Bohdíkov – Hrubý les – čarodějnická svatba – dva pytláci – veliký černý pes, jemuž z očí a tlamy šlehal oheň – duch hrubého lesa

okres Šumperk kraj Olomoucký

Původně se v obci Bohdíkov nemajetný lid zabýval dřevařením (kácením stromů, pálením dřevěného uhlí) a lovením dřeva z řeky Moravy (které bylo splavováno do hutí v Aloisově), kdežto bohatší se věnovali obdělávání půdy.

Za těch časů, když byl Hrubý les ještě celý hustě zarostlý a skoro bez přístupu, vedly přes něj jenom dvě cesty. Kácelo tam mnoho drvařů celé léto stromy na klády a dřevo do sáhů.

Jednou kácely dvě party lhotských drvařů na Počátkách. Měli plat vyjednaný do sáhu, a tak celý den hupky spěchali, aby byli s úkolem hotoví. Ale šlo jim to dnes jaksi hůř než jindy. Byli hotoví teprve pozdě k večeru. Tak Franc Jakubů povídá: „Víte co, chlapi? Domů máme dobrou hodinu cesty a ráno zpátky zase tolik. Zůstaňme tady do rána. Jíst co máme a ráno o čtyřech vstaneme, chytnem se práce a budeme s úkolem asi do dvou hotoví. Potom budeme zato hodně dlouho doma.“ Ohlédl se po ostatních pěti drvařích, co tomu povídají. Protože v tom byl rozum, všichni souhlasili.

Byl pěkný letní večer. Drvaři se usadili pod strání nad potokem pod velkými buky. Velký, jasný měsíc svítil skrz smrky a vylézal pomalu výš a výš. Chlapi si natahali ze stráně silných bukových polen, udělali oheň a posedali a polehali okolo něho. A hned bylo veseleji, jak jenom oheň praskal. Ale nikdo nemluvil. Rozmýšleli se, možná si i vinu dávali, že měli radši jít domů a nezůstávat tady v pustém lese.

Bylo o něm všelijakých povídaček, co tam kdo viděl a zkusil. Z těch těžkých myšlenek je vytrhl Franc Kubů. „Naše báby vždycky povídávaly, že se mají dřeva na oheň pokládat křížem. To že potom zlý . . .“ a ohlédl se do černé stráně, „a všelijací duši nemají přístup ani žádnou moc tak daleko, jak je od toho ohně jasno.“ „Ale to budou, myslím, jenom staré báchorky,“ ozval se Hanys Ševců, který právě přikládal. Ale honem rovnal na oheň všechny polena přes kříž.

„Chlapi! Až to drobek prohoří a bude dole popel, budeme péct jabka. Mám je toť v míšku,“ povídá Lojz Náců. „No, sníme zatím každý co máme a ty brambory si necháme na zajídlo.“ Lojz Náců zahrabal do popela plný klobouk brambor. Než jeden po druhém dojedli, už do nich píchal špičatým kolíčkem. Zkoušel, jsou-li upečené, aby je nepřepekl. Za chvíli už je vyhrabával ven a sešly se zas všecky v jeho klobouku. Posypal každou bramboru drobek solí a podával jim po pořádku, jak dokola seděli. „To je dobrota!“ chválili. „Ty jsou lepší než koblihy.“

Byli za celý den udření, utrmácení, tak po tom dobrém zajídle polehali drobek dál od ohně do měkkého bukového listí a jeden po druhém se ztráceli – usínali. Oheň pomalu dohoříval, až z něho zbylo jenom velké řížlivé oko, které pomrkávalo vzhůru do černých korun buků. Najednou se zdvihl Franc Kubů. Sedl, chvilku poslouchal, a potom budil chlapy: „Kamarádi! Kamarádi!“ „Copak je?“ „Copak chceš?“ zdvíhali hlavy rozespalí drvaři. „Jenom poslouchejte, co je to za rámus! A taky jakousi muziku slyšet.“ Chlapi si sedli a poslouchali.
Bylo načisto ticho. Vtom najednou to k nim dolehlo. Byla to muzika a ještě taky jakýsi hluk. „Udělej honem oheň!“ poroučel Hanys Ševců. Tak Lojz Náců rozhrabal starý oheň, kde byly ještě žhavé uhly, a posypal je suchým listím. Hned to chytlo a už přidával roští, které se vmrku rozhořelo jasným plamenem. Na roští nakladl větve, ale všecky přes kříž – na to nezapomněl. Muzika se přibližovala k nim. Kousek za potokem byla cesta a poznávali, že hřmot a muzika jdou od ní. Oheň se silně rozhořel, bylo od něho daleko jasno a taky měsíc stál vysoko na nebi.

