Gansberg – vládce Husího vrchu – duch Husykrkybrk

okres Ústí nad Orlicí kraj Pardubický

Německé jméno vrchu Gansberg, ležící jihovýchodně od centra obce Cotkytle, stejné jako jméno obce Cotkytle, pochází patrně z dob osidlování českého pohraničí německými osadníky, které pozval v době své vlády Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Za jeho vlády bylo založeno mnoho českých a moravských měst.

vrch Gansberg je zmiňován v „Lyžarských pohádkách“ Václava Rýznara, učitele a kronikáře z nedaleké obce Horní Studénky.

Autor, tehdy učitel, bud vycházel z nějaké pověsti, nebo možná jen chtěl dětem vytvořit postavu podobnou Krakonošovi, Rýbrcoulovi nebo Rampušákovi. Možná i název vládce našich „hor“ Husykrkybrk odvodil z názvu kopce Gansberg, česky Husí vrch.

V pohádkách, sepsaných v mezi válečném období je popisován vesnický kluk Janek z Janoušova. Janek prožívá zajímavé příběhy….

Janoušov je malá vesnice, část obce Cotkytle v okrese Ústí nad Orlicí. Nachází se asi 2 km na jih od Cotkytle asi 2,8 km východně od zemské hranice Čech a Moravy.

Tam v zimě, když přijdou sněhové bouře a plískanice, Meluzína zahází celou vesnici sněhem. Pouze komíny chalup vyčnívají ze sněhu. Lidé musejí seděti doma u kamen a ohřívati se. Z komínů se kouří a k ústí komínových děr se chodí ohřívat lišky.
Sedí lištička u teplé díry a čichá mlsně kouř, aby věděla, mají-li lidé k večeři zelnou polívku, nebo česnečku. Protože má také hlad, načichá se lištička vůně z dobrého jídla a trochu tím upokojí svůj prázdný žaludek. A potom, než jde sama spát do svého doupěte v lese, zavolá vděčně do komína:
– Dobrou noc! –
Proto se o Janoušově říká, že tam dávají lišky dobrou noc.

V Janoušově bydlel hošík jménem Janek.
Byl hodný chlapec. Dobře se učil a rád chodil do školy. Nebál se větru, ani zimy, ani mrazu, ani nepohody.

Byly vánoční svátky.
Sedí Janek doma u stolu a obšívá knoflíky, aby si mohl koupit novou beranici. Natočí niti na drobné obroučky, hbitě píchá jehlou sem a tam, protahuje bílou nit a vzpomíná si přitom na školu, na pana učitele a myslí si, jaká je asi teď škola, celá pod sněhem.
A najedou, už před samým večerem, ho napadne, že se půjde podívat na pana učitele. Obul si vysoké boty, zapjal si kabát až ke krku a starou beranici si stáhl přes uši. V předsíni si vzal lopatu a šel. Odházel sníh se školní střechy a oknem ve střeše vlezl do školy. Slezl pěkně po schodech na chodbu a tiše zaklepal na učitelovy dveře.
„Dál“ -, ozvalo se z bytu slabým hlasem. Janek otevřel, a co vidí?
Pan učitel Bokard leží v posteli nemocen, v pokoji je zima.Pan učitel jenom drkotá zuby a smutně naříká: “ Janku, Janečku, hleď, paní učitelová odjela s Jaruškou na svátky k mamince a je tolik sněhu, že se sem nemohou nyní vrátit. Já jsem nemocen a nikdo mi nemůže uvařit čaje, abych se zahřál a vypotil, nikdo mi nemůže poslat do Šilperta k panu doktorovi pro prášky, ach, Janku, Janečku, já musím umřít.“
Janečkovi se chtělo doopravdy plakat, ale nechtěl, aby byl pan učitel ještě smutnější, proto skrýval své slzy a pouštěl je potichu přímo za kabátek. Honem nabral do hrnce sněhu a honem zatopil v kamnech. Uvařil panu učiteli čaje a pak povídá:
„Prosím, pane učiteli, já vám teď skočím do Šilperka k panu doktorovi pro prášky, jenom to ještě chvilku vydržte a neumírejte, já budu pospíchat, abych byl nazpátek ještě před půlnocí.“
Pan učitel chtěl Jankovi cosi říci, chtěl ho prosit, aby nikam nechodil, až ráno, nebo aby poslal raději do Šilperta některého dospělého muže, ale Janeček už byl na půdě a už byl oknem ven a už běžel k Cotkytli.
Vyběhl za ves, brodil se závějemi a pořád si jenom říkal:
„Však já se tam dostanu, však já pana doktora najdu, však já pana učitele umřít nenechám, já mu ty prášky přinesu.“
Na stráni si sedl na lopatu, kterou si vzal s sebou, aby se mohl vyházet, kdyby někde zapadl tuze do sněhu. Sedl na ni a už byl pod Husím vrchem, který stojí mezi Janoušovem a Cotkytlí.
Co však nyní? Do Husího vrchu ani cestičky, jen samý sníh, samá závěj a noc na krku.
Opodál se černala Knápkova samota. Podíval se k ní smutně Janeček. Byla smutná a prázdná. Jenom maličkou skulinou pronikalo růžkem okna maličké, nepatrné světélko z dílny, kde pan Knápek řezával dřívka na kartáče. Z komína nad dílnou stoupal sotva znatelný kouř.
„Půjdu tam“, – pomyslil si Janek – „a zaprosím, aby mi nějak pomohl. To jistě pan Knápek v dílně ještě pracuje, hobluje, tesá a vrtá.“

