Štědrákova Lhota – Červený kříž – Černíkov – hrad Černokněžníků – sedlák přemísťoval mezníky – v jednom stavení jsou hluboko v zemi zakopány poklady které hlídají čerti – U třech oltářů

okres Šumperk kraj Olomoucký

Štědrákova Lhota (německy Tschödrich) je částí obce Ruda nad Moravou v okrese Šumperk.

Jméno obce je odvozeno od správce rudského panství Štědráka, který dal prvním osadníkům dřevo na stavbu domků a lhůtu na splácení dluhů vrchnosti. Pod jménem SCZEDRÁKOV / Ščedrákov se objevuje již v roce 1397 mezi obcemi, které tehdy společně s Rudou byly prodávány.
Vesnice leží na katastru o rozloze 493 ha, který se zvedá z hluboké úžlabiny potoka Pstruhovec a v severní části nad skupinou chalup Lazy přesahuje nadmořskou výšku 700 m.
Většina domů je rozmístěna podél silnice a potoka, ale některé usedlosti jsou rozptýleny i ve vyšších polohách katastru. Střední nadmořská výška obce je 500 m.

Úzkým údolím podél potoka se klikatí silnička, jež je jedinou přístupovou cestou do vsi. Odbočuje u rudského nádraží ze spojnice do Hanušovic, aby se u lhotské rychty změnila v polní cestu.

Štědrákova Lhota byla v dřívějších dobách při­fařena k Rudě.
Stalo se, že kdysi v noci onemocněl jistý výměn­kář. Hospodář poslal čeledína s vozem, do něhož zapřáhl pár koní, pro kněze.
Když kočí přijížděl pod Lhotou k místu, kde na rozhraní obcí Lhoty a Hostic stála lípa, začali se koně zběsile plašiti, trhati sebou a vzpínali se tak, že kočí je mohl ztěží udržeti. Důvod toho zjistil, když náhodou pohlédnul na lípu: Na samém vršíčku stromu visely rozžhavené vysoké boty. V tom okamžiku rozlehl se v sousedním lese, zvaném »Kostelnice«, divoký chechtot.
Takřka bez sebe dojel čeledín na faru, kde knězi vypověděl celou příhodu. Tu kněz kromě hostie pro nemocného vzal s sebou i kropáč a svěcenou vodu. Když přijeli k osudnému místu, rozžhavené boty dosud na stromě visely. Kněz ponořil kropáč do svěcené vody a žhavé boty pokropil. Okamžité se ztratily. Současně z lesa »Kostelnice« zazněl tak divoký chechtot, že až stromy padaly a skály se sypaly. Kněz s čeledínem se ze strachu hlasitě modlili, aby byli chráněni od vlivu a moci ďábelské.
Ta byla nyní knězem zlomena a odstraněna. Také od těchto dob již nikdo žhavých botu na lípě neviděl.
Tato pustá místa nahánějí však dodnes pozdnímu chodci dosti strachu. Pověstná lípa jest už dávno
skácena a na jejím místě stojí kříž, jemuž se říká Červený kříž.

Lidé tvrdí, že v těchto místech ještě pořád straší.
Tak prý nedávno v létě šli tudy z práce tři dělníci. Unaveni prací a chůzí usedli u Červeného kříže a odpočívali.
Náhle se na všechny tři současně snesl těžký spánek. Spali hodně dlouho do noci, když tu byli ze spánku vyrušeni zvláštním hlukem. Zdálo se jim a to všem současně, jak později zjistili, že slyší hrčení kol kočáru a prudký dusot páru koní. Hluk se přibližoval až k nim, a pak se zase vzdaloval. Nikoho však neviděli.
Tu je obešel tajemný strach. Vystrašeni vstali a utíkali do Lhoty, kam dorazili po půlnoci. Byli tedy v pravou půlnoc u kříže. Ve Lhotě je strach opustil a svěřili se s tím, co zažili.

