Ruda nad Moravou – Les Žďár místo s strašidelnou pověstí – Obr na Šošole jsi zde nechal postavit hrad

okres Šumperk kraj Olomoucký

Celé území bylo již od středověku intenzivně využíváno. Samotný název Žďár napovídá, že se zde tzv. „žďářilo“, tedy původní nedotčené bukové pralesy se vypalovaly a kácely. V lese se zakládaly milíře na dřevěné uhlí a pásl se dobytek. Tento pro les neutěšený stav trval až do poloviny 19.stol., ale rány se nezacelily dodnes. Ještě dnes zde nalezneme na slunných svazích řídké zakrslé doubravy s bohatým pokryvem trav a lišejníků a nebo uměle založený smrkový porost, který je vystaven v nižších polohách řadě nepříznivých jevů (sucho, houbové infekce a hmyzí škůdci). Koncem 19. stol. a v 50. letech minulého stol. přilákal Žďár pozornost geologů díky svému bohatství ukrytým pod povrchem. Centrální část Žďáru je tvořena hadcovým masivem. Hadec je hornina na našem území poměrně vzácná a snadno ji poznáváme podle tmavě zelené barvy a bílého povlaku tvořeného zvětralinami. Hlavní složkou hadce jsou šupinky serpentinitu. Jako přídatné minerály zde najdeme především olivín a pak chalcedon, který vzniklé dutiny vyplnil rozličnými kulovitými útvary, vytvářejícími nádherné miniaturní jeskyňky. Dále hadec obsahuje přírodní azbest, opál a především zde byl prvně na Zemi objeven minerál zvaný enstatit. Nalezeny zde byly i nádherné krystaly zirkonu, amazonitu i jiných nerostů. Pozůstatky po této činnosti dodnes nalézáme v podobě z části zasypaných štol nebo i jednoho zabezpečeného geologického vrtu pod vrcholem Šošoly nad Hosticemi. Žďár je významný také z hlediska dendrologického (z hlediska nauky o dřevinách). V současném vědeckém pojetí je tato oblast společně s Raškovským hadcovým vrchem a podobnými ostrůvky na Bruntálsku, považována za kolébku populace jesenického modřínu opadavého, který zde přežil jako živoucí pamětník doby ledové. U nás se tato dřevina vyznačuje ohromnou vitalitou a schopností obsazovat volné plochy a pastviny.

Největší význam Žďáru však spočívá v několika segmentech původního dubobukového a bukového lesa na hadci. Les je častokrát tvořen zakrslými a pokroucenými stromy, což je přirozený důsledek extrémních podmínek stanoviště. Tyto původní hadcové bučiny se však nevyskytují na žádném jiném místě v republice, kde se vyskytují ať už původní, nebo uměle založené bory. Buk je zde, jako i na ostatních podhorských hadcích, životaschopný a to především díky vlhčímu klimatu. Jelikož takové lesní společenstvo není nikde jinde popsáno, bude se asi muset trochu poopravit a doplnit odborná literatura o nový pojem – zakrslé bučiny na hadci. Současně s tím je také třeba změnit úhel pohledu na tuto zajímavou horninu v podmínkách podhůří Jeseníků. Tato fakta řadí les Žďár mezi přírodovědně hodnotná místa v ČR.
Zvláště na jaře a v létě tato místa prozáří svěžest a radost z nového stvoření v podobě statných bílých květů silenky nadmuté, modrých květů zvonků broskvolistých, které snad přivál teplý jižní vítr a jejichž cesta zde končí, protože jim drsnější klima nesvědčí. Naopak z našich hor se až sem, do těchto již poměrně nízkých a teplých poloh, přestěhoval např. kokořík přeslenitý a příbuzná olše lepkavé, olše šedá. Ze zákonem chráněných druhů zde roste na několika skalkách lomikámen cibulkonosný a druh rostoucí pouze na hadci, a to kadeřavá kapradina, sleziník hadcový. Jeho věrnými druhy na více zastíněných skalkách je sleziník červený a osladič obecný. Roste zde i naše nejmohutnější kapradina – hasivka orličí, kterou jen těžko v lese přehlédneme.