Přiblížil se s námahou ke světlé skulince a dívá se dovnitř. Co vidí?
U kamen sedí mužž. Leč – ó hrůza – to není pan Knápek. To je pověstný vládce husího vrchu – mocný duch Husykrkybrk. Sedí u teplé peci a obezřetně, pomalu topí třískami. Jeho Dlouhé šedé vousy jsou pozdviženy ke stropu a uvázány ke hřebíku v trámě, aby k duchovu tělu mohlo lépe teplo z kamen. Duch se ohřívá, hladí se labužnicky po břiše a šťastně se pochechtává.
Janeček hrůzou chtěl honem uhnout a jít to na něho říci do chalupy, ale sotva se pohnul, svezly se mu nohy, zakopl o lopatu a břink! Už vletěl oknem zrovna do hoblovaček pod nohy ducha Husykrkybrka.
Ten se ulekl, trhl sebou, jeho vousy se v půli přetrhly a všecko pořízy, krabáky, svidříky, vrtáky, pilníky, hoblíky, uběráky, hladíky a macky se sesypaly na hlavu velkého Husykrkybrka.
Vykřikl hromovým hlasem mocný zaklínání:
„Šidlo, motovidlo, husí brk s vousem frk, jsi ďábel, nebo člověk?“-
Uchopil nebohého Janečka za límec a zvedl ho k sobě.
„Co ty tu děláš, čertovský kluku?“ – křičel mu duch do ucha.
„A co ty tu děláš, velký duchu?“ – řekl zkroušeně Janeček.
„Já se zde ohřívám po práci u peci,“ – děl duch už ne tak hromově.
“ A já jdu panu učiteli Bokardovi pro prášky,“ pravil Janeček, “ – leží tam v komoře…-„
„Má nožky nahoře, bojím se bojím, že umře?“ – posmíval se mu Husykrkybrk.
„Ano, ano, velký duchu, a prosím tě, můžeš-li, tedy pomoz, abych se dostal k panu doktorovi do Šilperta hodně brzy, sice mi pan učitel umře, Slíbil jsem mu, že se vrátím ještě před půlnocí. Avšak co je to platno, já už tam nedojdu, jestli mi někdo velký nepomůže, nebo sníh se boří a já mám ještě krátké nožičky.“
„Bude ti zpomoženo, nebo vidím, že jsi chlapec dobrého srdce a že máš rád svého pana učitele. Leč přísahej, že nikdy nepovíš, že se já, starý duch, sem chodím ohřívat!“
„Strýčku,“ – povídá Janeček, „proč bych měl přísahat na každou hloupost? Nestačí vám, kdyžž vám slíbím? Já umím stát v slově. A ostatně, proč to neřeknete panu Knápkovi? On by vás zde jistě rád nechal i za dne, když nebudete neopatrně kouřit z fajfky a nepodpálíte mu třísky.“
„Bál by se mně,“ dutě zahučel duch.
„I co vás to napadá, myslím, že vy se vyhýbáte více jemu, ne on vám, když sem lezete až v noci a stejně potichu jako zloděj. Řekněte mu o tom a já se za vás u něho také přimluvím, jen když mi pomůžete.“