Najednou vyjel ze smrčiny na cestu divný průvod. Křik, smích, brunčení, halekání mísilo se s muzikou dohromady a ozvěna to roznášela po lese. Když byla celá ta banda blíž, drvaři viděli: Napřed, před všemi, tancovala jakási škaredá chlupatá obluda. Držela na dlouhé tyčce zelený věnec a šermovala jím vzhůru dolů. Byl to dlouhý zelený věnec, jak tehdy nosily nevěsty ve vlasech až po zádech. Za ní jel starodávný kočár. Táhli ho jacísi divní čtyři ptáci.
Drvařům se zdálo, že jsou to pávi, ale tuze velcí. Na kočáře seděl rohatý čert a vedle něho ženská. Když kočár přijel až blízko k nim, uviděla ta ženská drvaře sedět okolo ohně. Cosi na ně zavolala a hrozila jim oběma rukama. Byli strachy načisto dřevění. Neopovážili se ani palcem u nohy pohnout. Povšimli si, co má na sobě: Na hlavě měla hřeblo, před sebou na klíně kotel a trdlem na něj tloukla. Na krku jí visel svazek klíčů. Za kočárem ještě šlo stádo samých čerchmantů a ti dělali ten velký hluk. Naposledy šli tři muzikanti s troubami. Troubili a troubili, bez not, žádný nevěděl co, ale pořád troubili. Všecko se to pomalu valilo po lesní cestě pryč. Teprve když se to ztratilo, drvaři se vzpamatovali.

„To byla čarodějnická svatba,“ povídá Franc Jakubů. „To prý náš táta taky jednou viděl. Dobře, že jsme žádný nepromluvili a že větve na ohni ležely přes kříž. Jinak bylo s námi zle.“ Seděli, mluvili o tom potvorstvu, co viděli, až se začalo břiždit. Spát už se žádnému z nich nechtělo.

V Bohdíkově prý bývali – ale už kdysi dávno – dva pytláci. Jednomu povídali Černé očko a ten druhý, ten byl zároveň čarodějník, toho jmenovali Tónes.

Jednou se sešli a Černé očko povídá: „Žena je zas nemocná, tak potřebuju pár rýnských na doktora. A děti taky chodí skoro košilaté. Měl bych se podívat do Hrubého lesa, jestli tam někde neběhá nějaký rýnský pro mě.“ Zrána šli spolu do lesa. mlha byla, že ji mohl krájet – tak se jim pěkně šlo.

Do lesa se dostali nevidění a tam byli už jako doma. Zvěře byly tehdy plné lesy, tak dlouho necourali. Vyčíhali pěkného dvanácteráka jelena a taky ho složili. Stáli nad ním a divili se tomu hrubému kusu. „Jakpak včil to hovado dostaneme domů?“ povídá Černé očko. O Tónesovi se vědělo, že tuze nerad mluví. Musil s ním být někdo tuze zadobře, aby ho dostal do řeči. Tónes ukázal tedy rukou, že ho zatím nechají ležet. Vtom slyšeli odkudsi z lesa dupot, klení a křupání haluzí. Znenadání vyrazil až skoro u nich z chrastí myslivec a
s ním tři mládenci. Buďto je myslivec špehoval, anebo je někdo z dědiny požaloval. Ať to bylo jak chtělo, starý Tónes se dlouho nerozmýšlel. Chmátl do kapsy, vytáhl z ní čarodějnický kámen, cosi zabrblal a v té minutě byl z jelena šípkový keř, z Černého očka pěkná březička a z Tónesa vzrostlý vysoký buček.

