Nový hrad u Hanušovic – Městečko Neuhaus – pobořen vojsky Matyáše Korvína – bílá paní Novohradská

okres Šumperk kraj Olomoucký

Rozhodnete-li se pro návštěvu hradu, lze využít turistické značky (2,5 km) z Kopřivné, z Hanušovic (4 km) nebo z obce Lužná (1,5 km).

V hlubokých lesích mezi Kopřivnou a Bohdíkovem. Nad osadou Raškov Dvůr, na levém břehu řeky moravy, na výběžku horského hřbetu je ukryta zřícenina Nového Hradu. Kdysi patřil k největším moravským hradům, zub času však na něm hlodá bezmála pět století.

Vybudování Nového hradu můžeme položit do druhé poloviny 14. století. Původně to byl malý strážní hrádek. Postupně prodělal několik stavebních úprav, jež z něho učinily mohutný a rozsahově obrovský hrad. Takže konečnou podobu dostal teprve těsně před svým zničením v druhé polovině 15. století.

Nový Hrad byl vybaven opevněním, které nemá v českých zemích obdoby. Součástí opevnění bylo šest velkých hranolových polootevřených věží (bašt), které působí spíše dojmem městského opevnění.

V pramenech 15. stol. je uváděn jako Furchtenberk „hrozivý hrad“, ojediněle bývá nazýván také Gabelsberg (rozsochatec – tj. vidlicovitý, rozvětvený).
V literatuře je zmiňován také jako Nový Hrad u Kopřivné, u Šumperka, též jako Neuhaus.

Jméno nový hrad – panuje názor že význam nazvu vznikl vyčleněním území od hradu Bludova který se nazývá starý hrad. (proti němuž byl nový!?).

Neuhaus se jmenovala také osada která stávala pod novým Hradem a zanikla pravdě podobně spolu s ním po roce 1470.

Jméno Fürchtenberg pochází z německého fürchten – „obávati se, míti strach“, -berg „kopec“, (hrozivý hrad – to rozsahem opevnění).

Jeho úkolem bylo chránit rozsáhlé zeměpanské zboží, rozkládající se od údolí řeky Desné až do údolí řeky Moravy, současně střežit důležitou obchodní cestu údolím řeky Moravy, a chránit vstup na úrodnou Hanou a Olomoucko před německy mluvícími dobyvateli ze severu a nevyzpytatelnými slezskými vévody. Tomu účelu odpovídá jméno Furchtenberk (strašná hora, ale chápe se spíše jako místo, kterému je lepší se vyhnout). … pohled z údolí na nové opevnění musel z údolí činit jistě silný dojem… podle pověsti mohl být viděn až od Rudy nad Moravou.

Jméno Gabelsberg (podle kopce na kterém stojí hrad) je složeno z části Gabel „vidle“ (označuje patrně tvar kopce nebo hřebene, na kterém byl hrad postaven) a komponentu -berg „kopec“.

A co znamená německý název kopce Gabelsberk?
… na důležitých stezkách se ve středověku stavěly celnice, kde se vybíraly poplatky za přepravovanou sůl. Nazývaly se gablony a poplatek byl znám jako gabela.

