Bohdíkov – poklad ukrytý ve stavení pod podlahou

okres Šumperk kraj Olomoucký

Vznik dnešní vesnice Bohdíkov a jejích přilehlých osad (Raškov, Komňátka, Aloisov), které patří mezi nejstarší obce Šumperského okresu, souvisí s postupující slovanskou kolonizací z moravského vnitrozemí a vznikem nových sídlišť při toku řeky Moravy. Kolem roku 1201 – 1216 se vytvořila kolem řeky Moravy celá řada malých slovanských osad, mezi nimi i obce Bohdíkov, Raškov a Komňátka. Již dávno před velkou kolonizací ve 13. a na počátku 14. století vedla údolím řeky Moravy stará obchodní stezka do Kladska přes Špiklické sedlo (Špiklice – Nová Seninka). Svědčí o tom slovanské názvy řek a osad v této oblasti. Například název Komňátka je pravděpodobně odvozen od „komnata“, místa odpočinku putujících kupců.

První název, pod kterým je obec Bohdíkov známa, je Villa Martini (vesnice Martinova), německy Märzdorf, v roce 1397 se nazývá Budikow a teprve potom Bohdíkov. Od roku 1872 Český Bohdíkov, nejseverněji položená česká obec v pohraniční oblasti, v minulosti stále sváděla zápas o udržení svébytnosti a českého jazyka, neboť byla obklopena obcemi, které již v minulosti podlehly německému tlaku v důsledku kolonizace českého pohraničí německým obyvatelstvem. Název Český Bohdíkov (v letech 1938 – 45 Bömisch Märzdorf) byl v roce 1947 změněn na Dolní Bohdíkov.

Od svého vzniku náležela vesnice Bohdíkov k šumperskému panství, které bylo často, zvláště od konce 14.století, moravskými markrabaty zastavováno věřitelům z řad šlechty. Od husitských válek vládly nad bohdíkovskými poddanými příslušníci různých panských rodů, mezi nimi Kunštátští, Lobkovicové, Tunklové a Žerotínové. Za Petra ze Žerotína přešlo šumperské zeměpanské zboží trvale do dědičného vlastnictví Žerotínů (1507). Po roce 1565 přešla obec do poddanství Tobiáše Proga z Velmic (koupil jej od Jana ze Žerotína). V 70-tých letech 16.století byl budován v Bohdíkově ucelený vrchnostenský hospodářský komplex sestávající z podniků typických pro tehdejší šlechtické podnikání Tvořily ho zemědělské dvory, pivovar, mlýn a dokonce i rybník. Roku 1560 byla vybudována i šlechtická tvrz v Bohdíkově (nedaleko zastávky Komňátka) – poprvé se výslovně uvádí r. 1576. V roce 1592 bylo panství prodáno Janu Odkolkovi z Oujezda. Za účast na stavovském povstání v letech 1618 – 1620, bylo panství roku 1622 jeho synovci Janu mladšímu Odkolkovi zkonfiskováno a dáno knížeti Karlu z Lichtenštejna, který je připojil k rudskému panství.

Před pradávnými lety přišel jednou k večeru do Bohdíkova sedlářský tovaryš. Už se pomalu stmívalo. tak se zeptal jednoho člověka, kde je tady nějaký sedlář, že by potřeboval nocleh. Člověk povídá: „Kdepak by se tady vzal sedlář? Copak by tu dělal? Vždyť by v Bohdíkově umřel hladem. Tady jsou sedláci zvyklí porýpat si chomouty sami jak umí.
A když už to nejde, tak s tím ještě ale měsíc jezdí, potom nad tím čtrnáct dní kroutí hlavou, mají-li to dát už spravit nebo ne, a potom jedou do Šumperka a koupí na dluh chomout nový.