Myslivec je vskutku už dlouhý čas stopoval, dnes ráno dal jejich stavení hlídat a věděl jistě, že šli do lesa. Teď stál s mládenci u bučku, koukal na šípkový keř a na březičku – ale ti dva byli pryč! Ale kde mohou být? Vždyť je přece oba viděl tady! A u nohou v trávě jim cosi leželo – a najednou všecko pryč! Nic nenašli a musili rozhněvaní odtáhnout. A Tónes jim ještě přičaroval bludný kořen do cesty! A tak všecka ta zelená chasa bloudila lesem, vrátili se
hladní a utahaní, rozvzteklení na oba pytláky, do Bohdíkova až kvečeru. Zastavili se na krčmě a on tam seděl Tónes a Černé očko! Myslivec šel rovnou k nim. Povídá, že teď už mu neutečou, že je nechá hned odvést a zavřít. Posadil k nim pro jistotu z každé strany jednoho hajného.
„A vy jste nás při něčem chytli, pane fořt, že nás chcete dát zavřít?“ šklíbil se Tónes. „Nechytl!“ štěkal myslivec. „Ale však oni páni už s vámi zatočí, až se doví, co jste za ptáky.“ „Tak když jste nás při ničem nechytli, tak nás nemůžete dát zavřít. Ani v Olomouci nevěší lidi pro nic za nic,“ dopaloval ho Tónes. Ale Černé očko byl jaksi smutný. Jistě si povídal vduchu:
„Tentokrát neutečem!“ A jakpak taky, když měli na každé straně jednoho hlídače? Ale Tónes jakoby nic. Pískal si a upíjel, jakoby v dole vody nebylo. A potom se ještě jednou ptal myslivce: „Tak vy nás opravdu dáte zavřít, pane fořt?“ „Už jsem řekl!“ „Tak včil vám řeknu zase já: My odtud půjdeme, až budeme chtít – ale vy tu všichni ostanete do rána!“ Myslivec myslel, že se Tónes jenom tak vytahuje, ale přece naporučil hajným: „Dobře ty chlapy
hlídejte, ať nám něco nesvedou!“ „Bez starosti, pane fořt,“ smáli se hajní, „vždyť jsme na ně čtyři!“ „No čert nikdy nespí,“ staral se ještě fořt.
A Tónes se smál: „Ale čtvrtku si ještě můžu koupit, pane fořt?“ „Třeba dvě! Však se od ní vypotíš.“ Tak si Tónes poručil. Napřed pil sám, potom Černé očko, potom zas on a pak si to Očko dorazil. A Tónes prázdnou čtvrtku vzal, cosi nad ní chvilku brblal a pak ji poklopil dnem vzhůru do koutka na okno. A povídá: „Tak páni, když jste nás chytli a nechcete pustit, tak půjdeme. Do města je daleko!“ Ale myslivci ani hajným se ještě vstávat nechtělo. Pivo jim
chutnalo a byli tím trmácením lesem od rána celí dorasovaní. Skoro prosili Tónese, aby jim dal ještě jednu. Ale Tónes povídá: „Nic! Když jít, tak jít! A jestli se vám nechce, tak my můžeme jít sami!“ Oba vstali, přeskočili lavici a volali na myslivce a hajné: „Tak páni, dej vám pámbu dobrou noc a mějte se tu dobře!“ A páni byli k lavám přilepení a kdyby byli chtěli okem mrknout, nemohli. Tónes s Černým očkem se sebrali, jeli do lesa pro jelena a zrovna
s ním k Šumperku. To bylo za něj peněz! Zas bude na měsíc pokoj.
Když jeli k osmé hodině ráno zpátky a přijížděli k Bohdíkovu, dohnali temenického hadráře. Tónes povídá: „Ty, kamaráde, toť máš dvě šestky, jdi do krčmy a v šenkovně na okně stojí poklopená čtvrtka – sklínka. Nic jiného s ní nedělej, jenom ji obrať, a nikomu nepovídej, že jsem ti to poručil já.“ Hadrlákovi to nedalo pokoj. Celý divý spěchal, aby už byl u krčmy. Vlítl do šenkovny: „Dobrý den!“ Krčmář seděl u šenku, u stolů seděli čtyři hajní, dva
mládenci a kousek dál myslivec. Všichni hlavy dolů a dřímali. Hadrlák si hned povšiml, že se nikdo z nich nemůže pohnout. „Dejte mně tam osminu,“ povídá hospodskému a šel k oknu, jak poručil Tónes. V koutku stála sklínka, čtvrtka, jak on ji tam poklopil. Hadrlák ji zdvihl a obrátil. Vtom se rozlehl po šenkovně rámus. Všichni vstávali, dupali, nadávali, přímili záda a poroučeli si honem něco na zapití toho pochňurstva. Dlouho trvalo, než si hadrlák srovnal v hlavě, že on je zdvihnutím té sklínky odčaroval. Začal se řehtat, nic na to nedal, že myslivec koulí očima a práská důtkami. Myslivec už poznal, že s takovými pytláky nic nespraví. Nechtěl s tím víckrát nic mít a dal se přesadit jinam.