Byly zřizovány osady strážného lidu zvané stráže na cestách a zemských branách. Obyvatelé byli svobodní a nekonali robotu. Hlídali jednak vojenské pohyby, ale kontrolovali i kupecké karavany a jejich placení cla. Přes pomezní prales existovaly i jiné přechody, které bylo třeba hlídat proti podloudníkům. Byly jen stěží průchodné – u nás Konopišťské a Brdské lesy. Na důležitých cestách se ve středověku stavěly celnice, kde se vybíraly poplatky za přepravovanou sůl, u nás například Solná stezka. Nazývaly se Gablony a poplatek byl znám jako Gabela. Nejstarší zmínka o jakési Gabloně je z roku 930. V Evropě je známo na 50 takových lokalit. Zvláště ve Francii a jižním Německu 8. V ČR jich máme přes 20. Ve slovansky mluvících zemích při psaní tohoto jména došlo k výslovnosti Jabloná, Jablonná (G=J) a následně se později ve středověku vymyslely povídky o jabloních, které stávaly u krčmy, jinde zas v širé lesní pustině, a u nich zastavovali vozkové, aby nakrmili koně. A tu prý čeští kočí říkali, že státi budou v Jabloně, němečtí, ale že „bei der Gabel“ státi budou. Jabloně se takto dostaly i do několika městských znaků. Posledními jsou Heroutice spadající do komplexů zmiňovaných na střední Vltavě s osadami Jablonná, Strážovna, Jablonka, Čihadlo apod. Tyto údaje nás proto vedou k předpokladu, že přes hraniční styk byl značně formalizován a v jistém období se neobešel bez herolda, muže urozeného původu, opatřeného velmi viditelnými odznaky svého úřadu, heroldskou berlou, pláštěm výrazně pomalovaným či vyzdobeným i neméně důležitou rozsáhlou praktickou a prakticky neomezenou teoretickou osobní imunitou. Týrání, zajetí i jen odmítnutí herolda by bylo natolik velikou provokací a veřejným odstoupením od dobrých mravů, že ve starověku i středověku na suverénní úrovni ospravedlňovalo vypovězení války. Kupecké výpravy přecházející hranice, doprovázené či vedené heroldem tak požívaly zcela viditelné a živé legitimity. O zániku původních funkcí typových osad na jiných místech státu se můžeme ve skrovných pramenech přesvědčovat již od 11. stol. Jako součást majetku církevních institucí byly užívány jen jako zdroj příjmů a ze zajišťování státních funkcí byly tedy státem vyřazeny. Máme možnost ještě zaznamenat některé skutečnosti, které ve vybavení „zemských bran“ přineslo 13. stol., zvláště jeho druhá polovina. Změny byly opět jednotné, tedy státem organizované, ale prostředky, které plnily v podstatě stejný úkol – vojenské zabezpečení hranice i přes hraniční cesty, dopravu a výběr cla – se s duchem doby převratně měnily.

Je tedy třeba hledat na jeho místě starou gablonu, se všemi jejími souvislostmi a starší než- li středověký hrad – město. Ze svého místa kontroluje jak cestu údolím Moravy, tak i vedlejší přístup, dnes ze šumperska k Hanušovicím.

Vojenský význam Nového hradu vidíme nejlépe z toho, že byl roku 1421 vykoupen spolu s celým panstvím od tehdejšího zástavního držitele Jindřicha Lefla z Lažan králem Zikmundem, aby v neklidných dobách husitských válek byl spolehlivou stráží zeměpanských zájmů v této oblasti, zejména proti husitským pánům z Valdštejna, kteří tehdy drželi sousední Kolštejn (nyní Branná).

V roce 1423 dostal Nový Hrad jako léno katolík Beneš z Valdštejna. Někdy v této době proběhlo druhé významné rozšíření hradu. Hrad dostal další pás opevnění s drobnými otevřenými baštami, který nahradil starší palisádu. Nově ohrazená plocha předhradí mohla poskytnout dostatek ploch pro táboření vojenských oddílů, působících odtud v bouřlivých dobách 15. století.

V bojích o českou korunu mezi králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem

Za českouherských válek stál Jiří Tunkl na straně českého krále Jiřího z Poděbrad. stal se Nový hrad jedním z prvních cílů útoků Uhrů a jejich severomoravských spojenců, zejména pánů ze Zvole, kteří tehdy drželi sousední panství kolštejnské.
Síla Nového Hradu se stala tak slabinou, právě rozlehlost hradu byla tím hlavním důvodem, který časem přispěl k jeho zániku mohl být úspěšně hájen jen opravdu velkou posádkou.
Pro obranu horního hradu bylo by třeba 130 mužů na hradbách a asi 50 – 60 mužů pro posádku věží a bran ve válečné době a při obléhání. I tak by to bylo neuplné bránění celého hradu.
Řádná obrana celého hradu by si jistě vyžádala 290 – 320 mužů na hradbách v plné zbroji, s 90 – 110 muži posádky bran a speciálních opevnění.
Tunklové, kteří byli nuceni bránit vedle Nového hradu ještě další svá severomoravská sídla a města, na Novém hradě neměli dostatek mužů aby hrad ubránily.