A ptáte se, co zajímavého nám zde po lese běhá či létá? Z těch nejmenších bych snad jen zmínil jednoho zástupce hmyzí říše – mravkolva běžného, známého z knihy Ondřeje Sekory. Jeho larvy si hloubí mělké jamky, do kterých pak zákeřně chytají zvídavé mravence. Teplé skalky jsou domovem ještěrek hnědých a méně hojné zmije obecné. Ze zástupců sov ve Žďáře hnízdí naše největší sova – výr velký (Bubo bubo), který se do měsíční noci ozývá svým krátkým hu-hu-hu a také nejmenší sova – sýček obecný, ale i hojně se vyskytující puštík obecný. Dalším významným obyvatelem Žďáru je až z rovníkové Afriky každý rok přilétající čáp černý, který na rozdíl od svého bílého příbuzného je více plachý a hnízdí jedině v lesích. Skalní dutiny vyhovují našemu největšímu zástupci lasicovitých šelem – jezevci lesnímu a nezvanému podnájemníku jeho podzemního hradu – lišce obecné.

Ve Žďáře prý strašívalo, lidé jsi tehdy vyprávěly několik strašidelných příhod o tom:

Dva sousedi z Jakubovic měli ve Žďáře vyhléd­nutý suchý bor, jejž si chtěli přivlastnit. Jednou večer vzali sebou pilu a sekeru, a šli do Žďáru pro něj. Přišli k boru a začali řezat, když tu spatří, že jde po cestě přímo k nim myslivec. Byl šedě oble­čen a péro se mu houpalo za klouboukem. Došel až k nim a zastavil se. Nic však nepromluvil. A hle, jeho postava začala růst a byla stále vyšší a vyšší. Sousedé se tak velice polekali, že nechali bor, téměř dořezaný, stát. Popadli pilu a sekeru a prchali z lesa. Myslivec pustil se za nimi. Teprve, až se dostali do katastru bušínského, pronásledovatel se vrátil.

Několik březenských občanů zase vypráví, jak byli strašidly předěšeni, když jednou šli z Rudy Žďárem. Bylo již hodně,přes jedenáct hodin v noci, když dospěli na konec Žďáru. A tu najednou vi­děli na stromech rozvěšené lucerny, v jejichž záři staré ženy v šedých šatech třely len.

Podobně jeden chasník z Hostic, který chodil do Jakubovic za pannou zažil dobrodružství se strašidly. Cesta ho vedla Žďárem. Jednou, když pozdě v noci za jasného svitu měsíce tudy šel do Jakubovic, viděl na křižovatce cesty k Janoušovu sedět svoji milou na pařezu, kterak si češe vlasy. Byl tím velice pře­kvapen, ale myslel, že mu snad přišla kus cesty naproti. Mluvil k ní, než neobdržel odpovědi. Viděl jen, jak vstala z pařezu a šla kus cesty vedle něho. Najednou zůstala vzadu, a když se mladík ohlédl, nespatřil už nikoho. Dostal strach a rozběhnuv se, brzo dorazil do vesnice. Jeho milá klidně seděla u kolovrátku a předla. Když jí vše vyložil, poznali, že to bylo strašidlo.