Tak copak by tu dělal sedlář?“ vypravoval ten výřečný dědek a cupal vedle vandrovníka.
„Já bych vás teda vzal na nocleh, ale nevím, jak by to bylo mému domácímu pánovi vhod.
Víte, mě už on zná, když k němu lezu do boudy, tak jenom zavrčí a spí dál. Ale vás by to mohlo stát nohavice.“ Sedlářský vyvalí oči a starý povídal dál: „No, ja, ja, chasníku! Jestli nemáte peníze, tak tady nocleh neseženete. Já to tady znám. Já jsem taky vandrovník, Kotásek. Abych nemusel prosit lidi, spím vždycky u známého psa v boudě. A včil musím doleva – jinde bych taky nocleh nesehnal!“

Sedlář se přesvědčil, že Kotásek nelhal. Pustil se po chalupách a po statcích prosit o nocleh. Někde jenom pootevřeli dveře a když zblikli pocestného, zase jimi honem pácli.
A někde ani neotevřeli. Jeden sedlák na něho i psa posílal. „No tady jsou opravdu hodní lidi!“ trpce si povídá tovaryš. Když už byla tma jako v mechu a nohy už mu nechtěly jít, tak vlezl do jednoho statku na dvůr. Sedlák zrovna nakládal koním. Jak slyšel po náspu dupat, vyšel před maštal a prohlížel si cizího člověka. Tovaryš ho tuze prosil aspoň o nějaký kouteček, aby nemusel být do rána venku. Ale sedlák byl jako kamení. Vymlouval se, že to nejde. Co je hospodářem ještě žádného cizího pod svou střechou nenechal a taky nenechá. Nechal tovaryše na náspu stát, bouchl dveřmi a zašoupl závoru. Chasník tam stál bez rady. Najednou se mu rozšeřilo v hlavě. Zahlédl vedle dveří do chléva přistavený žebřík na hůru, kudy shazovali dolů seno. „Tam by se spalo, nad chlévem v teple, zamrvený v seně!“ napadlo ho. Vlezl bez rozmýšlení navrch – ani příčka pod ním nevrzla! A než sedlák v jizbě pověděl ženě, jak odbyl jakéhosi vandráka – on už spal nad hlavou jak do vody vhozený.

Když se drobek prospal, zburcoval ho šramot – mohla být asi půlnoc. Sedl si a poslouchal. Odzdola k němu šla jakási zář. „Snad se tam něco nechystá? To by bylo pěkné! Já včil v cizím stavení!“ polekal se tovaryš. Potichoučku se šmátral k díře a koukal dolů, ale nebylo to nic takového. Jenom začazená lucerna dole blikala a sedlák při ní kopal vedle zdi díru. Tovaryš si lehl na břicho a koukal, co se bude dít. Když měl sedlák díru asi pět střevíců
hlubokou, pustil do ní jakousi truhlici a zahrabával a zarovnával ji tak dlouho, až by nikdo nebyl poznal, že se tam kopalo. Potom chodil okolo toho místa, cosi bručel, rukama dělal kříže a čáry a nahlas povídá:

„Poroučím tě pod jeho opatrnost a jednou za třikrát tě zaklínám, až do mého poručení. Krom mě jenom dvanáct synů jedné matky a to všeci spolu, tě mohou vyzdvihnout. Jináč tu lež, na věky věků amen.“ Poté sklízel náčiní a odešel
s lucernou v ruce jako duch.

Tovaryš drobek rozuměl takovým pekelným pochňurstvům. Věděl z toho, že ten poklad se bez úhony na duši a na těle dá vydobýt jenom tak, jak ustanovil ten, kdo ho zakopával. A kdyby ho někdo dobýval na jiný způsob, tak jenom spadne o pár sáhů hloub do země. A do rána už oka nezavřel. Rozmýšlel si, že najednou ví o pokladu a ještě ví, kdo ho může vykopat. Jak se břiždilo, slezl potichu dolů a ztratil se ze dvora.

