsíc svým jasným svitem proměnil v jakousi podivuhodnou, kouzelnou stříbrnou řeku mezi stromy.
Konečně stanul u šachty. Měl svoji práci rád, ale jen těžko ho živila. Výsledky jeho dřiny si stále přivlastňoval někdo cizí, kdo sám v dole nikdy nepracoval. Jemu a jeho rodině zbývalo sotva na černý chléb, i když za každou šichtu vytěžil tolik bohatství.
I toho rána, když havíř po noční směně vycházel ze štoly, nesl s sebou velikou hromadu vytěženého zlata. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním malý mužíček. Byl to horní duch – permoníček. Docela vlídně se horníka otázal, co to nese. Unavený a rozmrzelý horník však mužíčkovi jen nevrle odvětil „Nic!“ Tu řekl permoník: „Když nic, tak ať je tady nic!“
Od té doby se ve štolách na Průvalech u Květné už žádné zlato nenašlo.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice císař král president, Hornictví, Husitská revoluce, morová nákaza, spojení zvířete a tajemného místa - medvěd, trpaslíci a malí lidé, škody napáchané ohněm, švédské utoky na naši zemi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Staré Město pod Sněžníkem – dolování zlata, stříbra a grafitu – král skřítků, horní duch – permoníček – městečko navštívili císař Karel IV., Josef II. a František II.

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Hanušovicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s