Jindy zas se stalo, že šel jeden hartíkovský člo­věk k večeru do Rudy něco si vyřídit. Zpátky se vracel pozdě v noci do Hartíkova cestou, která vede Žďárem a neustále do kopce. Měsíc pěkně svítil, že na cestu bylo vidět jako ve dne.
Člověk přišel k lesu, když tu vidí před sebou na cestě ležeti ovečku náramně pěknou a tlustou. Za­staví se u ní a uvažuje: Jistě tě ovčák z hartíkovské rychty zapomněl na pastvě a tys zablou­dila až sem Protože ovečka sama nechtěla po­vstati, vzal ji na ramena a stoupal s ní do kopce. Cestou se těšil: Na tobě si pochutnám, nemám maso celý rok a v rychtě bez jedné ovce budou také živi.
Než ovce byla zpropadené těžká. Pot tekl mu potůčkem s čela a jedině pomyšlení, jak si pochutná, dodávalo mu síly. Když vyšel z lesa na rovinu, těšil se, že se mu lépe půjde, avšak naopak pozo­ruje, že ovce je mnohem těžší. Pomalu už klesal pod její tíhou.
U hartíkovské pazderny byl už tak unaven, že shodil ovci s ramen dolů a chtěl si vedle ní sednout. Avšak v témže okamžiku se ovce proměnila v holuba a nad jeho hlavou se ozval hlas: Chachachacha, to ses mě nanes ?
Bylo to strašidlo.

Podobná je i tato příhoda:
Na hartíkovské lávce přes hraniční potok leželo malé, bělounké jehňátko. Kolem od Hartíkova šla stařenka z dolního konce Jakubovic. Vidí ovečku, a tak ji zvedne, pohladí a mysli si: Asi tě, chudinko tady zapomněli. A už v náruči odnáší ji domu. Než břímě se stařence zdá čím dál tím těžší. Na cestě kolem Vlčkových skal podívá se Stařenka ovečce do očí a vidí, že z nich plane oheň. Rychle chce ovečku odhodit, ale nedaří se ji to. Jako by k ní přirostla. A již i z úst jí šlehá plamen. Pravé dostihly skal u lip. Tu stařenka v úzkosti zavolala svatá jména. Ovečka strašně zařvala a za hrozného lomozu, jako když se skály boří, beze stopy zmizela.

Ve Žďáru přebývala za prachdávných časů obří rodina. Bydleli ve velké jeskyni, do které by bylo vlezlo několik set lidí. Uprostřed měli ohnisko, kde si pekli lesní zvěř, někdy
taky krávu nebo vola. To si koupili od sedláka a dobře zaplatili, neboť měli v jeskyni hromadu zlata. Spali na kožích a svítili si smolnými poleny. Naposledy z té obří rodiny zůstal jenom jediný potomek – starý mládenec.

Byl dobrák a hodně lenošný, ale vždyť ani dělat nepotřeboval. Malý človíček mu všecko udělal, protože pokaždé dobře zaplatil. Tak ho měli lidi dost rádi. Nejvíc s ním byl obeznámený pastýř z Hartíkova. Tomu prý jednou vypravoval:
„Mohl bych se oženit! V Branském lese je ještě jedna obryně a ta mě vzkázala. Ale dověděl
jsem se, že je o moc starší než já a k světu nepodobná. Má prý vzhůru ohrnutý nos a na něm
bradavici s fousem. Takovou škaredou si nevezmu – to radši budu do smrti sám.“ Pastýř jenom pořád kýval hlavou. Přisvědčoval, že má pravdu.