Zas bloudil světem. Nějaký čas někde dělal za tovaryše, potom zas vandroval dál. Léta utíkala, až jich bylo do počtu dvanáct. Po dvanácti letech přišel zas do našeho kraje. Táhlo ho cosi vší silou, aby se zastavil v tom statku. Přišel tedy do jizby a prosil o hrnek vody.
„Vody vám ráda dám, ale kdybyste chtěl chleba, ten nemáme,“ povídá hospodyně a pozvala pocestného dál. Tak si sedl na lavu, napil se vody a hospodyně – jak už ženské jsou – začala mu povídat o jejich nouzi. Byla to dcera toho sedláka. Ten byl už několik let pod drnem, když si ona vzala jejich bývalého pacholka. „Však jsme po tátově smrti měli pořád jenom samé neštěstí. Dobytek nám hynul a když jsme koupili jiný, zas byl bez užitku, a tak to šlo s námi s vrchu dolů, až nám nezůstalo skoro nic. Ještě tady na statku sedíme, ale jenom až potud než se prodá.“
Však tu nouzi bylo taky všude vidět. Střechy byly roztrhané, vrata a ploty spálené, nebylo tam, jak se povídá, čím psa udeřit. „Já bych vám teda mohl pomoct na nohy,“ povídá ten vandrovník selce. „Ale musili byste mě ve všem poslechnout.“ „Zlatý človíčku! To víte, že bychom udělali všecko, co poručíte, vždyť jsme z toho všeho oba celí pryč.“ Vandrovník chytl do kapsy a dal jí pět rýnských. „Nate! Jděte do dědiny a kupte kvočnu s kuřaty. Ale hledejte, aby měla co nejvíc kohoutků.“ Ti dva na něho vyjeveně koukali. A on povídá dál: „Já vím tady na vašem gruntě o pokladě. Chcete-li se se mnou rozdělit na polovic, tak ho vykopeme. Kdybyste nechtěli – já sám se do toho nedám a odejdu zas, jak jsem přišel.“ Začali ho ti dva prosit: „Ze srdce rádi vám polovinu dáme, dostali bychom se ven z nouze. Toť u souseda mají kvočnu s jedenácti kuřaty a ona povídala, že je mezi nimi sedm kohoutků,“ povídá selka. „Nadávala, že ta ohava by pořád jenom kvokala.“ „Takovou my zrovna potřebujeme. Kupte to celé hnízdo. Kohoutky nechejte a kvočnu dobře krmte, aby jenom zas brzo kvokala. Potom ji nasaďtě a z kuřat nechte jenom kohoutky. Slepičky nepotřebuju. Já sem za dva měsíce zas přijdu.“
Když za dva měsíce přišel do Bohdíkova, už zdaleka viděl po dvoře okolo kvočny po dvoře běhat hejno kuřat. Selka, jak ho oknem zahlédla, běžela ven ho přivítat a chlubila se: „Tak jsme měli čtrnáct kuřat, ale z těch bylo kohoutků jenom pět.“ „To právě stačí,“ povídá tovaryš, „a ty od prvka máte taky?“ „Taky,“ kývala selka hlavou , „však už muž bručí, že na co tolik kohoutků, že ve stavení není vejce. Tak pojďte do jizby, muž je za humny, já pro něho pošlu.“ A vedla tovaryše do jizby. Sedlák za chvíli přišel. „Tak, včil jste oba, tak si s vámi promluvím. A dobře si to předložte, co vám řeknu. Tak vy, hospodáři, udělejte do večera pro dvanáct kohoutků dřevěnou klec. Takovou, aby tam mohli běhat a aby žádný ani z těch malých nemohl ven. Až kohouti sednou, tak je pochytáte a dáte do té klece. A dáte tam i kvočnu.“ Když dočkali půlnoci, zanesli klec do chléva ke zdi, kde tehdy ten sedlák zakopal truhlici. „No uvidíme, co to bude dělat,“ povídá tovaryš a nasypal do klece pšenici.
Kvočna jenom dvakrát zahrábla, zatřepala křídly, svalila se a bylo po ní. „Aha! Tak by se bylo podařilo nám. Ta tam neměla co dělat!“ povídá sedlářský. Kohoutci hrabali, až hlína lítala na všecky strany. Tak to šlo hodnou chvíli. Potom jeden z těch větších kohoutků zapískl, svalil se na záda a byl pryč. „Zadrápl o truhlici,“ povídá sedlářský.
Teď začali kohoutci padat jeden za druhým a když se svalil poslední, cosi je začalo trhat, až peří na všecky strany lítalo. „Včil teda můžeme truhlici vyzdvihnout. Na těch kohoutech už se zlý pomstil, tak na nás už nemá žádnou moc.“ Hrábl rukou do hlíny, a když se mu nic nestalo, začali sedlák se selkou pomáhat. Za chvíli ohrabali okolo truhlice hlínu a vyzdvihli ji ze země. Nebyla ani zamčená, jenom zadrátovaná a v ní samé bílé tolary.

Potom až do rána seděli v jizbě, jedli, pili a vandrovník jim vypravoval o tom, jak přemýšlel, kde vzít dvanáct synů jedné matky, až přišel na ten nápad s kvočnou. Peníze i ostatní věci z truhlice správně na dvě polovice rozdělili. Měli toho všichni dost, aby byli až do smrti ve spokojenosti živi.