Stará pověst vypráví o tom, jak se hradní posádka před nepřátelskou přesilou postupně stahovala z jednoho okruhu hradeb na druhý až do nedobytné hlásky, kterou pak hradní pán při útoku nepřátel vyhodil do povětří a se zbytkem posádky nalezl v jejích troskách hrdinnou smrt. Romantická pověst, vyprávějící ovšem o boji mezi dvěma sousedy, v němž předmětem sporu byla krásná dcerka jednoho z nich, skrývá historické jádro ve skutečném dobytí hradu a vyhození hlásky do povětří. Byla to však zřejmě korvínovská vojska, která hrad záměrně zničila, aby se nestal opěrným bodem protivníka.

Ačkoliv se nedochovaly konkrétní zprávy o dobývání hradu, došlo k němu zřejmě v roce 1471, za ofenzívy uherských vojsk proti Tunklovým hradům Brníčku, Bludovu a Rabštejnu. Všechny tyto hrady byly dobyty a vydrancovány, způsob obléhání s využitím dělostřelby a vycvičené pěchoty byl již tehdy velmi účinný. Je také možné, že Jiří Tunkl neměl dostatek vojáků potřebných k obraně tolika hradů najednou. V každém případě nepřítel ocenil kvalitu opevnění hradu, neboť mu stálo za to pobořit celé úseky hradeb a hlavní věž roztrhat cenným střelným prachem, jen aby tuto pevnost zlikvidoval. V roce 1504, kdy byli již novými majiteli panství Žerotínové, se připomíná jako „hrad zbořený“ a „zámek pustý“.

Vzdálenost hradu od přirozeného hospodářského zázemí, jeho nepřístupnost a nepohodlí malého hradního paláce, stísněného četnými hradbami, tehdy však již nikoliv nedobytelnými, to vše způsobilo, že pobořený hrad nebyl více opraven. Dále chátral a roku 1507 se výslovně uvádí jako pustý.

Kdyby se Nový hrad dochoval v plné síle, patřil by dnes k největším hradním komplexům na severní Moravě a jeho pyšně tyčící se silueta hradeb a věží by dominovala romantickému uzemí v okolí řeky Moravy. Možná by to ale i ovlivnilo události které probýhali krátkých letech potom. A naskýtala by se otázka jaký by to mělo vlil na tažení vojsk Matyáše Korvína na Moravu? Do jaké míry by se tím snížili následující škody co vojsko napáchalo potom.
I když tím přímo nesouvicí, ale stál se součastí průběhu války v bojích o českou korunu mezi králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem.

Možná by ani nezanikla vesnice Neuhaus a snad by nadále rostla možná do velikosti podobné jako nedaleká Kopřivná.

Městečko Neuhaus původně ves pod hradem, která později zanikla pravdě podobně spolu s ním po roce 1470. (můj neodborný názor co když nestala pod ním ale nad ním od brány přes cestu na protějším kopci, na něm se nachází seskupení hald kamenů, měli by to logicky blíž k rovinaté části kde by mohli mít osadníci pole)

I když nikde o vsi není o tom zmínka zřejmě byla důležitá pro hrad … podhradí tvořilo zázemí pro hradní posádku, zároveň mělo funkcí sloužit k potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a zajišťovalo hospodářské potřeby hradních obyvatel. … kde jinde by pohodlně spalo vojsko aby se nemuseli být natlačeni v prostorách hradu, řemeslníci měli své dílny,  stáje a ohrady pro koně a další. …
Zároveň tak sdílela ves spolu s ním i jeho osud, po opuštění hradu také zanikla.

K Novému hradu tehdy patřilo jako zeměpanské zboží 15 vsí.

Šlo o panství novohradské – šumperské, protože Šumperk v něm hrál od konce 13. století roli jeho hospodářského a do vybudování Nového hradu pravděpodobně i správního centra.

O zřícenině Nového hradu koluje v lidovém podání mnoho pověstí.