Nejvíc se obrovi líbilo ležet nahým břichem na holé rozpálené skále a nechávat si slunce pálit do zad. Na špici Šošoly ulomil kus skály a díru vyrašploval, aby si tu mohl pokládat bradu. Tu práci si udělal sám a tuze ho to těšilo. Ještě dneska by se díra našla, bude jen lesním mourem a hlínou zanesená. Lehával tam dokud mu slunce svítilo do zad, a
sám byl jako malá skalka. Vyspal se a potom smýšlel na čertovinu. Číhal, až někdo půjde od Hostic k Hartíkovu nebo od Janášova k Rudě. To už míval ruku nachystanou. Jak se takový pocestný ohlédl nebo když šel zamyšlený, najednou chňap! Už ho držel obr v hrsti. Posadil si
ho na dlaň, točil s ním a prohlížel si ho ze všech stran. Když se to stalo nějakému cizímu vandrovníkovi, který třeba o obrech ani jakživ neslyšel, ten se polekal! Třepal se mu na dlani strachy, aby ho nezakřoupl, a prosil, že je suchý, samá kost. Tomu se obr zasmál, postavil človíčka na zem a povídá: „Běž, trpaslíčku, po svých! Já člověčinu nejím. To radši sním prase s kadečkou zelí.“ A vandrovník utíkal od Šošoly a honem si někde u potůčku vymáchal gatě.
Když obr ležel na skále a koukal se dolů do dědin, co tam ti malí človíčci dělají, přišlo mu někdy něco tak k smíchu, že se začal řehtat. Lidi dole pod Žďárem to slyšeli a myslili si, že se žene povětří. Sháněli dobytek a drůbež domů a zavírali honem dveře. Jednou stál obr na Šošole a rozhlížel se kolem dokola po dědinách. Najednou mu přišly oči
na Strážnici a ještě kousek výš. „Copak se to tam na tom vrchu blýská?“ povídá si. Zaclonil si oči rukou a koukal ostřeji. Viděl, že je tam velká skála a na té stojí cosi vysokého. „Copak to jenom může být?“ kroutil nad tím hlavou. „Musím se někoho optat, až půjde okolo.“ Tak
číhal. Ležel a číhal. Jak zahlédl člověka jít od Hartíkova – chňap ho! Posadil si ho na dlaň. „Copak se to támhle za Strážnicí na tom kopci blýská?“ ptal se ho. „Já to nevím, já nejsem zdejší.“ Byl to pacholek z hartíkovské rychty a šel do Hostic ke kovářovi. Byl z české strany,
od Heřmanic, a tady to neznal. Tak se obr nic nedověděl a číhal dál. Odpoledne popadl jednoho človíčka, šel s jakousi ženskou od Janášova k Rudě. „Ne-ne-nesežereš mě?“ třásl se človíček strachy a ženská se mu jenom smála. „Nic ti neudělám! Ty jsi tady cizí, že mě neznáš?“ povídá obr. „Su-su-su až od Jablonného a-a-a budu si brát toť Hanu Šafářovu
z Hostyze. Byli jsme v Janášově zvát na svatbu.“ „Tak běž! Ty o tom nebudeš nic vědět.“
A posadil ho na zem. Nevěděl zas nic. Čekal dál. K večeru se od Rudy k Janášovu škrábal starý žebrák fousek. Obr ho dobře znal. Posadil si ho na dlaň. Věděl, že je hluchý jak poleno, tak na něho zařval: „Ty, Fousku! Copak se to blyští támhle za Strážnicí?“ Fousek si dal ruku na ucho a povídá: „Ja, milý brachu! Na mě musíš hlasitě. Já su drobek hluchý!“ Tak obr zařval víc: „Copak se to tam blyští za Strážnicí?“ A ukazoval rukou. „Cóoo? Klanicí? Vždyť já jsem Ti nic neudělal, že bys teda klanicí…“ a začal se strachy třepat, až se skulil s dlaně na zem. Utíkal ke smrčině – a pryč!
Obr ho nechal. Věděl, že by se s ním nedomluvil. A Fousek v Janášově vypravoval každému koho potkal, že mu obr chtěl namlátit klanicí.