Černíkovem se nazývá doposud dolní díl pole patřící ke lhotské rychtě, zakončený u dědiny dosti vysokou mezí. Asi uprostřed meze je skalka. Tam mají hrad a sídlo černokněžníci. Ve svém sídle mají nahromaděno mnoho pokladů. Půlnoční chodci, jdoucí mimo, viděli je, jak v tu dobu září modrým a červeným plamenem. Někteří odvážlivci si umínili, že dojdou až na místa, kde svítí plamen a že zmocní se pokladů. Nikdo toho však nedokázal. Buďto se plamen ztratil sám, když zvědavec docházel, nebo odvážlivce obešla smrtelná hrůza, takže upustil od svého smělého úmyslu a s rozechvěním se vracel zpět.

Poblíž skalky na Černíkové stálo kdysi stavení. Bývala tam vdova s třemi dětmi. Jednou odpoledne dala se matku do pilného předení, aby do večera dokončila práci. Kolovrátek vrčel, skřípal a pilné ruce pradleny hbitě usoukávaly niť. Práce šla rychle ku předu a matka se těšila, že do večera bude na­jisto s úkolem hotova.
Děti si s počátku klidně a tiše hrály. Pak je ale tichá hra omrzela, počaly pobíhat, skákat, honit se a do sebe strkat. Na konec se pustily i do pračky.
Nejprve děti okřikovala. Mírnila je, úklidňovala, ale všechno marné. Byla nucena předení chvílemi přerušovat. Práce šla pak jen zvolna ku předu a nebylo divu, že ženě došla trpělivost. Po­padla nejneposednéjší dítě a vystrčila je ze dveří chalupy. Ve hněvu ještě za ním volala:

„Černokněžníku, pojd“ sem a vezmi si je“.

Pak se zase vrátila ku předení. Ostatní děti za­strašeny utichly a ani nedutaly.
Tu pojednou pronikne do světnice strašný výkřik vystrčeného děvčátka.
Matka trhá namotanou niť a vybíhá ven za dítětem.
Hledá je u dveří, ale po dítěti ani stopy. Jata náhlou úzkostí spěchá na Černikov ke skalce.
Tu právě před skalkou vidí ztracenou dcerku, jak jde uprostřed dvou červeně oděných ministrantů a před nimi v dlouhém černém šatě kráčí černokněžník. Ministranti ji drželi za ruce, aby se jim nemohla vytrhnouti. Dítě se vzpouzelo ze všech svých slabých sil, avšak nadarmo. Ministranti ji táhli násilím ke skalce.
Jak to matka spatřila dala se do zoufalého běhu. V posledním okamžiku dostihla smutný průvod, vy­trhla dcerku ministrantům z rukou a utíkala s ní co jí síly stačily domů. Černokněžník se svou dru­žinou je v patách pronásledoval, ale přece jen jich nedohonil. Uštvaná matka právě dobíhala s dítětem do otevřených dveří stavení, když Černokněžník sahal po dítěti. Rychle přirazila za sebou dvéře a tím byly obě zachráněny.

I v pozdějších dobách vídali lidé, jak v nočních hodinách vychází Černokněžník s průvodem, na­hlíží do stavení a naslouchá, jak se děti chovají.

V dnešní době však už nikdo o černokněžníku neví. Buďto se vystěhoval, nebo jsou teď už děti poslušnější, že nemusí černokněžník zakročovati.

Od Černíkova a od »vazú« létávali za dřívějších dob občas ohniví mužové, kterým se říkalo také »fajermóni«. Obyčejně letěl jenom jeden, jindy bylo jich více; viděli jich letět za sebou i deset.
Ve stavení blízko Černíkova přebýval chudý podruh. Živil se všemi pracemi, i do hodinářství se pouštěl. Byl velmi zlobivý, a když ho posedla jeho horká krev, nedovedl se ovládnouti, popustil uzdu své zlosti a nadával, až poslouchajícím vlasy hrů­zou na hlavě vstávaly.