Jedna z pověstí vypravuje, že po několik století dlí ve zřícenině zakletá panna. Na nejvyšší hradní zdi roste borovice. ( podle jiné verze olše)
Až tato borovice bude tak veliká, že bude možno z jejího kmene zhotovit desky, které postačí na kolébku, najde se odvážlivec, který tuto borovici porazí. Nebude to práce snadná, neboť dosud se nikomu nepodařilo dostat se na nejvyšší zeď zříceniny. V kolébce, která bude z těchto desek zhotovena, bude kolébán a doroste v ní chlapec, který jediný bude mít moc a sílu touto zříceninou pannu vysvobodit z kletby.
Musí čekat u vstupní brány o půlnoci, až se panna objeví. Ta bude držet v ruce rozžhavený klíč. Vysvoboditel musí být tak pohotový a obratný, aby vytrhl kolem něj kvapící panně klíč z ruky aniž by se otočil. Avšak běda mu, jestli se mu to nepodaří. Pokusili se prý již mnozí o její vysvobození, ale všichni svoji odvahu krutě odpykali. Zmizeli beze stopy ve zřícenině.

Pověst o zakleté panně žila již v dobách, kdy hrad byl ještě v plném lesku a slávě. Tato zakletá panna byla prý příčinou zániku hradu. Hradní kuchař si pevně umínil, že zakletou pannu vysvobodí. Ostatní obyvatelé hradu mu v tom zabraňovali v obavě, aby v případě, kdyby se mu jeho předsevzetí nezdařilo,odpykali to všichni. Hradní kuchař, který byl povahy velmi prchlé, těžce nesl jejich zbraňování. Jednou, když mu bylo vysvobození zakleté panny opět obyvatelstvem hradu překaženo, a když ještě potom bylo mu snášet nevybíravé posměšky, v návalu vzteku seběhl do hradního sklepa, kde byl uložen střelný prach. Zapálil jej, vyšvihnul se na svého bělouše a uháněl tajnou podzemní chodbou, která vedla do Velkých Losin. Právě když dojel z podzemní chodby ven, uslyšel výbuch. Zlost jej ihned pominula a teď teprve si uvědomil, co to udělal. Obrátil koně zpět k Novému hradu, ale hrad našel již v plamenech a troskách. Tu, ze zoufalství nad svým nepředloženým činem a z obavy před trestem, vrhl se s hradební zdi dolů a zůstal s roztříštěnými údy ležet u díla zkázy jím způsobeného.

Ústním podáním se dochovalo, že hrad se stále stavěl, ale že stavba nebyla nikdy dokončena. Jeho majitelé asi hrad stále opevňovali a zdokonalovali. Z hradu vedla do údolí řeky Moravy tajná chodba k silnici, po které se ubíraly kupecké karavany od Vídně do Němec. Z této chodby konali na ně výpady loupeživí rytíři, kteří v dávných stoletích byli majiteli hradu. Druhá tajná chodba vedla prý až k Velkým Losinám, ta sloužila k zásobování hradu v době obležení.
Uprostřed hradu se nalézá již zasypaná, avšak přes to ještě velmi hluboká studna. Před několika lety byly v ní nalezeny prastaré jídelní příbory. Byli prý do ní shazováni zajatci.
Pravděpodobnější je, že sloužila k zásobování hradu pitnou vodou.

Bernart z Cimburka, proslulý válečník, který získal Nový Hrad roku 1437. Pokud nebyl mimo zemi na četných válečných výpravách, sídlil právě na Novém Hradě a sem také stahoval získanou kořist. Četné soudní půhony té doby ukazují, že byl pro okolní šlechtice sousedem velmi nepříjemným a z Nového Hradu podnikal četné přepady jejich majetku. Kolem roku 1450 vstoupil Bernart z Cimburka do služeb Řádu německých rytířů, a dlouhodobě pobýval v Prusku.

Hrad když náležel v dávných dobách loupeživým rytířům. Ti tam zakopali mnoho pokladů a jejich střežení bylo svěřeno hradním duchům. Kdo chtěl poklady tyto vykopat, musel být člověkem spravedlivým a musel započít s kopáním o půlnoci na Květnou neděli. V ten den, když kněz četl v kostele pašije, poklady hořely.