„Nic platné. Budu se tam musit kouknout sám. Ti malí človíčci to myslím ani nevědí.“ Tak se ráno dal na cestu. Ještě se jednou na to místo ze Šošoly podíval a potom vykročil. Pár kroky byl na Humenci, poté na skalce a za chvilku u Hrubého Kamene. Čamp do potoka a už lezl vzhůru do Strážnice. Šel přes Kraví důl na Hora a oči měl pořád vykulené na ten vrch, co se tam blyští.
Najednou mu pod nohama cosi křaplo. Kouká – co to? Ona to byla načisto v dole mezi nohama schovaná dědina, jakživ o ní nevěděl. A on jim rozšlápl zvonici a rozdupl zvon na kusy! Nechtěl to udělat, ale už to bylo – málo platné! Však jim to tehdy zaplatil zlatem a ještě jim dal peníze, ať si dají dědinu pod klenbu, aby se to už podruhé nestalo. Oni si z opatrnosti dali uplést zvon proutěný, ale dědina není zaklenutá ještě podnes. Obr spěchal dál, až o cosi zavadil šosem. Zůstal stát, kouká, co ti človíčci běží ke kostelu, a on jim utrhl věž s bání, jak o ni zaháčil šosem. Lidé povídají, že ji Švédi ustřelili nebo že shořela. Ale není to pravda. Obr toho litoval a zaplatil jim to dobře zlatem. Jenže oni místo věže s bání vystavěli za to zlato faru a hospodu.
Obr udělal ještě pár dlouhých kroků a měl tu skálu s tím, co se na ní blyštělo, zrovna pod nosem. Okukoval to ze všech stran a viděl, že velkými dírami do toho ti človíčci chodí a malými dírami koukají ven. Když se okolo dost naokouněl, popadl jednoho, dal si no na dlaň a povídá mu: „Človíčku, copak je toťka na tom vrchu?“ Človíček se tuze polekal. Koukl se vzhůru na obra a když viděl, že ho nemíní sežrat, vzpamatoval se a vymekal ze sebe:
„To-to-to je raškovský hrad.“ „Tak! Hrad se tomu povídá?“ Divil se obr. Postavil drvaře na zem a už se nedlel. Namířil si rovnou domů.
Když stál zase na Šošole, točil se dokola a povídá si: „Tady si postavím zrovna takový hrad. Hned ráno začnu.“ Ráno skoro vstal a začal snášet na Šošolu kamení ze všech stran. Nanosil ho velké hromady a potom začal stavět. Ale nedařilo se mu to. Co za den vystavěl, do rána se rozsypalo. Jakápak stavba bez malty? Nadělal jenom lidem, co měli pod Žďárem pole, hromadu škody. Potom ho napadlo, proč by mu to ti malí človíčci nemohli vystavět? Vždyť je přece viděl dole v dědinách takovou práci dělat. Peněz měl dost, tak se  mu to podařit musí. Od té doby, co viděl hrad, už se mu do jeskyně nechtělo, chtěl bývat na hradě. Tak si lehl na Šošolu, hlavu si položil do díry, dal ruce k hubě jak trychtýř a křičel dolů do dědin:
„Človíčci! Potřebuji vás! Budeme stavět hrad. Všem dobře zaplatím, jenom přijděte a hodně moc.“ Jak to v Hosticích, Rudě, Hrabenově, Bohdíkově, ve Lhotě, Komňátce, Bartoňově, Radomilově, Olšanech a v ostatních dědinách slyšeli, celé houfy chlapů putovaly ke Žďáru. Zedníci, tesaři, stolaři, kováři, kameníci, klempíři, pokrývači – všichni přišli obrovi pomáhat stavět. Věděli, že dobře zaplatí, a tak se hned začalo. Sta rukou se hýbalo a zdi rostly. To bylo pro obra něco nového. Všude byl, všechno chtěl vidět a jenom všude překážel. Netrvalo to dlouho, kladly se trámy, klenby se kulatily, střechy se pokrývaly.
Velikánské komíny stály už hotové, a když se v nich ponejprv zatopilo, nemohl se už obr udržet. Vylezl na střechu, aby se do těch trub svrchu koukl. Ale dým ho lechtal v nose, začal kašlat a kýchat, oboje najednou. A co by se bylo stalo za neštěstí! Jak on nahoře kýchal, lítala dole polena z pece ven a už hořela dřevěná podlaha. Teď viděl, co dokáží ti malí človíčci! Hned polena posbírali, naházeli zpátky a podlahu polili vodou. A tak bylo po pohromě. Obr si povídal, že už takovou hloupost nikdy neudělá a tuze opatrně chodil po hradě.