Jednou šli dva muži do Hrubého lesa na houby. Hledali až do soumraku a pak se umluvili, že v lese přenocují a časně ráno budou v hledání hub pokračovati. Měli s sebou pytel na houby, a aby jim aspoň na nohy nebylo chladno, vstrčili je do toho pytle.

K ránu přišel k nim malý mužíček, prohlížel si je a pak řekl: »Hmhm, už se pamatuji, třikrát les, třikrát ves a jednou město, ale takové zvíře jsem tu ještě neviděl. Dvě hlavy a jedna noha-«

Jiná obměna vypravování z Písařova je tato:
Hajný Daška se nic nebál. Byl to starý hajný, který znal v lese každý strom. Jednou se domluvit s kamarádem, že si vyjdou na hon a to hodně da­leko. Vyšli proto před večerem a do rána chtěli přenocovat v Hrubém lese. Když přišli hluboko do lesa, udělali si stan a uložili se k odpočinku. Sotva však si lehli, stál u nich bíle oděný člověk. Třikrát je obešel a třikrát hlasitě zavolal: »Třikrát pole, třikrát les, neviděl jsem to, co dnes.« Pak vidění zmizelo.
Lovci už neusnuli, sbalili si svoje věci a hleděli se honem dostat domů. Na hon už ani nevzpomněli.

Na cestě, vedoucí Hrubým lesem k Svatému vrchu, u vody zjevoval se veliký černý pes, jemuž z očí a tlamy šlehal oheň. Každý večer třikrát po sobě děsně zařval, a pak dlouho žalostně vyl. Šel-li po cestě nějaký opozdilý chodec, třikrát jej předhonil a nechtěl pustit dále.
Jeden nebojácný člověk z Jakubovic vracel se ze Svatého vrchu domů. Cestou se zastavil na Héduši v hostinci pana Hépy a teprve v deset hodin si vzpomněl, že by mohl jíti domů.

Hostinský i přítomní Němci jej varovali přeci psem. Ze ho jistě roztrhá. Občan však nedal se zdržeti. Byl hodně podnapilý a tak měl dosti kuráže. Cestou si dokonce zpíval. Když měl již přejít na Moravu, zaslechl najednou strašný řev, a než se nadál, stál před ním pes, který ho nechtěl pustit dál. Byl celý černý, chundelatý a veliký jako jalo­vice. Z očí a nozder mu sršely jiskry, z tlamy visel ohnivý jazyk a šlehal plamen. Stál pořád přímo v cestě až se náš pocestný dopálil, zvedl hůl a psa uhodil.
Ten mu vyskočil na záda a chytil se prackama kolem krku. Chodec se polekal a dal se do utíká­ní. Cítil, že pes je těžší a těžší. Když již přeběhl jakubovické hranice, pes strašně zařval a skočil ze zad dolů. Muž v divokém běhu se přihnal do Jakubovic. Doma zatloukl na dveře a omdlel. Druhý den byl mrtev.