O tom se dozvěděli též dva tovaryši z Hanušovic a umínili si, že tam půjdou a pokladů se zmocní. Místo, kde poklady byly zakopány na hradním nádvoří, dobře znali z vypravování starých lidí. Když byla půlnoc, započali s kopáním. Náhle se ozval strašlivý rachot po celém hradě. Oba tovaryši, třebaže byli známi svou zmužilostí a nebojácností, strachem ani nedýchali. Pak se otevřela před nimi země a uviděli spoustu lidských hnátů a lebek. Na protější zdi objevila se lidská postava, celá bílá, která neměla hlavu a ukazovala na lidské kosti. Tovaryši už nečekali, co bude dál. Vzali nohy na ramena a upalovali lesní cestou k domovu. Když doběhli celí uštvaní domů, jeden z nich, který cítil, že má něco těžkého v kapse, sáhl do ní a vytáhl ke svému a kamarádovu úžasu kus zlata. Vzal totiž před útěkem z hradu kámen do ruky, aby se mohl případně bránit, kdyby toho bylo zapotřebí, a na útěku vstrčil bezděčně kámen do kapsy. Ač litovali, že si toho kamení nevzali víc, byli přece jenom rádi, že vyvázli živi a bez pohromy. Za všechny poklady světa by nebyli šli ještě jednou zpět. A mohlo býti dobře, kdyby byli pamětlivi rad starých lidí, aby totiž o události nemluvili. 
Staršímu tovaryši leželo stále v hlavě, co to bylo za postavu, která se objevila na hradní zdi. „Co jen to mohlo být? Kdyby to aspoň mělo hlavu.“ Šeptal druhému, který ani nedutal a krčil se v posteli pod peřinou. „Tu jsem, podívej se na mou hlavu, když ji chceš vidět.“ Volalo cosi venku. Mladší zalezl ještě víc pod peřinu, ale starší, kurážnější, podíval se oknem ven a viděl tam smrt s kosou. Rána se živ nedočkal. Mladší ležel dlouho v horečce, vůčihledně chřadl a stal se zamlklým. Ani on se nedočkal dlouhého věku. Neměli o půlnoci znepokojovat hradní duchy. Ti ani dnes ještě nesnesou, aby se někdo přiblížil o půlnoci k hradu.

O tom vypravuje jistý mladík z Raškova. Šel před třemi lety do Velvíze (osada Lužná), osady to nedaleko zříceniny, k taneční zábavě. Poněvadž se mu u zábavy nelíbilo, vracel se ještě před půlnocí domů. Přesně o půlnoci vešel do lesa cestou vedoucí kolem zříceniny, když tu náhle u jeho nohou zaštěkal pes. Zastavil se a štěkot okamžitě ustal. Ačkoliv se pozorně díval, štěkajícího psa neviděl, třebas štěkot se ozýval v bezprostřední blízkosti.
Jakmile chtěl pokračovat v chůzi a pohnul jen nohou, štěkání se opět ozvalo. Mládenec se nemohl hnout z místa, ježto každý pokus o další chůzi byl provázen zuřivým štěkotem.
Teprve když v Raškově odbila na věži jedna hodina, štěkot náhle ustal, a mládenec strachem tak opocený, že nebylo na něm nitky suché, mohl vykročit k cestě domů.
Před dávnými časy patřil Nový hrad mladé, krásné paní. Byla však velmi ukrutná a tvrdého srdce. Ve špatné náladě byla postrachem všech obyvatelů hradu i svých poddaných sedláků. Často je bezdůvodně týrala a zavírala. V její družině pážat byl mezi jinými mladík, krásný jako obrázek, jménem Petrman, který byl zběhlý ve všech rytířských uměních.
O ruku krásné paní ucházeli se mnozí rytíři, ale byli odmítnuti, neboť zahořela prudkou láskou ke svému pážeti. Petrman zůstával však ke všem projevům přízně své paní chladným.
Zamiloval se do její komorné, s níž se též tajně zasnoubil. Když jednoho dne zamilovaná paní dávala mu obzvláště najevo svoji přízeň a vybízela jej, aby jí řekl, co by si přál, že ráda jeho přání vyplní, vzmužil se a prosil ji o povolení sňatku se svou tajnou snoubenkou. 
Až do té doby vůči němu dobrotivá a laskavá paní se rázem úplně změnila. Vykázala ihned páže ze své komnaty a dala jej uvěznit v nejhlubší kobce hradní věže. Klíče od jeho vězení si vzala k sobě. Ubohý Petrman neměl tušení, proč se tak náhle paní na něj rozhněvala. Komornou pak smečka psů hnala z hradu dolů. Rozdrásaná a uštvaná stěží se dovlékla do Rudy, kdež u rodičů svého ženicha nalezla útočiště. Později narodil se jí synáček.
Po třech dnech mělo být páže propuštěno z vězení. Avšak ztratil se klíč od vchodu do žaláře a trvalo několik dní, než se podařilo těžké železné dveře otevřít. Petrman byl již mrtev. 
Paní hradu zmocnila se kající lítost. Nesmírná láska ku pážeti a jeho smrt působily na ni tak mocně, že se jí mysl zatemnila. Hned němě, hned hlasitě bědujíc, bloudila v noční době po chodbách hradu. S mohutným svazkem klíčů v rukou zkoušela otevírat dveře. Když některé otevřela, volala radostně milovaného Petrmana. Její radost se však měnila v žalostné naříkání, když se její milý neozýval. Jednou našli ji časně ráno s roztříštěnými údy mrtvou na hradním dvoře.