„Ty kloučku,“ bručel rozpačitě Husykrkybrk, „měl bych se na tebe vlastně hněvat, že jsem kvůli tobě přišel o své staleté vousy, ale že jsi takový dobrák, tedy si zde zatím trochu zdřímni? Já tě pak vzbudím.“
Janek nechtěl spát, ale duch nad ním udělal jakési čáry a máry a Janek usnul jako špalek.
Husykrkybrk se obrátil a pravil: „Že jsi takový hodný, synku, zhotovím ti lyže, abys všude po sněhu mohl sem a tam, pro doktora, i mamince pro kvasnice a pro mouku, aby ses mohl také jen tak vozit pro radost, ale za to, že jsi mně, velikého vládce Husího vrchu, tak polekal, vyrobím ti je z neposedného dřeva.“
Při těchto slovech se šibalsky zachechtal a dal se do práce.
Zapjal motorek k hoblovačce a už byly dvě krásné, rovné desky. Na jednom konci je trochu zahnul. Doprostřed přibil řemeny ze všech stržených vousů a spojil je přezkami od vesty a od kalhot. K nim přidal dvě hůlky jako tloučky od máselnice. Potom vzbudil Janka.
„Vstávej, dobrý hochu, a vydej se na cestu! Toto zde ti dávám, abych ti pomohl. Jsou to lyže. Ale to se nelíže, vždy je na tom ještě čerstvá fermež,“ řekl také Jankovi, když viděl, kterak Janek lyže zčerstva olízl.
„Pamatuj si jedno! Kdykoliv půjdeš někomu pomoci, nebo když zatoužíš po krásné přírodě i v zimě, když na lyže vkročíš pro své potěšení, nebo proto, abys proslavil československý sport, budou ti sloužit dobře.
Kdykoli však na ně vstoupíš s úmyslem nedobrém, kdykoliv je vezmeš jen pro parádu, kdykoliv je vezmeš pod záminkou, abys v horách páchal neplechu, znova si pamatuj – jsou z neposedného dřeva.“
Po těchto slovech vyvedl duch Janka na sníh, připjal mu lyže na nohy a zmizel. A Janek se ani nenadál a už byl na Husím vrchu a už byl v Cotkytli a už byl v Šilperku a už měl od pana doktora prášky a už uháněl zase nazpět.
Měl radost, že nese panu učitelovi prášky zrovna včas, nebo v Cotkytli právě bila půlnoc. Proto uvázal pro jistotu lyže provázkem ke komínu, aby mu neujely, než se vrátí, a honem běžel k panu učiteli.
Ten si radostí sedl v posteli, protože byl teplem po čaji už trochu rozmrzlý, děkoval Jankovi za svoje zachránění, spolkl hned dva prášky najednou a hned mu bylo dobře.
Potom vzal pan učitel z police pecen chleba a uzenou kýtu, jedli s chutí, nebo měli oba velký hlad, vařili si ještě čaj a velebili přitom mocného Husykrkybrka.