Jednou večer chodila dědinou »varta«. Rozve­selení to chasníci chodili po vesnici, zpívali a na­kukovali sousedům do oken. Dostali se až k podruhove oknu. Zastavili se a nahlédli dovnitř. Spatřili tam podruha u rozdělaných hodinek, jak sestavuje ko­lečka do sebe a při tom pustě nadává a kleje. Zaklepali mu na okno, odběhli kousek a skryli se, aby viděli, co bude podruh dělat.
Dopálený podruh vyběhl s hrubým klením ven. Hned u dveří však uvázly mu nadávky v hrdle a .zůstal státi jako by byl z kamene. Od »vazů« letěl právě k němu ohnivý muž, jenž za sebou vlekl dlouhý, ohnivý ohon a celý byl omotán ohnivým závojem. Obletěl hodináře, který bez ducha padl k zemi a vzpamatoval se teprve tehdy, když ho »vaita« odnesla do světnice a uložila do postele.

Od té doby zanechal; klení a nadávání. Stal málomluvným, řádným a bohabojným občanem.

Naproti Černíkovu přes potok a cestu je vysoká mez a za ní kusy polí.
Často v noci viděli sousedé jak po těchto polích chodila vysoká šedá postava s velkým těžkým ka­menem na hlavě. Pod tíhou břemene se ohýbala a stále naříkala: »Kam jen ten mezník mám dát?« Sousedé netroufali si ani přiblížiti se k této postavě, ač často o ní na zaváděli řeč.

Byl to duch sedláka, který za živa ubíral sousedům polnosti tím, že přestavoval mezníky. Proto si po smrti musel odbýti pokání. Míusel s mezníkem choditi po polích, na nichž mezníky přestavoval, do té doby, dokud jemu někdo na jeho otázku, kam mezník dát, neodpověděl.

Jednou v noci šel po cestě kolem meze opilec, který slyšel nářek, ale neuvědomil si v podroušenosti, kdo to naříká. Proto také na otázku: »Kam jen ten mezník mám dát?«, zabručel: »Kdes ho vzal, tam ho dej.«
Postava došla až k opilcovi, zastavila se před ním a vděčné poděkovala za vysvobození.
Opilec rázem vystřízlivěl. Šedá postava zmizela a od té doby ji již nikdo neviděl. Došla konečného pokoje.

Poděšený opilec doběhl k nejbližšímu stavení, kde vypověděl, co se stalo.

Vypravuje se, že v jednom stavení ve Štědrákove Lhotě jsou hluboko v zemi zakopány poklady, které hlídá sám Ancikrist.

I stalo se jednou, že ho­spodář toho místa se pokusil dobýti jich. Vzal své lidi, s nimiž ve sklepě úsiloně hledal a kopal.
Měli štěstí. Poklad opravdu vykopali. Byla to velká, železná truhla, neobyčejně těžká. Podložili ji sochory, vypáčili a táhli vzhůru. Už už ji měli po­staviti na pevnou zemi, když v tom přišla hospodářova sestra a povídá: Copak tu děláte! Vždyt máte ve chlévě všechen dobytek utrhaný! Doby­vatelé pokladu sebou trhli, ohlédli se, a v tom okamžiku se truhla s ohromným rámusem propadla do země. Také sestra se ztratila.
Hospodář se na svou sestru rozhněval, běžel za ní a vytýkal jí, proč za nimi do sklepa chodila. Ale bezdúvodně, neboť ona o ničem nevěděla. Byl to přestrojený čert a nikoliv ona, kdo hospodáře z jeho práce vy­rušil. Rovněž dobytek ve chlévě nebyl utržen, nýbrž v té době zcela klidně přežvykoval.
Tak si čert lstí zachránil svůj poklad. Od té doby nikdo o něm nezvěděl. Až desátému pokolení na­dejde prý zase příležitost, aby se pokladu zmoc­nilo. Jen aby se ono nedalo čertem opět obloudit ?

Témuž hospodáři se zjevil čert ještě jednou, ale už v jiném přestrojení, a sice v tom, jak se obyčejně lidem zjevoval: v podobě panského myslivce. Bylo to za jasné, měsíční noci. Hospodář nemohl usnouti. Tu vidí, jak osvětlen měsíční září, od okna míří k němu myslivec s puškou přes rameno. U po­stele zůstane státi, vyhrne si až po ramena rukávy, nastaví ruce před hospodáře a praví: Podívej se, jak mne špatně krmíš !!!
Hospodář se nemohl nijak vzpamatovati, a pochopit co se to děje. Až když se podíval myslivci na nohy a uviděl koňská kopyta, poznal, že ho navštívil čert. Blesku rychle sáhl do kropenky, visící nad jeho po­stelí a zjevení v tom okamžiku zmizelo.