Podle mínění lidu nenašla ani v hrobě klidu. V pláči a nářku obchází hrad až do dnešních dnů, třebaže hrad je již dávno zříceninou. Hrad a vesnice pod ním byly rozbořeny v dobách husitských válek. Po třicetileté válce bylo údolí horního toku řeky Moravy znovu osídleno. V té době byl znovu vybudován rudský zámek a pivovar.

Panský bednář Petrman měl plné ruce práce, aby nadělal dostatek nádob a udržoval je v pořádku. Jednoho dne odpoledne vypravil se na lískové proutí. Zašel hodně daleko – a ani nepozoroval, že je blízko zříceniny hradu. Bylo tam mnoho vhodného proutí a Petrman ve své horlivé práci si ani dobře neuvědomil, že slunko již dávno zapadlo, a že na obloze svítil již měsíc v úplňku. Když dokončil práci, vidí, že vedle něho stojí překrásná, bíle oděná paní.
Ta mu vypravovala svoje utrpení a vroucně ho prosila, aby příští noci sem opět přišel a vysvobodil ji. Jedině on ji může vysvobodit, poněvadž je sedmým přímým potomkem nešťastného pážete Petrmana, který zemřel pro tvrdost jejího srdce. ( jeho praprapra …dědeček … byl právě ten syn komorné co byla vyhnána z hradu.)
Odhodlá-li se ji vysvobodit, musí si uříznout dlouhý silný lískový prut a na jeho konci ze dvou proti sobě rostoucích větviček udělat dvojitý hák. O půlnoci ozve se strašlivý hřmot. 
Strašlivý drak s rozžhaveným klíčem sejde dolů z hradu. Podaří-li se mu vyrvat prutem drakovi klíč z tlamy, bude vysvobozena. Nehrozí mu při tom nijaké nebezpečí, ježto kletba vztahuje se jen na hradní území. Za vodou, kde bude draka očekávat, je úplně v bezpečí. 
Aby se však její vysvobození podařilo, nesmí se zachránce dřív ohlédnout, dokud se nezmocní klíče. Bednář slíbil, že vše vykoná podle jejího přání. Před půlnocí skutečně také stál na určeném místě, čekaje co bude. O půlnoci rozpoutala se hrozná bouře. A do jejího burácení zaléhalo strašlivé vytí a psí štěkot, přerušovaný odporným chechotem. S hradního vrchu sešel dolů drak, z jehož tlamy šlehaly plameny. V zubech držel skutečně žhavý klíč.
Petrman však statečně odolával strachu. Když byl drak v jeho blízkosti, odhodlaně chystal se vytrhnout mu hákem z tlamy klíč. Již zvedal prut s dvojitým hákem, když tu se strhl za jeho zády posměšný chechot. Bednář se ulekl, upustil prut a obrátil se. Vtom se zablesklo a v zápětí velký úder hromu všechno ukončil. Kolem bednáře rozhostila se tma a hluboké ticho.
Se staré hradní zdi do černé noci ozval se žalostný ženský hlas, který se vyčítavě nesl hrobovým tichem. „Zase musím dvě stě let čekat, až sedmý potomek tvého rodu se pokusí o vysvobození.“ Jsou ještě v Raškově a okolí lidé, kteří tvrdí, že když šli o půlnoci směrem k Velvízu, viděli „zakletou pannu,“ jak lid říká bílé paní novohradské.