Jakubovičtí dřevaři dělali v těch místech drva. Protože měli domů daleko, zůstali v dřevěné, na rychlo zbudované boudě do rána. Pěkně povečeřeli, napili se, zakouřili si a smáli se v jistotě, že pes je tam jistě nenajde.
Bylo právě jedenáct hodin, když se ozval řev psa, který přiběhl k boudě a škrabal na dveře. V boudě bylo od ohně, který mu plápolal z očí a tlamy, tak světlo, že bylo možno čísti. Ovšem, na čtení při tak zvláštním osvětlení nikdo si ani ne­vzpomněl. Všichni se krčili v koutku, plni strachu, jestli pes dveře přece jenom nějak nevylomí. Pes
řval a škrabal na dveře až do jedné hodiny. Pak se ztratil. Dřevaři už nespali celou noc.

V jedné chaloupce si jednou vykládali o záhad­ném psu při večeři. Okno bylo otevřeno. Žena, která o psu vykládala, podávala si právě knedlík do úst, když najednou jí někdo lžíci i s knedlíkem vzal. Tak se polekala, že strachem nemohla delší dobu ze sebe slova vypraviti. Ostatní obrátili se k ní a viděli na ní sice hrůzu, ale nemohli z ní vytáhnouti, co se jí stalo. Tu objevila se v okně velká černá tlapa, která hodila lžíci do jizby. Teprve teď pochopili okolostojící, co se stalo. Do smíchu již pak nebylo nikomu.

Pes ten skutečně prý v Hrubém lese běhal. I jinde se zjevoval černý pes.
Jednou, bylo to časně z rána, šli Franc Pavlů a Ha­nyš Povéšilů do práce z Bohutína směrem ke Klášterci. Na hrázkách u Moravy zůstal Franc na­jednou pozadu. Hanyš si toho ani nevšiml. Vesele si pískal a zpíval a nedíval se před sebe. Měsíček jasně svítil. Když přišel k Milovému obrázku, viděl, že proti němu jde černý, velký pes. Oči měl ohni­vé, velké jak misky. Hanyš rychle se obrátil a utíkal zpátky k Bohutínu. U Ptáčkové stodoly dohnal France, který tam už na něho čekal. Franc viděl toho psa už od mostu, proto pustil Hanyše napřed a dával pozor, co se bude dít. Jak viděl, že Hanyš utíká zpátky, dal se na útěk také.

Na Krumperkách žil za dávných dob švec Vajhénych, který se živil tím, že chodil po vesnicích od domu k domu a spravoval obuv. Domů přišel málo kdy, ale když přišel, nesměl nikdy přijít bez koláče medem mazaným. Jednou nevydělal si tolik, aby mohl koupit ženě koláč. Vyprosil ho tedy na kupci. Nebyl však mazaný medem, nýbrž sirupem. Švec radostně pospíchal domů, aby zase po dlouhé době uviděl ženu. Pozdě v noci dorazil na Krumperky.

Žena mu otevřela a už v síni se ptala po koláči s medem. Jak viděla, že je namazán jen sirupem, rozzlobila se a za nadávek a štulců vyhnala ubohého ševče ven do tmavé noci. Dveře zastrčila. Vajhénych nadarmo plakal a prosil, aby ho pustila domů.

Pak bloudil v tmavé noci až přišel do Hrubého lesa. Tam v jedné jeskyni chtěl přenocovat.

Asi o půnoci slyší najednou hlas: »Kdo tuje, ať jde ven.« Vajhénych třásl se strachem na celém tele a zalezl ještě hlouběji do jeskyně. Hlas však se ozval po druhé : »Kdo tu je, ať vyjde ven, nebo bude s ním zle! Vajhénych vylezl z jeskyně a viděl před sebou státi ducha Hrubého lesa. Švec klekl před ním a prosil: »Mocný duchu, smiluj se nade mnou a mou ubohou ženou. Je na mě tuze hodna a já jí nemohl ani koupit koláč mazaný medem.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice spojení zvířete a tajemného místa - PES, svatba, vlk, Vlkodlak, černokněžník a lidé co uměli čarovat. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Bohdíkov – Hrubý les – čarodějnická svatba – dva pytláci – veliký černý pes, jemuž z očí a tlamy šlehal oheň – duch hrubého lesa

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s