Toto stavení, v němž se tato příhoda stala, mě­nilo často hospodáře. Jeden z pozdějších majitelů vypráví o jiném příběhu s čerty hodném zazna­menání.
Byl dobrým střelcem a rád si vyšel na čekanou. Aby nemusel zajíce dlouho hledati, dával na pole zelné košťály a vždy nějakého zajíce odtud do­nesl. Jednou se opozdil a teprve k půlnoci se vy­pravil na známé místo. Když došel ke košťálům, našel tam sedm zajíců, kteří, jakmile jej spatřili, hned jej obklopili a začali v kruhu provádět divoký rej. Hospodář chtěl střelit, avšak nemohl, neboť měl ruku jako dřevěnou. Zatím zajíci se přibližovali k němu víc a více, divoce kouleli očima, a dokonce začali již na hospodáře skákat. Ten ve smrtelné úzkosti si vzpomněl, že má v kapse svě­cenou křídu. Nemeškal, hbitě se sehnul a udělal kolem sebe kruh. Zajíci se vztekali a sápali se na hospodáře, ale do kruhu se přece jen neodvážili. Teprve když z dědiny zalehlo sem první zakokrhání kohoutovo, rázem zmizeli.
K smrti ulekaný hospodář vrátil se domů. Trvalo to dlouhou dobu, než mohl vypověděti celou příhodu. Ale na čekanou již od té doby nikdy nešel.

V lesích za Štědrákovou Lhotou jsou tři kameny ty tu zůstaly z doby kdy po bitvé na Bílé hoře byli čeští lidé donu­cováni vystěhovati se z vlasti pro svou víru. Táhl zde jeden jejich smutný průvod i naším severomoravským krajem.

Není odtud již daleko do Němec, kteréž byly cílem vystěhovalců. S průvodem šli do vyhnanství též tři knězi. V lesích za Štědrákovou Lhotou se zastavili k odpočinku.

Zde na severním rozhraní českého a německého živlu těžce na ně dolehl smutek z toho, že opouštějí drahý domov snad navždy. Na půdě poslední české vesnice loučili se s pláčem se svou rodnou zemí a brali si s sebou prsť jako stálou památku ztracené domoviny.

Na této ještě české půdě chtěli knězi konati po­slední Služby Boží, neměli však nic co by jim mohlo sloužiti za stůl Páně. Tu s nadlidskou námahou přivalili vystěhovalci tři ohromné balvany a postavili je k sobě na způsob tří oltářů. Knězi vykonali u nich bohoslužby a použili rozestavených balvanů jako stolů pro podávání Večeře Páně. Nakonec pak požehnali lidu, který se tím posílil k vytrvalosti a upevnil v od­hodlání zůstati věrným svému přesvědčení, i když tak těžká protivenství bylo mu snášeti.
Pak ubírali se vystěhovalci dále, aby vkročili na cizí německou půdu.

Takto Zůstaly zde jako svědkové těžkého loučení českých vyhnanců. Na památku vypravované událostí pojmenovali lidé toto místo „U třech oltářů“.

Mnozí pokoušeli se balvany pohnouti, ale nikdo toho nedokázal.

Reklamy

majovyhonzik se představuje:

je mi 31 let a chsi se zde věnovat zajimavým místům, tajemným i obyčejným ale něčím vynikají nad ostatními , zajimavé události z toho místa, historie Jinak povoláním jsem truhlář , bydlištěm Šumperk, ČR
Příspěvek byl publikován v rubrice Ohnivý muž, pronasledování nekatolických křeštanů, spojení zvířete a tajemného místa - zajíc králík, zakopané zapomenuté poklady, černokněžník a lidé co uměli čarovat, čertovská místa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Štědrákova Lhota – Červený kříž – Černíkov – hrad Černokněžníků – sedlák přemísťoval mezníky – v jednom stavení jsou hluboko v zemi zakopány poklady které hlídají čerti – U třech oltářů

  1. Pingback: kraj Olomoucký – Šumpersko | Majovyhonzik – obyčejné neobyčejným pohledem

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s