V městě Ruda nad Moravou kdysi žil bednářský tovaryš Petr ale byl chudobný jak kostelní myš , měl sice vyhlédnuté děvče ale bylo stejně chudobné jako on, takže sní ani nemohl se oženit.
Petr jednou odváděl práci v jisté obci za Novým Hradem a slyšel tam vyprávět o pokladech zakopaných pod zříceninami Furchtenberka. Starý výměnkář vykládal o krásné dceři rytířově, která se zamilovala do hradního zbrojnoše a pořád mu nadbíhala, ale on o ní nechtěl ani slyšet, protože již měl svoje děvče ve vsi pod hradem.

Jenže to se jí nelíbylo a snažila se zbrojnoše získat nejrůznějšími poklady , ale ani tehdy se nedal obalamutit, tak přikročila tomu že jeho děvče otrávila a nakonec se toho všeho pomátla a skočila z věže do hradního příkopu, a tak se zabila.

O tom všem a hlavně o pokladu přemýšlel Pert cestou domů, a že bylo stejně pozdě , vracel se přes Nový Hrad. Myšlenkách pořád přemýšlel o tom pokladu, sedl si u hradu pod strom a čekal, co se bude dít. nebylo daleko do půlnoci. A tak od někud zdaleka zahoukala sova a zanaříkal sýček. Ze zbořenin vyletěl třepotavým letem netopýr, obletěl obloukem les a zase se vrátil do kamenných trosek.

Najednou se ukázala ženská postava v bílých šatech, překrásná, až se dech tajil. Byl to duch oné dceři rytíře. tichým hlasem prosila Petra, aby jí pomohl, aby ji vysvobodil z prokletí, že mu za to poví kde nalezne onen poklad. Tovaryš zapřel svůj strach a kyvl že je ochotný pomoc. ona mu řekla , ať se ničeho nebojí a zůstane stát pod tím stromem, kde je.

Že se mu 3x zjeví, v různých podobách, ale že to bude všechno jenom mámení, které mu neublíží. Jenom se nesmí lekat, jinak že nebude vysvobozena. Na to zmizela a místo ní se zjevil velký černý pes se zelenýma ohnivýma očima, který štěkal , vyl a zle na Petra dorážel, ale ten zavřel oči a stál jako přibitý.

Po druhé se ukázala jako ohnivá bečka, ze které létaly na všechny strany jiskry, ale oheň nepálil a byl studený, A tak Petr obstál ve dvou zkouškách.
Potom býlo dlouho ticho a mysl mu Pertovy utekla, že přemýšlel o tom co bude až bude mít ten poklad a jak bude moc konečně vzít to děvče co nějaký čas už měl rád. Snad i proto uplně zapomněl že stojí uprostřed lesa a čeká jej poslední zkouška, zapomněl že ta poslední skouška bude nejtěžší a tak když se před ním objevil drak náramně se vylekal když z jeho papule vyšlehl plamen … a dal se na utěk. Slyšel za sebou žalostný pláč té zakleté panny, ale neobrátil se a utíkal jak šílený, div že se tom běhu nepřerazil o kořeny a zastavil se až dole u řeky Moravy. teprve tam se ohledl a pohleděl vzhůru k Novému Hradu. Ale tam již bylo a zůstalo ticho

Z šedých mračen vykoukl měsíc a Petr kráčel smutně domů bez pokladu i bez naděje na blízkou svatbu se svým děvčetem.

Advertisements

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Bílá a černá paní, Dračí místa, Husitská revoluce, krutovláda pánů, lapkové doby minula, podzemní chodby, prokletá láska, SEBEVRAZI, zakopané zapomenuté poklady. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Nový hrad u Hanušovic – Městečko Neuhaus – pobořen vojsky Matyáše Korvína – bílá paní Novohradská

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Hanušovicko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s