Potom lezli ti človíčci po stěnách jak brabenci a dávali na ně všelijaké okrasy. To se obrovi tuze líbilo. Ale největší radost měl, když jeden z nich, malíř, vymaloval ve velké síni na jedné straně Šošolu, co on na ní tak rád líhal, a potom i jeho samého, jak leží na břiše hlavu položenou ve vyrašplované díře a na ruce mu sedí malý človíček. Na druhou stranu namaloval, jak obr nechtě rozšlápl tu zvonici, jak se lidi sběhli a jak on jim platí škodu zlatem. Na třetí stranu vymaloval, jak obr zaháčil šosem za báň věže, jak spadla dolů a vzbouřila celou dědinu. A jak se potom všichni smějí a vyhazují klobouky, když dostali stokrát více
zaplaceno. Na čtvrté straně byla do síně široká vrata a po obou stranách namaloval malíř samou divokou zvěř: jelena, medvěda, vlka, divoké prase, jezevce, lišku, kunu a další zvířata.
V té síni se obrovi tak líbilo, že si dal vprostředku udělat lože z dubových trámů a dal tam nanosit všecky kůže z jeskyně. Na těch ležel jako král a jenom se očima pásl po těch malbách. Do zimy byl celý hrad hotov, ale chybělo mu ještě něco, co viděl obr tehdy, když se byl kouknout, co se to na skále blyští. Na tom hradě, nad nejvyšším oknem ve věži, visela bouda a v ní byl krotký orel. A to on chtěl mít na svém hradě taky. Ale žádný z těch všech řemeslníků se nechtěl odvážit vylézt tam a zarazit dva háky pro klec. Až potom se přihlásil jeden tesařský tovaryš. Obr s ním šel do věže, popadl ho za nohy, vyzdvihl a držel ho tak vysoko, až dosáhl a mohl oba háky zarazit. Klec potom už pověsil sám a krotkého orla měl už dávno. Když postavil tovaryše na zem, povídá mu: „Za to, že jsi tak odvážný, budeš mým hradním. Jakpak se jmenuješ? A jsi ženatý?“ „Su, pane obře. Mám Hanu Šafářovu z Hostyze. Jmenuju se Šembera a na vaší ruce jsem přece už jednou seděl.“ „No, přišels mně jaksi známý,“ usmál se obr. „Přistěhuj se teda Šembero, do dolních jizeb ve dvoře a nastup na svůj úřad.“
„Pámbu vám to zaplať, pane obře! Má Hana radostí omdlí, až jí to povím. Budeme vám oba poctivě sloužit,“ radoval se ten nový hradní. Měl už dvě malé děti. Ty měl obr tuze rád a tropil s nimi roztodivné hloupoty. Léta utíkala a obr zestaral. Než umřel, vyhrabal se ještě do věže. Přikázal, aby mu tam přinesli kůže. Ležel a oknem koukal po okolí. Přemýšlel a potom povídá Šemberovi: „Za tvé věrné služby poroučím hrad tobě a tvým dětem. Až umřu, nechte mě. Pochovají mě ptáci. Můj orel, co sem ke mně lítá, má mladé. Ti mně pochovají. Maso ozobou a kosti vyschnou – ty nechte ve věži.“ Šemberova rodina klečela
okolo, orel seděl obrovi za hlavou a jeho šest mladých na okně. Rod Šemberů už za ta léta letoucí taky vymřel, hrad je dávno rozbořený a jenom tato povídačka v okolí zůstala.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Obři. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Ruda nad Moravou – Les Žďár místo s strašidelnou pověstí – Obr na Šošole jsi zde nechal postavit hrad

  1. Pingback: Nový hrad u Hanušovic – Městečko Neuhaus – pobořen vojsky Matyáše Korvína – bílá paní Novohradská – | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

  2. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s