To bylo radosti a divení v Janouššově, kdyžž se Janek proháněl na lyžžích po stráních a po lesních cestách k Drozdovské pile, kdyžž jel do ŠŠumvadlu nebo do Hošštejna, a jednou, kdyžž jel od Reichlovy chaty z Lázku nad Cotkytlí, vyššla celá vesnice na silnici a pozorovala Jankovu krasojízdu.
A tu do Janka vjela pýcha.
„Vššak se podíváte, “ myslil si v největšším letu, „jak rychle sjedu tady do Herbortic, poletím, až vám budou vstávat hrůzou vlasy na hlavě.“
A také vstávaly.
Janek se pustil nejprudšším tempem v Loukové Hoře. Přejel jednu mez – lyžže se trochu rozvezly, ššpičky od sebe, paty přes sebe – přejel druhou mez – lyžže paty od sebe, ššpičky do sebe, přeletěl třetí mez – a rup, ššup, žžuch! – užž ležžel po krk ve sněhu.
T잾ko se sbíral. Vzal lyžže na ramena a ššoural se pomalu podél lesa domů, aby ho nikdo neviděl. Lidé za ním cosi se smíchem křičeli, ale on se ani neohlédl, ani toho nedbal.
V noci se mu zdálo, žže se mu zjevil Husykrkybrk a s výstražžně vztyčeným prstem mu pravil: „Jsou z neposedné dřeva.“
Ráno Janek vstal a pořád mu ta slova tanula na mysli. Odpoledne si umínil, žže nepůjde do šškoly a žže to musí vyzkouššet.
BraŠšnu pověsil za šŠkolou u sousedovy chalupy na plot. Několik chlapců šŠlo s ním. Samí takoví pětkaři, lajdáci a lenošŠi. Jenom jediný z nich byl Jankův dobrý kamarád.
Ten také Janka napřed prosil, aby s ním šŠel do Šškoly, ale pak mu Janek slíbil, žŽe mu lyŽže také půjčí, a tak ten chlapec šŠel s ním také. Za vesnicí požŽádal Janka, aby mu tedy půjčil lyžŽe, ale Janek, žŽe ne, žŽe napřed bude jezdit on.
Tedy jel.
Jede, jede pár kroků – a bác! – už ležŽel. Válel se dlouho ve sněhu hanbou. Hošši se mu smáli a křičeli: „Ten sebou o zem buch! To je ozembuch.“
Janek zlostí červený stával, ale ještě se docela nepostavil na nohy, a lyžže užž s ním jely pozpátku dolů ze stráně. Janek se vššelijak kroutil, aby nespadl, ale byla tu mez a zas – žžuch! – do sněhu. Tam se mu lyžže zabodly tak hluboko, žže se nemohl ani hnout, a jeden bodec hole mu natrhl beranici i s uchem. Jankovi se v tom okamžžiku zdálo, žže ho za to ucho někdo hodně vykrákal: krvácel a volal na kamarády, aby mu ššli na pomoc.
Rozvázali mu tedy řemeny vázání a vysvobodili ho z nepříjemné polohy. Janek plakal hanbou i bolestí. Kdyžž mu kterýsi z hochů řekl, aby mu půjčil lyžže, ochotně svolil a sám mu je uvázal na nohy.
Chlapec zprvu jezdil jedna radost a ti ostatní se jižž nemohli dočkat, ažž jim je Janek také půjčí.
Spolužžák, jemužž Janek půjčil lyžže, byl nejhoršší darebák z celé třídy: lyžžování se mu v okamžžiku tak zalíbilo, žže si umínil Jankovi ty lyžže ukrást. Rozhodl se, žže mu s nimi ujede.
Sotvažže se vššak s tímto úmyslem rozjel po stráni, lyžže se zpříčily a už ležžel na nose. To byla bolest – ó je! Z nosu mu tekla krev, avššak jeho žžádost po lyžžích byla většší nežž bolest. Vyskočil zase a chtěl ujힾdět. Aspoň stokrát za sebou spadl a vž vždycky se notně uhodil. Nežž sjel ažž dolů, obě hůlky ztratil. Leč přece se dokutálel až pod stráň a tam, nemoha jinak, odvázal lyžže a utíkal s nimi do protějššího vrchu.
Janek nyní užž pochopil jeho úmysl a s křikem se pustil za prchajícím. Co to bylo platno, kdyžž ten byl daleko napřed.
Nežž Janek sběhl do údolí, zlí kluk byl užž s lyžžemi na kopečku. Užž si přivazoval zase lyžže na nohy a chystal se ujet.
Byl však také jižž udýchán a z nosu mu tekla krev. A jak se tak nakláněl, aby lyžže položžil rovně na zem, najednou ho v nose cosi zalechtalo, kýchl, až uhodil nosem ještě jednou o zem, lyžže mu vypadli a šuž jely pěkně milému Jankovi naproti.
Zaradoval se Janek, pěkně lyžže objal a pohladil, rozpomněl se na šškolu a honem se vrátil.
Pan učitel mu to odpustil. V noci zas navštívil Janka ve snách duch Husykrkybrk a řekl mu:

Janíčku, Janku, co to je?
Na pomoc jsem ti lyžže dával.
Vššak toho jsem se nenadál,
Žže bys ve šškole vynechával.
Zklamán snad měl být dobrý duch,
Který tak věří v hodné děti?
Kdo není hodný, z lyžží sletí
a bude – jak ty – ozembuch.

Vššecek zpocen strachem se Janek probudil z tohoto snu a svatosvatě sliboval, žže už vícekrát šškolu nezanedbá.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Gansberg – vládce Husího vrchu – duch Husykrkybrk

  1. Pingback: kraj Pardubický – Okres Ústí nad Orlicí | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s